Warning: dirname() expects exactly 1 parameter, 2 given in /home/www/salmax.cz/domains/moji-andele.cz/www/wp-content/plugins/intelly-related-posts/includes/actions.php on line 10

Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /home/www/salmax.cz/domains/moji-andele.cz/www/wp-content/plugins/intelly-related-posts/includes/actions.php:10) in /home/www/salmax.cz/domains/moji-andele.cz/www/wp-content/plugins/all-in-one-seo-pack/app/Common/Meta/Robots.php on line 87

Warning: Cannot modify header information - headers already sent by (output started at /home/www/salmax.cz/domains/moji-andele.cz/www/wp-content/plugins/intelly-related-posts/includes/actions.php:10) in /home/www/salmax.cz/domains/moji-andele.cz/www/wp-includes/feed-rss2.php on line 8
HOVORY S BOHEM | Moji andělé Andělské stránky https://www.moji-andele.cz stránky pro všechny, co věří ve svého anděla Fri, 08 Jan 2016 14:18:56 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=5.6.8 81743763 HOVORY S BOHEM 3 – neobvyklý dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-3-neobvykly-dialog/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=hovory-s-bohem-3-neobvykly-dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-3-neobvykly-dialog/#respond Fri, 01 Jan 2016 19:18:32 +0000 http://www.moji-andele.cz/?p=1366 1998 NANCY FLEMINGOVÉ-WALSCHOVÉ Nejlepší přítelkyni, milé společnici, vášnivé milence a úžasné manželce, která mě naučila víc než kdokoli jiný na světě. Dala jsi mi víc, než jsem kdy očekával. Naplnila jsi mou duši radostí. Ukázala jsi mi lásku v zázračné podobě. A umožnila jsi mi znovu najít sám sebe. Tuto knihu věnuji tobě, své velké […]

The post HOVORY S BOHEM 3 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
1998

NANCY FLEMINGOVÉ-WALSCHOVÉ

Nejlepší přítelkyni, milé společnici,

vášnivé milence a úžasné manželce,

která mě naučila víc než kdokoli jiný na světě.

Dala jsi mi víc, než jsem kdy očekával.

Naplnila jsi mou duši radostí.

Ukázala jsi mi lásku v zázračné podobě.

A umožnila jsi mi znovu najít sám sebe.

Tuto knihu věnuji tobě, své velké učitelce.

 

 

 

(*)

PODĚKOVÁNÍ
Jako obvykle chci nejdřív poděkovat svému nejlepšímu příteli, Bohu. Doufám, že se s ním jednoho dne spřátelí všichni lidé.

Děkuji své úžasné manželce Nancy, které jsem tuto knihu věnoval. Nejsem schopen vyjádřit, co pro mě tato neobyčejná žena udělala. Jedno však vím jistě. Bez ní bych nebyl nikdy schopen napsat tyto knihy.

Dále chci poděkovat Robertu S. Friedmanovi, nakladateli „Hampton Roads Publishing Company“, za jeho odvahu publikovat všechny knihy trilogie HSB. Jeho rozhodnutí přijmout rukopis, jejž předtím odmítli čtyři nakladatelé, změnilo životy milionů lidí.

U příležitosti prvního vydání posledního dílu trilogie HSB nemohu nepoděkovat Jonathanu Friedmanovi, jehož jasnozřivost, neochabující cílevědomost, hluboké duchovní porozumění, nekonečné nadšení a monumentální tvůrčí talent umožnily, aby se „Hovory s Bohem“ dostaly do knihoven po celé této zemi. Jonathan Friedman, který si jako první uvědomil nesmírný význam tohoto poselství, předpověděl, že tato kniha bude čtena miliony lidí na celém světě a že se stane klasickým dílem duchovní literatury. Forma, vhodné načasování a efektivní distribuce Hovorů s Bohem jsou důsledkem Friedmanova neochvějného odhodlání a oddanosti. Každý, kdo miluje HSB, je jeho dlužníkem, stejně jako já.

Za neúnavnou práci na tomto projektu bych rád poděkoval také Matthew Friedmanovi. Hodnotu jeho úsilí nelze docenit.

Nakonec chci poděkovat těm autorům a učitelům, jejichž dílo mění filozofickou a duchovní atmosféru Ameriky a celého světa, autorům, kteří mě dennodenně inspirují svým neochvějným odhodláním mluvit pravdu bez ohledu na osobní komplikace a nepříjemnosti, které jim to přináší.

Joan Borysenkové, Deepaku Choprovi, Larrymu Dosseymu, Wayneovi Dyerovi, Elisabeth Kűblerové-Rossové, Barbaře Hubbardové, Stephenu Levinovi, Raymondovi Moodymu, Jamesi Redfieldovi, Berniemu Siegelovi, Brianovi Weissovi, Marianne Williamsonové a Garymu Zukavovi, s nimiž jsem se osobně seznámil a jichž si hluboce vážím, předávám díky vděčných čtenářů a vyjadřuji své osobní ocenění a obdiv.

Tito autoři jsou naši moderní průkopníci. A jestliže jsem se vydal na cestu hlasatele věčné pravdy, pak jen proto, že mi to umožnili oni a jim podobní, s nimiž jsem se nikdy nesetkal. Jejich životní dílo je svědectvím zářivého světla v lidské duši. Tito lidé demonstrovali to, o čem já pouze mluvím.

 

 

 

(0)

ÚVOD
Tohle je neobyčejná kniha. Říkám to jako člověk, který měl s jejím napsáním jen velmi málo společného. Stačilo, abych se jen „ukázal“, položil několik otázek a psal.

Od roku 1992, kdy tento rozhovor s Bohem začal, nedělám nic jiného. Byl to pro mě strašný rok, žil jsem v hluboké depresi a zoufale se ptal: Co mám dělat, abych si usnadnil život ?  Co jsem udělal, že musím tak trpět ?

Tyto otázky jsem napsal do dopisu, který jsem adresoval Bohu. K mému překvapení Bůh odpověděl. Odpověď přišla ve formě slov šeptaných bezhlasým hlasem. Naštěstí jsem si ta slova zapsal.

Dělám to už přes šest let. A protože mi bylo řečeno, že z tohoto soukromého rozhovoru bude jednoho dne kniha, poslal jsem koncem roku 1994 první rukopis nakladateli. O sedm měsíců později se tato slova objevila na pultech knihkupectví. Dnes je tato kniha už dvaadevadesát týdnů na seznamu bestsellerů.

Druhá kniha Hovorů s Bohem je už také několik měsíců na seznamu bestsellerů. A tohle je třetí a poslední část tohoto neobvyklého rozhovoru.

Tuto knihu jsem psal čtyři roky. Nebylo to snadné. Prodlevy mezi jednotlivými okamžiky inspirace byly velmi dlouhé, několikrát mezi nimi uplynulo půl roku. Slova první knihy mi byla diktována po dobu jednoho roku. Druhou knihu jsem psal o něco déle než rok. Ale po celou dobu psaní třetí knihy jsem byl středem zájmu veřejnosti. Kamkoli jsem přišel od roku 1996, všude jsem slyšel stejnou otázku: „Kdy vyjde Třetí kniha ?“,  „Co je s Třetí knihou ?“,  „Kdy se už dočkáme Třetí knihy ?“

Umíte si asi představit, jak to na mě působilo. Kdybych se byl s někým miloval uprostřed Yankee Stadionu, určitě bych měl víc soukromí. Kdykoli jsem vzal do ruky pero, měl jsem pocit, že mě pozoruje pět milionů lidí.

To neříkám proto, abych si gratuloval k dokončení této práce, ale jen proto, abych vysvětlil, proč to trvalo tak dlouho. Během těch let jsem prožil jen velmi málo okamžiků tělesného, duševního a duchovního soukromí.

Tuto knihu jsem začal psát na jaře 1994, kdy jsem napsal většinu textu. Pak jsem mnoho měsíců nenapsal vůbec nic. Poslední kapitoly jsem psal až na jaře a v létě 1998.

Jedno je však jisté: do psaní jsem se v žádném případě nenutil. Buď jsem měl inspiraci, nebo jsem prostě položil pero a přestal psát v jednom případě dokonce na čtrnáct měsíců. Byl jsem rozhodnutý raději nenapsat nic, než abych napsal knihu, kterou bych napsat musel jen proto, že jsem řekl, že ji napíšu. Zatímco tento přístup znervózňoval mého nakladatele, mně dával sebedůvěru, ať už to mělo trvat sebedéle. Dnes vám tuto knihu s důvěrou předávám. Shrnul jsem v ní učení obsažené v prvních dvou knihách trilogie a navíc jsem je dovedl k logickému a překvapivému závěru.

Jestliže jste četli předmluvu ke kterékoli z mých předešlých knih, pak víte, že jsem v obou případech byl poněkud nejistý. Ve skutečnosti jsem se obával reakce čtenářů. Dnes takový strach nemám. Pokud jde o Třetí knihu, nemám sebemenší obavy. Jsem přesvědčen, že její moudrost a pravda, upřímnost a láska silně zapůsobí na mnoho lidí, kteří ji budou číst.

Věřím, že je to posvátná duchovní kniha. Dnes si uvědomuji, že to platí o celé trilogii a že ji lidé budou číst a studovat po desetiletí a dokonce po celé generace. Možná po celá staletí. Neboť tato trilogie pojednává o neuvěřitelném množství námětů, o lidských vztazích, o povaze vrcholné reality, o kosmologii vesmíru, o životě a smrti, o lásce a manželství, o sexualitě a rodičovství, o zdraví a vzdělání, o ekonomice a politice, o duchovních a náboženských otázkách, o fyzice a problematice času, o společenských normách a tradicích, o procesu tvorby, o vztahu člověka k Bohu, o ekologii, o zločinu a trestu, o životě ve vyspělých společnostech ve vesmíru, o dobru a zlu, o mýtech a etice různých civilizací, o duši a duchovních partnerech, o povaze opravdové lásky a o možnosti vyjádřit tu část našeho já, která si uvědomuje, že Boží podstata je naším přirozeným dědictvím.

Doufám, že vám tato kniha přinese užitek.

Buďte požehnáni.

Neale Donald Walsch
Ashland, Oregon

září 1998

 

 

 

1

Dnes je Boží hod velikonoční 1994 a já tu sedím s perem v ruce, jak mi bylo řečeno. Čekám tu na Boha. Slíbil mi, že přijde, stejně jako přišel během posledních dvou Velikonoc, aby začal další celoroční rozhovor. Třetí a poslední – prozatím.

Tento proces – tento neobvyklý dialog – který začal roku 1992, bude ukončen o Velikonocích 1995. Tři roky, tři knihy. První kniha pojednává hlavně o osobních záležitostech – o romantických vztazích, o vhodné práci, o mocné síle peněz, lásky, sexuality a Boha. O tom, jak začlenit všechny tyto aspekty do každodenního života. Druhá kniha pojednává o geopolitické problematice – o povaze státu, o možnosti odstranění válek, o předpokladech pro vytvoření mezinárodní světové vlády. Tato poslední kniha trilogie se zaměří na nejdůležitější otázky, před nimiž lidstvo stojí. Bude se zabývat vyššími sférami a dimenzemi a tím, jak do sebe jednotlivé aspekty zapadají.

Postup je následující:

Individuální pravdy

Obecné pravdy

Univerzální pravdy

Stejně jako při psaní prvních dvou knih, ani dnes nemám sebemenší tušení, kam se dostanu. Celý proces je jednoduchý. Vezmu do ruky pero, položím otázku – a čekám, jestli mě něco napadne. Jestliže mě nic nenapadne, odložím pero a vrátím se k psaní příští den. První knihu jsem psal přibližně rok, druhou o něco déle.

Tato kniha bude nejdůležitější ze všech.

Poprvé od té doby, co jsem začal tento proces, jsem trochu nervózní. Od té doby, co jsem napsal prvních pět odstavců, uplynuly už dva měsíce. Dva měsíce od Velikonoc, a nic mě nenapadlo – nic jen nervozita.

Týdny jsem opravoval vysazený rukopis první knihy této trilogie – a teprve tento týden jsem dostal konečnou verzi První knihy, ale musel jsem ji vrátit sazeči, protože jsem v ní našel třiačtyřicet chyb. Druhou knihu jsem dokončil teprve minulý týden – dva měsíce po termínu. (Měla být hotová na Velikonoce 1994.) Tato třetí kniha, kterou jsem začal psát na Boží hod velikonoční, přestože Druhá kniha nebyla ještě dokončena, leží od té doby v zásuvce a teď – když je konečně hotová Druhá kniha – se dovolává mé pozornosti.

A přece poprvé od roku 1992, kdy tohle všechno začalo, se tomuto procesu jaksi bráním, i když nemohu říci, že bych jej přímo nesnášel. Mám pocit, že mě svazuje. Nerad dělám cokoli, co dělat musím. A protože už znám reakci lidí, kterým jsem dal přečíst ještě neopravený rukopis, jsem si jistý, že všechny tři knihy budou hodně čteny, že budou důkladně zkoumány a analyzovány z teologického hlediska a že se o nich bude vášnivě diskutovat po desítky let.

Z toho důvodu pro mě bylo velmi obtížné dostat se na tuto stránku – neboť ačkoli vím, že knihu dopsat musím, uvědomuji si, že se tím vystavuji hrubým útokům, výsměchu a snad i nepřátelství mnoha lidí za to, že se odvažuji rozšiřovat tyto informace – a navíc tvrdit, že pocházejí přímo od Boha.

Myslím, že nejvíc se bojím toho, že se projevím jako neadekvátní a nevhodný „mluvčí“ Boha, neboť jsem člověk, který se v životě dopustil zdánlivě nekonečné řady chyb a přestupků.

Ti, kteří mě znají z minulosti – včetně mých dětí a bývalých manželek – mají právo odsoudit tyto knihy na základě mého chabého výkonu ve funkci manžela a otce. V této oblasti jsem byl naprosto nemožný, stejně jako v dalších aspektech života, týkajících se přátelství a slušnosti, píle a zodpovědnosti.

Velmi dobře si uvědomuji, že nejsem hoden vystupovat v roli zástupce Boha ani posla pravdy. Jsem ten poslední, kdo má právo vzít na sebe takovou roli. Znevažuji pravdu už jen tím, že předstírám, že ji říkám, zatímco celý můj život je svědectvím mých slabostí.

Proto tě, Bože, žádám, abys mě zprostil povinností tvého písaře a aby sis našel někoho, kdo si takovou poctu zaslouží.

„Rád bych dokončil, co jsme už začali – ačkoli nejsi povinen v tom pokračovat. Nemáš žádné „povinnosti“ vůči mně ani vůči komukoli jinému, i když vidím, že tvůj dojem, že takové povinnosti máš, v tobě vyvolává špatné svědomí.“

V životě jsem zklamal mnoho lidí, včetně svých dětí.

„Všechno, co se stalo v tvém životě, se stalo proto, aby ses ty – a všichni ostatní – mohl vyvíjet přesně tak, jak jsi potřeboval a jak jsi chtěl.“

Tohle je dokonalá výmluva, kterou se hájí každý, kdo se chce zbavit zodpovědnosti za své činy a kdo se chce vyhnout nepříjemným důsledkům.

Mám pocit, že jsem celý život byl sobec – neuvěřitelný sobec – který si dělá, co se mu zlíbí, bez ohledu na druhé.

„Dělat to, co se ti líbí, není nic špatného…“

Ale mnoha lidem jsem ublížil… mnoho lidí jsem zklamal.

„Jde jen o to, co děláš nejraději. Říkáš, že dnes děláš nejraději to, co neškodí druhým.“

Mírně řečeno.

„Záměrně. Musíš se naučit být k sobě shovívavý. Musíš se přestat odsuzovat.“

To není tak snadné – zvlášť když tě odsuzují druzí. Bojím se, že ti udělám ostudu. Mám strach, že budu-li chtít mermomocí publikovat tuto trilogii, budu tak ubohým hlasatelem tvého poselství, že je zdiskredituji.

„Pravdu nelze zdiskreditovat. Pravda je pravda. Pravdu nelze dokázat ani vyvrátit. Pravda prostě je.

Co si o tobě lidé budou myslit, to nemůže oslabit kouzlo a krásu mého poselství.

Jsi vlastně jedním z nejlepších hlasatelů, protože jsi žil způsobem, jejž považuješ za nedokonalý.

Lidé ti porozumí – i když tě budou odsuzovat. A jestliže uvidí, že jsi opravdu upřímný, pak ti odpustí tvou „ničemnou minulost“.

Ale řeknu ti tohle: Dokud se zabýváš tím, co si o tobě myslí druzí, nejsi svůj vlastní člověk.

Teprve až nebudeš potřebovat ničí souhlas, budeš sám sebou.“

Neměl jsem obavy o sebe, ale o tvé poselství. Nechtěl jsem tvé poselství pošpinit.

„Jde-li ti o mé poselství, hlásej je. Neboj se, že je pošpiníš. Mé poselství bude hovořit samo za sebe.

Pamatuj si, co jsem tě učil. Není tak důležité, jak dobře je poselství přijato, záleží spíš na tom, jak dobře je předáno.

Zapamatuj si také tohle:

Učíš to, co se musíš naučit.

Nemusíš být dokonalý, abys mohl mluvit o dokonalosti.

Nemusíš být mistr, abys mohl mluvit o mistrovství.

Nemusíš být na nejvyšším vývojovém stupni, abys mohl mluvit o nejvyšším vývojovém stupni.

Snaž se být upřímný. Snaž se být opravdový. Chceš-li napravit všechny „škody“, které si myslíš, že jsi způsobil, dokaž to svým chováním. Dělej, co můžeš, a o víc se nestarej.“

To se snadno řekne, ale hůř dělá. Občas mám výčitky svědomí, pocit viny.

„Pocit viny a strach jsou jediní nepřátelé člověka.“

Pocit viny je důležitý. Upozorňuje nás, že jsme udělali něco špatného.

„Nic není „špatné“. Je jen to, co pro tebe není dobré, co neodpovídá tomu, kdo opravdu jsi a čím se chceš stát.

Pocit siny tě nutí být tím, čím nejsi.“

Ale pocit viny nám aspoň ukazuje, kdy jsme zbloudili.

„Teď mluvíš o vědomí, nikoli o pocitu viny.

Řeknu ti tohle: Pocit viny je zhoubný jed, který zabijí rostlinu.

Pocit viny ti nedovolí růst, pocit viny tě usmrtí.

To, co hledáš, je vědomí. Ale vědomí není pocit viny. A láska není strach.

Znovu opakuji, strach a pocit viny jsou tvoji jediní nepřátelé. Láska a vědomí jsou tvoji opravdoví přátelé. Proto si nepleť jedno s druhým, neboť jedno tě zabije, zatímco druhé ti dává život.“

Chceš tím říct, že bych nikdy neměl mít pocit viny ?

„Nikdy, vůbec nikdy. K čemu je to dobré ?  Pouze ti to dovoluje nemilovat sám sebe – a to ti pak znemožňuje milovat druhé.“

A neměl bych mít z ničeho strach ?

„Strach je něco jiného než opatrnost. Buď opatrný – ale neměj strach. Neboť strach jen ochromuje, zatímco opatrnost mobilizuje.

Buď mobilizovaný, nebuď ochromený.“

Vždycky mě učili bát se Boha.

„To vím. A proto jsi byl ve vztahu ke mně naprosto ochromený.

Rozumný vztah ke mně sis vytvořil teprve tehdy, když ses mě přestal bát.

Kdybych ti mohl dát něco, co by ti dovolilo najít mě, pak by to byla nebojácnost.

Nebojácní lidé jsou blahoslaveni, neboť ti najdou Boha.

To znamená, že musíš být natolik nebojácný, abys odhodil všechno, co si myslíš, že víš o Bohu.

Musíš být natolik nebojácný, abys ignoroval to, co ti o Bohu říkají druzí.

Musíš být tak nebojácný, že se odvážíš navázat svůj vlastní vztah k Bohu.

A nesmíš mít pocit viny. Když tvá vlastni zkušenost odporuje tomu, co sis myslil, že víš, a co ti všichni říkali o Bohu, nesmíš mít pocit viny.

Strach a pocit viny jsou jediní nepřátelé člověka.“

Někteří lidé však říkají, že dělat to, co mi radíš, je jako obcovat s ďáblem, neboť jedině ďábel by mohl navrhnout něco takového.

„Žádný ďábel neexistuje.“

Přesně to by řekl ďábel.

„Tím chceš říct, že ďábel by řekl všechno, co říká Bůh ?“

Ano, jenže chytřeji.

„Ďábel je chytřejší než Bůh ?“

Řekněme, že je mazanější.

„Takže ďábel intrikuje tak, že říká to, co by řekl Bůh ?“

Jen trochu „překroutí“ smysl – jen natolik, aby člověka, svedl na scestí.

„Myslím, že si o „ďáblovi“ budeme muset promluvit.“

Už jsme o něm hodně mluvili v První knize.

„Zřejmě ne dost. Kromě toho jsou lidé, kteří První knihu nečetli. A nečetli ani Druhou knihu. Proto si myslím, že bude dobře, když shrneme některé pravdy, o nichž předešlé knihy pojednávají. To nám otevře cestu k diskusi o univerzálních pravdách v této knize. A také se opět dostaneme k ďáblovi. Rád bych ti totiž vysvětlil, proč a jak byla tato entita „vymyšlena“.“

Tak dobře. Dobře. Vyhrál jsi. Ostatně jsme už začali, takže je jasné, že budeme pokračovat. Ale ještě než začnu tento třetí rozhovor, rád bych čtenářům něco řekl. Od té doby, co jsem napsal první slova této knihy, uplynulo již půl roku. Dnes je 25. listopadu 1994 – včera byl Den díkůvzdání. Trvalo mi pětadvacet týdnů, abych se dostal až sem; pětadvacet týdnů od té doby, co jsi pronesl svá poslední slova. Za těch pětadvacet týdnů se stalo hodně věcí. Jen tahle kniha se nepohnula ani o centimetr. Proč to trvá tak dlouho ?

„Copak nevidíš, jak blokuješ sám sebe ?  Copak nevidíš, jak se zastavuješ právě ve chvíli, kdy tě napadne něco dobrého ?  A tohle děláš celý život.“

Tak moment !  Já se nesnažím nic úmyslně zdržovat, ale prostě nemohu nic dělat – nemohu napsat jediné slovo – pokud necítím potřebu… nerad to slovo používám… pokud necítím inspiraci. A inspirace je přece tvůj obor, nikoli můj !

„Už ti rozumím. Takže ty si myslíš, že jsem to já, kdo zdržuje.“

Ano, tak nějak.

„Můj úžasný příteli, tohle je ti podobné – jsi jako všichni ostatní lidé. Půl roku se válíš, nic neděláš, všechno odkládáš a teď mě obviňuješ za to, že jsi nic neudělal. Copak to nechápeš ?“

Hmm…

„Řeknu ti tohle: Já jsem s tebou pořád. Jsem vždycky „připraven“.

Copak jsem ti to už neříkal ?“

Říkal, ale…

„Jsem s vámi pořád, až do konce času.

Ale nikdy vám nebudu vnucovat svou vůli – nikdy.

Přeji vám všechno nejlepší, ale především jsem vám dal svobodnou vůli. A to je nepochybný projev lásky.

Jestliže vám přeji, co si přejete sami, pak vás opravdu miluji. Jestliže vám přeji, co vám přeji, pak miluji sebe, skrze vás.

Podle toho poznáš, zdali tě druzí miluji a zdali ty opravdu miluješ je. Neboť láska nechce nic pro sebe, láska se snaží pomoci milovaným.“

Zdá se, že teď přímo popíráš to, co jsi o lásce říkal v První knize. Tam jsi tvrdil, že lásku vůbec nezajímá, co jsou, co dělají nebo mají druzí, ale co je, dělá nebo má člověk sám.

A také se vracíme k dalším otázkám… například k tomu, proč matka křičí na dítě, aby si nehrálo na ulici, nebo proč riskuje svůj vlastní život tím, že vběhne mezi jedoucí auta a strhne dítě na chodník. Znamená to snad, že taková matka své dítě nemiluje ?  A přece vnucuje dítěti svou vůli. Dítě si hrálo na ulici, protože si tam hrát chtělo.

Jak vysvětlíš tyto rozpory ?

„Žádný rozpor tu není. Ty však nevidíš tu harmonii. Proto nikdy nepochopíš Boží doktrínu lásky, dokud si neuvědomíš, že to nejlepší, co si přeji, je totéž, co si přeješ ty. Tak je tomu proto, že ty a já jsme jeden celek.

Boží doktrína je zároveň Boží dichotomie. A to proto, že sám život je dichotomie – zážitek, v němž v tomtéž okamžiku existují dvě zdánlivě navzájem si odporující pravdy.

Zdánlivě rozporuplná je například skutečnost, že ty a já jsme od sebe oddělení a zároveň jsme jeden celek. Tentýž zdánlivý rozpor existuje ve vztazích mezi tebou a všemi ostatními lidmi.

Stojím za tím, co jsem řekl v První knize: Největší chyba, kterou lidé dělají, je to, že se starají o to, co chtějí, mají nebo jsou druzí. Starej se jen o své já. Co jsi, co děláš, co máš ?  Co chceš, co potřebuješ ?  Co si přeje tvé já ?

Stojím také za dalším tvrzením, jež jsem v té knize učinil: To nejlepší pro tvé já se stane tím nejlepším pro druhé, když si uvědomíš, že neexistuje nikdo jiný.

Chyba tedy není v tom, že si nevybereš to, co je pro tebe nejlepší, ale spíš v tom, že nevíš, co je pro tebe nejlepší. To je důsledkem toho, že nevíš, kdo opravdu jsi a čím se chceš stát.“

Tomu nerozumím.

„Dovol mi uvést příklad. Chceš-li vyhrát automobilový závod Indianopolis 500, pak je pro tebe nejlepší, když pojedeš dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí. Chceš-li bezpečně projet městem, pak je lepší jet pomaleji.“

Jinými slovy říkáš, že všechno záleží na okolnostech.

„Ano. Celý život. Co je pro tebe „nejlepší“, závisí na tom, kdo jsi a čím se chceš stát. Nemůžeš vědět, co je pro tebe nejlepší, dokud se nerozhodneš, čím chceš být.

Já, jako Bůh, vím, co chci být. Proto vím, co je pro mě „nejlepší“.“

A co je to ?  Řekni mi, co je „nejlepší“ pro Boha. To bude zajímavé…

„Pro mě je nejlepší dát lidem to, co považují oni za nejlepší. Neboť se snažím vyjádřit své já. A to dělám skrze člověka.

Rozumíš ?“

Ano, věř mi nebo nevěř, ale opravdu tomu rozumím.

„To je dobře. A teď ti řeknu něco, čemu stěží uvěříš.

Vždycky vám dávám to, co je pro vás nejlepší… ačkoli připouštím, že si to vždycky neuvědomujete.

Teď, když začínáš chápat, co chci, tohle tajemství se trochu vyjasní.

Jsem Bůh.

Jsem Bohyně.

Jsem nejvyšší bytost. Jsem všechno. Jsem počátek a konec všeho. Jsem alfa a omega.

Jsem všechno a jsem podstata. Jsem otázka i odpověď. Jsem nahoře i dole. Jsem vlevo i vpravo, tady a teď, předtím i potom.

Jsem světlo, a jsem temnota, která světlo vytváří. Jsem Nekonečné dobro a jsem „Zlo“, které činí „Dobro“ dobrým. Jsem tohle všechno – jsem všechno všeho – a nemohu prožívat žádnou část svého já, aniž prožívám celé své já.

A právě tohle nechápeš. Chceš, abych byl jen jedno a nebyl to druhé. Chceš, abych byl jen nahoře a nebyl dole. Abych byl jen dobrý a nebyl zlý. Ale tím, že popíráš polovinu mého já, popíráš polovinu svého já. A proto nikdy nemůžeš být tím, čím opravdu jsi.

Já jsem velkolepé všechno – a chci svou realitu prožívat. To dělám skrze člověka a skrze všechno, co existuje. A své velkolepé já poznávám skrze volby, které činím. Neboť každá volba je tvůrčí akt. Každá volba je definitivní. Každá volba představuje to, čím chci být v daném okamžiku.

Nemohu však být velkolepý, pokud neexistuje volba. Určité části mého já musejí být méně vznešené, abych si mohl vybrat tu část, která vznešená je.

Právě tak je to s lidmi.

Já jsem Bůh v procesu vytváření svého já.

A totéž jste vy lidé.

Po tom vaše duše touží. Po tom žízni váš duch.

Kdybych vám bránil dosáhnout toho, co chcete, bránil bych sobě dosáhnout toho, co chce moje já. Neboť mojí největší touhou je prožívat své já jako něco, čím opravdu jsem. A jak už jsem podrobně vysvětlil v První knize, to mohu dělat jen v prostoru toho, co nejsem.

Proto jsem pečlivě stvořil to, co nejsem, abych mohl prožívat a zakoušet to, co jsem.

A přece jsem všechno, co vytvářím – a tudíž jsem v jistém smyslu i to, co nejsem.“

Jak je možné, aby někdo byl něčím, čím není ?

„To je snadné. Ty to děláš pořád. Jen sleduj, jak se chováš.

Snaž se pochopit tohle: Neexistuje nic, co nejsem. Takže jsem, co jsem, a jsem, co nejsem.

TO JE BOŽÍ DICHOTOMIE.

To je Boží tajemství. Tajemství, jež dodnes pochopili jen ti nejvznešenější myslitelé. Odhalil jsem ti je takovým způsobem, jakému porozumí i druzi.

Tohle je poselství První knihy. Tuto pravdu musíš pochopit – hluboce pochopit – máš-li porozumět mnohem vznešenějším pravdám, o kterých budeme hovořit v této knize.

Dovol mi tedy, abych nyní přistoupil k jedné vznešenější pravdě – Neboť ta je obsažena v odpovědi na druhou část tvé otázky.“

Doufal jsem, že se k tomu opět vrátíme. Řekni mi, jak může matka, která se snaží dělat pro své dítě to nejlepší, odporovat jeho vlastní vůli ?  Nebo má projevit opravdovou lásku tím, že dovolí dítěti, aby si hrálo na ulici ?

„To je výborná otázka. Tuto otázku si v té či oné podobě klade každý rodič už od nepaměti. Odpověď je stejná pro rodiče i pro Boha.“

A jak ta odpověď zní ?

„Buď trpělivý, můj synu, bud trpělivý. „Trpělivost růže přináší.“ Copak jsi to nikdy neslyšel ?“

 

Slyšel. Otec mi to stále opakoval, a já to nesnášel.

 

„To chápu. Ale Buď trpělivý a nepospíchej na své já, zejména když ti to, co ses rozhodl dělat, nepřináší to, co si myslíš, že chceš a potřebuješ. Například Odpověď na druhou část tvé otázky.

 

Říkáš, že chceš Odpověď, ale vlastně ji nechceš. Víš, že ji nechceš, protože si neuvědomuješ, že ji znáš. Ve skutečnosti však odpověď znáš už dávno a znal jsi ji vždycky. Jen ji nechceš slyšet. Raději chceš věřit, že ji neznáš – a proto ji neznáš.“

 

O tom jsi hovořil už v První knize. Všechno, co chci, už mám – včetně dokonalého pochopení Boha – a přece nevím, že to mám, dokud si neuvědomím, že to mám.

 

„Přesně tak !  Vyjádřil jsi to dokonale.“

 

Ale jak to mohu vědět, dokud si to neuvědomím ?  Jak mohu vědět něco, co si neuvědomuji ? Neřekl snad kdysi jeden velký myslitel, že „veškerá vědomost je zkušenost“ ?

 

„V tom se mýlil.

 

Vědomost nevyplývá ze zkušenosti – vědomost zkušenost předchází.

 

Pokud jde o tohle, polovina lidí se mýlí.“

 

Tím chceš říct, že odpověď na druhou část své otázky znám, ale nevím, že ji znám ?

 

„Přesně tak.“

 

Jestliže to však nevím, pak ji neznám.

 

„To je paradox, ano.“

 

Tomu nerozumím… ačkoli tomu rozumím.

 

„Opravdu.“

 

Jak tedy poznám, že „něco vím“, jestliže „nevím, že to vím“ ?

 

„Chceš-li „poznat, že víš, chovej se tak, jako bys věděl“.“

 

O tom jsi také mluvil už v První knize.

 

„Ano. Proto by bylo dobré, kdybychom se k tomu teď vrátili. „Náhodou“ jsi mi položil správnou otázku, což mi umožňuje, abych hned na začátku této knihy stručně shrnul všechno, o čem jsme hovořili už v První knize.

 

V První knize jsme hovořili o tom, že většina lidí správně nechápe vztah mezi bytím, činností a vlastněním.

 

Většina lidí si myslí, že když něco „mají“ (víc peněz, času, lásky – čehokoli), že konečně mohou něco „dělat“ (psát knihu, věnovat se něčemu zajímavému, jet na dovolenou, koupit si dům, navázat nový vztah), což jim zase umožní něčím „být“ (být spokojeným, klidným nebo zamilovaným člověkem).

 

Ve skutečnosti však převracejí přirozené pořadí. Ve vesmíru, tak jak skutečně existuje (na rozdíl od toho, jak si myslíte, že existuje), „vlastnění“ není předpokladem „bytí“. Ve skutečnosti je to právě naopak.

 

Nejdřív „jsi“ to, čemu se říká „šťastný“ (nebo „vědoucí“ nebo „moudrý“ nebo „soucitný“ nebo cokoli jiného), a teprve pak začneš všechno „dělat“ z této roviny bytí – a brzy zjistíš, že to, co děláš, ti přináší to, co jsi vždycky chtěl „mít“.

 

Chceš-li uvést tento tvůrčí proces do pohybu (neboť to je tvůrčí proces), musíš se rozhodnout, co chceš „mít“, zeptat se sám sebe, co si myslíš, že bys „byl“, kdybys to „měl“, a pak se musíš snažit tím „být“.

 

Tímto způsobem obrátíš obvyklé pořadí – ve skutečnosti je napravíš – a začneš spolupracovat s nesmírnou tvůrčí silou vesmíru, místo abys jí odporoval.

 

Tento princip lze definovat takto:

 

V životě nemusíš dělat nic.

Všechno záleží na tom, co jsi.

 

Tohle je jedna ze tří myšlenek, ke kterým se vrátím na konci našeho rozhovoru. Tím tuto trilogii ukončím.

 

Prozatím si pro ilustraci představ člověka, který je přesvědčen, že by byl opravdu šťastný, kdyby měl víc času, peněz nebo lásky.“

 

Takový člověk zřejmě dobře nechápe vztah mezi „svou nespokojeností“ a nedostatkem času, peněz nebo lásky.

 

„Máš pravdu. Na druhé straně člověk, který je šťastný, má dostatek času na všechno, co je opravdu důležité. Má dost peněz a dost lásky na celý život.“

 

Protože už „je šťastný“, uvědomuje si, že má všechno, co potřebuje k tomu, aby „šťastný byl“…

 

 

CELOU KNIHU HOVORY S BOHEM III. SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDARMA NA ODKAZU DOLE.

HOVORY S BOHEM III KE STAŽENÍ ZDARMA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

The post HOVORY S BOHEM 3 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-3-neobvykly-dialog/feed/ 0 1366
Hovory s Bohem 2 – neobvyklý dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-2-neobvykly-dialog/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=hovory-s-bohem-2-neobvykly-dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-2-neobvykly-dialog/#respond Sun, 14 Sep 2014 12:19:24 +0000 http://www.moji-andele.cz/?p=1029 HOVORY S BOHEM II neobvyklý dialog Neale Donald Walsch 1997 PŘEDMLUVA Milí lidé, když jsem byla oslovena panem nakladatelem, abych pro „Hovory s Bohem II“ napsala předmluvu, bylo to pro mně vzdání holdu a hozená rukavice zároveň. Co říct o příběhu tak bezdiskusním, absolutním, vševyjadřujícím, s ničím se „nepatlajícím“, kontroverzním, provokujícím a hladícím zároveň ? […]

The post Hovory s Bohem 2 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
9788072056453HOVORY S BOHEM II

neobvyklý dialog

Neale Donald Walsch

1997

PŘEDMLUVA
Milí lidé,

když jsem byla oslovena panem nakladatelem, abych pro „Hovory s Bohem II“ napsala předmluvu, bylo to pro mně vzdání holdu a hozená rukavice zároveň. Co říct o příběhu tak bezdiskusním, absolutním, vševyjadřujícím, s ničím se „nepatlajícím“, kontroverzním, provokujícím a hladícím zároveň ? Co říct o knize, která se tak úžasně strefuje do černého, že má člověk potřebu číst ji pod peřinou… Proč pod peřinou ? To aby se cítil bezpečněji, když mu někdo „vmetá“ pravdu o něm samotném přímo do očí tak nekompromisně a přesně, že je to prostě „silná káva“. Je zvláštní, že něco takového v člověku vyvolává pocit, že je součástí vzrušujícího, neobvyklého, vzácného a napínavého příběhu, do kterého chce nahlédnout jenom on sám, chce si ho užít a nechce být ničím rušen a čím déle ten příběh čte, tím je po něm dychtivější. A taky nechce, aby někdo viděl, jak se děsí, stydí, jak se červená, je uražený, je v rozpacích… a jak se zalyká úžasem nad tím, že ho někdo tak moc a tak přesně odhalil. Číst tuhle knihu je stejné, jako když se zúčastníte něčeho hodně odvážného a čistého zároveň, něčeho, co vás svou otevřeností přitahuje i dráždí, co vám nedá spát, protože je to tak skutečné a pravdivé. Protože je to odraz vás, útok na vás, konfrontace s vámi a výzva… a hlavně bez zbytečných řečiček kolem.

Máme rádi pocit, že v našem životě je všechno v pořádku, že jej máme úhledně zorganizovaný, protože děláme přesně to, co se od nás žádá, a jakékoliv problémy jsou problémy jiných, tak čeho bychom se vlastně báli ? A když se nám na sobě něco nelíbí, zkritizujeme za to ostatní, dáme jim to za vinu a vyhneme se tak pocitu zodpovědnosti za fakt, že si za všechno můžeme sami. Už slyším, jak se člověk ptá: „Jak sami ? Vždyť to udělal on, oni… !“ A zákon přírody odpovídá: „Ano, a ty jsi to dovolil.“ Jsme-li eticky a duchovně primitivní, přestože máme třeba i vysokoškolský titul, nikdy takovou věc nepochopíme. Ta se totiž nedá bezmyšlenkovitě naučit jako násobilka, ta se musí poctivě prožít konáním a příkladem ostatním.

Když nahlédnete do Hovorů s Bohem I, nejdříve se odhalení své osobnosti zaleknete natolik a zároveň vás bude možná zarážet i urážet, že si v prvním momentě striktně řeknete, že se vás to netýká. Ale nedá vám to, protože svoji zvědavost a svědomí neošálíte. A tak začnete knihu číst „pod peřinou“, to aby se vám lépe unášela ona síla pravdy, která člověka děsí a přitahuje zároveň. Protože pravda je ojedinělá, jedinečná, a jediná možná. A v momentě, kdy začnete vnímat pravdu jako zábavnou a nádhernou, nikoliv krutou věc, přestanete se jí bát a začnete ji vyhledávat. Což už konečně děláte, držíte-li v ruce tuto knihu.

„Hovory s Bohem II“ jsou podobné, jako kniha I, pouze se více orientují na kolektiv, celek, společnost, lidstvo. A po jejich přečtení si ještě více uvědomíte, že věta „Co já… já nic, to oni !“, je nesmysl, který si sice můžete namlouvat, ale který nikdy nemůže fungovat. Protože zkrátka není pravdou. Slučovat svoji individualitu a celek světa je věc, kterou mnoho z nás zatím nedokáže. Buď děláme zásadně to, co chtějí ostatní, a když si to uvědomíme a chceme se tomu vymknout, začneme často dělat zásadně jen to, co chceme my. Obojí přístup ničí nás i svět kolem, neboť jsme jeden celek… já jsem ty, ty jsi on, on je ona, ona je ono, ono jsou oni… a tak to jde dál a dál v kruhu, až se to zase dostane k Já. Už slyším, jak člověk říká: „Já bych chtěl, ale…“. Ale, jenže, když… všichni lidé, kteří se dokázali posunout blíž sami k sobě vědí, že když člověk opravdu, OPRAVDU něco chce, žádné Ale neexistuje. Tak jako neexistuje nezasloužená nespravedlnost, špatný osud, křivda, nešťastná náhoda… Všechny tyhle věci jsme si vymysleli, abychom si mohli rychle „vysvětlit“ cokoliv, čemu nerozumíme a vlastně se ani nesnažíme rozumět, protože to dá příliš mnoho práce – a my jsme si na svět přece přišli užít a ne jej chápat a pracovat na sobě.

Od té doby, co jsem přečetla první Hovory s Bohem, ještě více jsem si uvědomila, že čtení takových knih mi dává blahodárný pocit, že pro sebe něco dělám, že se duchovně vzdělávám a eticky vylepšuji a téměř nad každým řádkem se mi tajil dech a cítila jsem, jak křičím ano, to je ono, to je pravda, přesně tak, to je dokonal… a pak jsem zjistila, že s každou novou kapitolou se mi vyjevila situace a lidé z mého vlastního života.

Jako absolutní příklad toho, o čem jsem právě v knize četla. Bylo to zábavné a napínavé a pak se najednou stalo něco, na co jsem dlouho čekala a co jsem si už dlouhou dobu přála, aby přešlo z pouhé teorie do praxe: v mém každodenním životě se začal vyrovnávat rozdíl mezi tím, jak často hodnotím chování jiných a chování své vlastní. Začala jsem se v tomto směru více dívat na sebe. Začala jsem si v téměř každé sebemenší činnosti – ať už ve formě přemýšlení, dialogu s někým, akce, reakce klást otázku, jestli se chovám tak, jak očekávám, aby se kdokoli choval ke mně.

„Hovory s Bohem II“ se mnou učinily ještě víc. Čtení té knihy bylo jako když jdete do kina na pět filmů najednou a ty se vzájemně prolínají – chvíli akční trhák, chvíli napínavá detektivka, chvíli science fiction, chvíli psychologické drama, chvíli komedie… A pak najednou kniha končí a vy toužíte číst dál. Chcete, aby příběh pokračoval, cítíte úzkost a lítost a chvíli trvá, než si uvědomíte, že příběh krásné knihy může pokračovat tím, že jej přenesete do svého každodenního života. A tak knihu odložíte a začíná její realizace, která může být okouzlujícím románem. To jen vy se necháte odradit rčením, že příběh knihy je jedna věc a realita života věc druhá, To není pravda. Realita života je příběh, který si tvoříme sami a čím horší nám připadá, čím méně nás těší, tím více nám signalizuje, že nežijeme svůj vlastní život, ale vykonstruovanou lež někoho jiného. Nebo lež svoji, což je ještě horší. Žít svou vlastní lež nás ničí víc, než žít lež, kterou nám někdo vnutí. Máto totiž jeden rafinovaný háček: to, že lže někdo nám, prokoukneme a přiznáme si to mnohem snadněji než to, že lžeme sami sobě. Proto tolik lidí nežije doopravdy tak, jak by chtělo. I o tom jsou „Hovory s Bohem I“, „Hovory s Bohem II“ a já už s dychtivostí čekám na „Hovory s Bohem III“.

Přeji vám nádherný zážitek na cestě za sebou samými.

S láskou

Lenka Kořínková Holas

 

(**)

DEDIKACE
Samantha
Tara Jennele
Nicholas
Travis
Karus
Tristan
Devon
Dustin
Dylan

Dali jste mi mnohem víc,
než jsem dal já vám.
Nikdy jsem nebyl otcem, jakým jsem chtěl být.
Ale počkejte. Ještě jsme neskončili.
Naše práce pokračuje.

(***)

PODĚKOVÁNÍ
Především chci poděkovat tomu, co je vším a co je zdrojem všeho včetně této knihy. Někteří z vás tomu budou říkat Bůh, jako to dělám já, nicméně nezáleží na tom, jak pojmenujete Zdroj. Zdroj byl, je a vždycky bude Věčným zdrojem.

Zadruhé chci poděkovat svým skvělým rodičům, kteří mě naučili milovat život a na které mám ty nejkrásnější vzpomínky. Moje matka a otec se navzájem úžasně doplňovali. Ne všichni s tím souhlasí, ale jim dvěma je to jasné. Navzájem se titulovali slovy „Neřád“ a „Jed“. Matka říkala, že otec je „neřád“, a otec říkal, že matka je „jed“, kterému on nemůže odolat.

Moje matka Anne byla neobyčejná žena; nekonečně soucitná, hluboce chápavá, věčně odpouštějící, zdánlivě bezmezně štědrá, neustále trpělivá, rozumná a tak pevně věřící v Boha, že mladý kněz, který jí přišel dát poslední pomazání (a který byl zřejmě nervózní), mi několik minut před její smrtí řekl s obdivem: „Můj Bože, ona utěšovala mne.“

Říci, že mě to nepřekvapilo, je tou nejvyšší poklonou mé matce.

Můj otec, Alex, měl málo ctností, které jsou vlastní jemnějším bytostem. Byl chvástavý, mrzutý, dokázal být až trapně neomalený a někteří lidé říkají, že byl často krutý, zejména k mé matce. Nechci ho za to odsuzovat (ani za nic jiného). Moje matka ho nikdy neodsuzovala (dokonce i na smrtelné posteli ho chválila) a já si nedovedu představit, k čemu by mi bylo dobré, kdybych ignoroval její zářný příklad.

Otec měl však také spoustu velmi dobrých vlastností, což si matka vždycky uvědomovala. Mezi tyto vlastnosti patřila neochvějná víra v nepřemožitelnost lidského ducha a hluboké pochopení faktu, že věci, které je třeba změnit, nelze změnit neustalým naříkáním, ale pozitivní činností. Naučil mě, že mohu dokázat všechno, co opravdu budu chtít. Byl to muž, na kterého se jeho žena a celá rodina mohly spolehnout až do samého konce. Byl dokonalým ztělesněním věrnosti, rozhodnosti, zásadovosti a vytrvalosti. I v nejobtížnějších situacích si říkal: „Ach, to nic není.“

I já tuto mantru používám v každé obtížné životní situaci. A pokaždé mi to pomůže.

Říci, že mě to nepřekvapuje, je tou nejvyšší poklonou mému otci.

Od obou svých rodičů jsem se naučil důvěřovat sám sobě a bezpodmínečně milovat lidi. Jaká úžasná kombinace !

Ve své předešlé knize jsem vyjádřil uznání některým dalším členům rodiny a okruhu přátel, kteří nesmírně obohatili můj život – a stále jej obohacují. Mezi ně chci nyní zařadit dva výjimečné lidi, které jsem poznal od té doby, co jsem knihu napsal, a kteří na mě mají neobyčejný vliv:

Jsou to manželé Bushovi, doktor Leo a paní Letha… kteří mi svým každodenním chováním ukázali, že největší odměnu najdeme ve chvílích nesobecké péče o rodinu, lásky k přátelům, laskavosti k potřebným, pohostinnosti ke všem a trvalé víry a lásky. Oba mi radí a hluboce mě inspirují.

Rád bych také poděkoval některým svým dalším učitelům, andělům, jež mi poslal Bůh, aby mi předali poselství, které pro mě bylo důležité. Někteří mě ovlivnili osobně, jiní z takové dálky, že ani nevědí (na vědomé úrovni), že vůbec existuji. Nicméně jejich energii jsem přijal ve své duši. Mezi ně patří filozofové, vůdcové, spisovatelé a spolucestující na Cestě, jejichž přínos kolektivnímu vědomí obohacuje pokladnici moudrostí, která pochází od Boha. Opět si uvědomuji, že tato kniha je vyvrcholením všeho, co jsem kdy poznal a učinil dostupným prostřednictvím tohoto posledního z mnoha rozhovorů, které jsem měl s Bohem. Ve vesmíru vlastně neexistují žádné nové myšlenky, pouze nové formulace Věčné pravdy.

Dále bych rád poděkoval následujícím lidem za všechno, čím obohatili můj život:

Kenovi Keyesovi mladšímu, jehož moudrost ovlivnila životy tisíců (včetně mého života). Tento vynikající posel se nyní vrátil Domů.

Doktorovi Robertu Muellerovi, jehož úsilí o dosažení světového míru inspiruje už přes půl století tuto planetu novou nadějí a velkolepou vizí.

Dolly Partonové, jejíž hudba a úsměv a celá osobnost obšťastňují národ. Dolly častokrát potěšila mé srdce – dokonce i ve chvílích, kdy bylo zlomené a kdy jsem nevěřil, že je možné je potěšit.
V tom spočívá její úžasné kouzlo.

Terry Coleové Whittakerové, jejíž duchaplnost a moudrost a vědomosti a naprostá upřímnost a radost ze života mi byly příkladem od našeho prvního setkání. Terry obohatila životy tisíců lidí.

Neilovi Diamondovi, který hledal své umění v hloubi své duši a proto pronikl do hloubi duše mé a ovlivnil duši celé generace. Jeho talent a citová velkorysost, s jakou jej sdílel, jsou monumentální.

Theae Alexanderové, která se odvážila mi ukázat, že lidskou lásku lze vyjádřit bez omezování, bez urážení, bez skrytých záměrů, bez žárlivosti a bez očekávání. Thea probudila nepokojného ducha bezmezné lásky a podnítila naši nejpřirozenější touhu po sexuálním uspokojení.

Robertu Rimmerovi, který dělá přesně totéž.

Warrenu Spahnovi, který mě naučil, že dokonalosti lze dosáhnout jedině tím, že si stanovíme ta nejvyšší měřítka a nikdy se jich nevzdáme. Warren je sportovec první velikostí, hrdina pod palbou, hrdina, který se nikdy nezřekl svého předsevzetí vyniknout, i když to vyžadovalo ohromné úsilí.

Jimmy Carterovi, který odvážně prosazuje mezinárodní politiku očištěnou od politikaření, politiku vycházející ze srdce a z toho, co je správné podle Nejvyššího zákona. Carter je tak svěžím závanem větru, že náš unavený svět neví, co si s ním počít.

Shirley MacLaineové, která dokázala, že inteligence a zábava se vzájemně nevylučují, že je možné povznést se nad všechno nízké a banální a nad nejnižšího společného jmenovatele. Shirley tvrdí, že lze hovořit o věcech důležitých i nedůležitých, veselých i smutných, hlubokých i povrchních. Snaží se povznést naše vědomí na vyšší úroveň, využívajíc k tomu svého nesmírného vlivu na tržišti myšlenek.

Oprah Winfreyové, která dělá přesně totéž.

Stevenu Spielbergovi, který dělá přesně totéž.

Georgeovi Lucasovi, který dělá přesně totéž.

Ronu Howardovi, který dělá přesně totéž.

Hughovi Downsovi, který dělá přesně totéž.

A Gene Roddenberrymu, jehož duch tohle nyní slyší a usmívá se… protože byl jedním z prvních, kteří to dělali, kteří se nebáli riskovat, kteří šli do krajností, kteří šli tam, kde předtím nikdo nebyl.

Tito lidé jsou vzácní, stejně jako my všichni. Na rozdíl od některých z nás se však rozhodli, že budou velkoryse rozdávat z pokladnice svého Já, že budou riskovat všechno, že přijdou o své soukromí, aby dali druhým něco z toho, čím skutečně jsou. Dokonce ani nevěděli, zda jejich dar bude přijat. A přesto jej nabídli.

Za to vše jim děkuji. Děkuji vám všem. Obohatili jste můj život.

(0)

ÚVOD
Tohle je neobyčejný dokument.

Je to poselství od Boha. Bůh v něm navrhuje sociální, sexuální, školskou, politickou, ekonomickou a teologickou revoluci, jakou jsme nikdy neviděli a jakou jsme si jen zřídkakdy představovali.

Tento návrh odpovídá touhám obyvatel této planety. Říkáme, že chceme vytvořit lepší život pro všechny, že chceme dosáhnout vyšší úrovně vědomí, že chceme najít nový svět. Bůh nás neodsoudí, ať se rozhodneme udělat cokoli, ale když si vybereme tohle, ochotně nám ukáže cestu. Nebude nás však nutit, abychom se jeho radou řídili. Ani teď, ani nikdy jindy.

Slova v této knize jsou pro mě zároveň fascinující, znepokojující, podnětná a povznášející. Fascinující jsou proto, že mi jejich dosah vyráží dech. Znepokojující jsou proto, že mi ukazují sama sebe – i lidstvo – velice znepokojujícím způsobem. Podněcující jsou proto, že mě podněcují takovým způsobem, jakým mě předtím nikdy nic nepodnítilo. Vyzývají mě, abych se stal lepším a větším člověkem, abych se stal zdrojem světa, v němž nebude existovat zlost, malicherná žárlivost, sexuální poruchy, ekonomická nespravedlnost, sociální nerovnost, politické pokrytectví, šikanování a mocenské boje. Povznášející jsou proto, že mi dávají naději, že tohle všechno je možné.

Jsme schopni takový svět skutečně vytvořit ? Bůh říká, že ano, ale že to musíme opravdu chtít.

Tato kniha je skutečný rozhovor s Bohem. Je druhou v řadě tří knih zachycujících rozhovor, který začal před pěti lety – a pokračuje dodnes.

Nemusíte věřit, že tato látka skutečně pochází od Boha, a já ani nepotřebuji, abyste tomu věřili. Pro mě je důležité jen to, zda má nějakou cenu, zda přináší nějaké poznání, zda podněcuje nějaké nové touhy nebo propaguje nějakou užitečnou změnu v našem každodenním životě na Zemi. Bůh ví, že se něco musí změnit. Nemůžeme pokračovat stejným způsobem jako dodnes.

Trilogie „Hovory s Bohem“ začala v květnu 1995, kdy vyšla první kniha. Tato kniha, pojednávající především o mých osobních problémech, změnila můj život. Změnila také mnoho dalších životů. Během několika týdnů se začala neuvěřitelně rychle prodává. Koncem prvního roku se prodávalo dvanáct tisíc výtisků měsíčně. Samozřejmě že její „autor“ byl stěží neznámý. A právě to ji učinilo tak zajímavou a působivou.

Jsem velmi vděčný, že jsem součástí tohoto procesu, během kterého si začínají tisíce lidí opět uvědomovat některé důležité pravdy. Velmi mě těší, že tolik lidí našlo v mé knize něco hodnotného.

Musím vám říci, že jsem měl zpočátku strach. Napadlo mě, že si o mně lidé budou myslit, že jsem blázen trpící velikášstvím. Nebo že se budou mou radou řídit, když uvěří, že byla skutečně inspirována Bohem. A proč jsem z toho měl strach ? To je jednoduché. Věděl jsem totiž, že všechno, co jsem napsal, může být mylné.

A pak jsem začal dostávat dopisy. Dopisy z celého světa. A najednou jsem porozuměl. V hloubi duše jsem všechno pochopil. Byla to pravda. Právě to potřeboval svět slyšet, a přesně v pravý čas ! (Samozřejmě že pojmy „pravý“ a nepravý“ mají smysl jen v rámci relativní zkušenosti naší existence. Chci prostě říci, že kniha se strefila do černého, za předpokladu, že na této Zemi chceme být tím, co říkáme.)

Nyní vychází druhá kniha a já mám opět strach. Tato kniha pojednává jednak o širších aspektech našeho individuálního života a jednak o geofyzikální a geopolitické problematice, která má celosvětové důsledky. Proto se domnívám, že v ní průměrný čtenář najde mnohem víc myšlenek, s nimiž možná nebude souhlasit. A proto mám strach. Mám strach, že se vám nebude líbit, co tu budete číst. Mám strach, že mě budete považovat za „špatného“. Mám strach, že píchnu do vosího hnízda, že rozpoutám bouři. A opět mám strach, že se ve všem mohu mýlit.

Samozřejmě bych měl být moudřejší a nebát se. Koneckonců, nečetl jsem svou první knihu ? Tak vidíte. Opět to moje lidství. Pochopte, že tyto transkripce nepublikuji proto, abych lidmi otřásl. Chci vám jen pravdivě říci, co mi Bůh odpověděl na mé otázky. Slíbil jsem mu, že to udělám – že uveřejním tyto rozhovory – a nemohu ten slib nedodržet.

I vy musíte splnit svůj slib. Je jasné, že jste slíbili, že dovolíte, aby všechny vaše myšlenky a názory byly neustále kritizovány. Je jasné, že jste se rozhodli neustále růst. Jedině takoví lidé budou číst tuto knihu.

Takže se zdá, že jsme v tom společně. A není čeho se bát. Jsme to, co jsme, a proto děláme to, co děláme. Když zůstaneme věrní sami sobě, nemusíme mít z ničeho strach. Dnes vím, co jsem pravděpodobně věděl vždycky – že jsme všichni poslové, vy i já. Kdybychom jimi nebyli, nepsal bych tuto knihu a vy byste ji zajisté nečetli. Jsme poslové a čeká nás spousta práce. Především se musíme ujistit, že skutečně rozumíme poselství, které nám bylo předáno v Hovorech s Bohem. Zadruhé toto poselství musíme začlenit do svého života, aby se stalo funkčním. A zatřetí je musíme předávat druhým tak, že jim budeme příkladem.

Jsem rád, že jste se na tuto cestu vydali se mnou. S vámi je to mnohem snadnější a zajímavější než bez vás. A nyní se projděme těmito stránkami. Možná to bude občas trochu nepříjemné. Není to jako první kniha. Ta byla jako Boží objetí, příjemné, vřelé objetí. Druhá kniha bude spíš láskyplným zacloumáním. Bude to upozornění, že je čas probudit se. Výzva dosáhnout vyšší úrovně.

Vždycky existuje vyšší úroveň. Vaše duše – která přišla na tento svět, aby tu prožila bohatý život – nechce, abyste odpočívali. Ačkoli všechno záleží na vás, vaše duše si přeje, abyste sami se sebou nebyli nikdy příliš spokojení a abyste se nestali lhostejnými. Neboť ve svém světě toho musíte hodně změnit a především musíte dotvořit sami sebe. Vždycky je před vámi nějaká nová hora, na kterou je třeba vystoupit, nové území, které je třeba prozkoumat, nový strach, který je třeba překonat. Vždycky existuje krásnější místo, vyšší myšlenka, větší vize.

Takže tato kniha nebude možná tak příjemná jako kniha první. Nicméně pokračujte ve čtení, i když se nebudete cítit ve své kůži. Neopouštějte člun, jakmile se začne houpat. Začněte žít podle nového modelu. Anebo, což je ještě lepší, pomáhejte nový model vytvářet svým vlastním příkladným životem.

Neale Donald Walsch
Ashland, Oregon
březen 1997

 

1

Děkuji vám, že jste přišli. Děkuji vám za to, že jste tady.

Schůzka byla sice předem domluvena, ale přesto jste nemuseli přijít. Mohli jste se rozhodnout, že nepřijdete. Místo toho jste se rozhodli, že tu budete ve smluvenou hodinu, na smluveném místě, aby se vám tato kniha dostala do ruky. A tak vám děkuji.

Jestliže jste to všechno udělali podvědomě, aniž jste věděli, co děláte a proč, může vám to být záhadou a stručné vysvětlení je možná na místě.

Především mi dovolte, abych vás upozornil, že tato kniha se vám dostala do ruky v pravý čas. Možná si to ještě neuvědomujete, ale až prožijete všechno, co vás čeká, budete si tím naprosto jistí. Všechno se děje podle dokonalého řádu; skutečnost, že tato kniha vstoupila do vašeho života, není žádnou výjimkou.

Co se právě stalo, je přesně to, co jste hledali a po čem jste už dlouho toužili. Právě jste se setkali s Bohem, někteří z vás možná poprvé.

Tohle je spojení. Skutečné spojení.

Bůh s vámi teď bude hovořit, skrze mě. Ještě před několika lety bych to neřekl; teď to však říkám, protože jsem s ním už podobný rozhovor měl a vím tedy, že něco takového je možné. Nejenže je to možné, ale děje se to stále. Stejně jako se to děje právě teď, právě tady.

Musíte si uvědomit, že jste to částečně způsobili, stejně jako jste způsobili, že se vám tato kniha dostala do rukou v tomto okamžiku. Všichni vytváříme události ve svém životě a všichni spolupracujeme s velkým Stvořitelem.

Poprvé jsem za vás hovořil s Bohem v letech 1992 – 93. Napsal jsem mu tehdy rozzlobený dopis, v němž jsem se ho ptal, proč můj život musí být tak monumentálním zápasem a neúspěchem. Ve všem, počínaje mými romantickými, rodinnými i pracovními vztahy a konče mým zdravotním stavem – ve všem – mě pronásledoval jeden neúspěch za druhým. Ve svém dopise jsem žádal Boha, aby mi řekl, proč tomu tak je – a co musím udělat, abych svůj život změnil.

Ke svému velkému překvapení jsem dostal odpověď.

Tuto odpověď jsem publikoval v květnu 1995 pod titulem „Hovory s Bohem, kniha první“. Možná jste o ní slyšeli nebo ji dokonce četli. Jestliže ano, pak nepotřebujete žádný další úvod.

Jestliže jste mou první knihu nečetli, doufám, že si ji brzy přečtete, neboť v ní popisuji mnohem podrobněji, jak to všechno začalo, a odpovídám na různé otázky týkající se našeho osobního života – otázky týkající se peněz, lásky, sexuality, Boha, zdraví a nemoci, jídla, mezilidských vztahů, „správné práce“ a mnoha dalších aspektů každodenního života – jimiž se tady nezabývám.

Jestliže existuje něco, co si přeji, aby Bůh dal světu, pak jsou to informace obsažené v mé první knize. Jak se dalo očekávat („Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“), Bůh to již udělal.

A tak doufám, že si po přečtení této knihy (nebo ještě dřív) přečtete i mou první knihu. Je to pouze otázka volby, stejně jako vás volba přivedla právě teď k této knize. Stejně jako vás volba vedla ke všemu, co jste kdy prožili. (Tato myšlenka je vysvětlena v mé první knize.)

Tyto odstavce jsem napsal v březnu 1996 jako stručný úvod k informacím, které následují. Stejně jako v první knize, i tady byl proces, jakým tyto informace „přišly“, velice jednoduchý. Na prázdný papír jsem napsal otázku – jakoukoli otázku… obvykle první, která mě napadla – a ještě než jsem ji napsal, byla zodpovězena, jako by mi někdo šeptal do ucha. Psal jsem podle diktátu !

Všechno v této knize kromě těchto úvodních řádek jsem napsal od jara 1993 do léta 1994. A teď bych vám to rád prezentoval tak, jak mi to bylo předáno…

* * *

Jsou velikonoce 1993 a – jak mi bylo řečeno – jsem tady. Jsem tady, s tužkou v ruce, s poznámkovým blokem před sebou, připraven k psaní.

Myslím, že bych vám měl říci, že mě Bůh požádal, abych tu byl. Domluvili jsme si schůzku. Dnes začneme psát druhou knihu, druhou knihu trilogie, kterou Bůh a já a vy prožíváme společně.

Nemám ani tušení, o čem tato kniha bude. Nemám žádný plán. žádný ani mít nemohu. Já totiž nerozhoduji o tom, co v ní bude. O tom rozhoduje Bůh.

V roce 1992, na Boží hod velikonoční – přesně před rokem – se mnou začal hovořit Bůh. Vím, že to zní směšně, ale stalo se to. Tento rozhovor nedávno skončil. Bylo mi řečeno, abych si odpočinul… ale byl jsem také informován, že v rozhovoru budeme pokračovat dnes.

I vy máte smluvenou schůzku. Právě jste na ni přišli. Je mi, jasné, že tato kniha se píše nejen pro mě, ale také pro vás skrze mě. Zřejmě už dlouho hledáte Boha – a jeho slovo. Stejně jako já.

Dnes ho budeme hledat společně. To je vždycky ten nejlepší způsob. Společně. Boha nikdy nenajdeme sami. To má dvojí smysl. Chci říci, že Boha nikdy nenajdeme, dokud jsme sami. Abychom zjistili, že nejsme odděleni od Boha, musíme si uvědomit, že nejsme odděleni jeden od druhého. A dokud si neuvědomíme, že jsme všichni součástí jednoho Boha, nepochopíme, že my a Bůh jsme totéž.

Bůh od nás není oddělen, nikdy, my si jen myslíme, že jsme odděleni od něho.

To je běžný omyl. Také si myslíme, že jsme odděleni jeden od druhého. Takže nejrychleji najdeme Boha, když najdeme jeden druhého. Když se přestaneme skrývat jeden před druhým. A samozřejmě, když se přestaneme skrývat sami před sebou.

Nejrychlejší způsob, jak se odnaučit skrývat, je začít mluvit pravdu. Říkat pravdu každému. A vždycky.

Začněte mluvit pravdu teď hned, a nikdy nepřestaňte. Začněte říkat sami sobě pravdu o sobě. Pak si říkejte pravdu o někom druhém. Pak říkejte druhému pravdu o sobě. Pak říkejte druhému pravdu o něm. A nakonec říkejte každému pravdu o všem.

Tohle je pět úrovní pravdomluvností. Tohle je cesta ke svobodě. Pravda vás osvobodí.

Tato kniha je o pravdě. Ne o mé pravdě, nýbrž o pravdě Boží.

Můj první rozhovor s Bohem skončil asi před měsícem. Předpokládám, že tento rozhovor bude probíhat podobně. To znamená, že já se budu ptát a Bůh mi bude odpovídat. A teď přestanu mluvit a dám mu otázku.

Bože, bude to tak ?

„Ano.“

To jsem si myslil.

„Jenže v této knize budu hovořit o některých věcech, aniž se na ně zeptáš. Jak víš, to jsem v první knize moc nedělal.“

A proč to budeš dělat teď ?

„Protože tato kniha se píše na mou žádost. Tentokrát jsem tě pozval – jak už jsi ostatně řekl – kdežto první knihu jsi začal psát sám.

Měl jsi svůj program. V této knize žádný program nemáš, budeš vykonávat mou vůli.“

Ano. Správně.

„A to je velmi dobré, Neale. Doufám, že ty – i ostatní – to budete dělat často.“

Ale já si myslil, že tvá vůle je má vůle. Jak mohu nevykonávat tvou vůli, když je stejná jako moje ?

„To je složitá otázka – a není špatné začít náš rozhovor právě touto otázkou.

Vraťme se však trochu zpátky. Nikdy jsem neřekl, že má vůle je tvá vůle.“

Ale ano ! V minulé knize jsi mi řekl naprosto jasně: „Tvá vůle je má vůle.“

„Ano, ale to není totéž.“

Není ? To bych nikdy neřekl.

„Když řeknu: „Tvá vůle je má vůle,“ není to totéž, jako kdybych řekl: „Má vůle je tvá vůle.“

Kdybys vždycky vykonával mou vůli, nemusel bys dělat nic jiného, abys dosáhl osvícení. Byl bys už dávno osvícený.

Kdybys jen jediný den vykonával mou vůli a nic jiného, dosáhl bys osvícení. Kdybys byl celý život vykonával mou vůli, nemusel bys teď psát tuhle knihu.

Takže je jasné, že jsi mou vůli nevykonával. Většinou ani mou vůli neznáš.“

Neznám ?

„Ne, neznáš.“

Proč mi tedy neřekneš, co je tvá vůle ?

„Říkám ti to, ale ty neposloucháš. A když posloucháš, dobře mě neslyšíš. A když slyšíš, nevěříš tomu, co slyšíš. A když věříš tomu, co slyšíš, stejně se neřídíš mými pokyny.

Takže říci, že má vůle je tvá vůle, je prokazatelně mylné.

Na druhé straně tvá vůle je má vůle. Zaprvé proto, že ji znám. Zadruhé proto, že ji přijímám. Zatřetí proto, že ji chválím. Začtvrté proto, že ji miluji. Zapáté proto, že ji uznávám a považuji za svou vlastní.

To znamená, že máš svobodnou vůli – a že ji činím svou vlastní skrze bezpodmínečnou lásku.

Aby tvá vůle byla má vůle, musel bys dělat totéž.

Zaprvé bys ji musel znát. Zadruhé bys ji musel přijmout. Zatřetí bys ji musel chválit. Začtvrté bys ji musel milovat. A zapáté bys ji musel považovat za svou vlastní.

Za celou historii lidstva to dělalo jen několik z vás důsledně. Někteří to dělají skoro vždycky. Mnoho lidí to dělá často. Velké množství to dělá občas. A prakticky každý to dělá jen málokdy – zatímco někteří to nedělají nikdy.“

Do které skupiny patřím já ?

„Záleží na tom ? Do které skupiny chceš ode dneška patřit ? Není to důležitější otázka ?“

Ano.

„A tvoje odpověď ?“

Rád bych patřil do první skupiny. Rád bych znal a vykonával tvou vůli pořád.

„To je chvályhodné, ale pravděpodobně nemožné.“

Proč ?

„Protože se musíš ještě hodně zdokonalit, než toho budeš schopen. A přece ti řeknu tohle: Mohl bys dosáhnout božské přirozenosti v tomto okamžiku, kdyby ses rozhodl. Tvůj vývoj nemusí trvat tak dlouho.“

Tak proč to trvá tak dlouho ?

„Proč asi ? Na co čekáš ? Přece si nemyslíš, že tě zdržuji.“

Ne. Je mi jasné, že se zdržuji sám.

„To je dobře. Jasné pochopení je prvním krokem k dokonalosti.“

Rád bych jí dosáhli Jak to mohu udělat ?

„Pokračuj ve čtení této knihy. Zavedu tě tam.“

 

2

Nevím, kam tato kniha vede. Nevím, kde začít.

„Uvažujme o čase.“

Kolik času potřebujeme ? Trvalo mi pět měsíců, než jsem se dostal od první kapitoly až sem. Lidé to čtou a myslí si, že jsem to napsal v jednom plynulém, nepřerušovaném tahu. Nevědí, že mezi dvaatřicátým a třiatřicátým odstavcem uplynulo dvacet týdnů. Nechápou, že okamžiky inspirace jsou od sebe někdy vzdálené až půl roku. Jak dlouho nám to bude trvat ?

„Tak jsem to nemyslil. Chtěl jsem hovořit o čase jako o prvním námětu našeho rozhovoru.“

Aha, tak dobře. Ale když už tedy mluvíme o čase, proč mi někdy trvá několik měsíců, než dokončím jeden odstavec ? Proč mě tak málo navštěvuješ ?

„Můj milý, úžasný synu, „nenavštěvuji“ tě málo. Jsem s tebou stále. Jenže ty si to vždycky neuvědomuješ.“

Jak to ? Proč si to neuvědomuji, když jsi stále se mnou ?

„Protože se zabýváš jinými věcmi. Jen si to přiznej. Posledních pět měsíců jsi měl spoustu práce.“

To je pravda. Měl jsem spoustu práce. Stalo se hodně věcí.

„A ty jsi jim přisuzoval větší důležitost než mně.“

To bych neřekl.

„Podívej se, co jsi dělal. Byl jsi hluboce ponořen do svého fyzického života. Velmi málo jsi přemýšlel o své duši.“

Bylo to velice náročné období.

„Ano. Tím spíš jsi o ní měl přemýšlet. S mojí pomocí by ti všechno šlo mnohem snadněji. Takže ti radím, abys se mnou zůstal ve styku.“

Snažím se, ale zdá se, že jsem ztracen – chycen, jak říkáš – ve svém vlastním dramatu. Takže na tebe mi nezbývá čas. Nemedituji. Nemodlím se. A rozhodně nic nepíši.

„Vím. Je ironií osudu, že když mě potřebuješ nejvíc, tak se mě straníš.“

Jak to mám přestat dělat ?

„Přestaň to dělat.“

To jsem právě řekl. Ale jak ?

„Prostě to přestaň dělat.“

To není tak jednoduché.

„Je to jednoduché.“

Přál bych si, aby to tak jednoduché bylo.

„Pak to skutečně jednoduché bude, neboť tvé přání je mým rozkazem. Pamatuj si, můj milý, tvé touhy jsou mé touhy. Tvá vůle je má vůle.“

Tak dobře. Přeji si tedy, aby tato kniha byla do března hotová. Teď je říjen. Už nikdy nechci čekat pět měsíců na inspiraci.

„Tak to bude.“

Dobře.

„Pokud to tak nebude.“

Ach, člověče, musíme hrát tyhle hry ?

„Nemusíme. Ale zdá se, že ses rozhodl takhle žít svůj život. Neustále měníš svá rozhodnutí. Pamatuj si, že život je nepřetržitý tvůrčí proces. Každou minutu vytváříš svou realitu. Co chceš dělat dnes, často není to, co chceš dělat zítra. Ale všichni Mistři sdílejí jedno tajemství: Dělej to, co ses rozhodl dělat…“

Znovu a znovu ? Nestačí to jednou ?

„Znovu a znovu, dokud se tvá vůle neprojeví v tvém životě.

Některým lidem to trvá roky. Jiným to trvá měsíce. Dalším týdny. Těm, kteří se přibližují dokonalosti, to trvá dny, hodiny či dokonce jen minuty. Mistři tvoří okamžitě.

Že jsi na cestě k dokonalosti, poznáš podle toho, že se zmenšuje rozdíl mezi tím, co děláš, a tím, co chceš.“

Řekl jsi, „co chceš dělat dnes, často není to, co chceš dělat zítra“. A co na tom ? Chceš říci, že bychom nikdy neměli měnit svá rozhodnutí ?

„Svá rozhodnutí si měň, jak chceš. Ale pamatuj si, že s každou změnou tvého rozhodnutí jde změna veškerého dění ve vesmíru.

Když učiníš nějaké rozhodnutí, uvedeš tím vesmír do pohybu. V tomto procesu, jehož složitou dynamiku teprve začínáš chápat, jsou zapojeny komplikované síly, které si ani neumíš představit.

Tyto síly a celý proces jsou součástí úžasné sítě interaktivních energií, jež tvoří celek existence, které říkáš život.

Jsou v podstatě Bohem.“

Takže když změním své rozhodnutí, všechno ti komplikuji, je to tak ?

„Pro mě není nic složité – ale můžeš si komplikovat svůj vlastní život. Proto se soustřeď na jednu věc. Jdi za tím, co sis předsevzal, dokud to neuskutečníš. Nerozptyluj se. Buď soustředěný.

Tomu se říká cílevědomost. Jestliže si něco vybereš, vyber si to z celého srdce. Nebuď bázlivý. Jdi za tím ! Snaž se toho dosáhnout. Buď rozhodný.“

Nikdy se nespokoj se zápornou odpovědí.

„Přesně tak.“

Ale co když ne je správná odpověď ? Co když pro nás není dobré to, co chceme, co když to není v našem zájmu ? Pak nám to nedáš, že ne ?

„Ne, já vám „dám“, cokoli chcete, ať je to pro vás „dobré“ nebo „špatné“. Mimochodem, zamyslil ses poslední dobou nad svým životem ?“

Všichni mi celý život říkali, že vždycky nemůžeme mít to, co chceme – že nám to Bůh nedá, pokud to pro nás není dobré.

„To ti lidé říkají, když nechtějí, abys byl zklamaný výsledkem nějaké činnosti.

Především si objasněme náš vztah. Já ti „nedávám“ nic – ty to vyvoláváš. Tvoje první kniha to podrobně vysvětluje.

Zadruhé neposuzuji, co chceš. Neříkám, že něco je „špatné“ nebo „dobré“. (Udělal bys dobře, kdybys to nedělal ani ty.)

Jsi tvůrčí bytost – stvořená podle obrazu Božího. Můžeš mít, cokoli si vybereš. Ale nemůžeš mít všechno, co chceš. Ve skutečnosti nikdy nedostaneš to, co chceš, pokud to chceš příliš.“

To jsi mi také vysvětlil v První knize. Říkal jsi, že když něco příliš chceme, vlastně to odstrkujeme.

„Ano, a pamatuješ si proč ?“

Protože myšlení je tvůrčí; a myšlenka, že něco chci, je prohlášením – prohlášením pravdy – kterou vesmír pak vyprodukuje v mém životě.

„Přesně tak ! Pochopil jsi to. Opravdu tomu rozumíš. To je úžasné.

Ano, tak to funguje. V okamžiku, kdy řekneš „Já něco chci“, vesmír řekne, „Opravdu něco chceš“, a poskytne ti ten zážitek – zážitek chtění.

Cokoli dáš za slovo „já“, to se stane tvým tvůrčím rozkazem. Džin v lahvi – kterým jsem já – je tu jen proto, aby poslouchal…

Já tvořím to, co ty vyvoláváš ! Ty vyvolá váš to, co myslíš, cítíš a říkáš. Tak je to jednoduché.“

Řekni mi tedy ještě jednou – proč mi trvá tak dlouho vytvořit realitu, kterou si vyberu ?

„Z mnoha důvodů. Protože nevěříš, že můžeš mít to, co si vybereš. Protože nevíš, co si vybrat. Protože se snažíš předem zjistit, co je pro tebe „nejlepší“. Protože chceš záruku, že všechno, co uděláš, bude „dobré“. A protože neustále měníš svá rozhodnutí.“

Nevím, zda tomu rozumím. Copak bych se neměl snažit zjistit, co je pro mě nejlepší ?

„ „Nejlepší“ je relativní pojem, který závisí na mnoha proměnných. Proto je rozhodování tak obtížné. Když se snažíš učinit nějaké rozhodnutí, měl bys přemýšlet jen o tom, zda to, co chceš udělat, je vyjádřením toho, co jsi. Zda je to prohlášením toho, čím chceš být ?

Celý tvůj život by měl být takovým prohlášením. Ve skutečnosti tím je. Takové prohlášení můžeš učinit náhodně nebo úmyslně.

Život, který si vybereš, je život vědomé akce. Život, který žiješ náhodně, je život nevědomé reakce.

Reakce je jen opakování nějaké akce z minulosti. Když reaguješ, hodnotíš nové informace, hledáš ve vzpomínkách stejné nebo podobné zážitky a jednáš tak, jak jsi jednal už v minulosti. To je práce tvého rozumu, nikoli práce tvé duše.

Tvá duše si přeje, abys prohledal její „vzpomínky“, abys zjistil, jak můžeš vytvořit opravdový zážitek přítomného okamžiku. Tohle je zážitek „zpytování duše“, o kterém jsi již tolikrát slyšel, ale abys toho byl schopen, musíš doslova „přijít o rozum“.

Když se snažíš zjistit, co je pro tebe „nejlepší“, jen plýtváš časem. Mnohem lepší je časem šetřit.

Ztráta rozumu ti ušetří čas. Jsi schopen rozhodovat se rychle, protože tvá duše tvoří jen z přítomného okamžiku a neanalyzuje ani nekritizuje zážitky z minulosti.

Zapamatuj si tohle: duše tvoří, rozum reaguje.

Duše ví, že to, co prožíváš v tomto okamžiku, je zážitek, jejž ti dal Bůh před tím, než sis jej uvědomoval. Takový zážitek je už na cestě, když jej začneš hledat – neboť já ti odpovím, ještě než se zeptáš. Každý přítomný okamžik je darem od Boha.

Duše intuitivně hledá dokonalou situaci, která ti umožní zbavit se špatných myšlenek a ukáže ti, kdo skutečně jsi.

Duše tě chce přivést zpátky k Bohu – přivést tě domů ke mně.

Duše chce poznat sama sebe skrze zážitky – a tak chce poznat mne. Neboť duše si uvědomuje, že ty a já jsme totéž, kdežto rozum tuto pravdu popírá a tělo toto popření realizuje.

Proto ve chvílích důležitého rozhodování nemysli racionálně, ale zpytuj svou duši.

Duše rozumí tomu, co si rozum nedokáže představit.

Budeš-li se snažit přijít na to, co je pro tebe „nejlepší“, pak se budeš rozhodovat příliš pomalu a opatrně a budeš očekávat příliš.

Nebudeš-li si dávat pozor, utopíš se ve svých očekáváních.“

To je dobrá odpověď ! Ale jak mám naslouchat své duši ? Jak mám vědět, co slyším ?

„Duše k tobě hovoří skrze city. Naslouchej svým pocitům. Nech se vést svými pocity. Respektuj své pocity.“

Proč mám dojem, že právě to, že jsem se nechal vést svými pocity, mně způsobovalo problémy ?

„Protože jsi růst považoval za „problém“ a stagnaci za něco „bezpečného“.

Řeknu ti tohle: Tvé pocity ti nikdy nezpůsobí „problémy“, neboť tvé pocity jsou tvou pravdou.

Nechceš-li se nechat vést svými pocity, chceš-li je filtrovat racionálním mechanismem své mysli, udělej to. Rozhoduj se na základě racionální analýzy situace. Pak ovšem nehledej radost ani oslavu toho, čím skutečně jsi.

Zapamatuj si tohle: Skutečná oslava je bezmyšlenkovitá.

Budeš-li naslouchat své duši, poznáš, co je pro tebe nejlepší, neboť to, co je pro tebe nejlepší, je to, co je pro tebe pravdivé.

Děláš-li jen to, co je pravdivé, urychluješ svůj vývoj. Vytváříš-li své zážitky na základě „pravdy přítomného okamžiku“, místo abys reagoval na zkušenosti z minulosti, vytváříš si „nové já“.

Proč ti tak dlouho trvá vytvořit si realitu, kterou sis vybral ? Protože neprožíváš svou pravdu.

Poznej pravdu, a pravda tě osvobodí.

Jakmile poznáš svou pravdu, neměň své rozhodnutí. To jen tvůj rozum se snaží zjistit, co je „nejlepší“. Nepřemýšlej o tom ! Zapomeň na rozum. Vrať se ke svým smyslům !

Tvé myšlenky jsou pouhé myšlenky. Racionální konstrukce. Výmysly tvého rozumu. Zato tvé pocity jsou reálné.

Pocity jsou jazykem duše. A tvá duše je tvou pravdou. Už je ti to jasné ?“

Znamená to, že bychom měli vyjadřovat všechny pocity – ať jsou jakkoli negativní nebo destruktivní ?

„Pocity nejsou ani negativní, ani destruktivní. Jsou prostě pravdivé. Záleží jen na tom, jak svou pravdu vyjádříš.

Vyjadřuješ-li svou pravdu s láskou, zřídkakdy to má negativní důsledky; a když se to stane, obvykle je to tím, že si někdo vysvětluje tvou pravdu negativně. Na tom však pravděpodobně nemůžeš nic změnit.

Nevyjadřovat svou pravdu není samozřejmě správné. Nicméně lidé to dělají neustále. Mají takový strach z případných nepříjemností, že svou pravdu skrývají.

Zapamatuj si tohle: Nezáleží na tom, jak dobře je poselství přijato, nýbrž na tom, jak dobře je prezentováno.

Nemůžeš ovlivnit, jak druzí přijmou tvou pravdu; jsi zodpovědný jen za to, jak dobře ji sdělíš. Tím chci říci, nejen jak srozumitelně, ale jak láskyplně, jak citlivě, jak odvážně a jak úplně.

To vylučuje polopravdy i „brutální pravdy“. Znamená to pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. K tomu ti pomáhej Bůh. A jestliže mě o to požádáš, vždycky ti pomohu.

Takže se neboj vyjádřit to, co považuješ za své nejnegativnější pocity, ale nevyjadřuj to destruktivně. Jestliže své negativní pocity nevyjádříš (to jest nevytěsníš z mysli), nikdy se jich nezbavíš. Udržování negativních pocitů škodí tělu a zatěžuje duši.“

Jestliže však někomu řeknu všechno špatné, co si o něm myslím, určitě to poškodí náš vzájemný vztah, bez ohledu na to, jak láskyplně to vyjádřím.

„Řekl jsem, že máš negativní pocity vyjádřit – neřekl jsem jak a komu.

Negativní pocity nemusíš sdílet s člověkem, jehož se týkají. To je nutné pouze v případě, že by jejich zamlčení poškodilo tvou integritu nebo přispělo k tomu, aby druhý věřil něčemu, co není pravda.

Negativní pocity nejsou nikdy známkou nejvyšší pravdy, i když se ti v daném okamžiku mohou jevit jako tvá pravda. Takové pocity mohou pocházet z nevyléčené části tvého já. Tak je tomu ostatně vždycky.

Proto je tak důležité zbavit se jich. Jedině tak poznáš, zda jim opravdu věříš. Všichni říkáte všelijaké věci – ošklivé věci – ale jakmile je vyslovíte, okamžitě poznáte, že nejsou „pravdivé“.

Všichni jste někdy vyjádřili nějaký pocit – strach, zlost nebo vztek – a jakmile jste jej vyjádřili, okamžitě vám bylo jasné, že už neodpovídá tomu, jak se skutečně cítíte.

V tomto smyslu mohou být pocity zrádné. Pocity jsou sice jazykem duše, ale musíte naslouchat svým skutečným pocitům, nikoli nějakému padělku, zkonstruovanému rozumem.“

Ach, člověče, a teď už nemohu věřit ani svým pocitům. To je úžasné ! Myslil jsem, že to je cesta k pravdě ! Myslil jsem, že to jsi mě učil.

„To tě také učím. Ale dobře poslouchej. Je to mnohem složitější, než si myslíš. Některé pocity jsou skutečné pocity – to jest pocity zrozené v duši – kdežto jiné pocity jsou padělky. Ty jsou konstruované v tvé mysli.

Jinými slovy, nejsou to vlastně pocity – jsou to myšlenky. Myšlenky přestrojené za pocity.

Tyto myšlenky jsou založené na tvých zážitcích z minulosti a na pozorování reakcí druhých lidí. Například vidíš, jak někdo dělá grimasy, když mu trhají zub, a ty pak děláš stejné grimasy, když tobě trhají zub. Ani to nemusí bolet, ale stejně děláš grimasy. Tvoje reakce nemá nic společného s realitou, nýbrž s tím, jak realitu vnímáš na základě zkušenosti druhých.

Pro člověka je nejobtížnější žít v přítomném okamžiku a přestat si vymýšlet. Přestaň si vytvářet představy o přítomném okamžiku. Žij v přítomnosti. Přítomný okamžik obsahuje zárodek nesmírné pravdy. Tuto pravdu si chceš zapamatovat, ale zároveň si o přítomnosti vytváříš různé představy. Místo abys žil v přítomném okamžiku, stojíš mimo a snažíš se jej posuzovat. Pak reaguješ. To znamená, že jednáš tak, jak už jsi jednal v minulosti.

Podívej se na tato dvě slova:

REAKTIVNÍ
KREATIVNÍ

Všimni si, že to je totéž slovo. Pouze písmeno „K“ se přesunulo na jiné místo. Jakmile vidíš věci správně, jsi kreativní, a nikoli reaktivní.“

To je naprosto jasné.

„Bůh už tak mluví.

Ale snažím se ti jen vysvětlit, že když přistupuješ ke každému okamžiku bez předem utvořených představ, jsi schopen vytvářet to, čím jsi, místo abys opakoval to, čím jsi byl v minulosti.

Život je tvůrčí proces, ale ty jej žiješ, jako by to byl proces opakování.“

Ale jak může racionální člověk ignorovat svou předešlou zkušenost ve chvíli, kdy se něco děje ? Není snad normální vzpomenout si na všechno, co víme, a reagovat podle toho ?

„Možná je to normální, ale není to přirozené. „Normální“ je to, co obvykle děláme. „Přirozené“ je to, co děláme, když se nesnažíme být „normální“!

Přirozené a normální není totéž. V každém okamžiku můžeš dělat to, co normálně děláš, nebo můžeš dělat to, co děláš přirozeně.

Řeknu ti tohle: Nic není přirozenější než láska.

Jednáš-li láskyplně, chováš se přirozeně. Reaguješ-li zlostně nebo bázlivě, možná jednáš normálně, ale nikdy se nebudeš chovat přirozeně.“

Jak se mohu chovat láskyplně, když mi moje dosavadní zkušenost říká, že určitý „okamžik“ bude pravděpodobně bolestný ?

„Zapomeň na svou zkušenost a začni žít v přítomném okamžiku. Žij tady a teď. Rozhlédni se kolem sebe a snaž se vytvořit to, čím jsi.

Pamatuj si, že právě to tady děláš.

Přišel jsi na svět v tuto dobu a v tomto místě, abys poznal, kdo jsi – a abys vytvořil to, čím chceš být.

To je cílem veškerého života. Život je nekonečný proces neustálého tvoření. Neustále vytváříte své já podle nejvyšší představy, kterou o sobě máte.“

To mi trochu připomíná onoho muže, který skočil z mrakodrapu, neboť byl přesvědčen, že umí létat. Ignoroval svou zkušenost i zkušenost druhých a když vyskočil z okna, křičel: „jsem Bůh !“ To mi nepřipadá moc chytré.

„A já ti řeknu tohle: Lidé dosáhli mnohem větších věcí. Lidé vyléčili nemoci. Lidé oživili mrtvé.“

To dokázal jen jediný člověk.

„Ty si myslíš, že jen jediný člověk byl obdařen takovou mocí nad fyzickým vesmírem ?“

Jen jediný člověk takovou moc demonstroval.

„To není pravda. Kdo rozdělil vody Rudého moře ?“

Bůh.

„Ano, ale kdo ho o to požádal ?“

Mojžíš.

„Správně. A kdo žádá mě, abych léčil nemocné a oživoval mrtvé ?“

Ježíš.

„Ano. A ty si myslíš, že nemůžeš udělat to, co udělali Mojžíš a Ježíš ?“

Ale oni to neudělali ! Požádali tebe, abys to udělal. To je něco jiného.

„A ty si myslíš, že mě nemůžeš požádat o něco takového ?“

Myslím, že bych mohl.

„A vyhověl bych ti ?“

To nevím.

„V tom se lišíš od Mojžíše i Ježíše. V tom je mezi vámi velký rozdíl.“

Mnozí lidé věří, že je vyslyšíš, když tě požádají ve jménu Ježíše.

„Ano, mnoho lidí tomu opravdu věří. Domnívají se, že sami nemají žádnou moc, ale protože viděli, jakou moc má Ježíš (nebo věří těm, kteří to viděli), žádají mě jeho jménem. Přestože řekl, „Proč se tak divíte ? Takové věci budete dělat i vy.“ Ale lidé tomu nevěřili. A mnozí tomu nevěří dodnes.

Vy všichni si myslíte, že nejste dost dobří. Proto mě žádáte ve jménu Ježíše. Nebo Panny Marie. Nebo nějakého světce. Nebo Boha slunce. Nebo Ducha východu. Odvoláváte se na každého – na kohokoli – jen ne na sebe..

A přece vám říkám tohle: Proste a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Klepejte a bude vám otevřeno.“

Vyskočte z okna a budete létat.

„Jsou lidé, kteří dovedou například levitovat. Věříš tomu ?“

Slyšel jsem o tom.

„A jsou lidé, kteří dovedou procházet zdmi. A lidé, kteří vystupují ze svého těla.“

Ano, ano. Ale já jsem nikdy nikoho neviděl projít zdí – a nikomu nedoporučuji, aby to zkoušel. Ani si nemyslím, že bychom měli skákat z oken mrakodrapů. To není dobré pro zdraví.

„Ten muž, který skočil z mrakodrapu, se nezabil proto, že by nebyl schopen létat, kdyby byl ve správném stavu existence, ale proto, že nikdy nemohl dokázat své božství tím, že se pokoušel ukázat, že je jiný než ostatní.“

Vysvětli mi to.

„Ten muž žil ve světě přeludů a představoval si, že je jiný než všichni ostatní. Jeho prohlášení, že je Bohem, bylo nepravdivé. Snažil se oddělit od ostatních. Snažil se být větším. Mocnějším.

To, co udělal, byl egoistický akt.

Ego – oddělená entita – nemůže nikdy napodobit Boha.

Tím, že se snažil dokázat, že je Bohem, dokázal jen svou oddělenost, nikoli svou jednotu se vším.

Ježíš naopak dokázal své božství tím, že demonstroval jednotu. V onom posvátném okamžiku bylo jeho vědomí totožné s mým vědomím; v takovém stavu se v jeho božské realitě materializovalo všechno, co si přál.“

Už tomu rozumím. Takže chceme-li dělat zázraky, stačí, když dosáhneme takového stav vědomí jako Kristus ! A pak nám půjde všechno snadno…

„Ve skutečnosti tomu tak je. Je to jednodušší, než si myslíš. A mnoho lidí takového stavu vědomí dosáhlo.

I ty toho můžeš dosáhnout.“

Jak – ?

„Tím, že se budeš snažit být. Tím, že si budeš volit způsob existence. Ale tuto volbu musíš opakovat každý den, každou minutu. Musí se to stát smyslem tvého života.

Smyslem tvého života už to je – ale ty to ještě nevíš. A jestliže to víš a jestliže si vzpomínáš na důvod své existence, zdá se, že nevíš, jak se tam dostat.“

Ano, přesně tak to je. Řekni mi tedy, jak se mohu dostat tam, kde chci být ?

„Znovu ti řeknu tohle: Žádej a bude ti dáno. Hledej a nalezneš. Klepej a bude ti otevřeno.“

Už pětatřicet let „hledám“ a „klepám“. Jistě mi odpustíš, když ti řeknu, že mě to začíná nudit.

„Nemohu říci, že bych nevěřil, že už pětatřicet let hledáš a klepáš, a za tvou snahu ti musím dát dobrou známku.

Řekněme, že to posledních pětatřicet let občas děláš – občas. V minulosti, když jsi byl ještě velmi mladý, jsi za mnou chodil jen tehdy, když jsi měl nějaký problém nebo když jsi něco potřeboval. Později sis začal uvědomovat, že to pravděpodobně není správný vztah k Bohu, a snažil ses jej zlepšit. Přesto jsi na mě myslil jen zřídka.

Potom jsi začal meditovat, provádět různé obřady a modlit se ke mně, ale to jsi dělal, jen když ti to vyhovovalo nebo když jsi měl momentální inspiraci.

Ať už sis v takových chvílích uvědomoval mou existenci jako něco nádherného, přesto žiješ většinu svého života v iluzi, že jsi ode mě oddělen, a jen málokdy si uvědomuješ nejvyšší realitu.

Tvůj život se dodnes točí kolem aut, nezaplacených účtů a toho, co chceš od druhých lidí, točí se kolem dramat, která sis vytvořil, a nikoli kolem tvůrce těchto dramat

Protože stále hraješ svá dramata, ještě jsi nepřišel na to, proč si je neustále vytváříš.

Říkáš, že víš, co je smyslem života, ale nežiješ podle toho. Říkáš, že jsi našel cestu k Bohu. Tvrdíš, že už jsi na cestě, ale tou cestou nejdeš.

A pak za mnou přijdeš a říkáš, že už pětatřicet let hledáš a klepáš.

Nerad bych ti bral iluze, ale…

Je na čase, aby sis uvědomil, kdo opravdu jsi. Řeknu ti tohle: Chceš být jako Kristus ? Chovej se jako on – každou minutu. (Ne že bys nevěděl jak. On ti ukázal cestu.) Chovej se jako Kristus v každé situaci. (Ne že bys nemohl. On ti dal instrukce.)

Budeš-li potřebovat pomoc, dostane se ti jí. Já tě vedu každou minutu každého dne. Já jsem ten klidný, tichý hlas, který ti radí, kam se obrátit, jakou cestou jít, jakou dát odpověď, co dělat, co říkat – jakou realitu si vytvořit, jestli opravdu hledáš spojení se mnou.

Naslouchej mně.“

Obávám se, že nevím jak.

„To je nesmysl ! Vždyť to právě teď děláš ! Prostě to dělej pořád.“

Nemohu s sebou pořád nosit poznámkový blok. Nemohu všeho nechat a začít ti psát dopisy a doufat, že mi pošleš jednu z tvých brilantních odpovědí.

„Děkuji. Moje odpovědi jsou brilantní ! A tady je další: Můžeš to dělat.

Kdyby ti někdo řekl, že máš přímou linku na Boha a že nemusíš dělat nic jiného než nosit s sebou stále papír a tužku, udělal bys to ?“

Samozřejmě.

„Ale právě jsi řekl, že bys to neudělal. Nebo že „nemůžeš“. Tak co ti je ? Co chceš říci ? Kde je tvá pravda ?

A nejlepší ze všeho je, že žádný papír ani tužku nepotřebuješ. Já jsem s tebou pořád. Já nežiji v tvé tužce, žiji v tobě.“

To je pravda, že ano… Tím chci říci, že tomu opravdu mohu věřit ?

„Samozřejmě že tomu můžeš věřit. To jsem od vás chtěl od samého začátku. A to vám říká každý Mistr včetně Ježíše. Je to základní učení. Je to nejvyšší pravda.

Já jsem s vámi pořád až do konce času.

Věříš tomu ?“

Ano, teď tomu věřím. Víc než kdykoli předtím.

„Dobře. Jestli ti to vyhovuje, vezmi si poznámkový blok a pero. Dělej to častěji. Každý den. Každou hodinu, bude-li třeba.

Přibliž se ke mně. Přibliž se ! Dělej, co můžeš. Dělej, co musíš. Dělej, co je třeba.

Pomodli se. Polib kámen. Ukloň se Východu. Zazpívej si. Napni svaly.

Nebo napiš knihu.

Dělej co je třeba.

Každý z vás má své vlastní představy. Každý z vás mi porozuměl – vytvořil si mě – svým vlastním způsobem.

Pro některé z vás jsem muž. Pro jiné jsem žena. Pro další jsem obojí. A pro některé nejsem ani jedno, ani druhé.

Pro některé z vás jsem čistá energie. Pro jiné jsem ten nejkrásnější cit, jemuž říkáte láska. A někteří z vás nemají ani tušení, co jsem. Jen víte, že jsem.

A tak to je.

JÁ JSEM.

Jsem vítr, který vám čechrá vlasy. Jsem slunce, které vás zahřívá. Jsem déšť, který vám tančí po tváři. Jsem vůně květin ve vzduchu. Jsem květina, která voní. Jsem vzduch, který přenáší vůni květin.

Jsem vaše první myšlenka. Jsem vaše poslední myšlenka. Jsem představa, která osvítila váš nejkrásnější okamžik. Jsem nádhera jeho naplnění. Jsem pocit, který podnítil to nejkrásnější, co jste kdy udělali. Jsem ta část vašeho já, která po tomto pocitu neustále touží.

Cokoli vás se mnou spojuje – jakýkoli obřad, meditace, píseň, myšlenka, slovo, činnost – dělejte to.

Dělejte to pro mě.“

 

3

Takže abych shrnul, co mi říkáš:

• Život je proces neustálého tvoření.
• Tajemstvím všech Mistrů je to, že nemění svá rozhodnutí a dělají to, co se rozhodli dělat.
• Nikdy se nespokojte se zápornou odpovědí.
• Přivoláváme to, co si myslíme, cítíme a říkáme.
• Život může být procesem vytváření nového nebo opakování starého.
• Duše tvoří, rozum reaguje.
• Duše chápe to, co si rozum neumí představit.
• Nepřemýšlejte o tom, co je pro vás „nejlepší“, a začněte dělat to, co vyhovuje vaší přirozenosti.
• Vaše pocity jsou vaší pravdou. Vaše pravda je pro vás nejlepší.
• Myšlenky nejsou pocity. Jsou to vaše představy o tom, jak byste se „měli“ cítit. Když se pocity
a myšlenky zamotají, pravda se ztrácí.
• Chcete-li se vrátit ke svému cítění, zapomeňte na svůj rozum a vraťte se ke svým smyslům.
• Jakmile poznáte svou pravdu, žijte podle toho.
• Negativní pocity nejsou žádné pocity; jsou to představy založené na vaší nebo cizí zkušenosti.
• Zkušenost není ukazatelem pravdy, neboť čistou pravdu vytváříte v přítomném okamžiku.
• Chcete-li změnit své reakce, žijte v přítomnosti, která existuje ještě dřív, než o ní přemýšlíte.
Jinými slovy, žijte tady a teď… nežijte v minulosti ani v budoucnosti.
• Minulost a budoucnost existují jen v představách. Jedinou realitou je přítomný okamžik.
• Hledejte a naleznete.
• Dělejte, co je třeba, abyste zůstali ve spojení s Bohem / Bohyní / Pravdou. Nikdy nepřestávejte
dělat to, co vás spojuje se vším, co existuje.

Co tomu říkáš ?

„Úžasné ! Pochopil jsi to. Teď se podle toho můžeš řídit.“

Pokusím se.

„To je dobře.“

Můžeme se teď vrátit k tomu, o čem jsme mluvili ? Řekni mi něco o čase.

„Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost !

Jistě jsi to už slyšel. Ale nerozuměl jsi tomu. Teď tomu rozumíš.

Veškerý čas je obsažen v tomto okamžiku. Není žádný jiný okamžik než tento okamžik. „Teď„ je všechno, co existuje.“

A co „včera“ a „zítra“ ?

„Výplody tvé představivosti. Racionální konstrukce, které v Nejvyšší realitě neexistují.

Všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane, se děje v tomto okamžiku.“

Tomu nerozumím.

„Taky nemůžeš. Alespoň ne úplně. Ale můžeš začít. Nic víc není třeba.

Tak poslouchej…

„Čas“ není kontinuum. Čas je aspekt relativity, jenž existuje vertikálně, nikoli horizontálně.

Nepředstavuj si čas jako něco, co plyne „zleva doprava“ – jako tzv. časovou linii, která plyne od narození do smrti, od určitého bodu v minulosti do určitého bodu v budoucnosti vesmíru.

„Čas“ se pohybuje „nahoru a dolů“ ! Představuj si ho jako vřeteno, které symbolizuje věčný okamžik přítomnosti.

Představ si, že na tomto vřetenu jsou listy papíru, naskládané jeden na druhém. Ty představují jednotlivé elementy času. Každý element je oddělený od ostatních, ale všechny existují zároveň. Všechny listy najednou.

Existuje jen jediný okamžik – tento okamžik – věčně přítomný okamžik.

Všechno se děje v tomto okamžiku – a to mě povznáší. Bůh nemusí čekat na slávu. Zařídil jsem to tak, protože jsem byl nedočkavý. Byl jsem tak šťastný, že jsem tím, čím jsem, že jsem se nemohl dočkat, až to vyjádřím ve své realitě. Takže PRÁSK, tady to je – tady, v tomto okamžiku – VŠECHNO !

Nemá to žádný začátek ani konec. Všechno, co existuje, prostě JE.

V tomto bytí je tvůj život. Ve svém vědomí se můžeš přenést do jakéhokoli „času“ a „místa“ v tomto bytí.“

Tím chceš říci, že můžeme cestovat v čase ?

„Ano – a mnozí z vás to dělají. Děláte to vlastně všichni – a děláte to běžně, obvykle ve snu. Většina z vás si to neuvědomuje. Nedokážete si udržet vědomí. Ale vaše energie se na vás nalepí jako lepidlo a občas je tohoto rezidua tolik, že v něm senzitivní lidé mohou vidět některé věci z vaší „minulosti“ i „budoucnosti“. Tyto lidi, kteří jsou schopni „číst“ toto reziduum, považujete za jasnovidce. Občas se nahromadí tolik rezidua, že si i vy, ve svém omezeném vědomí, uvědomíte, že jste „tady už jednou byli“, že jste „tahle všechno už dělali“ !“

Déjá vu !

„Ano. Nebo ten úžasný pocit, že celý život – celou věčnost – znáte někoho, koho jste právě potkali.

To je úžasný pocit. Nádherný pocit. Opravdový pocit. Jeho duši jste znali vždycky.

„Vždycky“ existuje v přítomném okamžiku.

Takže se často díváte nahoru nebo dolů ze svého „listu papíru“ na vřetenu a vidíte všechny ostatní listy. A vidíte tam i sebe – neboť část vašeho já je na každém listu !“

Jak je to možné ?

„Řeknu ti tohle: Vždycky jsi byl, vždycky jsi a vždycky budeš. Ještě nikdy nebyl čas, kdy bys nebyl – a nikdy takový čas nepřijde.“

Moment ! A co pojem staré duše ? Nejsou některé duše starší než jiné ?

„Nic není „starší“ než cokoli jiného. VŠECHNO jsem stvořil NAJEDNOU a všechno existuje v tomto okamžiku.

Zdání, že je něco „starší“ nebo „mladší“, má smysl jen na nižších úrovních vědomí určité duše neboli aspektu bytí. Vy všichni jste aspekty bytí – součásti toho, co je. Každá část obsahuje vědomí celku.

Vědomí jednoty je zážitek probuzení. Individuální aspekt Boží podstaty si začne uvědomovat sám sebe. Stane se doslova sebevědomým.

Pak si postupně začne uvědomovat všechny ostatní aspekty, až si nakonec uvědomí, že vlastně neexistují – že všechno je Boží podstata.

A nakonec si uvědomí mne – Jediného Boha.“

Ty se ale miluješ, to ti řeknu.

„A ty mě nemiluješ ?“

Samozřejmě ! Myslím, že jsi úžasný !

„S tím souhlasím. Ale myslím si, že i ty jsi úžasný ! V tom jediném spolu nesouhlasíme. Ty totiž nevěříš, že jsi úžasný !“

Jak si mohu myslit, že jsem úžasný, když si uvědomuji všechny své slabosti a omyly – všechno své zlo ?

„Řeknu ti tohle: Zlo neexistuje !“

Přál bych si, aby to byla pravda.

„Jsi dokonalý takový, jaký jsi.“

Přál bych si, aby i to byla pravda.

„To je pravda ! Sazenice není méně dokonalá než vzrostlý strom. Nemluvně není méně dokonalé než dospělý člověk. Nemluvně je dokonalost sama. To, že nic neumí a nic neví, v žádném případě neznamená, že je nedokonalé.

Dítě dělá chyby. Postaví se, potácí se, spadne. Opět se postaví. Stojí poněkud nejistě a drží se matčiny nohy. Je proto nedokonalé ?

Právě naopak ! Tohle dítě je dokonalost sama. A právě tak jsi dokonalý i ty.“

Ale dítě ještě neudělalo nic špatného ! Dítě nikomu neublížilo.

„Dítě neví, co je dobré a co je špatné.“

Ano.

„Ani ty to nevíš.“

Ale vím. Vím, že je špatné zabíjet lidi a že je správné milovat je. Vím, že je špatné ubližovat druhým a že je správné je léčit. Vím, že je špatné krást, nemluvit pravdu a zneužívat druhých.

„Mohl bych ti ukázat případy, v nichž každá z těchto „špatných“ věcí je správná.“

Teď ovšem žertuješ.

„Ani trochu. Jen mluvím realisticky.“

Říkáš-li, že výjimka potvrzuje pravidlo, pak s tebou souhlasím.

„Jestliže existují výjimky, pak neexistují pravidla.“

Říkáš tedy, že není špatné zabíjet, ubližovat a krást ?

„To záleží na tom, co se snažíš udělat.“

Dobře, dobře, rozumím. Ale to z něčeho špatného nedělá něco dobrého. Občas je třeba udělat něco špatného, abychom dosáhli dobrého cíle.

„Což znamená, že to není špatné. Je to prostě jen prostředek k dosažení žádoucího cíle.“

Jinými slovy říkáš, že účel světí prostředky ?

„A co si myslíš ty ?“

S tím nesouhlasím. Zásadně s tím nesouhlasím.

„Budiž. Copak si neuvědomuješ, co právě teď děláš ? Vymýšlíš si pravidla.

A neuvědomuješ si ještě něco ? Že to je naprosto v pořádku.

Právě to máš dělat.

Celý život je realizací a prožíváním toho, čím jsi.

S přibývajícími znalostmi a rozšiřujícím se rozhledem vytváříš nová pravidla. Jak rozšiřuješ svou představu o sobě samém, vytváříš si nové hranice. Tyto hranice mají omezit něco, co omezit nelze.

Nemůžeš omezit své „já“, neboť jsi stejně bezmezný jako Vesmír. Nicméně si můžeš vytvořit představu o svém neomezeném já a pak ji přijmout jako své omezení.

V jistém smyslu je to jediný způsob, jak můžeš poznat sám sebe jako individuálního jedince.

Co je bezmezné, je bezmezné. Co je neomezené, je neomezené. Nemůže to existovat nikde, protože to je všude. Je to všude, a zároveň to není nikde.

Bůh je všude. To znamená, že není nikde, protože aby mohl být někde, musel by nebýt někde jinde – což je pro Boha nemožné.

Jen jedno je pro Boha „nemožné“: Bůh nemůže nebýt Bohem. Bůh nemůže „nebýt“.

Já jsem všude a to je vše. A poněvadž jsem všude, nejsem vlastně nikde. A jestliže nejsem NIKDE, kde tedy jsem ?

TADY A TEĎ.“

To se mi líbí ! Už jsi mi to sice vysvětlil v první knize, ale protože se mi to opravdu líbí, nechám tě pokračovat.

„To je od tebe moc pěkné. A už tomu rozumíš ? Chápeš, že si vytváříš své představy o „dobru“ a „zlu“ jen proto, abys definoval, kdo jsi ?

Chápeš, že bez těchto definic – hranic – nejsi ničím ?

A chápeš, že stejně jako já tyto hranice posunuješ podle toho, jak měníš své představy o sobě ?“

Rozumím tomu, co říkáš, ale nemyslím si, že jsem příliš změnil své osobní hranice. Zabíjet pro mě bylo vždycky špatné. Krást pro mě bylo vždycky špatné. Ubližovat druhým pro mě bylo vždycky špatné. Nejobecnější pravidla, podle kterých jednáme, existují od počátku času a většina lidí s nimi souhlasí.

„Proč tedy válčíte ?“

Protože vždycky budou lidé, kteří porušují pravidla. V každém koši je nějaké shnilé jablko.

„To, co ti teď řeknu, bude možná pro některé lidi těžko pochopitelné, neboť to bude odporovat mnoha názorům, které v rámci dnešního myšlenkového systému považujete za pravdivé. Nicméně se o tom musím zmínit, máš-li mít z tohoto rozhovoru nějaký užitek. Proto se v této knize soustředíme na některé z těchto koncepcí. Musím tě však upozornit, že to pro tebe bude trochu nepříjemné. Jsi připraven ?“

Myslím, že ano. Děkuji za upozornění. Co je na tom tak těžko pochopitelné ?

„Řeknu ti tohle: nejsou žádná „shnilá jablka“. Jsou jen lidé, kteří nesouhlasí s tvým názorem, protože si vytvořili jiný „model“ světa. A řeknu ti ještě tohle: Nikdo nedělá nic nesprávného, posuzujeme-li to z hlediska jeho modelu světa.“

Pak je ovšem jejich „model“ hodně zmatený. Já vím, co je správné a co je nesprávné, a z toho, že to druzí nevědí, v žádném případě nevyplývá, že jsem blázen jen proto, že to vím. Blázni jsou
oni !

„Bohužel právě tento postoj vede k válkám.“

Vím, vím. Řekl jsem to schválně. Jen jsem opakoval, co říká mnoho lidí. Ale co mám takovým lidem říci ? Co jim mohu říci ?

„Můžeš jim říci, že představy o tom, co je „špatné“ a „dobré“, se neustále mění – a vždycky se měnily. Každá kultura, každá doba, každé náboženství a dokonce i každá rodina má svou představu. Můžeš jim říci, že to, co lidé považovali za „správné“ v určité době – například upalování čarodějnic ve středověku – považujeme dnes za „špatné“.

Můžeš jim říci, že definice „dobrého“ a „špatného“ závisí nejen na době, ale také na geografii. Můžeš je upozornit na to, že některé činnosti (například prostituce) jsou nezákonné v jednom místě, zatímco o několik kilometrů dál jsou zákonné. Takže když je někdo odsuzován za to, že udělal něco „špatného“, ve skutečnosti je odsuzován nikoli za to, co udělal, ale za to, kde to udělal.

A teď budu opakovat něco, co jsem už řekl v první knize a co mnoho lidí nemohlo pochopit.

Hitler odešel do nebe.“

Pochybuji, že je na tohle někdo připraven.

„Cílem této knihy a všech dílů této trilogie je připravit lidi na nový model světa, na nové porozumění, širší pohled, krásnější představu.“

Nicméně ti budu muset klást otázky, jaké by ti chtěli položit mnozí lidé. Jak by bylo možné, aby někdo takový jako Hitler odešel do nebe ? Všechna náboženství na světě – tím myslím všechna – ho odsoudila a poslala přímo do pekla.

„Hitler nemohl jít do pekla, protože peklo neexistuje. Proto zbývá jen jediné místo, kam mohl odejít. Ale o to nám teď nejde. Otázkou je, zda bylo Hitlerovo jednání „špatné“. A přece jsem už mnohokrát opakoval, že ve vesmíru není nic ani „správné“, ani „špatné“. Věci prostě jsou a události se dějí.

Svůj názor, že Hitler byl netvor, sis vytvořil na základě toho, že nařídil vyvraždění milionů lidí, že ano ?“

Samozřejmě.

„Ale co když ti řeknu, že to, čemu říkáš „smrt“, je to nejkrásnější co se člověku může stát ? Co potom ?“

S tím je těžké souhlasit.

„Myslíš, že život na Zemi je lepší než život v nebi ? Řeknu ti tohle: V okamžiku své smrti poznáš největší svobodu, největší radost, největší klid a největší lásku, jakou jsi kdy poznal.“

Ať už je posmrtný život sebekrásnější, ignoruješ skutečnost, že by náš život na Zemi neměl být zkrácen proti naší vůli. Přišli jsme sem, abychom něco udělali, abychom něco prožili, abychom se něco naučili; a není správné, aby nás nějaký vrahounský maniak sprovodil ze světa.

„Zaprvé tu nejsi proto, abys ses něco naučil. (Znovu si přečti první knihu.) Život není škola a naším cílem není učení, ale rozpomínání. A zadruhé nám život může zkrátit mnoho jiných věcí… hurikán, zemětřesení atd.“

To je něco jiného. To je Boží vůle.

„Všechno se děje z Boží vůle.

Myslíš, že by se cokoli stalo, kdybych si to nepřál ? Myslíš, že bys mohl pohnout malíčkem, kdybych ti to nedovolil ? Nemůžeš udělat nic, pokud jsem proti tomu.

Ale vraťme se k otázce nespravedlivé smrti. Myslíš, že je „špatné“, když je život ukončen
nemocí ?“

Špatné“ není správné slovo. Umřít v důsledku nemoci je přirozené. Je to něco jiného než vraždění.

„A co nehoda ? Docela obyčejná nehoda… ?“

To je totéž. Je to neštěstí, je to tragické, ale je to Boží vůle. Nevidíme do Boží mysli a nevíme, proč se takové věci stávají. Ani bychom se neměli pokoušet na to přijít, neboť Boží vůle je nezměnitelná a nepochopitelná. Snaha odhalit Boží tajemství je touha po poznání, které je mimo naše schopnosti. Je to hřích.

„Jak to víš ?“

Protože kdyby Bůh chtěl, abychom všechno chápali, pak bychom všechno chápali. Skutečnost, že tomu tak není, jasně dokazuje, že si to Bůh nepřeje.

„Už ti rozumím. To, že nechápete, proč se něco stane, je důkazem Boží vůle. Fakt, že se to stane, ovšem není důkazem Boží vůle. Hmm…“

Neumím to vysvětlit, ale vím, čemu věřím.

„Věříš, že Bůh je všemohoucí ?“

Ano.

„Ale pochybuješ o tom v případě Hitlera. Dělal snad to, co dělal, proti vůli Boží ?“

Ano.

„Jak je to možné ?“

Hitler porušil Boží vůli.

„Jak to mohl udělat, je-li má vůle všemohoucí ?“

Ty jsi mu to dovolil.

„Jestliže jsem mu to dovolil, pak to byla má vůle.“

Vypadá to tak… ale z jakého důvodu. Ne. Dal jsi mu svobodu rozhodování. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho vůle.

„Už to začínáš chápat. Už jsi velmi blízko.

Samozřejmě máš pravdu. Skutečně to byla má vůle, aby Hitler – aby všichni lidé – měli svobodou vůli. Ale nechci, abyste byli nepřetržitě trestáni, když učiníte jiné rozhodnutí než takové, jaké očekávám. Kdyby tomu tak bylo, jak „svobodní“ byste byli ? Můžete se opravdu svobodně rozhodnout, že uděláte, co chcete, jestliže víte, že budete nevýslovně trpět, když neuděláte, co chci já ? Jaká je tohle svobodná vůle ?“

To není otázka trestu. Je to přírodní zákon. Je to prostě otázka důsledků.

„Vidím, že ses dobře naučil všechny teologické argumenty, které vám dovolují považovat mě za mstivého Boha – aniž mě za to činí zodpovědným.

Ale kdo udělal tyto přírodní zákony ? A jestliže se shodneme v tom, že jsem je musel udělat já, proč bych dělal takové zákony – a pak vám dal moc porušovat je ?

Kdybych nechtěl, aby moji úžasní tvorové trpěli – proč bych jim dával takovou možnost ?

A proč bych vás ve dne v noci sváděl, abyste porušovali zákony, které jsem stanovil ?“

Ty nás nesvádíš. Svádí nás ďábel.

„A opět se snažíš zbavit mě zodpovědnosti.

Copak nechápeš, že svou teologii můžete ospravedlnit jedině tím, že mě učiníte nemohoucím ? Nechápeš, že vaše racionální konstrukce mají smysl jedině za předpokladu, že moje jsou nesmyslné ?

Jsi spokojen s pojetím takového Boha, který stvoří tvora, jehož jednání nemůže ovládat ?“

Neřekl jsem, že nemůžeš ovládat ďábla. Ty můžeš ovládat všechno. Jsi přece Bůh ! Ale problém je v tom, že všechno ovládat nechceš. Dovoluješ ďáblovi, aby nás sváděl a snažil se získat naše duše.

„Ale proč ? Proč bych to dělal, jestliže nechci, abyste se ke mně nevrátili ?“

Protože chceš, abychom k tobě přišli z vlastní vůle, nikoli proto, že bychom neměli na vybranou. Stvořil jsi nebe a peklo, abychom měli volbu. Abychom se mohli svobodně rozhodnout, místo abychom dělali, co dělat musíme.

„Chápu, proč si to myslíš. Tak jsem to zařídil ve vašem světě, a proto se domníváš, že to tak musí být i v mém světě.

Ve vašem světě nemůže existovat Dobro bez Zla. A proto si myslíš, že to tak musí být i v mém světě.

Ale já ti řeknu tohle: V mém světě není žádné „zlo“. V mém světě je Všechno. Jednota. A vědomí této jednoty. Můj svět je absolutní svět, v němž nic neexistuje ve vztahu k něčemu jinému, v němž je všechno naprosto nezávislé na všem ostatním.

V mém světě není nic než Láska.“

A záleží na tom, co děláme, myslíme a říkáme tady na Zemi ?

„Záleží. Jen se rozhlédni kolem sebe.“

Já myslím po smrti.

„Smrt neexistuje. Život je věčný. Život je. Jen jeho formy se mění.“

Jak si přeješ – tak tedy po tom, až „změníme formu“.

„Až změníte formu, přestanou existovat jakékoli důsledky. Bude jen čisté vědomí.

Důsledky jsou prvkem relativity. V absolutním světě neexistují, neboť závisejí na lineárním „čase“ a následnosti událostí.

V absolutním světě není nic než klid a radost a láska.

Teprve tam se dovíte, že váš „ďábel“ neexistuje, že jste to, co jste si vždycky myslili, že jste – to jest dobro a láska. Vaše představa, že jste něčím jiným, pochází z šíleného vnějšího světa, který vás nutí jednat šíleně. Druzí vás odsuzují a vy se posuzujete podle jejich soudu.

A teď chcete, aby vás soudil Bůh, ale já to neudělám.

A protože nerozumíte Bohu, který se nechová jako lidé, jste ztraceni.

Vaše teologie je vaším pokusem opět se najít.“

Říkáš, že naše teologie je šílená – ale jak může fungovat jakákoli teologie bez systému odměny a trestu ?

„Všechno záleží na tom, co považujete za smysl života – a tudíž za základ své teologie.

Věříte-li, že život je krutá zkouška, jejímž cílem je odhalit, zda máte nějakou „hodnotu“, pak začne mít vaše teologie smysl.

Věříte-li, že život je proces, který vám dává příležitost najít se, rozpomenout se na svou hodnotu, pak je vaše teologie šílená.

Věříte-li, že Bůh je egomaniak, který vyžaduje vaši pozornost, obdiv, ocenění a lásku – a je ochoten zabít aby to dostal – pak má vaše teologie smysl.

Věříte-li, že Bůh nemá žádné ego ani potřeby, že je zdrojem všeho, že je sídlem veškeré moudrosti a lásky, pak se vaše teologie hroutí.

Věříte-li, že Bůh je pomstychtivý Bůh, plný zloby a žárlivosti, pak je vaše teologie dokonalá.

Věříte-li, že Bůh je mírumilovný Bůh, plný radosti, lásky a vášně, pak vám je vaše teologie k ničemu.

Řeknu ti tohle: potěšit Boha není smyslem vašeho života. Smyslem vašeho života je poznat a vytvořit sama sebe. Když to děláte, Boha uspokojujete a zároveň ji povznášíte.“

Proč říkáš „ji“ ? Jsi snad ona ?

„Nejsem ani „ona“, ani „on“. Občas používám ženského rodu, abych vás vyburcoval z vašeho omezeného myšlení.

Jestliže si myslíš, že Bůh je mužského pohlaví, pak si myslíš, že nemůže být ženského pohlaví. A to je velký omyl.

Hitler šel do nebe z těchto důvodů:

Protože neexistuje peklo, nemohl jít nikam jinam. Jeho činy bys označil za chyby – činy nevyvinutého tvora – a chyby nelze trestat odsouzením. Chybujícímu je třeba poskytnout příležitost k nápravě, k růstu.

Chyby, jež Hitler udělal, nijak nepoškodily ani neublížily těm, jejichž smrt zavinil. Tito lidé byli osvobozeni ze svého pozemského otroctví jako motýl opouštějící svou kuklu.

Pozůstalí oplakávají jejich smrt jen proto, že nevědí, do jakého krásného světa odešli. Ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí druhých.

Tvoje prohlášení, že jejich smrt byla předčasná a tudíž „nespravedlivá“, naznačuje, že se ve vesmíru může stát něco, co se stát nemá. Ale vzhledem k tomu, kdo a co jsem, je to nemožné.

Všechno, co se děje ve vesmíru, děje se dokonale. Bůh už velmi dlouho neudělal žádnou chybu.

Když vidíš naprostou dokonalost ve všem – nejen v tom, s čím souhlasíš, ale především v tom, s čím nesouhlasíš – pak dosáhneš dokonalosti.“

Tohle všechno samozřejmě vím. Už jsme o tom hovořili v první knize. Ale je třeba to zopakovat, aby měli z čeho vycházet ti, kteří ji nečetli. Proto se takhle ptám, teď bych však chtěl hovořit o některých velmi složitých teologiích, které jsme my lidé vytvořili. Ve škole mě učili, že jsem hříšník, že všichni lidé jsou hříšníci a že za to nikdo nemůže. Prostě jsme se tak narodili. Narodili jsme se v hříchu.

„Velice zajímavé. Jak se jim povedlo přesvědčit tě ?“

Vyprávěli nám příběh o Adamovi a Evě. V hodinách náboženství nám říkali, že my jsme možná ještě nehřešili, ale že hřešili Adam a Eva, jejichž jsme potomky, a proto jsme zdědili jejich vinu zároveň s jejich hříšnou povahou.

Adam a Eva jedli zakázané ovoce – poznali, co je dobro a zlo – a tím odsoudili všechny své potomky k tomu, aby byli při narození odděleni od Boha. Všichni přicházíme na svět s tímto dědičným hříchem. Všichni sdílíme tuto vinu. Proto si myslím, že nám byla dána svobodná vůle, aby se zjistilo, zda budeme stejně neposlušní jako Adam a Eva nebo zda překonáme své špatné sklony a budeme se chovat správně navzdory všem světským svodům.

„A když se budete chovat „špatně“ ?“

Tak nás pošleš do pekla.

„Opravdu ?“

Ano. Pokud se nebudeme kát.

„Aha.“

Projevíme-li lítost, zachráníš nás před peklem – ale nezbavíš nás všeho utrpení. Stejně budeme muset jít na určitou dobu do očistce, abychom se očistili od svých hříchů.

„Jak dlouho budete muset být v očistci ?“

Dokud se neočistíme od svých hříchů. Musím ti říci, že to není moc příjemné. Čím víc hříchů máme, tím déle tam budeme. To nám říkali ve škole.

„Rozumím.“

Alespoň nepůjdeme do pekla, kde bychom museli zůstat navždy. Když se však dopustíme smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

„Smrtelného hříchu ?“

Neodpustitelného hříchu. Když umřeme s odpustitelným hříchem v duši, půjdeme jen do očistce. Dopustíme-li se smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

„Můžeš mi dát nějaký příklad různých kategorií hříchu ?“

Jistě. Smrtelné hříchy jsou velmi vážné. Něco jako těžké zločiny. Teologické zločiny. Vraždy, znásilnění, krádež. Odpustitelné hříchy jsou lehké přestupky. Teologické přestupky. Odpustitelný hřích je například zmeškání nedělní mše. Nebo v dřívějších dobách pojídání masa v pátek.

„Tenhle váš Bůh vás poslal do očistce, když jste jedli v pátek maso ?“

Ano. Ale už to nedělá. Už od počátku šedesátých let to nedělá. Ale předtím běda tomu, kdo v pátek jedl maso.

„Opravdu ?“

Jistě.

„A proč se to na počátku šedesátých let změnilo ?“

Papež prohlásil, že už to není hřích.

„Rozumím. A tenhle váš Bůh – ten vás nutí, abyste ho uctívali a abyste chodili v neděli do kostela ? A hrozí vám, že vás potrestá ?“

Nejít na mši je hřích. A když se k němu nepřiznáš – když umřeš s tímto hříchem v duši – půjdeš do očistce.

„Ale jak je to s dětmi ? Co má dělat nevinné dítě, které nezná všechna „pravidla“, podle nichž Bůh miluje ?“

Dítě, které umře předtím, než mohlo být pokřtěno, jde do předpeklí.

„Kam jde ?“

Do předpeklí. Předpeklí není žádná trestnice, ale není to ani nebe, Je to… prostě… předpeklí. Sice nemůžeš být s Bohem, ale nemusíš jít k čertu“.

„Ale proč to krásné, nevinné stvoření nemůže být s Bohem ? Dítě přece neudělalo nic špatného…“

To je pravda, ale nebylo pokřtěno. Ať už jsou děti – nebo kdokoli – sebenevinnější, musejí být pokřtěny, aby se dostaly do nebe, Jinak je Bůh nemůže přijmout. Proto je důležité nechat děti pokřtít co nejdřív po narození.

„A kdo ti tohle všechno řekl ?“

Bůh. Prostřednictvím církve.

„Jaké církve ?“

Římskokatolické církve, samozřejmě. To je jeho církev. Katolík, který navštíví jiný kostel, se dopouští hříchu.

„A já si myslil, že hřích je nejít do kostela.“

To je sice pravda, ale jít do nesprávného kostela je také hřích.

„Co je to „nesprávný“ kostel ?“

Každý kostel, který nepatří římskokatolické církvi. Nesmíš být pokřtěn v nesprávném kostele, nesmíš mít svatbu v nesprávném kostele – nesprávný kostel nesmíš ani navštívit, Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem byl jednou pozván na svatbu jednoho přítele, ale jeptišky mi řekly, abych tam nechodil, neboť můj přítel se ženil v nesprávném kostele.

„A poslechl jsi je ?“

Ty jeptišky ? Ne. Měl jsem za to, že Bůh přijde do toho kostela stejně ochotně, jako jsi přišel ty do mého kostela, a tak jsem tam šel. Stál jsem tam ve smokingu a cítil se dobře.

„Tak dobře. Zopakujme si to. Máme nebe, máme peklo, máme očistec, máme předpeklí, máme smrtelný hřích, máme odpustitelný hřích – nezapomněl jsem na něco ?“

Máme také biřmování, přijímání a zpověď – a ještě vymítání ďábla a poslední pomazání. Máme ještě…

„Zadrž – “

– svaté patrony a svátky…

„Každý den je posvátný. Každá minuta je posvátná. Tenhle okamžik je posvátný.“

Ano, ale některé dny jsou skutečné svátky. A v tyto dny musíme chodit do kostela.

„A zase něco „musíte“. A co se stane, když tam nejdete ?“

Nejít do kostela je hřích.

„Takže jdete do pekla.“

Umřeš-li s tímto hříchem v duši, jdeš do očistce. Proto je dobré chodit ke zpovědi – čím častěji, tím lépe. Někteří lidé chodí ke zpovědi každý týden. Někteří každý den. Mají pak čistou duši, takže kdyby umřeli…

„Jak vidím, tak žijete v neustálém strachu.“

To je smyslem náboženství – vštípit lidem strach z Boha. Pak se chováme správně a odoláváme světským svodům.

„Aha. A co když zhřešíš mezi zpověďmi a pak se ti něco stane a umřeš ?“

To nevadí. Stačí projevit lítost: „Můj Bože, upřímně lituji, že jsem tě urazil…“

„Už dost… dost.“

Počkej. To je jen jedno z mnoha náboženství. Nechceš slyšet o dalších ?

„Ani ne, umím si to představit.“

Doufám, že si nikdo nemyslí, že zesměšňuji něčí náboženské přesvědčení.

„Nikoho nezesměšňuješ, jen se snažíš mi vysvětlit, jak to skutečně je. Jak řekl váš prezident Harry Truman. „Udělej jim peklo, Harry !“ křičeli lidé a Harry odpovídal: „Já jim peklo nedělám, jen je cituji a oni se cítí hrozně.“ “

4

Teď jsme se však dostali úplně jinam. Začali jsme problematikou času a skončili jsme u náboženství.

„To se stává, když hovoříš s Bohem. Není snadné držet se jednoho námětu.“

Pokusím se tedy shrnout, co jsi řekl v předešlé kapitole.

• Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost; existuje jen tento okamžik.
• Čas není kontinuum. Čas je aspekt relativity, který existuje vertikálně; jednotlivé „okamžiky“
jsou naskládány jeden na druhém a existují všechny zároveň.
• V této sféře času se neustále pohybujeme mezi jednotlivými realitami, obvykle ve snu. Nebo v
případě déjá vu.
• Nikdy neexistoval okamžik, kdy bychom „nebyli“, a nikdy takový okamžik nebude.
• „Věk“ ve vztahu k duším má co dělat s úrovní vědomí, nikoli s délkou času.
• Zlo neexistuje.
• Jsme dokonalí právě takoví, jací jsme.
• „Zlo“ je racionální pojem založený na relativní zkušenosti.
• Neustále si vytváříme nová pravidla, aby odpovídala naší přítomné realitě. A to je naprosto v
pořádku. Tak to musí být, máme-li se vyvíjet.
• Hitler odešel do nebe (!)
• Všechno, co se děje, je vůle Boží – všechno. To se týká hurikánů, tornád a zemětřesení, ale i
Hitlera. Tajemství porozumění spočívá v poznání smyslu událostí.
• V posmrtném životě není žádný trest; důsledky našich činů existují jen v relativním světě, nikoli
ve světě absolutním.
• Všechny naše teologie jsou šíleným pokusem vysvětlit nesmyslného Boha, který neexistuje.
• Naše teologie mají smysl, jedině když přijmeme Boha, který nemá vůbec žádný smysl.

Co tomu říkáš ? Další dobré shrnutí ?

„Vynikající.“

To je dobře, protože mám spoustu dalších otázek. Některé body je třeba vysvětlit podrobněji. Proč šel Hitler do nebe ? (Vím, že ses to snažil vysvětlit, ale stále mi to není jasné). Jaký hlubší smysl se skrývá za všemi událostmi ? A jakou souvislost má tento hlubší smysl s Hitlerem a ostatními diktátory ?

„Cílem všech událostí a všech zážitků je vytvoření příležitosti Události a zážitky jsou příležitosti. Nic víc a nic míň.

Bylo by mylné považovat je za „dílo ďábla“, „trest Boží“, „odměnu z nebe“ nebo něco podobného. Jsou to prostě události a zážitky.

Smysl jim dává to, co si o nich myslíme a jak na ně reagujeme.

Události a zážitky jsou příležitosti, které k sobě individuálně nebo kolektivně přitahujete prostřednictvím svého vědomí. Vědomí vytváří zážitky. Snažíte se dosáhnout vyšší úrovně vědomí. Přitahujete tyto příležitosti, abyste jich použili jako nástroje k vytváření toho, čím jste. To, co jste, je bytost na vyšší úrovni vědomí, než teď projevujete vy.

Protože chci, abyste poznávali a prožívali to, čím jste, dovoluji vám přitahovat k sobě události a zážitky, které vám to umožní.

V této univerzální hře se k vám občas přidávají další hráči – náhodní známí, přátelé, spolupracovníci, příbuzní a životní partneři.

Tyto duše k sobě přitahujete a vy jste přitahováni k nim. Je to vzájemně tvůrčí zážitek, který vyjadřuje touhy obou stran.

Nikdo k vám nepřijde náhodou.

Neexistuje žádná koincidence.

Nic se neděje náhodně.

Život není výsledkem náhody.

Události i lidé jsou k vám přitahováni pro vaše vlastní účely. Hlubší planetární události jsou výsledkem kolektivního vědomí. Jsou přitahovány k vaší skupině v důsledku vašich kolektivních rozhodnutí a tužeb.“

Co to znamená „vaše skupina“ ?

„Ačkoli si to málo lidí uvědomuje, kolektivní vědomí je velmi mocné; a když si nedáš pozor, může ovládnout tvé individuální vědomí. Chceš-li, aby byl tvůj život na této planetě harmonický, musíš se všude, kam přijdeš, snažit vytvořit kolektivní vědomí.

Jsi-li v nějaké skupině, jejíž vědomí neodpovídá tvému a jež nejsi schopen změnit, bude moudřejší skupinu opustit, neboť jinak by tě mohla vést. Taková skupina jde tam, kam chce ona, bez ohledu na to, kam bys chtěl jít ty.

Nemůžeš-li najít skupinu, jejíž vědomí by odpovídalo tvému, pokus se takovou skupinu založit. Lidé s podobným vědomím, jako máš ty, k tobě budou přitahováni.

Jednotlivci a menší skupiny musejí ovlivňovat větší skupiny – a nakonec celé lidstvo – aby došlo k trvalé a podstatné změně na této planetě.

Váš svět a stav, v němž se nachází, je odrazem kolektivního vědomí lidstva.

Jak vidíš, když se rozhlédneš kolem sebe, čeká vás spousta práce. Pokud ovšem nejsi spokojen se současným stavem světa.

Je překvapující, že většina lidí s ním spokojena je. Proto se nic nemění.

Většina lidí je spokojena se světem, v němž jsou uznávány rozdíly, nikoli podobnosti, a v němž se neshody řeší válkami.

Většina lidí je spokojena se světem, v němž přežívají jen ti nejsilnější, v němž moc je právo, a vítězství je považováno ze nejvyšší dobro.

Produkuje-li takový svět také „ztroskotance“ – budiž – pokud mezi ně nepatříte.
Většina lidí definuje „zlo“ jako něco jiného, než jsou oni. Náboženské, sociální, ekonomické a kulturní rozdíly nejsou tolerovány.

Vykořisťování je ospravedlňováno sebeuspokojeným tvrzením vykořisťovatelů, že jejich oběti jsou na tom mnohem lépe než před tím, než byly vykořisťovány. Vyšší vrstvy, které na této situaci sprostě vydělávají, nezajímá, jak by se mělo zacházet s lidmi, kdybychom byli opravdu spravedliví.

Když někdo navrhne jiný systém, většina lidí se směje a poukazuje na to, že díky soutěžení a zabíjení je tato civilizace tak úžasná. Většina lidí je přesvědčena, že neexistuje žádný jiný přirozený způsob existence, že je v povaze člověka chovat se tak, jak se chová, a že jakékoli jiné chování by zabilo vnitřní elán, který nás nutí být úspěšnými. (Nikdo se neptá v čem.)

Ačkoli je to pro osvíceného člověka obtížné pochopit, většina lidí na vaší planetě věří této filozofii, a proto se nezajímá o trpící masy, o utlačované menšiny ani o základní potřeby kohokoli jiného.

Většina lidí si neuvědomuje, že svou činností ničí planetu, která jim dává život, neboť se nestarají o nic jiného než o zlepšení vlastního života. Jsou tak neuvěřitelně krátkozrací, že nevidí, že krátkodobé zisky často způsobují dlouhodobé ztráty.

Většina lidí se cítí ohrožena kolektivním vědomím, takovými pojmy, jako je kolektivní dobro, jeden světový názor nebo jeden Bůh, který existuje v jednotě se všemi bytostmi.

Je jasné, že strach ze všeho, co vede ke sjednocení, a vyzdvihování všeho, co vás rozděluje, vyvolává konflikty – a přesto se zdá, že nejste schopni poučit se z vlastní zkušenosti, neboť děláte stále totéž a se stejnými výsledky.

Neschopnost pochopit utrpení druhých umožňuje pokračování utrpení.

Oddělenost plodí lhostejnost a falešnou nadřazenost. Jednota plodí soucit a skutečnou rovnost.

To, co se děje na vaší planetě poslední tři tisíce let, je odrazem kolektivního vědomí „vaší skupiny“ – to jest celého lidstva.

Tuto úroveň vědomí lze nejlépe označit za primitivní.“

Hmm. Ale zdá se, že jsme odbočili od původní otázky.

„Ani ne. Ptal ses na Hitlera. A fakt, že se Hitler dostal k moci, byl důsledkem kolektivního vědomí. Mnoho lidí řekne, že Hitler ovládl jednu skupinu – v tomto případě německý národ – díky své prohnanosti a mistrné rétorice. To však pohodlně svaluje všechnu vinu na Hitlera – což masám náramně vyhovuje.

Bez spolupráce a podpory a ochotné poslušnosti milionů lidí by Hitler nemohl udělat nic. Skupina, která si říká Němci, na sebe musí vzít zodpovědnost za holocaust. Stejně jako to musí do určité míry udělat větší skupina nazývaná lidstvo, která, i když neudělala nic jiného, byla přinejmenším lhostejná k utrpení v Německu, dokud nedosáhlo takového stupně, že to ani ti nejchladnokrevnější izolacionisté nemohli ignorovat.

Pochop, že právě kolektivní vědomí poskytlo úrodnou půdu pro růst nacistického hnutí. Hitler se jen chopil příležitosti, ale sám ji nevytvořil.

Musíš si uvědomit, že kolektivní vědomí, jež neustále zdůrazňuje výjimečnost a nadřazenost, vede ke ztrátě soucitu, a ztrátu soucitu nevyhnutelně následuje ztráta svědomí.

Kolektivní vědomí zakořeněné v nacionalismu ignoruje problémy druhých a zároveň dává vinu druhým za problémy vlastní, čímž ospravedlňuje odvetu, „nápravu“ a válku.

Osvětim byla nacistickým řešením – „pokusem o nápravu“ – „židovského problému“.

Nejhroznější nebylo to, že Hitler páchal příšerné zločiny na lidské rase, ale to, že mu to lidská rasa dovolila.

Překvapující je nejen to, že se objevil někdo takový jako Hitler, ale také to, že s ním tolik lidí souhlasilo.

Hrozné je nejen to, že Hitler vyvraždil miliony Židů, ale také to, že miliony Židů musely být vyvražděny, aby byl Hitler konečně zastaven.

Smyslem tohoto historického období bylo nastavit lidem zrcadlo a ukázat jim, jaké lidstvo skutečně je.

Ve vaší historii se setkáte s mnoha pozoruhodnými učiteli, kteří vám nabízejí příležitosti rozpomenout se na to, čím skutečně jste. Tito učitelé vám ukazují jak nejnižší, tak nejvyšší lidský potenciál.

Ukazují vám jasné a závratné příklady toho, co člověk může dokázat – a kam se dostanete s takovým vědomím, jaké máte vy.

Pamatuj si, že vědomí je všechno. Vědomí vytváří vaši realitu. Kolektivní vědomí je velmi mocné a produkuje buď nevýslovnou krásu, nebo nevýslovnou hrůzu. Volba však záleží na vás.

Jestliže nejsi spokojen s vědomím své skupiny, snaž se jej změnit.

Nejlépe toho dosáhneš tím, že budeš žít příkladným životem.

Pokud to nestačí, založ si svou vlastní skupinu a buď zdrojem vědomí, jaké si přeješ, aby měli druzí.

Všechno začíná u tebe. Všechno. Naprosto všechno.

Chceš, aby se svět změnil ? Změň svůj vlastní svět.

Hitler – stejně jako Kristus – vám dal výjimečnou příležitost poznat, čím skutečně jste. Nicméně tito velcí lidé – Hitler nebo Buddha, Čingischán nebo Hare Krišna, Attila nebo Ježíš Kristus – žijí jen tak dlouho, dokud nezmizí z vašich vzpomínek.

Proto Židé staví pomníky na památku holocaustu, abyste na něj nikdy nezapomněli. Neboť v každém z vás je něco z Hitlera – je to jen otázka stupně. Vraždění lidí je vraždění lidí, ať už v Osvětimi nebo ve Wounded Knee.“

Takže Hitler byl poslán na Zemi, aby nám ukázal, jakých hrůz je člověk schopen ? Aby nám ukázal, jak hluboko je možné klesnout ?

„Hitler vám nebyl poslán. Hitlera jste si vytvořili. Zrodil se z vašeho kolektivního vědomí, bez kterého by nemohl existovat. To je ponaučením z této zkušenosti.

Vědomí oddělenosti, výjimečnosti a nadřazenosti – rozlišování na „my“ a „oni“ – vede k Hitlerovu pojetí světa.

Vědomí Božího bratrství a jednoty vede ke Kristovu pojetí světa.

Je-li utrpení „naše“ a nejen „vaše“, je-li radost „naše“ a nejen „moje“, je-li celý život náš – pak je to skutečně celý život.“

Proč šel Hitler do nebe ?

„Protože neudělal nic „špatného“. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám ?

Kdybys hlásal něco šíleného a milion lidí by s tebou souhlasilo, nemyslil by sis, že jsi tak šílený.

Svět – nakonec – došel k závěru, že Hitler neměl „pravdu“. To znamená, že se lidé zamyslili nad tím, čím jsou a čím chtějí být vzhledem ke své zkušenosti s Hitlerem.

Hitler stanovil měřítko ! Nastavil parametry, které vás donutily přehodnotit své představy o sobě samých. Totéž udělal Kristus, jenže na opačném konci spektra.

Existovali další Kristové a další Hitlerové. A opět přijdou. Proto si dávejte pozor, neboť se mezi vámi pohybují lidé na různých úrovních vědomí. Jaké vědomí máš ty ?“

Pořád nechápu, jak mohl jít Hitler do nebe. Jak mohl být odměněn za to, co udělal ?

„Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost.

Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti.

Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit.

Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil.

V jistém smyslu lidem nezpůsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil.

Buddha říkal: „Život je utrpení.“ A Buddha měl pravdu.“

Hitler ale nevěděl, že dělá něco dobrého. Myslil si, že dělá něco špatného !

„Ne, Hitler si nemyslil, že dělá něco špatného. Ve skutečnosti věřil, že pomáhá svému národu. A právě tohle ty nechápeš.

Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života.

Hitler věřil, že svému národu pomáhá. A jeho národ tomu také věřil ! To bylo to nejšílenější. Většina národa s ním souhlasila !

Řekl jsi, že Hitler neměl „pravdu“. Dobře. Tímto prohlášením definuješ sám sebe, začínáš se poznávat. To je dobře. Ale neodsuzuj Hitlera za to, že ti to umožnil.

Někdo to udělat musel.

Nemůžeš poznat, co je horké, není-li něco studené. Nepoznáš, co je vpravo, není-li něco vlevo. Nechval jedno a neodsuzuj druhé. Budeš-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíš.

Lidé už dlouhá staletí odsuzují Adama a Evu. Prý se dopustili prvního hříchu. Ale já ti řeknu tohle: Bylo to první požehnání. Neboť kdyby neokusili zakázané ovoce a nepoznali dobro a zlo, nikdy bys nevěděl, že tyto dvě možnosti existují. A před takzvaným Adamovým hříchem tyto dvě možnosti opravdu neexistovaly. Nebylo žádné „zlo“. Všechno existovalo ve stavu naprosté dokonalosti. Byl to doslova ráj. A přece by sis to neuvědomoval – neprožíval bys to jako něco dokonalého – protože bys neznal nic jiného.

Odsoudíš tedy Adama a Evu, nebo jim poděkuješ ?

A ty se ptáš, co si mám myslit o Hitlerovi.

Řeknu ti tohle: Bůh je láska a Bůh je soucit, Bůh je moudrost a Bůh je odpuštění. Boží záměr a Boží cíl jsou dostatečně obsažné, aby zahrnuly i ten nejodpornější zločin a toho nejodpornějšího zločince.

Nemusíš s tím souhlasit, ale na tom nezáleží. Právě ses dověděl to, co jsi sem přišel objevit.“

 

5

V první knize jsi mi slíbil, že mi v druhé knize vysvětlíš takové pojmy, jako je čas a prostor, láska a válka, dobro a zlo a geopolitickou problematiku nejvyššího řádu. Také jsi mi slíbil, že mi podrobněji vysvětlíš lidskou sexualitu.

„Ano, to všechno jsem ti slíbil.

První kniha pojednávala především o životě jedince. Druhá kniha se zabývá vaším kolektivním životem na této planetě. Třetí kniha uzavírá celou trilogii pojednáním o kosmologii, vesmíru a životě duše. Všechny tři knihy dohromady představují to nejlepší, co vám v současné době mohu říci o tak rozdílných věcech, jako je třeba zavazování tkaniček u bot a porozumění vesmíru.“

Už jsi mi řekl všechno, co jsi chtěl říci o čase ?

„Řekl jsem ti všechno, co potřebuješ vědět.

Čas neexistuje. Všechno existuje současně. Všechno se děje současně.

Tato kniha se píše a zatímco se píše, už je napsaná. Už existuje. Odtud získáváš všechny informace – z knihy, která už existuje. Ty tomu všemu jen dáváš formu.

Právě to znamená výrok: „Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“ “

To, co říkáš o čase, je velmi zajímavé, ale… poněkud ezoterické. Lze to nějak uplatnit ve skutečném životě ?

„Skutečné porozumění času vám umožňuje žít mnohem klidněji ve vašem relativním světě, kde je čas vnímán spíš jako pohyb a uplývání než jako něco konstantního.

Pohybujete se vy, nikoli čas. Čas nezná pohyb. Existuje jen jediný okamžik.

Na určité úrovni tomu hluboce rozumíte. Proto když prožíváte něco opravdu krásného nebo důležitého, často říkáte, že je to, jako by se „čas zastavil“.

Čas opravdu stojí. A když se zastavíte i vy, často prožíváte okamžik definující váš život.“

Tomu je těžké uvěřit. Jak je to možné ?

„Dokonce i vaše věda to již matematicky potvrdila. Byly vypracovány vzorce, které ukazují, že kdybyste nastoupili do kosmické lodi a letěli dostatečně daleko a dostatečně rychle, mohli byste se vrátit na Zem a dívat se, jak odlétáte.

To dokazuje, že čas není pohyb, ale pole, kterým se pohybujete vy – v tomto případě v kosmické lodi.

Říkáte, že rok má 365 „dní“. Ale co je to den ? Docela náhodně jste se rozhodli, že „den“ je „čas“ potřebný k tomu, aby se Země otočila kolem své osy.

Jak víte, že se skutečně točí ? (Žádný pohyb přece necítíte.) Vybrali jste si referenční bod na obloze Slunce. Říkáte, že trvá celý „den“, než se ta část zeměkoule, na které jste, obrátí od Slunce a opět se k němu vrátí.

Rozdělili jste tento „den“ na 24 „hodin“ – opět naprosto náhodně. Právě tak jste jej mohli rozdělit na 10 nebo 73 hodiny.

Pak jste rozdělili „hodinu“ na „minuty“. Říkáte, že každá hodina má 60 menších jednotek, nazývaných „minuty“ – a že každá minuta má 60 ještě menších jednotek, nazývaných „vteřiny“.

Jednoho dne jste si všimli, že Země se nejen točí kolem své osy, ale také létá ! Všimli jste si, že obíhá kolem Slunce.

Pečlivě jste vypočítali, že Země se otočí kolem vlastní osy 365krát, než oběhne kolem Slunce. Tomuto počtu oběhů jste začali říkat „rok“.

Všechno se však zkomplikovalo, když jste se rozhodli rozdělit „rok“ na jednotky menší než „rok“, ale větší než „den“.

Vymyslili jste „týden“ a „měsíc“ a podařilo se vám dát stejný počet měsíců do každého roku, ale ne stejný počet dní do každého měsíce.

Nenašli jste totiž způsob, jak rozdělit lichý počet dní (365) sudým počtem měsíců (12), a tak jste se rozhodli, že některý měsíc bude mít víc dní než jiný !

Domnívali jste se, že musíte rozdělit rok na dvanáct částí, protože to odpovídá počtu měsíčních cyklů. Abyste sloučili tyto tři prostorové události – oběh Země kolem Slunce, rotaci Země kolem své osy a měsíční cykly – prostě jste přizpůsobili počet „dní“ v „měsíci“.

Ani tím jste však nevyřešili všechny své problémy, neboť vám přebýval určitý čas, s nímž jste si nevěděli rady. Proto jste se rozhodli, že rok bude mít jednou za čas o jeden den víc! Takovému roku říkáte přestupný a skutečně se podle toho řídíte – zatímco moje vysvětlení času považujete za „neuvěřitelné“!

Podobným způsobem jste si vytvořili „desetiletí“ a „století“ (založená na desítkách, nikoli třeba na dvanáctkách), ale v podstatě jen měříte pohyb předmětů v prostoru.

Z toho je jasné, že se nepohybuje čas, ale předměty ve statickém poli, kterému říkáte prostor. „Čas“ je prostě váš způsob, jak měříte pohyb !

Vědci si hluboce uvědomují tuto spojitost a proto hovoří o „časoprostorovém kontinuu“.

Váš profesor Einstein a další vědci si uvědomovali, že čas je racionální konstrukce, relační pojem. „Čas“ existuje jen ve vztahu k prostoru mezi jednotlivými předměty ! (Jestliže se vesmír zvětšuje – jak tomu ve skutečnosti je – pak jeden oběh země kolem Slunce musí dnes trvat „déle“ než před miliardou let, neboť země musí překonat větší „prostor“).

Proto všechny tyto cyklické události trvají dnes víc minut, hodin, dní, týdnů, měsíců, roků, desetiletí a století, než trvaly v roce 1492 ! (Kdy „den“ přestává být dnem ? Kdy „rok“ přestává být rokem ?)

Vaše moderní chronometry dnes zaznamenávají tuto časovou nesrovnalost a každý rok se na celém světě seřizují hodiny, aby odpovídaly realitě vesmíru, který odmítá být v klidu.

Einstein si uvědomil, že nepohybuje-li se čas, ale my určitou rychlostí, pak stačí, když změníme vzdálenost mezi předměty – nebo jejich rychlost – abychom „změnili“ čas.

Právě Einsteinova obecná teorie relativity prohloubila vaše moderní chápání vztahu mezi časem a prostorem.

Teď snad pochopíš, že když vykonáš dlouhou cestu prostorem a vrátíš se zpátky, zestárneš třeba o deset let – zatímco tvoji přátelé na Zemi zestárnou o třicet let ! Čím dále poletíš, tím nepravděpodobnější bude, že se po návratu setkáš s lidmi, kteří tu žili, když jsi Zemi opouštěl.

Kdyby však vědci vynalezli nějaký rychlejší způsob cestování, mohli by „oklamat“ vesmír a zůstat ve spojení s „reálným časem“ na Zemi, takže by po návratu zjistili, že na Zemi uplynul stejný čas jako v jejich kosmické lodi.

Je jasné, že kdyby se dalo cestovat ještě rychleji, pak byste se mohli vrátit na Zem ještě před tím, než byste odletěli ! To znamená, že čas na Zemi by plynul pomaleji než čas na kosmické lodi. Vrátili byste se za deset vašich „roků“, zatímco Země by „zestárla“ jen o čtyři ! Při ještě větší rychlosti by deset let ve vesmíru odpovídalo deseti minutám na Zemi.

A když se dostanete do „faldu“ v kosmickém prostoru (Einstein a další vědci věřili, že takové „faldy“ existují – a měli pravdu !), v jediném „okamžiku“ překonáte celý „prostor“. Bylo by možné, aby vás takový časoprostorový jev doslova „vrhl“ zpátky do „času“ ?

Nyní by nemělo být tak obtížné pochopit, že „čas“ existuje pouze jako racionální konstrukce. Všechno, co se kdy stalo, a všechno, co se kdy stane, se děje teď. Vaše schopnost vidět to závisí na vašem hledisku – na vašem „místě v prostoru“.

Kdybys byl na mém místě, viděl bys všechno – v tomto okamžiku !

Rozumíš ?“

Pomalu začínám – na teoretické úrovni – ano !!

„Dobře. Vysvětlil jsem ti to velice jednoduše, aby tomu i dítě rozumělo. Možná to není dobrý vědecký postup, ale je to srozumitelné.“

Pokud jde o rychlost, hmotné předměty jsou omezené ale nehmotné předměty – moje myšlenky… moje duše… by se teoreticky mohly pohybovat éterem neuvěřitelnou rychlostí.

„Přesně tak ! Přesně ! A právě to se často děje ve snech a dalších psychických zážitcích.

Rozumíš teď déjá vu ? Pravděpodobně jsi tady už jednou byl !“

Ale… jestliže se už všechno stalo, pak ovšem nemohu změnit svou budoucnost.

„Ne ! Tomu nevěř ! To není pravda. Tato skutečnost by ti měla pomoci, nikoli škodit.

Vždycky máš svobodnou vůli. Schopnost vidět do budoucnosti by měla zlepšit tvou schopnost žít takovým životem, jakým chceš.“

Ale jak ? Vysvětli mi to podrobněji.

„Jestliže „vidíš“ budoucí událost, která se ti nelíbí, nevybírej si ji. Vyber si znovu. Vyber si
jinou !

Změň své chování, aby ses vyhnul nežádoucímu výsledku.“

Jak se mohu vyhnout něčemu, co se už stalo ?

„Nestalo se to tobě – ještě ne ! Jsi v místě časoprostoru, kde si tu událost neuvědomuješ. Ty „nevíš“, že se to „stalo“. Ještě ses nerozpomněl na svou budoucnost.

(Tato zapomnětlivost je tajemstvím veškerého času. Právě ta ti pomáhá „hrát“ úžasnou hru
života ! To ti vysvětlím později.)

Co „nevíš“, to „není“. Protože si nepamatuješ na svou budoucnost, ještě se ti „nestala“ ! Všechno se „děje“ teprve ve chvíli, kdy to „prožíváš“. Nemůžeš prožívat něco, o čem „nevíš“.

Řekněme, že jsi měl to štěstí a na okamžik jsi nahlédl do své „budoucnosti“. V takovém okamžiku se tvůj duch – nehmotná část tvého já – přenesl do vzdáleného místa časoprostorového kontinua a přinesla zpátky určité reziduum energie – dojmy z toho okamžiku nebo události.

Toto reziduum můžeš vnímat – nebo jej může vnímat člověk, který má rozvinutou metafyzickou schopnost „cítit“ a „vidět“ energii, která tě obklopuje.

Jestliže se ti nelíbí budoucnost, kterou takto „vnímáš“, zvol si jinou cestu ! V tom okamžiku změníš svůj život – a uleví se ti.“

Moment ! Cože – ??

„Teď se dovíš, že existuješ na všech úrovních časoprostorového kontinua zároveň.

To znamená, že tvá duše vždycky byla, vždycky je a vždycky bude – bez přestání – amen…“

Já „existuji“ na několika místech ?

„Samozřejmě ! Existuješ všude – a vždycky !“

Existuji v minulosti a existuji v budoucnosti ?

„Jak jsme se právě shodli, „budoucnost“ a „minulost“ neexistují, ale v tom smyslu, jak to myslíš ty, existuješ v obou těchto místech časoprostorového kontinua.“

Mám tedy několik „já“ ?

„Máš jen jedno „já“, ale jsi mnohem větší, než si myslíš !“

Takže když „já“, které existuje „teď“, změní něco, co se mu nelíbí na jeho „budoucnosti“, „já“, které existuje v „budoucnosti“, to přestane prožívat ?

„V podstatě ano. Celá mozaika se změní. Ale toto „já“ nikdy nepřijde o svou zkušenost. Uleví se mu a je rádo, že to nemusíš prožít „ty“.“

Ale „já“ v mé „minulosti“ to musí ještě „prožít“, takže do ní musí vstoupit ?

„V určitém smyslu ano, Ale můžeš „mu“ pomoci.“

Mohu ?

„Jistě. Když změníš to, co prožilo tvé „já“ před tebou, tvé „já“ za tebou to už nikdy nebude muset prožít ! Tímto způsobem se vyvíjí tvá duše.

Stejným způsobem ti tvé budoucí „já“ pomohlo vyhnout se tomu, čemu se ono nevyhnulo.

Rozumíš tomu ?“

Ano. A je to nesmírně zajímavé. Ale teď mám další otázku. A co minulé životy ? Jestliže jsem vždycky byl sám sebou – v minulosti i v budoucnosti – jak jsem v minulém životě mohl být někým jiným:

„Jsi Boží bytost, schopná prožívat mnoho zážitků zároveň – a schopná rozdělit své já na tolik různých „já“, kolik chceš.

Můžeš žít „tentýž život“ znovu a znovu, různými způsoby – jak jsem ti právě vysvětlil. Ale také můžeš žít různé životy v různých místech časoprostorového kontinua.

Takže zatímco jsi sám sebou tady a teď, zároveň můžeš být – a jsi – ostatními „já“ v jiných dobách a místech.“

Můj Bože, to je stále složitější a složitější !

„Ano – a to jsme teprve začali.

Uvědom si tohle: Jsi bytost božských rozměrů, neznáš žádné omezení. Část tvého já se rozhodla poznat sama sebe jako tvou přítomnou totožnost. To však není hranice tvé existence, přestože si to myslíš.“

Jak to ?

„Musíš si to myslit, jinak bys nemohl dělat to, k čemu sis dal tento život.“

A co to je ? Už jsi mi to řekl, ale řekni mi to znovu tady“ a „teď“.

„Žiješ celý život – mnoho životů – abys byl tím, čím skutečně jsi; abys vytvořil to, čím skutečně jsi; abys prožil a naplnil svou současnou představu o sobě samém.

Žiješ ve věčném okamžiku sebevytváření; celý tvůj život je procesem sebevyjádření.

Přitahuješ k sobě lidi a události, abys jich použil jako nástrojů k vytvoření té nejvyšší verze nejvyšší představy, kterou jsi o sobě kdy měl.

Tento proces neustálého tvoření stále pokračuje a je nekonečný. Všechno se odehrává v „tomto okamžiku“ a na mnoha úrovních.

Ve vaší lineární realitě vnímáte svůj život jako minulost, přítomnost a budoucnost. Myslíte si, že máte jeden život, možná několik, ale v žádném případě ne najednou.

Ale co kdyby neexistoval „čas“ ? Pak byste žili všechny své „životy“ najednou !

A taky je žijete najednou !

Tento přítomný život žijete ve své minulosti, ve své přítomnosti a ve své budoucnosti – a to všechno najednou ! Měl jsi někdy „podivné tušení“, že se něco stane – tušení tak silné, že jsi se tomu raději vyhnul ?

Vaším jazykem tomu říkáte předtucha. Z mého hlediska je to okamžité uvědomění si něčeho, co jste právě prožili v „budoucnosti“.

Tvoje „budoucí já“ ti říká, „Tohle nebylo moc příjemné. Nedělej to !“ Zároveň žiješ také další životy – životy, kterým říkáš „minulé životy“. A ačkoli je žiješ v tomto okamžiku, vnímáš je jako něco, co se stalo v minulosti (pokud je vůbec vnímáš), ale to je v pořádku. Tato nádherná hra života by pro tebe byla velmi obtížná, kdyby sis plně uvědomoval všechno, co se děje. Ani to, co ti teď říkám, ti to nemůže dát. Kdyby to bylo možné, tato „hra“ by okamžitě skončila ! Tento proces musí být kompletní, právě takový, jaký je – včetně tvého nedostatečného vědomí v tomto stadiu.

Proto celý proces přijímej jako největší dar nejlaskavějšího Stvořitele. Přijímej a prožívej jej v klidu, moudrosti a radosti. Změň jej z něčeho, co jen snášíš, v něco, co použiješ jako nástroj k vytvoření nejkrásnějšího života všech dob: k naplnění svého Božího Já.“

Jak ? Jak to mohu udělat ?

„Neplýtvej časem a nesnaž se v tomto svém přítomném životě odhalit všechna tajemství života.

Tato tajemství nejsou tajemstvími bezdůvodně. Důvěřuj svému Bohu. Využij přítomného okamžiku k vytváření a vyjádření toho, čím skutečně jsi.

Rozhodní se, co jsi a čím chceš být, a snaž se toho dosáhnout ze všech sil.

Při vytváření své nejvyšší představy vycházej z toho, co jsem ti právě řekl o čase.

Budeš-li mít předtuchu „budoucnosti“, važ si toho. Vzpomeneš-li si na něco z „minulého života“, neignoruj to, ale snaž se zjistit, zda toho můžeš nějak využít. A jestliže ti bude ukázána cesta, jak vyjádřit své Boží já v celé své nádheře, teď a tady, vydej se po ní.

A cesta ti bude ukázána, protože jsi o to požádal. Už sama skutečnost, že píšeš tuhle knihu, je známkou toho, že o to žádáš, neboť bys ji teď nemohl psát, kdybys neměl otevřenou mysl, otevřené srdce a otevřenou duši, ochotnou poznávat.

Totéž platí o všech, kteří tuhle knihu právě čtou. Neboť i oni ji píší. Jak jinak by ji teď mohli číst ?

Každý vytváří všechno, co se právě děje – což znamená, že já vytvářím všechno, neboť já jsem každý.

Chápeš tu symetrii ? Uvědomuješ si tu dokonalost ?

To vše je obsaženo v této pravdě:

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDINÉHO BOHA.“

 

6

Řekni mi něco o prostoru.

„Prostor je čas… vyjádřený.

Nic takového jako prázdný prostor ve skutečnosti neexistuje. Všechno je něco. I ten nejprázdnější prostor je plný výparů, které jsou tak řídké, že se zdá, že neexistují.

Když zmizí výpary, zbývá energie. Čistá energie. Ta se projevuje ve formě vibrace. Pohyb všeho existujícího na určité frekvenci.

Neviditelná „energie“ je „prostor“, který drží hmotu pohromadě.

Kdysi – z hlediska vašeho lineárního modelu reality – všechna hmota ve vesmíru byla soustředěna v jediném nepatrném bodu. Nemůžeš si ani představit tu hustotu ale jen proto, že si myslíš, že dnes existující hmota je hustá.

To, čemu říkáte hmota, je převážně prostor. Všechny hmotné předměty tvoří ze dvou procent „hmota“ a z osmadevadesáti procent „prázdnota“. Mezi nejmenšími částicemi hmoty je nesmírný prostor. Je to jako vzdálenost mezi jednotlivými hvězdami na noční obloze. A přece všechny tyto předměty považujete za hmotné.

Kdysi dávno byl celý vesmír skutečně hmotný. Mezi jednotlivými částicemi nebyl prakticky žádný „prostor“. Hmota ze sebe vytlačila veškerý prostor – a když ten nesmírný „prostor“ zmizel, veškerá hmota měla velikost špendlíkové hlavičky.

Předtím, než existovala hmota, existovala nejčistší forma energie, které říkáte antihmota.

To bylo „před“ vznikem času – před vznikem hmotného vesmíru. Nic neexistovalo jako hmota. Někteří lidé to považují za ráj.

Zpočátku vibrovala čistá energie – Já – tak rychle, že vytvořila hmotu – veškerou hmotu ve vesmíru.

I vy to můžete dokázat. Ostatně to děláte každý den. Vaše myšlenky jsou čisté vibrace, které vytvářejí hmotu. Jestliže si dostatečné množství lidí myslí totéž, můžete ovlivnit a dokonce vytvořit určitou část vesmíru. To jsem podrobně vysvětlil v první knize.“

Zvětšuje se dnes vesmír ?

„Ano, a nepředstavitelnou rychlostí !“

A bude se zvětšovat donekonečna ?

„Ne. Jednou se veškerá odstředivá energie vyčerpá a dostředivá energie opět stáhne veškerou hmotu do jediného bodu.“

Tím chceš říci, že se vesmír zmenší ?

„Ano, a všechno „do sebe opět zapadne“. A vy budete mít opět ráj. Žádná hmota. Čistá energie.

Jinými slovy – Já.

Nakonec se všechno vrátí ke mně.“

To znamená, že přestaneme existovat !

„Nebudete existovat v hmotné formě. Ale existovat budete vždycky. Nikdy nemůžete neexistovat. Jste to, co existuje.“

Co se stane, až se vesmír stáhne do jednoho bodu ?

„Všechno začne znovu od začátku. Přijde další „velký třesk“ a zrodí se nový vesmír.

Bude se znovu zvětšovat a znovu stahovat. Znovu a znovu. Pořád. Donekonečna.

To je Boží nadechování a vydechování.“

To všechno je velice zajímavé – ale má to velmi málo společného s mým každodenním životem.

„Jak už jsem řekl, nedělat nic jiného než se snažit odhalit nejhlubší tajemství vesmíru není to nejlepší využití života. Ale přesto vám tyto jednoduché alegorie mohou přinést něco užitečného.“

Co například ?

„Například pochopení, že všechno se děje cyklicky – včetně života.

Pochopení života vesmíru vám pomůže pochopit život vesmíru uvnitř vaší duše.

Život se pohybuje v cyklech. Všechno se děje cyklicky. Všechno. Až to pochopíš, budeš svůj život nejen snášet, ale budeš se z něj radovat.

Všechno se děje cyklicky. Život má přirozený rytmus a v tomto rytmu se pohybuje všechno. Proto je psáno: „Pro všechno je ustanovený čas, ano, čas pro každou záležitost pod nebesy.“

Moudrý je ten, kdo si to uvědomuje. Chytrý je ten, kdo toho využívá.

Málokdo si uvědomuje životní rytmus lépe než ženy. Ženy žijí celý svůj život v přirozeném rytmu. Jsou v souladu se samotným životem.

Ženy jsou lépe sladěny s životním rytmem než muži. Muži chtějí životní rytmus ovládat. Ženy jej prožívají – a tím vytvářejí harmonii.

Žena slyší píseň květů ve větru. Žena vidí krásu neviděného. Žena cítí potřeby života. Žena ví, kdy je čas pospíchat a kdy je čas odpočívat; čas radovat se a čas plakat.

Většina žen opouští své tělo graciézně. Většina mužů se tomu vzpírá. Ženy lépe pečují o své tělo. Muži s ním zacházejí hrozně. Stejným způsobem zacházejí se životem.

Samozřejmě existují výjimky. Teď hovořím obecně. Hovořím o tom, jak to většinou je. Ale když se rozhlédneš kolem sebe, když si přiznáš, co vidíš, když přiznáš, jak to je, najdeš v tomto zevšeobecnění pravdu.“

Jsem z toho trochu smutný. Mám dojem, že ženy jsou jaksi lepší.

„Součástí úžasného rytmu života je princip jin a jang. Jeden aspekt „bytí“ není „dokonalejší“ než druhý. Oba aspekty jsou prostě tím, čím jsou.

Muži ztělesňují jiné aspekty Boží podstaty, které jim ženy závidí.

A přece se říká, že být mužem je zkouška. Když jsi byl mužem dostatečně dlouho – když jsi dostatečně trpěl díky své vlastní hlouposti; když jsi způsobil dost bolesti, abys konečně nahradil agresivitu rozumem a pohrdání soucitem – teprve pak se můžeš stát ženou.

Když jsi pochopil, že moc není „právo“; že síla není moc nad něčím, ale s něčím; že absolutní moc nevyžaduje od druhých naprosto nic; když jsi tohle všechno pochopil, pak máš právo narodit se v ženském těle – neboť jsi konečně pochopil ženskou podstatu.“

Takže žena je lepší než muž.

„Ne ! Není „lepší“ – je prostě jiná ! Ty si jen myslíš, že je lepší. V objektivním světě není nic „lepší“ ani „horší“. V objektivním světě je jen to, co je – a to, čím chceš být.

Horké není lepší než studené, nahoře není lepší než dole. Žena není „lepší“ než muž. Je prostě tím, čím je. Stejně jako ty jsi to, co jsi.

Nikdo není omezován. Všichni můžete být, čím chcete být, můžete si vybrat, jak chcete žít. V tomto životě nebo v příštím životě – stejně jako v minulém životě. Každý z vás má svobodnou volbu. V každém z vás je něco ženského a něco mužského. Vyjadřujte ten aspekt, který vám dělá radost. Ale uvědomujte si, že jsou vám otevřeny všechny možnosti.“

U tohoto tématu bych se rád zdržel, Na konci minulé knihy jsi mi slíbil, že mi podrobněji vysvětlíš sexuální aspekt této duality.

„Ano – taky si myslím, že je na čase, abychom si pohovořili o sexualitě.“

 

7

Proč jsi stvořil dvě pohlaví ? Nenapadl tě žádný jiný způsob, jak bychom se rozmnožovali ? Jak máme přistupovat k sexualitě ?

„Beze studu, to je jisté. A bez pocitu viny a beze strachu.

Neboť stud není ctnost a pocit viny není dobrota a strach není čest.

A taky bez chtíče, neboť chtíč není vášeň; a bez nevázanosti, neboť nevázanost není svoboda; a bez agresivity, neboť agresivita není dychtivost.

A samozřejmě bez představy ovládat, neboť ovládání nemá s láskou nic společného.

Ale… lze mít sexuální styky za účelem osobního uspokojení ? Překvapující je, že ano – neboť „osobní uspokojení“ je jen jiným pojmenováním sebelásky.

Osobní uspokojení bylo dlouho kritizováno, což je hlavní důvod, proč máme ve vztahu k sexualitě špatné svědomí.

Říkají vám, že pro osobní uspokojení nemáte dělat něco, co je tak intenzívně uspokojující. Tento rozpor je vám jasný, ale nevíte, co s tím dělat. A tak jste se rozhodli, že všechno zlepšíte, když si budete dělat výčitky za to, jak dobře jste se cítili při sexuálním aktu.

To mi připomíná jednu slavnou zpěvačku, která vydělává miliony dolarů. Když se jí ptali, co si myslí o svém neuvěřitelném úspěchu a o bohatství, jež jí úspěch přinesl, odpověděla: „Skoro se stydím za to, že tak ráda zpívám.“

Z toho je jasné, že byste podle všeobecně rozšířeného názoru neměli být finančně odměňováni za něco, co děláte. Většina lidí si vydělává peníze prací, kterou nenávidí nebo která je přinejmenším obtížná.

Takže obecné ponaučení zní: Radost můžete mít jen z toho, co děláte neradi.

Výčitky svědomí si často děláte proto, abyste se neradovali z něčeho, co ve skutečnosti děláte rádi. Tak se chcete usmířit s Bohem… o kterém si myslíte, že nechce, abyste z něčeho měli radost.

Především se nemáte radovat z tělesných požitků. A už vůbec ne (jak vám našeptávala vaše babička) ze sexuality.

Nicméně milovat sex je dobré !

Stejně dobré je milovat sám sebe !

Ve skutečnosti je to povinné.

Není však dobré stát se závislým na sexu (a na čemkoli jiném). Je ovšem „v pořádku“ milovat jej.

Každý den si desetkrát opakujte:

MILUJI SEX

Každý den si desetkrát opakujte:

MILUJI PENÍZE

A chcete dělat něco skutečně obtížného ? Zkuste si každý den desetkrát říci:

MILUJI SEBE !

Tady jsou další věci, které nemáte milovat. Snažte se milovat je:

MOC
SLÁVA
ÚSPĚCH
VÍTĚZSTVÍ

Nestačí vám to ? Zkuste tohle. Opravdu byste se měli stydět, milujete-li tohle:

OBDIV DRUHÝCH
BÝT LEPŠÍ
MÍT VÍC
VĚDĚT JAK
VĚDĚT PROČ

Už toho máte dost ? Moment ! Teď přijde to nejhorší. Největší výčitky svědomí byste měli mít, věříte-li, že:

ZNÁTE BOHA

Není to zajímavé ? Celý život vás učili, abyste se styděli za

TO, CO CHCETE NEJVÍC.

Ale já ti řeknu tohle: Milujte, milujte, milujte všechno, po čem toužíte – neboť vaše láska to k vám všechno bude přitahovat.

Tyto touhy jsou podstatou vašeho života. Milujete-li je, milujete život. Prohlásíte-li, že je máte, prohlašujete, že chcete všechno dobré, co vám život může nabídnout.

Proto si zvolte sex – věnujte se mu, jak jen můžete ! Snažte se získat moc- tak velkou moc, jakou si umíte představit. Snažte se získat slávu – veškerou slávu, jakou můžete získat. Snažte se dosáhnout úspěchu – tak velkého úspěchu, jakého můžete dosáhnout. A snažte se vítězit – jak jen jste schopni…

Sexem však nenahrazujte lásku, ale sexuálním stykem ji oslavujte. Nesnažte se získat moc nad druhými, ale moc s druhými. Nesnažte se získat slávu samoúčelně, ale pouze jako prostředku k vyššímu cíli. A nesnažte se dosáhnout úspěchu na úkor druhých, ale pouze jako nástroje, kterým můžete druhým pomáhat. Nesnažte se vítězit za každou cenu, snažte se vítězit tak, aby to neškodilo druhým a aby jim to přinášelo užitek.

A tak se nechte obdivovat – ale dívejte se na druhé jako na lidi, které také můžete obdivovat, a také to dělejte.

Snažte se být lepšími – ale ne lepšími než druzí; spíš lepšími, než jste byli doposud sami.

Snažte se získat víc, ale jen proto, abyste mohli víc dávat.

A snažte se poznávat – abyste své vědomosti mohli sdílet s druhými.

A v každém případě se snažte POZNAT BOHA. To byste měli dělat PŘEDEVŠÍM. A všechno ostatní přijde.

Celý život vás učili, že je lepší dávat než přijímat. Ale nemůžete dávat to, co nemáte.

Proto je sebeuspokojení tak důležité – a proto je škoda, že to zní tak špatně.

Samozřejmě že tu nemluvím o sebeuspokojení na úkor druhých. Neradím vám, abyste ignorovali potřeby druhých. Neměli byste však ignorovat ani své vlastní potřeby.

Dopřejte si potěšení a budete je moci dávat druhým.

Mistři tantrického sexu si to dobře uvědomují. Proto doporučují masturbaci, kterou někteří z vás považují za hřích.“

Masturbace ? To jsi zašel trochu daleko. Jak můžeš o něčem takovém mluvit, jak to vůbec můžeš vyslovit – v knize, kterou údajně píše Bůh ?

„Chápu. Ty máš něco proti masturbaci.“

Já osobně ne, ale mnoha čtenářům by se to nemuselo líbit. A já měl za to, že tuhle knihu píšeme pro druhé.

„To je pravda.“

Tak proč je úmyslně urážíš ?

„Nikoho „úmyslně neurážím“. Každý si může vybrat, buď se „urazí“, nebo ne. Nebo si myslíš, že je možné mluvit otevřeně o lidské sexualitě a nikoho „neurazit“ ?“

To ne, ale myslím, že zacházíme příliš daleko. Nemyslím si, že si většina lidí přeje slyšet, jak Bůh mluví o masturbaci.

„Má-li být tato kniha omezena na to, co chce většina lidí slyšet, pak to bude velice malá kniha. Většina lidí není nikdy ochotna slyšet, o čem Bůh mluví, když o tom mluví. Většina obvykle čeká 2000 let.“

Tak tedy pokračuj. Už jsme se všichni vzpamatovali z počátečního šoku.

„V pořádku. Hovořil jsem o této činnosti (kterou každý dělá, ale ke které se nikdo nechce přiznat) jen proto, abych ilustroval něco obecnějšího.

Znovu opakuji: Dopřejte si potěšení a budete je moci rozdávat druhým.

Učitelé tantrického sexu vědí, že hladový přístup k sexu snižuje schopnost uspokojit partnera a splynout s ním tělem i duší, což je mimochodem velmi důležitou součástí sexuálního aktu.

Proto tantričtí milenci před sexuálním aktem nejdřív ukájejí sami sebe, než se začnou uspokojovat navzájem. Obvykle to dělají v přítomnosti a s pomocí partnera. Teprve když uspokojí počáteční hlad, mohou uspokojit hlubší touhu po extázi splynutí.

Vzájemné sebeukájení je součástí radostného, hravého a láskyplného sexuálního vztahu. Je však jen jednou částí. K tomu, čemu říkáte koitus, může dojít až na konci dvouhodinového milostného setkání. Nebo k tomu nemusí dojít vůbec. Pro většinu z vás je koitus jediným cílem dvacetiminutového cvičení. Máte-li to štěstí.“

Netušil jsem, že se tato kniha zvrhne v sexuálního rádce.

„Ničím takovým není. Ale nebylo by tak špatné, kdyby tomu tak bylo. Většina lidí toho o sexualitě moc neví a potřebovala by se hodně naučit.

Nicméně se snažím ilustrovat něco obecnějšího. Čím víc rozkoše si dopřeješ, tím víc rozkoše můžeš dát druhému. Podobně je tomu s mocí. Čím větší moc získáš, tím větší moc můžeš sdílet s druhými. Totéž platí o slávě, bohatství, úspěchu a o všem, co ti dělá dobře.

Mimochodem, myslím, že je na čase promluvit si o tom, proč vám některé věci „dělají dobře“.“

Tak mluv… vzdávám se.

„ „Cítit se dobře“ je způsob, jakým duše křičí: „Tohle jsem já !“

Pamatuješ si, jak jsi ve škole při kontrole docházky, když učitel vyslovil tvé jméno, musel říci „zde“ ?“

Pamatuji.

„ „Cítit se dobře“ je způsob, jakým duše říká „zde“.

Mnoho lidí zesměšňuje představu, že bychom měli dělat to, „co nám dělá dobře“. Říkají, že to je cesta do pekla. Ale já říkám, že to je cesta do nebe.

Hodně však záleží na tom, co ti dělá dobře. Já ti řeknu tohle: K žádnému vývoji nikdy nedošlo skrze sebezapírání. Vyššího vývojového stupně nedosáhneš tím, že si budeš odpírat to, co ti dělá dobře, ale naopak tím, že si dopřeješ tyto rozkoše – a dosáhneš něčeho ještě většího. Neboť jak víš, že existuje něco většího, když jsi nikdy nepoznal něco menšího ?

Všechna náboženství chtějí, abys jim věřil. Proto nakonec všechna selhávají.

Duchovnost naopak vždycky uspěje.

Náboženství chce, aby ses poučil ze zkušenosti druhých. Duchovnost tě nutí, abys hledal svou vlastní zkušenost.

Náboženství nesnáší duchovnost. Neboť duchovnost tě může dovést k jiným závěrům než jakékoli náboženství – a to žádné náboženství nestrpí.

Náboženství tě povzbuzuje k tomu, abys zkoumal a přijímal myšlenky druhých. Duchovnost vyžaduje, abys odhodil cizí myšlenky a myslil sám za sebe.

Tím, že se „cítíš dobře“, říkáš sám sobě, že tvoje poslední myšlenka byla pravdivá, tvoje poslední slovo rozumné a tvůj poslední čin láskyplný.

Chceš-li poznat, jak daleko ses dostal, jak vysoké vývojové úrovně jsi dosáhl, zamysli se nad tím, co ti dělá dobře.

Nesnaž se urychlovat svůj vývoj tím, že si budeš odpírat to, co ti dělá dobře.

Sebezapírání je sebezničení.

Uvědom si tohle – sebeovládání není sebezapírání. Sebeovládání je založeno na svobodném rozhodnutí. Jestliže o sobě prohlašuješ, že jsi člověk, který respektuje práva druhých, pak pro tebe není žádným „sebezapíráním“, když se rozhodneš, že nebudeš krást nebo znásilňovat. Z toho důvodu je měřítkem tvého vývoje to, co ti dělá dobře.

Jestliže ti „dělá dobře“ nezodpovědné a bezohledné chování, které druhým škodí, pak jsi nedosáhl příliš vysokého vývojového stupně.

A tady je klíčem vědomí. Úkolem starších lidí je rozšiřovat vědomosti mezi mládeží. Úkolem Božích poslů je učit všechny lidi, aby si uvědomili, že to, co děláme druhým a pro druhé, děláme všem a pro všechny – neboť jsme všichni součástí Boha.

Jestliže si to uvědomíš, pak je prakticky nemožné, aby ti dělalo dobře, když někomu ubližuješ. Přestaneš se chovat nezodpovědně. V rámci těchto parametrů se snaží žít člověk, který se vyvíjí. Proto vám radím, abyste v rámci těchto parametrů využívali všeho, co vám život nabízí – a zjistíte, že vám nabízí mnohem víc, než jste si kdy představovali.

Jste to, co prožíváte. Prožíváte to, co vyjadřujete. Vyjadřujete to, co musíte vyjádřit. Máte to, co si dovolíte mít.“

Moc se mi to líbí – ale můžeme se vrátit k původní otázce ?

„Samozřejmě. Dvě pohlaví jsem stvořil z téhož důvodu, z jakého jsem obdařil všechno ve vesmíru dvěma aspekty „jin“ a „jang“. Ženský a mužský aspekt jsou nejvyššími projevy aspektů jin a jang ve vašem světě.

Žena a muž jsou jednou z mnoha hmotných forem aspektů jin a jang.

Jin a jang, tady a tam… toto a tamto… nahoře a dole, studené a horké, malé a velké, pomalé a rychlé – hmota a antihmota…

To všechno je nutné k tomu, abyste mohli žít tento život.“

Jak lze nejlépe vyjádřit to, čemu se říká sexuální energie ?

„Láskyplně. Upřímně.

Hravě. Radostně.

Vášnivě. Posvátně. Romanticky.

Humorně. Spontánně. Dojemně. Smyslně.

Beze studu. Tvůrčím způsobem.

A samozřejmě často.“

Někteří lidé tvrdí, že jediným legitimním cílem lidské sexuality je plození.

„Nesmysl. Narození dítěte je šťastným důsledkem, nikoli cílem většiny sexuálních styků mezi lidmi. Představa, že jediným smyslem sexuality je plození, je naivní. A ještě horší je názor, že sexuální styky by měly být ukončeny, když se narodí poslední dítě. Tento názor popírá lidskou přirozenost – a to je přirozenost, kterou jsem vám dal já.

Sexuální vyjádření je nevyhnutelným důsledkem věčného procesu rytmického proudění energie, který pohání veškerý život.

Já jsem dal všemu energii, která přenáší svůj signál celým vesmírem. Každý člověk, každé zvíře, každá rostlina, každý kámen – každý hmotný předmět – vysílá energii jako vysílačka.

Například ty v tomto okamžiku vysíláš energii ze středu svého bytí všemi směry. Tato energie se rozšiřuje ve formě vlnění. Prochází zdmi a rozšiřuje se donekonečna celým vesmírem. Nikdy a nikde se nezastaví.

Každá tvoje myšlenka ovlivňuje tuto energii. (Je-li člověk, na kterého myslíš, dostatečně citlivý, může to cítit.) Každé tvé slovo tuto energii formuje. Všechno, co děláš, ji ovlivňuje.

Frekvence a vlnová délka tvé energie se neustále mění v závislosti na tvých náladách, myšlení, pocitech a činnosti.

Každý člověk přirozeně vyzařuje energii. Takže éter mezi vámi je naplněn energií, jejíž vibrace vytvářejí nepředstavitelně složitou tapiserii.

Toto energetické pole, v němž žijete, je velmi mocné a ovlivňuje všechno včetně lidí.

Třeba si myslíš, že tohle všechno jsou jen iluze – ale vešel jsi někdy do místnosti, kde byl tak hustý vzduch, „že se dal krájet“ ?

Neslyšel jsi nikdy o tom, jak dva vědci, zabývající se stejným problémem – na opačných koncích světa – našli nezávisle jeden na druhém stejné řešení ve stejný čas ?

To jsou zcela běžné věci, které patří mezi ty nejzjevnější projevy této univerzální energetické matrice.

Vibrace tohoto kombinovaného energetického pole jsou velmi mocné. Jsou schopné přímo ovlivnit události nebo dokonce vytvořit hmotné předměty.

Vaše populární psychologie nazývá toto pole „kolektivním vědomím“. Toto vědomí ovlivňuje všechno na této planetě: války, geofyzikální změny i epidemie.

Všechno je důsledkem vědomí.

Včetně konkrétních událostí a situací ve vašem životě.“

To je jistě zajímavé, ale co to má společného se sexualitou ?

„Buď trpělivý. Dostávám se k tomu.

Všechno na světě si neustále vyměňuje energii.

Tvoje energie se dotýká všeho. Každý a všechno se dotýká tebe. Děje se něco zajímavého. Někde uprostřed mezi tebou a vším ostatním se tyto energie setkávají.

Představ si dva lidi v jedné místnosti. Každý je na jedné straně. Budeme jim říkat Tom a Mary.

Tom vyzařuje svou osobní energii na všechny světové strany. Část této energie zasáhne Mary.

Mary vyzařuje svou vlastní energii – část její energie zasáhne Toma.

Ale tyto dvě energie se setkávají způsobem, o jakém jsi pravděpodobně nikdy nepřemýšlel. Setkávají se přesně na polovině cesty mezi Tomem a Mary.

Tam se obě energie spojují a vytvářejí novou energetickou jednotku, která je kombinovanou energií Toma a Mary.

Tom a Mary by této energii mohli říkat „tělo mezi námi“ – neboť je to masa energie, s níž jsou oba spojeni a s níž si tito dva „sponzoři“ neustále vyměňují energií.

Právě tento zážitek je pravdou Toma a Mary. K tomuto Božímu spojení jsou oba přitahováni. Neboť oba cítí posvátnou radost tohoto požehnaného spojení.

Tom a Mary, kteří stojí na opačných stranách místnosti, cítí, co se děje v energetickém poli. Oba jsou tím přitahováni. Chtějí se přiblížit jeden k druhému. Okamžitě !

Ale jejich vychování jim v tom brání. Celý život jim vštěpovali, aby se neukvapovali, aby nevěřili svým pocitům, aby se drželi zpátky.

Ale jejich duše chce zakusit tento nový zážitek – teď hned !

Budou-li mít štěstí, odhodí své obavy a uvědomí si, že neexistuje nic než láska.

Oba jsou přitahováni k tělu mezi nimi. Jeho existenci si již metafyzicky uvědomují, ale chtějí ji prožívat fyzicky. A tak se k sobě pomalu přibližují. Nikoli proto, aby se dostali k sobě, jak se to může jevit náhodnému pozorovateli, nýbrž proto, aby splynuli s masou energie mezi nimi. Chtějí se dostat do místa božského spojení, které mezi nimi už existuje. Chtějí se stát jedním tělem.

A jak se k sobě přibližují, energie, kterou oba vyzařují, překonává stále kratší vzdálenost a stává se intenzivnější.

Čím více se k sobě přibližují, tím intenzivnější je energie mezi nimi.

Teď už stojí necelý metr od sebe. Masa energie mezi nimi je rozžhavená do ruda. Vibruje nesmírnou rychlostí. Spojení mezi nimi hoří energií. Oba jsou spalováni vášní.

Tom a Mary se k sobě ještě více přibližují.

A teď už se jeden druhého dotýkají.

Dotek je téměř nesnesitelný. Nádherný. Oba cítí veškerou energii své spojené bytosti.

Tom a Mary se teď objímají, oba naplňují tentýž prostor. Oba cítí energii mezi nimi a chtějí s ní doslova splynout. Chtějí jí dát hmotnou formu.

Stvořil jsem mužské a ženské tělo tak, aby to bylo možné. V tomto okamžiku to Tom a Mary udělají. Tomovo tělo je teď připraveno doslova vstoupit do Mary. Mary je připravena doslova přijmout Toma ve svém těle.

Jejich vzrušení je víc než intenzivní… je naprosto nepopsatelné. Dvě těla se spojují. Tom a Mary splynou v jedno tělo.

Energie mezi nepřestává intenzívně proudit. Naléhavě. Vášnivě.

Oba těžce oddychují. Pohybují se. Nemohou se jeden druhého nabažit. Snaží se dostat k sobě ještě blíž. Blíž. Ještě blíž.

Najednou vybuchují – doslova – jejich těla se křečovitě zmítají. Vibrace jim proudí až do konečků prstů. V explozi svého spojení poznali Boha a Bohyni, alfu a omegu, všechno a nic – podstatu života – zažili to, co skutečně je.

Stali se jedním tělem – a z takových dvou se často rodí nová entita.

Tom a Mary doslova stvořili nový život !

Neříkal jsem vám, že jste Bohové ?“

To je nejkrásnější popis lidské sexuality, jaký jsem kdy slyšel.

„Krásu vidíš tam, kde ji vidět chceš. Ohyzdnost vidíš tam, kde se bojíš vidět krásu.

Překvapilo by tě, kdybych ti řekl, kolik lidí považuje za ohyzdné to, co jsem právě popsal.“

To by mě vůbec nepřekvapilo. Dobře vím, jaký strach mají lidé ze sexuality. Ale mám pro tebe spoustu dalších otázek.

„Jsem tu proto, abych ti odpověděl. Ale než se začneš ptát, dovol mi pokračovat v mém vyprávění.“

Prosím.

„Tento… tanec, který jsem ti právě popsal, tato interakce energie, kterou jsem ti vysvětlil – to se děje stále a se vším.

Tvoje energie – kterou vyzařuješ jako zlaté světlo je v neustálé interakci se vším a s každým. Čím blíže jsi, tím intenzivnější je tvoje energie. Čím dál jsi, tím je slabší. Ale nikdy nejsi úplně oddělen od ničeho.

Mezi tebou a každým člověkem, předmětem a místem je bod, kde se všechny vaše energie setkávají a vytvářejí třetí, mnohem řidší, ale stejně reálnou energetickou jednotku.

Každý a všechno na této planetě – a v celém vesmíru – vyzařuje energii všemi směry. Tato energie se mísí se všemi ostatními energiemi v tak složitých obrazcích, že by je ani vaše nejvýkonnější počítače nedokázaly analyzovat.

Tato neustálá energetická interakce mezi vším, co považujete za hmotné, udržuje hmotný vesmír pohromadě. Tohle je ona energetická matrice, o které jsem se už zmínil. Právě touto sítí si navzájem posíláte signály, které občas vytvářejí jedinci, ale mnohem častěji kolektivní vědomí.

Jak už jsem řekl, tyto nesčetné energie jsou k sobě navzájem přitahovány. Tomu se říká zákon přitažlivosti, podle kterého se přitahují podobné entity.

Podobné myšlenky přitahují podobné myšlenky a když se dostatečné množství podobných energií tak říkajíc „nahromadí“, jejich vibrace se zpomalí, až se nakonec některé z nich změní v hmotu.

Myšlenky skutečně vytvářejí hmotné formy – a když si mnoho lidí myslí totéž, je velmi pravděpodobné, že jejich myšlenky vytvoří novou realitu.

(Proto jsou slova „Všichni se za tebe modlíme“ tak působivá. Ostatně existuje tolik svědectví o účincích hromadné modlitby, že by naplnila celou knihu.)

Také obyčejné myšlenky mají „účinek“. Například vědomí strachu, zloby nebo nedostatku může vytvořit odpovídající realitu na celém světě nebo v určité oblasti, kde je takové kolektivní vědomí nejsilnější.

Například pozemský národ, kterému říkáte Spojené státy, se dlouho považoval za bohabojný, spravedlivý a svobodný. Není náhodou, že se právě tento národ stal nejbohatším národem na světě. Není však překvapující, že tento národ postupně ztrácí všechno, čeho s takovým úsilím dosáhl – neboť se zdá, že ztratil svou vizi.

Pojem individuální zodpovědnost byl překroucen, takže dnes znamená „každý pro sebe“. Tohle je nová filozofie, která si myslí, že se vrací k původní americké tradici drsného individualismu.

Individuální zodpovědnost, na které byla založena americká vize a americký sen, nacházela svůj nejhlubší smysl v pojmu bratrská láska.

Amerika se stala mocnou nikoli proto, že každý usiloval o své vlastní přežití, ale proto, že každý přijímal zodpovědnost za přežití všech.

Amerika bývala národ, který by se neobrátil zády k hladovým a potřebným a který sdílel své bohatství s celým světem.

Ale zatímco Amerika bohatla, Američané se stávali chamtivějšími. Ne všichni, ale velké množství.

Když Američané viděli, jak dobře se mohou mít, chtěli se mít ještě líp. Na tomto světě však existuje jen jediná možnost, jak mít stále víc a víc. Někdo jiný musí mít stále míň a míň.

S rostoucí chamtivostí ubýval soucit. Chudým bylo řečeno, že je jejich chyba, když nemají víc. Koneckonců Amerika byla zemí neomezených možností. Nikdo kromě chudých si neuvědomoval, že americké možnosti jsou institucionálně omezené. Že jsou otevřené především mocenským elitám, k nimž nepatří mnoho národnostních a jiných menšin.

Američané začali být arogantní také vůči ostatním národům. Zatímco miliony lidí na světě hladověly, Američané vyhazovali denně tolik jídla, že by stačilo pro celé národy. Amerika byla velkorysá k některým – ale její zahraniční politika začala sledovat jen vlastní zájmy. Amerika pomáhala druhým jen tehdy, když to sloužilo jejím zájmům. (To jest, když to vyhovovalo americkým mocenským elitám nebo vojenské mašinérii, která tyto elity chránila.)

Původní americký ideál bratrské lásky se vytratil. Je sice pravda, že každý je zodpovědný sám za sebe, ale váš svět může fungovat jedině za předpokladu, že každý člověk je ochoten přijmout zodpovědnost za všechny.“

Takže kolektivní vědomí produkuje kolektivní výsledky.

„Přesně tak – a celá vaše historie to znovu a znovu dokazuje.

Univerzální energetická matrice se stahuje do sebe – přesně tak, jak vaši vědci popisují takzvanou „černou díru“. Podobné energie a podobné předměty v tomto silovém poli se přitahují.

Tyto předměty se pak musejí odpuzovat – musejí se od sebe vzdálit, nebo by spolu navždy splynuly – takže na sebe berou novou formu.

Všechny vědomé bytosti si to intuitivně uvědomují, a proto se trvalému splynutí brání, aby si zachovaly svůj vztah ke všem ostatním bytostem. Kdyby to nedělaly, splynuly by se všemi ostatními bytostmi a existovaly by ve věčné jednotě.

Z této jednoty pocházíme.

Nicméně jsme k ní stále přitahováni.

Tento proměnlivý pohyb je základním rytmem vesmíru a všeho v něm.

Jste neustále přitahováni jeden k druhému, ale jakmile dosáhnete jednoty, chcete se vědomě vzdálit. Chcete být svobodní, abyste ji mohli prožívat Neboť dokud jste součástí jednoty, neuvědomujete si, že je to jednota, protože už neznáte oddělenost.

Jinými slovy: Aby si Bůh mohl uvědomovat sám sebe jako Všechno, musí si uvědomovat sám sebe jako ne Všechno.

Ve vás – a v každé energetické entitě ve vesmíru – si Bůh uvědomuje sebe jako součást všeho, a tímto způsobem si dává možnost uvědomit si sám sebe jako všechno ve všem.

Abych si mohl uvědomovat, co jsem, musím si uvědomovat, co nejsem. A přece jsem to, co nejsem – a tady vidíte Boží dichotomii. Odtud výrok: Jsem, že jsem.

Tento přirozený rytmus vesmíru je typický pro veškerý život.

Jste k sobě přitahováni mocnou silou, abyste se od sebe opět vzdálili, abyste k sobě byli opět přitahováni a opět naléhavě, hladově a vášnivě hledali totální jednotu.

Spojena-oddělena, spojena-oddělena – vaše těla tančí tak instinktivně, že si to ani neuvědomujete. V určitém bodě se začnete pohybovat automaticky. Nikdo vašim tělům nemusí říkat, co mají dělat. Prostě to dělají – s naléhavostí veškerého života.

Je to sám život, jenž vyjadřuje sám sebe jako život.

A je to sám život produkující nový život.

Veškerý život se pohybuje v tomto rytmu; veškerý život JE tímto rytmem.

Takže veškerý život je naplněn Božím rytmem – tím, čemu říkáte životní cykly.

Rostliny rostou v takových cyklech. Roční období přicházejí a odcházejí. Planety se otáčejí a obíhají. Slunce explodují a implodují a opět explodují. Vesmír nadechuje a vydechuje. A všechno se děje v cyklech a vibracích odpovídajících frekvencím Boha/Bohyně – Všeho.

Neboť Bůh je Všechno a Bohyně je všechno a neexistuje nic jiného, co je. A všechno, co kdy bylo, je a bude, je váš svět bez konce.

Amen.“

8

Je zajímavé, že kdykoli mi něco nového vysvětlíš, mám víc otázek než předtím. Teď bych se rád zeptal, co si myslíš nejen o sexu, ale také o politice.

„Někteří lidé říkají, že politika a sex je totéž, že v politice tě…“

Moment ! Doufám, že neřekneš něco sprostého.

„Chtěl jsem tě jen trochu šokovat.“

To nedělej ! Bůh přece takhle nemluví !

„A proč tak mluví lidé ?“

Většina z nás tak nemluví.

„Ale mluvíte.“

Bohabojní lidé tak nemluví.

„Rozumím. Musíte se bát Boha, abyste ho neuráželi.

A kdo vlastně říká, že mě může urazit jedno slovo ?

A není zajímavé, že slovo, kterým někteří z vás popisují vrcholný sexuální zážitek, užíváte také jako nejhorší urážku ? Nenapovídá to něco o tom, jak se díváte na sexualitu ?“

Myslím, že se mýlíš. Tím výrazem lidé nepopisují nádherný, skutečně romantický sexuální zážitek.

„Opravdu ? Byl jsi poslední dobou v nějaké ložnici ?“

Ne. A ty ?

„Já jsem ve všech – a pořád.“

To by nás všechny mělo uklidňovat.

„Cože ? Chceš říci, že v ložnicích děláte něco, co byste nedělali v přítomnosti Boha ?“

Většina lidí nemá ráda, když je někdo pozoruje. Tím méně by se jím líbilo, kdyby to byl Bůh.

„Ale v některých domorodých civilizacích – například v Polynésii – se lidé milují docela veřejně.“

Většina lidí ovšem nedosáhla takové úrovně svobody. Pravděpodobně by to považovali za návrat k primitivnímu, pohanskému stadiu civilizace.

„Tito lidé, kterým říkáte „pohané“, mají nesmírnou úctu k životu. Neznají znásilňování ani vraždění. Vaše společnost na jedné straně skrývá sex – tuto přirozenou lidskou funkci – zatímco na druhé straně otevřeně vraždí. A to je obscénní.

Udělali jste ze sexuality něco tak špinavého a ostudného, že se stydíte o ní mluvit.“

Nesmysl. Většina lidí má prostě jiný názor na to, co je společensky slušné chování. Většina považuje sexuální akt za soukromou záležitost, někteří dokonce za posvátnou součást svého milostného vztahu.

„Nedostatek soukromí neubírá sexuálnímu aktu na posvátnosti. Většinu posvátných obřadů vykonáváte na veřejnosti.

Nepleť si soukromí s posvátností. Většinu těch nejhorších věcí děláte v soukromí, zatímco své nejlepší chování vystavujete na odiv.

A pokud jde o společensky slušné chování, ten pojem udělal pro potlačení lidské radosti víc, než jakákoli jiná racionální konstrukce – s výjimkou názoru, že Bůh je trestající Bůh.“

Zřejmě neuznáváš pravidla slušného chování.

„Problém je v tom, že někdo musí tato pravidla stanovit. A z toho vyplývá, že vaše chování je omezováno a diktováno něčí představou o tom, co by vám mělo dělat radost.

V sexuálních záležitostech – stejně jako ve všech ostatních záležitostech – to může být víc než omezující; může to být zničující.

Nedovedu si představit nic smutnějšího, než když dva lidé chtějí něco dělat, ale nedělají to jen proto, že si myslí, že by tím porušili pravidla slušného chování !

Uvědom si, že to není něco, co by nechtěli dělat – je to něco, co by porušilo „pravidla“.

Nejen v sexuálních záležitostech, ale v celém svém životě se nikdy nevzdávej něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování.

Kdybych si chtěl dát na auto nějakou samolepku, bylo by na ní napsáno:

PORUŠUJTE PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ

A rozhodně bych takový nápis dal do každé ložnice.“

Ale náš smysl pro to, co je „správné“ a „nesprávné“, drží naši společnost pohromadě. Jak bychom spolu mohli žít, kdybychom neměli žádná pravidla ?

„ „Pravidla slušného chování“ nemají nic společného s tím, co je „správné“ nebo „špatné“. Všichni se shodnete na tom, že je „špatné“ zabíjet lidi, ale je „špatné“ běhat nahý v dešti ?

„Pravidla slušného chování“ prostě odkazují na to, co je považováno za „slušné“.

„Slušné chování“ není vždycky chování, které je ve vašem zájmu. Málokdy je to chování, které vám přináší radost.“

Vraťme se k sexualitě. V podstatě říkáš, že každé chování je přijatelné, pokud s ním všichni zúčastnění souhlasí a pokud nikomu neškodí.

„Nemělo by to platit o všem v životě ?“

Někdy však nevíme, zda naše chování nějakým způsobem někomu neublíží.

„Na to musíš být citlivý. A když to opravdu nemůžeš odhadnout, zachovej se tak, jak by se zachovala Láska.

Základní otázka při jakémkoli rozhodování je: „Co by udělala Láska ?“

Láska k sobě samému a láska ke všem zúčastněným.

Jestliže někoho miluješ, neuděláš něco, o čem víš, že by mu ublížilo. Jestliže máš pochybnosti, musíš počkat, dokud to nezjistíš.“

To by pak stačilo, aby druhý řekl, že by mu něco ublížilo, a já bych měl svázané ruce.

„Pouze svým vlastním rozhodnutím. Neomezil bys svou činnost jen na to, co nepoškozuje lidi, které miluješ ?“

Ale co když se cítíš poškozen tím, že něco neděláš ?

„Pak musíš tomu, koho miluješ, říci svou pravdu – musíš mu říci, že to chceš dělat a že si přeješ, aby s tím souhlasil.

Musíš se snažit najít kompromis – řešení, které je pro oba přijatelné.“

A jestliže je to nemožné ?

„Pak budu opakovat, co jsem už jednou řekl:

Zradit
sám sebe,
abys nezradil
druhého,
je
také zrada.
Je to nejhorší zrada.

Váš Shakespeare to řekl takhle:

Budeš-li věrný sám sobě,
nemůžeš být nevěrný
žádnému člověku.“

Ale ten, kdo vždycky dělá, co chce, se nakonec stane velmi sobeckým. Udivuje mě, že něco takového obhajuješ.

„Ty totiž předpokládáš, že každý člověk vždycky učiní to, čemu říkáš „sobecké rozhodnutí“. Ale já ti řeknu tohle: Člověk je schopen učinit to nejušlechtilejší rozhodnutí.

Ale řeknu ti také tohle:

Nejušlechtilejší rozhodnutí není vždycky rozhodnutí, které je prospěšné druhým.“

Jinými slovy, někdy musíme dát přednost svým vlastním zájmům.

„To musíš dělat vždycky ! Tvé rozhodnutí musí vycházet z toho, čeho se snažíš dosáhnout.

Je-li tvůj životní cíl vysoký, tvá rozhodnutí tomu musí odpovídat.

Dávat přednost vlastním zájmům neznamená být sobecký – znamená to uvědomovat si sám sebe.“

Zdá se, že tvoje definice lidského chování je velmi široká.

„Jedině uplatňováním svobodného rozhodování lze dosáhnout růstu.

Jestliže se vždycky řídíš cizími pravidly, pak nikdy nevyrosteš, budeš jen poslouchat.

Navzdory tomu, co si myslíte, já od vás nevyžaduji poslušnost. Poslušnost není růst, a já si přeji růst.“

A nebudeme-li „růst“, tak nás uvrhneš do pekla, že ano ?

„Ne. Ale o tom jsme hovořili v první knize a ještě to podrobně probereme v třetí knize.“

Tak dobře. Než změníme téma, mohu ti dát ještě jednu otázku, která se týká sexu ?

„Jistě.“

Je-li sex tak nádhernou součásti lidského života, proč tolik duchovních učitelů doporučuje abstinenci ? A proč tolik duchovních mistrů žilo v celibátu ?

„Z téhož důvodu, proč se o většině z nich říká, že žili prostým životem. Ti, kdo dosáhnou vysoké úrovně poznání, harmonizují své tělesné touhy s potřebami své mysli a své duše.

Jste bytosti, které se skládají ze tří částí, ale většina lidí žije jen svým tělem. Po třicítce zapomínáte na svou mysl. Nikdo už nečte. Nikdo nepíše. Nikdo nevyučuje. Nikdo se neučí. Mysl je zapomenuta. Děláte, co můžete, abyste ji otupili. Televize, filmy, škváry. Ať už děláte cokoli, nemyslíte, nemyslíte, nemyslíte.

Takže většina lidí žije výlučně na tělesné úrovni. Živí své tělo, obléká své tělo. Většina lidí si už léta nepřečetla dobrou knihu – takovou knihu, z které by se něco dověděli. Ale všichni vyjmenují televizní programy na týden dopředu. Na tom je něco neobyčejně smutného.

Většina lidí nechce muset myslit. Volí si vůdce, podporují vlády a přijímají náboženství, která nevyžadují nezávislé myšlení.

„Usnadněte mi život. Řekněte mi, co mám dělat ?“

Většina lidí to chce. Kam si mám sednout ? Kdy mám vstát ? Jak mám salutovat ? Kdy mám zaplatit ? Co mám udělat ?

Jaká jsou pravidla ? Co si mohu dovolit ? Řekněte mi, řekněte mi, řekněte mi. Udělám to – jen mi řekněte co.

Pak začnou být znechuceni. Celý život dodržovali pravidla a dělali, co jim bylo řečeno. Co se stalo ? Proč to najednou nefunguje ?

Přestalo to fungovat, jakmile jste opustili svou mysl – nejlepší nástroj, jaký jste kdy měli.

Je na čase, abyste se opět spřátelili se svou myslí. Dopřejte jí potravu – je tak hladová.

Někteří z vás – nepatrná menšina – si uvědomují, že máte tělo a mysl. Své mysli si vážíte. Ale přesto jen málokdo z vás užívá víc než deset procent její kapacity.

A jestli si myslíš, že jen málo lidí si uvědomuje své tělo i mysl, pak zjistíš, že ještě méně je těch, kteří si uvědomují, že se skládají ze tří částí – z těla, mysli a ducha.

A přece jste víc než tělo, a víc než tělo a mysl.

Staráš se o svou duši ? Uvědomuješ si ji vůbec ? Neubližuješ jí ? Vyvíjíš se nebo zakrňuješ ?

Je tvá duše stejně osamělá jako tvá mysl ? Staráš se o ni ještě méně ? A kdy se naposledy vyjádřila ? Kdy jsi naposledy plakal radostí ? Kdy jsi naposledy napsal báseň ? Hrál na hudební nástroj ? Tančil v dešti ? Upekl koláč ? Namaloval obraz ? Spravil něco rozbitého ? Políbil dítě ? Pohladil kočku ? Vyšel si do hor ? Plaval nahý ? Hrál na harmoniku ? Hovořil s někým až do rána ? Miloval se s někým dlouhé hodiny… na pláži, v lese ? Kdy jsi naposled hledal Boha ?

Kdy jsi naposledy zpytoval svou duši ? Kdy jsi naposledy pozdravil svou duši ?

Žiješ-li jako jednorozměrná bytost, jsi hluboce ponořen do záležitostí těla. Zajímají tě peníze, sex, moc, majetek. Tělesná stimulace a uspokojení. Jistota. Sláva. Finanční zisk.

Žiješ-li jako dvourozměrná bytost, zajímáš se o záležitosti mysli. Zajímá tě tvořivost, přátelství, nové myšlenky, nové cíle a osobní růst.

Žiješ-li jako třírozměrná bytost, dosáhneš konečně rovnováhy. Začneš se zajímat a záležitosti duše: duchovní totožnost, smysl života, vztah k Bohu, duchovní růst.

Jak dosahuješ stále vyšších úrovní vědomí, začínáš realizovat všechny aspekty své existence.

Vyvíjet se však neznamená odhazovat některé aspekty ve prospěch jiných. Znamená to rozšiřovat své vědomí a milovat všechny aspekty svého bytí.“

Proč tedy tolik duchovních učitelů doporučuje úplnou abstinenci v sexuálních záležitostech ?

„Protože nevěří, že lidé jsou schopni dosáhnout rovnováhy. Myslí si, že sexuální energie – a energie spojená s ostatními světskými zážitky – je příliš mocná. Věří, že abstinence je jediná cesta k duchovnímu rozvoji a nikoli jen jeden z jeho možných důsledků.“

A není pravda, že se někteří vysoce vyvinutí lidé vzdali sexuálního života ?

„Nikoli v klasickém smyslu slova vzdát se. Neznamená to vzdát se něčeho, co ještě chceme, ale víme, že to „není dobré mít“. Je to spíš, jako když se vzdáme druhého moučníku. Ne proto, že by nebyl dobrý, ale proto, že už máme dost.

Chceš-li se vzdát sexu z tohoto důvodu, pak to můžeš chtít udělat. Ale také nemusíš. Nikdy si nemusíš uvědomit, že jsi „měl dost“, a stále v tom budeš chtít pokračovat, ovšem v harmonii se svými ostatními zájmy.

To je naprosto v pořádku. Sexuálně aktivní lidé nejsou o nic méně způsobilí dosáhnout osvícení než lidé, kteří se sexuálním stykům vyhýbají.

Osvícení vás ovšem donutí zbavit se závislosti na sexu.

Stejně tak zmizí váš chorobný zájem o peníze, moc, jistotu, majetek a ostatní světské záležitosti. Nicméně si i nadále budete těchto věcí vážit. Tím, že si vážíte všeho v životě, uctíváte proces, který jsem stvořil. Pohrdáte-li životem a jeho radostmi – i těmi nejzákladnějšími – pohrdáte mnou, Stvořitelem.

Neboť když nepovažujete mé stvoření za posvátné, za co považujete mne ?

Řeknu ti tohle: Nestvořil jsem nic opovrženíhodného – a jak říká váš Shakespeare, nic není „špatné“, pokud si to nemyslíme.“

To mě přivádí ještě k jedné a poslední otázce týkající se sexuality. Jsou dovoleny všechny druhy sexuálního styku mezi dvěma dospělými ?“

„Ano.“

Tím myslím i zvrhlé“ sexuální styky. I homosexuální styky.

„Zaprvé si uvědom, že Bůh nic neodsuzuje.

Neposuzuji, co je dobré a co je špatné.

(Jak víš, hovořil jsem o tom v první knize.)

Jen vy sami musíte rozhodnout, co vám pomáhá a co vám škodí na vaší vývojové cestě.

Existuje však obecné pravidlo, s nímž většina duchovně vyvinutých lidí souhlasí.

K osvícení nevede žádná činnost, která ubližuje druhým.

Další obecné pravidlo říká:

Všechno, co se týká druhých, můžete dělat jen s jejich souhlasem.

Nyní se zamysleme nad tvou poslední otázkou v kontextu těchto obecných pravidel.

„Zvrhlé“ sexuální styky ? Jestliže nikomu neubližují a všichni zúčastnění s nimi souhlasí, proč by měly být považovány za „špatné“.

Sexuální styky bez lásky ? O tom se debatuje od počátku času. Kdykoli slyším tuto otázku, mám chuť vejít do místnosti plné lidí a zeptat se: „Je tady někdo, kdo nikdy neměl sexuální styk s někým jiným než se svým stálým partnerem nebo partnerkou ?“

Řeknu ti tohle: K Bohyni nevede nic z toho, co děláte bez lásky.

Ať už děláte bez lásky cokoli, přicházíte o ty nejcennější zážitky.

Je špatné přijít o to nejkrásnější ? „Špatné“ není správné slovo. „Nevýhodné“ by bylo výstižnější, za předpokladu, že se chcete stát co nejrychleji duchovně vyspělou bytostí.

Homosexualita ? Mnoho lidí říká, že jsem proti homosexualitě – nebo proti jejímu vyjádření. Já však neposuzuji vaše rozhodnutí.

Lidé chtějí dělat všelijaké morální soudy – o všem – a já jim to kazím. Já se k nim prostě nepřidám, což znepokojuje především ty, kteří říkají, že takové soudy pocházejí ode mne.

Byly doby, kdy si lidé myslili, že manželství mezi lidmi různých ras není jen nežádoucí, ale dokonce odporuje Božímu zákonu. (Je překvapující, že si to někteří lidé myslí dodnes.) Lidé se vždycky odvolávali na svou bibli – stejně jako to dělají dnes v otázkách homosexuality.“

Chceš říci, že je v pořádku, když lidé různých ras uzavírají manželství ?

„To je nesmyslná otázka, ale zdaleka ne tak nesmyslná jako jistota některých lidí, že odpověď na ni je „ne“.“

Jsou otázky týkající se homosexuality stejně nesmyslné ?

„Přemýšlej o tom sám. Já si o tom nemyslím nic. Vím, že by sis přál, abych si něco myslil. To by vám všem usnadnilo život. Nemuseli byste o ničem přemýšlet. Všechno by bylo rozhodnuto za vás. Vy byste jen poslouchali. Nebyl by to moc tvůrčí život, ale co na tom… aspoň byste se vyhnuli stresu.“

Rád bych ti položil několik otázek, které se týkají dětí. V jakém věku je vhodné dovolit dětem, aby si začaly uvědomovat sexualitu ?

„Děti si uvědomují od narození, že jsou sexuálními bytostmi – to jest lidskými bytostmi. Mnoho rodičů na vaší planetě se však snaží je odradit od toho, aby si to uvědomovaly. Položí-li si nemluvně ruku na „špatné místo“, hned mu ji dáte jinam. Začne-li malé dítě nacházet nevinnou rozkoš v některých částech svého těla, reagujete s hrůzou, kterou na dítě přenášíte. Dítě nechápe, co udělalo. Co jsem udělal ? Maminka se zlobí: Co jsem udělal ?

Nejde o to, kdy zasvětíte své dítě do sexuálního života, jde spíš o to, kdy přestanete vyžadovat, aby popíralo svou totožnost jako sexuální bytost. Někde mezi jeho dvanáctým a sedmnáctým rokem se většina z vás vzdá a řekne mu (přirozeně ne slovy – vy přece o těchto věcech nemluvíte), „Tak dobře, teď si můžeš všimnout, že máš pohlavní orgány, určené k sexuálnímu styku.“

To už je ale pozdě. Deset let jste dítěti vštěpovali, že se má za své pohlavní orgány stydět. Nikdy jste mu neřekli, jak se jmenují. Vymýšlíte si všelijaké podivné výrazy, abyste nemuseli vyslovit slova „penis“ a „vagina“.

Protože je vašemu potomku jasné, že se o těchto věcech prostě nemluví, když se dostane do puberty, neví, co se s ním děje. Nikdo ho na to nepřipravil. Není tedy divu, že na své nově objevené touhy reaguje často nevhodně.

Nemyslím, že by to vašim dětem pomáhalo, neboť mnoho z nich vstupuje do života se spoustou sexuálních zábran a tabu.

V osvícených společnostech nejsou děti nikdy napomínány a „napravovány“, když začnou nacházet rozkoš ve své přirozenosti. Sexualita jejich rodičů před nimi není úzkostlivě skrývána. Nahé tělo je považováno za něco přirozeného a krásného, nikoli za něco, za co je třeba se stydět.

V některých společnostech rodiče souloží v přítomnosti dětí – a co jiného by mělo dětem lépe ukázat krásu a čistou radost sexuálního vyjádření lásky ? Neboť rodiče svým příkladem neustále dětem ukazují „správnost“ a „nesprávnost“ veškerého chování a děti zas přijímají všechno, co si rodiče myslí, co dělají a co říkají.

Takové společnosti možná považuješ za „pohanské“ nebo „primitivní“, nicméně je zjevné, že v nich neexistuje znásilnění, prostituce je k smíchu jako něco nesmyslného a sexuální poruchy jsou neznámé.

Ačkoli vaší společnosti zatím nedoporučuji takovou otevřenost, myslím, že je na čase, aby všechny takzvané moderní civilizace na vaší planetě skoncovaly s represí, špatným svědomím a studem, jež tak často charakterizují totalitu vašeho sexuálního vyjádření a zkušenosti.“

Máš nějakou radu ?

„Přestaňte děti učit, že některé tělesné orgány jsou špatné a nemravné. Přestaňte děti přesvědčovat, že všechno sexuální musí být skrýváno. Ukažte dětem svou romantickou stránku. Dovolte jim vidět, jak se líbáte, objímáte a mazlíte – dovolte jim vidět, že jejich rodiče milují jeden druhého a že tělesné projevy lásky jsou něčím naprosto přirozeným a krásným. (Překvapilo by tě, v kolika rodinách nebyla tato jednoduchá lekce dětem nikdy udělena.)

Až vaše děti začnou poznávat své vlastní sexuální pocity a touhy, mějte je k tomu, aby se na tyto nové zážitky dívaly s radostí, nikoli se studem a výčitkami svědomí.

A přestaňte před dětmi skrývat svá těla. Není nic špatného na tom, když vás uvidí, jak plavete nazí v řece nebo bazénu. Nebojte se, že vás raní mrtvice, když vás zahlédnou, jak jdete bez županu z ložnice do koupelny. Děti si myslí, že rodiče jsou asexuální bytosti, protože sami rodiče se jim tak představují. Myslí si, že se musí chovat stejně, neboť všechny děti napodobují své rodiče. (Psychiatři by ti mohli vyprávět o některých dospělých, kteří si dodnes neumějí představit, jak „to dělají“ jejich rodiče, což je naplňuje zuřivostí nebo studem, protože to sami přirozeně dělat chtějí a nemohou přijít na to, co je s nimi v nepořádku.)

Proto s dětmi o sexualitě mluvte; ukažte jim, jak mají oslavovat svou vlastní sexualitu. To pro své děti udělat můžete. Dělejte to hned od jejich narození – s prvním polibkem, s prvním objetím, s prvním dotekem.“

Děkuji. Děkuji. Věřil jsem, že řekneš něco rozumného. Ale mám ještě jednu otázku. Kdy je nejvhodnější doba začít hovořit s dětmi o sexualitě ?

„To vám řeknou děti samy. Děti vám to dají jasně najevo, budete-li si jich opravdu všímat a poslouchat, co říkají. Toto období přichází postupně. A jestliže jste se vyrovnali se svými vlastními traumatickými zážitky z minulosti, pak vám nebude dělat potíže najít správnou dobu a způsob, jak hovořit s dětmi o jejich probouzející se sexualitě.“

A co pro to máme udělat ?

„Udělejte, co je třeba. Přihlašte se do nějakého kurzu. Jděte za psychiatrem. Zapište se do nějaké organizace. Přečtěte si odbornou knihu. Meditujte. Objevte jeden druhého – objevte jeden druhého jako muže a ženu, objevte svou vlastní sexualitu. Oslavujte ji. Těšte se z ní.

Těšte se ze své vlastní radostné sexuality, a tím povzbudíte své děti, aby se těšily ze své.“

Ještě jednou díky. Ale teď bych se ještě rád vrátil k tématu lidské sexuality obecně. Rád bych ti položil otázku, která ti možná bude připadat impertinentní, ale nemohu ukončit tento rozhovor, aniž ti ji položím.

„Přestaň se omlouvat a prostě se zeptej.“

Existuje něco jako přílišné oddávání se sexu ?

„Ovšemže ne. Existuje však přílišná potřeba sexu.

Tady je moje rada:

Těš se ze všeho.

Nepotřebuj nic.“

Ani lidi ?

„Ani lidi. Hlavně lidi. Potřebovat druhého je nejrychlejší způsob, jak zabít dobrý vztah.“

Ale všichni jsme rádi, když nás někdo potřebuje.

„Tak to přestaň mít rád. Buď rád, když tě druhý nepotřebuje – neboť to nejlepší, co pro něho můžeš udělat, je dát mu takovou sílu a moc, aby tě nepotřeboval, aby tě nepotřeboval k ničemu.“

 

9

Jsem připraven pokračovat. Řekl jsi, že budeme hovořit o některých obecnějších aspektech života na Zemi. Chtěl jsem o tom mluvit už od té chvíle, co ses zmínil o životě ve Spojených státech.

„Tak dobře. V této knize chci hovořit o všeobecných problémech na vaší planetě. A není nic důležitějšího než vzdělání vašich potomků.“

Moc dobře to neděláme, že ne ? Cítím to z toho, jakým způsobem jsi o tom začal mluvit.

„Všechno je samozřejmě relativní. Vzhledem k tomu, co říkáš, že se snažíte dělat, si myslím, že to moc dobře neděláte.

Všechno, co ti říkám, musíš chápat v tomto kontextu. Neposuzuji, co je „správné“ nebo „špatné“, ani co je „dobré“ nebo „zlé“. Hovořím jen o tom, jak se vám daří dělat to, co říkáte, že se snažíte dělat.“

Chápu.

„Vím, že si to myslíš, ale možná mě ještě před koncem tohoto rozhovoru obviníš ze zaujatosti.“

To bych nikdy neudělal. Přece mám rozum.

„To, že máte rozum, vám nikdy nebránilo v tom, abyste mě považovali za zaujatého Boha.“

Já to dělat nebudu.

„Uvidíme.“

Chtěl jsi mluvit o vzdělání.

„Ano. Všiml jsem si, že většina z vás nechápe smysl a funkci vzdělání, nemluvě o procesu vzdělávání.“

To mně musíš vysvětlit blíže.

„Většina lidí se domnívá, že smyslem vzdělání je předávat vědomosti; že někoho vzdělávat znamená předávat mu nahromaděné vědomosti určité rodiny, klanu, kmene, společnosti, národa a světa.

Vzdělání má však velmi málo společného s vědomostmi.“

To jsem opravdu nevěděl.

„Ovšemže ne.“

S čím to má tedy něco společného ?

„S moudrostí.“

S moudrostí ?

„Ano.“

Tak dobře. A jaký je v tom rozdíl ?

„Moudrost jsou aplikované vědomosti.“

Takže bychom se neměli snažit předávat svým potomkům vědomosti. Měli bychom se snažit předávat jim moudrost.

„Zaprvé se „nesnažte“ něco dělat. Dělejte to. Zadruhé neignorujte vědomosti ve prospěch moudrosti. To by bylo osudné. Na druhé straně však neignorujte moudrost ve prospěch vědomostí. To by bylo stejně osudné. Zabilo by to vzdělání. A na vaší planetě se to děje.“

Ignorujeme moudrost ve prospěch vědomostí ?

„Většinou ano.“

A jak to děláme ?

„Učíte své děti, co si mají myslit, místo abyste je učili, jak mají myslit.“

Vysvětli mi to.

„Jistě. Když dětem předáváte vědomosti, říkáte jim, co si mají myslit. To znamená, že jim říkáte, co mají vědět, co chcete, aby považovaly za pravdivé.

Když dětem předáváte moudrost, neříkáte jim, co mají vědět, ani co je pravdivé, ale spíš jim ukazujete, jak mohou najít svou vlastní pravdu.“

Ale bez vědomostí není moudrost.

„S tím souhlasím. Proto jsem řekl, že nemáte ignorovat vědomosti ve prospěch moudrosti. Určité množství vědomostí je nutné předávat z jedné generace na druhou. Samozřejmě. Ale co nejméně. Čím méně, tím lépe.

Nechte děti objevovat. Uvědom si tohle: Vědomosti se zapomínají. Moudrost nikdy.“

Takže v našich školách by se mělo vyučovat co nejméně ?

„Měli byste zdůrazňovat spíš moudrost. Dnes se soustřeďujete na vědomosti a zanedbáváte moudrost. Někteří rodiče považují lekce logiky a kritického myšlení za nebezpečné. Chtějí, aby tyto předměty byly odstraněny ze školních osnov. Dělají to proto, že tím chrání svůj způsob života. Neboť děti, kterým je dovoleno rozvíjet své kritické myšlení, s mnohem větší pravděpodobností odhodí morální hodnoty a celý způsob života svých rodičů.

Abyste si zachovali svůj způsob života, vytvořili jste školský systém, který je zaměřen na rozvíjení paměti, nikoli myšlení. Učíte děti, aby si pamatovaly různá fakta i fikce – představy, které si každá společnost o sobě vytváří – místo abyste dětem dali možnost hledat a objevovat jejich vlastní pravdy.

Programy, jejichž cílem je dát dětem možnost rozvíjet své schopnosti, jsou zesměšňovány těmi, kteří si myslí, že vědí, co by se děti měly učit. A přece to, co učíte své děti, vede svět k nevědomosti.“

V našich školách se vyučují fakta, nikoli fikce.

„Teď lžeš sám sobě, stejně jako lžete svým dětem.“

My lžeme svým dětem ?

„Samozřejmě. Otevři si kteroukoli učebnici historie a uvidíš. Vaši historii píší lidé, kteří chtějí, aby se jejich děti dívaly na svět z určitého hlediska. Každý pokus o rozšíření historického pohledu je zesměšňován a označován za „revizionismus“. Nechcete svým dětem říci pravdu o vaší minulosti, aby neviděly, kdo skutečně jste.

Většina učebnic historie je psána z hlediska té části vaší společnosti, kterou tvoří převážně běloši anglosaského původu. Když ženy, černoši nebo jiné menšiny řeknou: „Moment. Takhle to nebylo. Tady jste něco vynechali,“ začnete se rozčilovat a křičet a vyžadovat, aby „revizionisté“ přestali měnit vaše učebnice. Nechcete, aby se vaše děti dověděly, co a jak se skutečně stalo. Chcete, aby věděly jen to, jak vy ze svého hlediska ospravedlňujete to, co se stalo. Mám ti dát nějaký příklad ?“

Prosím.

„Ve Spojených státech neříkáte svým dětem všechno, co by měly vědět o rozhodnutí vaší vlády shodit atomové bomby na dvě japonská města. Místo toho jim předkládáte fakta tak, jak je vidíte vy – a jak chcete, aby je viděly ony.

Pokusí-li se někdo srovnat vaše hledisko s hlediskem druhých – v tomto případě Japonců – začnete zuřivě dupat a vyžadujete, aby školy ani nepřemýšlely o zařazení těchto faktů do historického přehodnocení této důležité události. Takže vyučujete politiku, nikoli historii.

Historie je přesný a úplný záznam událostí. Politika se nikdy nezabývá tím, co se skutečně stalo.

Historie odhaluje, politika ospravedlňuje. Historie odkrývá, politika zakrývá.

Politici nenávidí pravdivě napsanou historii. A pravdivě napsaná historie nemluví moc pěkně o politicích.

A přesto na sobě máte neviditelné císařovy šaty, neboť vaše děti vás nakonec prohlédnou. Děti, které se naučí kriticky myslit, se podívají na vaši historii a řeknou si: „Jak se naše rodiče mohli tak mýlit ?“ To nemůžete snést a tak jim to vymlouváte. Nechcete, aby se dověděly ta nejzákladnější fakta. Chcete, aby je znaly pouze z vašeho hlediska.“

Myslím, že teď trochu přeháníš. V tomhle zacházíš poněkud daleko.

„Opravdu ? Většina lidí ve vaší společnosti nechce, aby vaše děti znaly ta nejzákladnější životní fakta. Mnoho lidí se mohlo zbláznit, když se ve školách začaly probírat tělesné funkce. Dnes nesmíte dětem říkat, jak se přenáší AIDS a jak tomu zabránit. Pokud jim to ovšem nevysvětlíte z určitého hlediska. Pak je to v pořádku. Co takhle dát jim holá fakta a dovolit jim, aby si udělaly svůj vlastní závěr ? Nikdy !“

Děti ještě nejsou připraveny tvořit si vlastní názory o těchto věcech. Musejí být řádně vedeny.

„Všiml sis, jak to ve vašem světě poslední dobou vypadá ?“

Co je s ním ?

„Vypadá hrozně v důsledku toho, jak vychováváte své děti.“

Spíš proto, že výchovu zanedbáváme. Je-li náš svět v příšerném stavu – a v mnoha ohledech tomu tak je – pak to není proto, že učíme naše děti tradiční morální hodnoty, ale proto, že jsme dovolili, aby se ve školách učily všechny tyhle novoty !

„Ty tomu skutečně věříš, že ano ?“

To si piš, že tomu věřím ! Kdybychom naše děti učili jen číst, psát a počítat, místo abychom je nutili „kriticky myslit“, byli bychom na tom dnes mnohem lépe. Kdybychom ve školách neměli hodiny „sexuální výchovy“, neměli bychom nedospělé, neprovdané matky, které jsou závislé na sociální podpoře, a neměli bychom šílený svět. Kdybychom trvali na tom, aby naše děti žily podle našich etických hodnot, místo abychom jim dovolovali vytvářet si své vlastní, nebyl by tenhle kdysi mocný a energický národ ubohou napodobeninou sebe sama.

A ještě něco. Neříkej mi, že bychom se najednou měli začít považovat za „špatné“ jen pro to, co jsme udělali v Hirošimě a v Nagasaki. Ukončili jsme válku, pro Boha ! Zachránili jsme tisíce životů. Na obou stranách. Nikomu se to nelíbilo, ale bylo to nutné.

„Chápu.“

Ovšem, ty to chápeš. Jsi jako všichni ti rudí liberální komouši. Chceš, abychom přehodnotili naši historii. Chceš, abychom se přehodnotili a přestali existovat. Pak konečně vy liberálové budete mít, co chcete. Převezmete vládu nad světem. Vytvoříte dekadentní společnosti. Rozdělíte majetek. Nastolíte moc lidu a všechny ty nesmysly. Jenže s tím jsme se nikdy nikam nedostali. Potřebujeme se naopak vrátit k minulosti, k hodnotám našich předků. To potřebujeme !

„Už jsi skončil ?“

Jo, už jsem skončil. jaké to bylo ?

„Docela dobré. Vynikající.“

Když léta posloucháš televizní pořady, pak je to snadné.

„Tak přemýšlejí lidé na vaší planetě, že ano ?“

Jistě. A nejen v Americe. Nezáleží na tom, o jakou jde válku. Každý národ si mysli, že má pravdu. Každý ví, že se mýlí ten druhý. Zapomeň na Hirošimu. Podívej se na Berlín. Nebo na Bosnu.

Všichni vědí, že morální hodnoty našich předků byly dobré. Každý ví, že svět se řítí do záhuby. Nejen v Americe. Všude. Na celém světě se volá po návratu k tradičním hodnotám a po návratu k vlastenectví.

„Vím.“

A já se tu jen snažím ten pocit vyjádřit.

„Docela se ti to povedlo. Skoro jsi mě přesvědčil.“

Co bys řekl těm, kteří si to opravdu mysli ?

„Opravdu si myslíte, že to bylo lepší před třiceti lety, před čtyřiceti lety, před padesáti lety ? Máte krátkou paměť. Pamatujete si jen to dobré a ne to špatné. To je ovšem normální, přirozené. Ale nemylte se. Myslete kriticky. Neopakujte to, co druzí chtějí, abyste si myslili.

Vraťme se ještě k našemu příkladu. Myslíš si, že bylo opravdu nutné hodit atomovou bombu na Hirošimu ? Co říkají vaši američtí historikové o mnoha zprávách, podle kterých Japonci projevili ochotu ukončit válku ještě před svržením atomové bomby ? Jakou roli při rozhodování o svržení atomové bomby hrála odveta za bombardování námořní základny v Pearl Harbor ? A jestliže tvrdíš, že bylo nutné bombardovat Hirošimu, proč bylo nutné hodit druhou bombu na Nagasaki ?

Je možné, že tvoje vysvětlení je správné. Je možné, že se všechno stalo tak, jak říkají Američané. Ale o to teď nejde. Jde o to, že váš školský systém nedovoluje žákům přemýšlet o těchto – a mnoha dalších – otázkách kriticky.

Umíš si představit, co by se stalo učiteli historie ve státě Iowa, kdyby položil studentům tuto otázku a navíc je povzbuzoval k tomu, aby si utvořili svůj vlastní názor ?

A právě o to tu jde ! Vy prostě nechcete, aby si vaše děti tvořily své vlastní názory. Chcete, aby dospěly ke stejným závěrům, k jakým jste dospěli vy. A tak je odsuzujete k tomu, aby opakovaly chyby, ke kterým vaše závěry dovedly vás.“

Existuje nějaká souvislost mezi naší ztrátou tradičních morálních hodnot a dezintegrací naší společnosti ? A co ten neuvěřitelný růst porodnosti mezi nedospělými matkami ? A co náš šílený svět ?

„Váš svět opravdu zešílel. S tím souhlasím. Ale váš svět nezešílel v důsledku toho, co jste dovolili učitelům učit vaše děti. Zešílel v důsledku toho, co jste je nedovolili učit.

Nedovolili jste vašim učitelům, aby vaše děti učili, že neexistuje nic než láska. Nedovolili jste jim, aby hovořili o bezpodmínečné lásce.“

K čertu, to nedovolíme ani našim náboženstvím.

„To je pravda. A nedovolíte, aby se vaše děti učily oslavovat své lidství a svou nádhernou sexuální přirozenost. Nedovolíte jim poznat, že jsou především duchovními bytostmi žijícími v hmotném těle.

Ve společnostech, kde se o sexualitě mluví otevřeně, nejsou prakticky žádné sexuální zločiny a žádné nechtěné porody. Ve vysoce vyvinutých společnostech, kde je narození dítěte požehnáním, je o všechny matky a o všechny děti dobře postaráno.

Ve společnostech, kde se historie nevykládá podle názorů těch nejsilnějších a nejmocnějších, se chyby minulosti přiznávají a nikdy neopakují.

Ve společnostech, kde se děti učí kriticky myslit a kde si osvojují dovednosti potřebné k životu, se neustále zkoumají dokonce i takzvané omluvitelné akce z minulosti. Nic není přijímáno nekriticky.“

A jak by to fungovalo ? Vraťme se k našem příkladu z druhé světové války. Jak by přistupoval k historické epizodě v Hirošimě školský systém, který učí děti myslit ?

„Vaši učitelé by svým žákům řekli, co se stalo. Nevynechali by žádnou skutečnost – žádnou skutečnost – která k té události vedla. Uvedli by názory obou stran, neboť by si uvědomovali, že na všechno existuje více pohledů. Nevyžadovali by od žáků, aby si zapamatovali všechna fakta. Místo toho by jim řekli: „Nyní jste o této události slyšeli všechno. Víte, co se stalo tehdy a co následovalo potom. Řekli jsme vám všechno, co sami víme. Jakou „moudrost“ vám tato „vědomost“ dává ? Kdybyste měli řešit takový problém dnes, jak byste jej vyřešili ? Napadá vás nějaké lepší řešení ?“ “

Jistě. To je snadné. To může dnes udělat každý. Každý se může ohlédnout zpátky a říci: „Já bych to udělal jinak.“

„Tak proč to neuděláte ?“

Nerozumím ?

„Ptal jsem se, proč to neuděláte ? Proč se neohlédnete zpátky, nepoučíte se ze své minulosti a neděláte všechno jinak ? Řeknu ti proč. Protože kdybyste dovolili vašim dětem kriticky analyzovat vaši minulost – kdybyste to vyžadovali jako součást jejich vzdělání – riskovali byste, že by nesouhlasily s tím, co jste dělali.

Je jasné, že s vámi stejně nebudou souhlasit. Ale ve školách jim to nechcete dovolit. Takže musejí demonstrovat v ulicích, musejí mávat standartami. Trhat povolávací rozkazy. Pálit podprsenky a vlajky. Dělat cokoli, co upoutá vaši pozornost. Vaše děti na vás křičí: „Přece musí být nějaký lepší způsob !“ Ale vy je neslyšíte. Vy je nechcete slyšet. A už vůbec je nechcete povzbuzovat k tomu, aby ve škole začaly kriticky přemýšlet o faktech, která jim předkládáte.

Pochopte to, říkáte jim. Neříkejte nám, že to děláme špatně. Snažte se pochopit, že to děláme dobře.

Takhle vychováváte své děti. Tomu říkáte vzdělávání.“

Někteří lidé však říkají, že právě mladí lidé se svými šílenými, pomatenými liberálními názory dostali tuhle zemi a celý svět do tohoto strašného stavu. Dostali ji do horoucích pekel. Zničili naši kulturu založenou na tradičních hodnotách a nahradili ji etikou hlásající bezuzdnou svobodu – etikou, která ohrožuje náš způsob života.

„Takže mladí lidé ničí váš způsob života. Ale mladí lidé to dělali vždycky. Vaším úkolem je povzbudit je, nikoli jim v tom bránit.

Nejsou to vaši mladí lidé, kdo ničí deštné pralesy. Vaši mladí lidé vás naopak žádají, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé neničí ozónovou vrstvu. Žádají vás, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé nevykořisťují chudáky na celém světě. Žádají vás, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé nevybírají zničující daně, aby je pak mohli investovat do válečné mašinérie. Žádají vás, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé neignorují problémy slabých a utlačovaných, nedovolují, aby lidé umírali hladem ve světě, který by mohl uživit všechny. Žádají vás, abyste to přestali dělat.

Vaši mladí lidé se nepodí1ejí na vaší manipulativní politice. Žádají vás, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé se nestydí za své vlastní tělo a neučí své děti, aby se za své tělo styděly. Žádají vás, abyste to přestali dělat. Vaši mladí lidé nevytvořili svět, který řeší své problémy násilím, ani nezavedli systém etických hodnot, který říká, že „moc je právo“. Naopak vás žádají, abyste s tím skoncovali.

Nežádají vás… prosí vás.“

A přece jsou to právě mladí lidé, kdo se chová násilně ! Mladí lidé, kteří vstupují do gangů a vraždí jeden druhého ! Mladí lidé, kteří se vysmívají zákonu a řádu – jakémukoli řádu. Mladí lidé, kteří nás dohánějí k šílenství !

„Když jejich prosby nejsou nikdy vyslyšeny; když vidí, že jejich věc je ztracena – když vidí, že si budete dělat, co chcete – mladí lidé, kteří nejsou žádní hlupáci, zvolí druhou nejlepší možnost. Nemohou-li vás porazit, pak se s vámi spojí.

Vaši mladí lidé se chovají stejně jako vy. Jsou-li násilní, pak jen proto, že jste násilní vy. Jsou-li materialističtí, pak jen proto, že jste materialističtí vy. Chovají-li se šíleně, pak jen proto, že se chováte šíleně vy. Přistupují-li k sexu nezodpovědně, pak jen proto, že to děláte vy. Jediný rozdíl mezi nimi a vámi je v tom, že oni to dělají otevřeně.

Starší lidé skrývají své chování. Starší lidé si myslí, že mladí lidé jsou slepí. Mladí lidé však vidí všechno. Nic jim neunikne. Vidí vaše pokrytectví a zoufale se snaží to změnit. Když se jim to nepovede, nevidí žádnou jinou možnost než to napodobovat. V tomto ohledu se mýlí, ale nikdo je nikdy nic jiného neučil. Nikdy jim nebylo dovoleno kriticky analyzovat to, co dělají starší lidé. Bylo jim dovoleno naučit se to.“

Jak bychom tedy měli vzdělávat naše mladé lidi ?

„Zaprvé s nimi jednejte jako s duchovními bytostmi. Oni jsou duchovní bytosti, vstupující do hmotného těla. A to není snadné. Je to velice omezující. Proto děti při narození tak křičí. Snažte se jejich křik slyšet. Snažte se jej pochopit. A dejte svým dětem pocit „neomezenosti“.

Zadruhé je uvádějte láskyplně do světa, který jste vytvořili. Dávejte si dobrý pozor na to, co jim vštěpujete do paměti. Děti si pamatují všechno, co vnímají. Proč bijete své děti, jakmile přijdou na svět ? Domníváte se, že to je jediný způsob, jak je uvést do života ? Proč berete děti jejich matkám, jakmile se oddělí od jediné životní formy, kterou ve své dosavadní existenci poznaly ? Nepočká všechno to měření a vážení, dokud si dítě nezvykne na bezpečí a pohodlí toho, co mu dalo život ?

Proč dovolujete, aby první obraty, kterým je dítě vystaveno, byly obraty násilí ? Kdo vám řekl, že je to pro děti dobré ? A proč jim neukážete obraty lásky ?

Proč před dětmi skrýváte své tělo a učíte je, aby se styděly za své. Proč jim říkáte, aby se nedotýkaly svého těla způsobem, který jim přináší rozkoš ? Co jim tím říkáte o rozkoši ? A co o těle ?

Proč posíláte své děti do škol, kde je podporována soutěživost, kde je odměňováno „prvenství“, kde je klasifikována „výkonnost“ a kde není tolerován individuální rozvoj ? Co si z toho vaše dítě vezme ?

Proč neučíte své děti o hudbě, pohybu, umění a kráse života ? Proč se snažíte dětem vštěpovat něco, co je jim cizí, místo abyste se snažili rozvinout jejich vrozené schopnosti ?

A proč nedovolíte dětem, aby se naučily logicky myslit. Proč jim nedovolíte, aby užívaly svou intuici. Proč je nutíte, aby přijaly pravidla a metody společnosti, která už dávno ukázala, že je naprosto neschopná těmito metodami se rozvíjet, a která jich přesto užívá ?

A nakonec, učte pojmy, nikoli předměty.

Vypracujte nové osnovy a založte je na třech základních pojmech:

Uvědomění
Poctivost
Odpovědnost

Tyto pojmy učte děti od nejútlejšího věku. A hluboce je dětem vštěpujte až do ukončení jejich vzdělání. Založte na nich celý váš školský systém.“

Nechápu, co to znamená ?

„Znamená to, že všechno, co učíte, bude vycházet z těchto tří pojmů.“

Můžeš mi to vysvětlit blíže ? Jak bys děti učil číst, psát a počítat ?

„Všechny vaše čítanky, všechny vaše náměty, všechny vaše příběhy by se točily kolem těchto pojmů. Byly by to příběhy pojednávající o vědomí, poctivosti a odpovědnosti.

Dokonce i matematika by se vyučovala v tomto rámci. Matematika není žádná abstrakce, je tím nejzákladnějším nástrojem každodenního života. Matematika by se vyučovala v kontextu s praktickými zkušenostmi takovým způsobem, aby zdůrazňovala tyto základní pojmy a jejich deriváty.“

Co jsou tyto „deriváty“ ?

„Jsou to v podstatě vedlejší produkty každodenního života. Tyto vedlejší produkty by mohly nahradit předměty dnešních učebních osnov, které vyučují jen fakta.“

Například ?

„Použij svou představivost. Co je pro tebe v životě důležité ?“

Hmm… řekl bych… poctivost, jak říkáš.

„Pokračuj. Poctivost je základní pojem.“

Ano, poctivost považuji za důležitý pojem.

„Dobře. A co dál ?“

Chovat se k druhým slušně. Neumím z toho vytvořit pojem.

„Pokračuj.“

Vycházet s lidmi. Být snášenlivý. Neubližovat druhým. Dívat se na druhé jako na sobě rovné. To všechno bych učil své děti.

„Výborně ! Pokračuj.“

Hmm… důvěřovat sám sobě. To je velmi důležité. A… moment… ještě něco. Už to mám… chovat se důstojně. Neumím to formulovat lépe, ale týká se to toho, jak si vážíme sami sebe i druhých.

„To všechno je dobré. Už to začínáš chápat. A je mnoho dalších pojmů, kterým děti musejí hluboce porozumět, mají-li z nich vyrůst celí lidé. A přesto nic z toho děti neučíte. Jsou to ty nejdůležitější věci v životě, ale vy je ve vašich školách neučíte. Neučíte své děti, co to znamená být poctivý. Neučíte je, co to znamená být zodpovědný. Neučíte je, co to znamená být ohleduplný.

Říkáte, že to je zodpovědnost rodičů. Ale rodiče mohou předávat dětem jen to, co se sami naučili. A tak synové dědí hříchy otců. Učíte děti jen to, co naučili rodiče vás.“

A co je na tom špatného ?

„Jak už jsem několikrát opakoval, podívej se na svět kolem sebe.“

Pořád se k tomu vracíš. Ale všechno není naše vina. Nemůžeme za to, jaký je svět.

„To není otázka viny, je to otázka rozhodnutí. A nejste-li zodpovědní za rozhodnutí, jež lidstvo činí, kdo jiný je za nezodpovědný ?“

Nemůžeme na sebe vzít odpovědnost za všechno.

„Řeknu ti tohle: Dokud na sebe nevezmete odpovědnost za všechno, nezměníte nic.

Nemůžete neustále opakovat, že to udělali oni, že to dělají oni a že byste si přáli, aby to oni dělali jinak. Vzpomeň si na tuhle krásnou větu z jednoho kresleného vtipu:

„Střetli jsme se s nepřítelem, a nepřítel jsme my.“ “

Takže už po staletí opakujeme tytéž chyby, že ano ?

„Už po tisíciletí, synu. Tytéž chyby děláte už tisíce let. Pokud jde o nejzákladnější instinkty, nejste na tom o moc lépe než jeskynní lidé. A přesto každý pokus změnit to, je zesměšňován. Každý pokus o změnu vašich morálních hodnot vyvolává buď strach, nebo zlost. A teď najednou přijdu já s tímhle nápadem, že by se ve školách měly vyučovat vyšší pojmy. Teď opravdu šlapeme po tenkém ledu.

Ale právě to dělají lidé ve vysoce vyvinutých společnostech.“

Problém však spočívá v tom, že všichni lidé s těmito myšlenkami nesouhlasí. Proto je nemůžeme učit v našich školách. Rodiče by se zbláznili, kdybys tyto myšlenky chtěl zahrnout do učebních osnov. Říkali by, že se snažíme učit „hodnoty“, a že to není úkolem školy.

„Rodiče se mýlí ! Z hlediska toho, co říkáte, že se snažíte udělat – tedy vybudovat lepší svět – nemají pravdu. Morální hodnoty by se měly učit právě ve školách. Neboť školy jsou oproštěny od rodičovských předsudků. Vidíš, co se děje na vaší planetě v důsledku toho, že pouze rodiče předávají dětem morální hodnoty. Vaše planeta je v hrozném stavu.

Nerozumíte nejzákladnějším myšlenkám civilizovaných společností.

Neumíte řešit konflikty bez použití násilí.
Neumíte žít beze strachu.
Neumíte se chovat nezaujatě.
Neumíte milovat bezpodmínečně.

Tohle je základní porozumění, kterému jste se po mnoha tisíciletích ani nepřiblížili.“

Existuje nějaká cesta z této hrozné situace ?

„Ano ! Ta je ve vašich školách ! Ve vzdělávání vašich dětí ! Vaše naděje je v příštích generacích ! Ale musíte je přestat učit své staré způsoby. Tyto způsoby nikam nevedou. Nedovedly vás tam, kam říkáte, že se chcete dostat. A nebudete-li si dávat pozor, dostanete se přesně tam, kam směřujete !

Proto začněte přemýšlet. Vytvořte si nejkrásnější verzi nejkrásnější představy, jakou jste kdy měli o lidstvu. Pak ve svých školách začněte učit hodnoty a myšlenky, na nichž je tato vize založena.

Proč nezavést na školách následující kurzy:

• Porozumění moci
• Mírové řešení konfliktů
• Prvky milostných vztahů
• Osobnost a sebezdokonalování
• Tělo, mysl a duch: jak fungují
• Rozvíjení tvořivosti
• Uctívání sebe, respektování druhých
• Radostné vyjádření sexuality
• Poctivost
• Snášenlivost
• Rozmanitost a podobnost
• Etická ekonomika
• Tvůrčí vědomí a moc mysli
• Vědomí a pozornost
• Poctivost a zodpovědnost
• Viditelnost a průhlednost
• Věda a duchovnost“

Hodně z toho se vyučuje už dnes. Říkáme tomu sociální výchova.

„Nemluvím tu o dvou dnech za semestr. Mluvím o kurzech, z nichž každý by se plně věnoval jednomu z těchto předmětů. Mluvím o úplném přepracování vašich osnov. Mluvím o osnovách založených na morálních hodnotách. Vaše dnešní osnovy jsou založené na datech, faktech a statistických údajích.

Mluvím o tom, že byste měli vést své děti k pochopení základních pojmů, kolem kterých by si mohly vytvořit svůj vlastní systém hodnot.

Ve všech vysoce vyvinutých společnostech v tomto vesmíru jsou děti takto připravovány na život od útlého věku. „Fakta“, která jsou v těchto společnostech považována za mnohem méně důležitá, jsou vyučována teprve mnohem později.

Vytvořili jste společnost, ve které se malý Johnnie naučí číst v mateřské školce, ale neodnaučí se kousat svého bratra. A malá Susie umí již v nižších třídách obecné školy výborně počítat, ale neví, že se nemusí stydět za své tělo.

Hlavním úkolem vašich škol je poskytovat odpovědi. Bylo by mnohem užitečnější, kdyby jejich hlavní funkcí bylo klást otázky. Co to znamená být poctivý nebo zodpovědný ? Co z toho vyplývá ? A když už jsme u toho, co znamená, že 2 + 2 = 4 ? Co z toho vyplývá ? Ve vysoce vyvinutých společnostech jsou děti povzbuzovány k tomu, aby si samy nacházely odpovědi.“

To by vedlo ke všeobecnému chaosu !

„Na rozdíl od nechaotické situace, ve které žijete dnes…“

Tak dobře, dobře… vedlo by to k většímu chaosu.

„Nenavrhuji, aby se vaše děti neučily nic z toho, co jste se učili vy. Právě naopak. Žákům prospívá, když se ve škole učí, co jejich rodiče objevili a co dělali v minulosti. Alespoň vidí, jak to funguje. Vy však tato fakta prezentujete jako něco „správného“, zatímco byste je měli prezentovat jako pouhá fakta.

Fakta z minulosti by neměla být základem dnešní Pravdy. Fakta by měla být vždycky jen základem pro nové otázky. Hodnota by měla být vždycky v otázce, nikdy v odpovědi.

A otázky jsou stále stejné. Souhlasíte s tím, jak to děláme my ? Co si o tom myslíte ? To je vždycky klíčová otázka. Co si myslíte ? Co si myslíte ? Co si myslíte ?

Je jasné, že rodiče budou mít vždycky rozhodující roli při vytváření systému hodnot svých dětí. Škola by měla podněcovat žáky k tomu, aby tyto hodnoty zkoumali, aby se naučili je uplatňovat – a samozřejmě kritizovat. neboť rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti kritizovaly jejich morální hodnoty, nemilují své děti, nýbrž sebe skrze své děti.“

Hrozně bych si přál, aby byly takové školy, o jakých mluvíš.

„Jsou školy, které se o to snaží.“

Skutečně ?

„Ano. Přečti si něco od Rudolpha Steinera. Zkoumej metody waldorfské školy, které Steiner vypracoval.“

Ovšemže jsem o Waldorfových školách slyšel. Děláš jim snad reklamu ?

„Vůbec ne, jen konstatuji fakta.“

Protože jsi věděl, že o Waldorfových školách vím. Věděl jsi to.

„Samozřejmě že jsem to věděl. Všechny události v tvém životě vedly k tomuto okamžiku. Nezačal jsem s tebou hovořit teprve na počátku této knihy. Hovořím s tebou už léta, skrze všechny tvé zkušenosti.“

Chceš říci, že waldorfská škola je nejlepší ?

„Ne, chci jen říci, že je to model, který funguje – z hlediska toho, co říkáte, že chcete dosáhnout a čím chcete být. Uvedl jsem to pouze jako příklad toho, jak lze vyučovat způsobem, který zdůrazňuje spíš „moudrost“ než „vědomosti“.“

Tento model se mi líbí. Waldorfská škola se v mnohém liší od ostatních škol. Uvedu jednoduchý příklad. Je sice jednoduchý, ale dramaticky ilustruje to, o čem mluvíme.

Ve waldorfské škole mají žáci stejného učitele, dokud neukončí základní vzdělání. Umíš si představit, jaký vztah se mezi nimi vyvine ? Chápeš, jakou to má hodnotu ?

Učitel pozná své žáky, jako by to byly jeho vlastní děti. Děti učiteli důvěřuji a milují ho, což otvírá možnosti, o jakých se učitelům v tradiční škole ani nesní. Učitel waldorfské školy vystřídá za celý svůj život jen čtyři nebo pět tříd. Ale pro své žáky znamená mnohem víc než učitel v tradiční škole.

Tento školský model dokazuje, že vřelé lidské vztahy jsou stejně důležité jako informace, které učitel předává svým žákům. Je to jako domácí škola mimo domov.

„Ano, je to dobrý model.“

A jsou ještě nějaké další ?

„Jsou. Pokud jde o vzdělání, děláte určitý pokrok, ale je velmi pomalý. Dokonce i pokus vyučovat praktické dovednosti na základních školách se setkal s odporem. Lidé to považují buď za nebezpečné, nebo za neúčinné. Chtějí, aby se děti učily fakta. Nicméně dochází k určitému pokroku. Je však stále ještě třeba hodně udělat.

A to je jen jedna z mnoha oblastí lidského života, v níž by se mělo hodně změnit, pokud chcete dosáhnout toho, co říkáte.“

Myslím, že i v politické aréně by se mělo hodně změnit.

„Nepochybně !“

 

10

Na to jsem čekal. Předpokládal jsem, že v této knize budeš hovořit o problémech celosvětového dosahu. Mohu tedy začít otázkou, která ti možná bude připadat elementární ?

„Každá otázka si zaslouží odpověď. Otázky jsou jako lidé.“

Dobrá odpověď. Tak tedy poslouchej: je špatné dělat zahraniční politiku na základě zájmů vlastní země ?

„Není. Z mého hlediska není nic“špatné“. Ale protože vím, jak toho slova užíváte, budu hovořit v kontextu vaší jazykové zvyklosti. Výrazu „špatný“ budu užívat ve smyslu „to, co neslouží vašim zájmům“. Ostatně v tomto smyslu používám slov „správný“ a „špatný“ v jakémkoli rozhovoru s tebou. Ve skutečnosti však neexistuje nic správného ani špatného.

Takže v tomto smyslu není špatné založit zahraniční politiku na zájmech vlastní země. Špatné je předstírat, že to neděláte.

Většina zemí to přirozeně dělá. Něco udělají – nebo neudělají – z nějakého důvodu, ale uvádějí důvody jiné.“

A proč ? Proč to dělají ?

„Protože všechny vlády si uvědomují, že by je lidé nepodporovali, kdyby znali skutečné důvody většiny zahraničně politických rozhodnutí.

To platí o všech vládách. Jen velmi málo vlád úmyslně neklame svůj národ. Klamání veřejnosti je součástí vládnutí – neboť jen velmi málo lidí by si nechalo vládnout, kdyby je vláda nepřesvědčila, že její rozhodnutí jsou v zájmu občanů.

Přesvědčit lidi není tak snadné, neboť většina z nich si uvědomuje hloupé jednání vlád. Takže vlády musejí lhát, aby si udržely alespoň loajalitu občanů. Vlády dokazují pravdivost rčení, že lež se stane „pravdou“, když ji opakujete dostatečně dlouho.

Lidé, kteří jsou u moci, nikdy nesmějí veřejnosti říci, jak se k moci dostali – ani co jsou ochotni
udělat, aby si moc udrželi.

Pravda a politika se nesnášejí, neboť politika je uměním říkat jen to, co je třeba říci – a správným způsobem – aby se dosáhlo žádoucího cíle.

Ne všechna politika je špatná, ale každá politika je praktické umění. Politici si uvědomují psychologii většiny lidí. Vědí, že většina lidí jedná ve vlastním zájmu. Proto se vás politici snaží přesvědčit, že jejich zájem je váš zájem.

Vlády rozumějí sebezájmu. Proto tak dobře vymýšlejí programy, které poskytují občanům různé věci.

Vlády měly původně velmi omezenou funkci. Jejich úkolem bylo „udržovat a chránit společnost“. Teprve když začaly poskytovat různé služby občanům, začaly společnost spíš vytvářet než chránit.“

Nedělají vlády přesně to, co od nich lidé chtějí ? Nevytvářejí mechanismy, které lidem umožňují uspokojovat existenční potřeby ? Například v Americe klademe velký důraz na lidskou důstojnost, osobní svobodu, pracovní příležitost a nedotknutelnost dětí. Proto jsme si odhlasovali zákony a vyžadujeme od státu, aby zajistil příjem starým lidem; aby zaručil pracovní příležitost pro všechny – i pro ty, kteří žijí jinak než my a s jejichž způsobem života nesouhlasíme; aby zavedl zákony, které zakazují vykořisťování dětí a zaručují důstojný život rodinám s dětmi.

„Takové zákony mluví ve prospěch vaší společnosti. Snažíte-li se uspokojit potřeby lidí, musíte si dávat pozor, abyste je nepřipravili o lidskou důstojnost. Nesmíte jim vzít možnost uplatňovat svou osobní moc, tvořivost a vynalézavost, která jim umožňuje uvědomit si, že se o sebe dokážou postarat. Je to velmi jemná rovnováha. Zdá se, že vy lidé se pohybujete z jednoho extrému do druhého. Buď chcete, aby se stát staral o všechno, nebo chcete skoncovat se všemi státními programy a zákony.“

Problém je v tom, že je příliš mnoho lidí, kteří se o sebe nemohou postarat v takové společnosti, která nabízí ty nejlepší příležitosti jen skupině „vyvolených“; kteří se o sebe nemohou postarat v takové společnosti, kde majitelé bytů nepronajímají byty velkým rodinám, kde soukromé firmy nedávají stejnou příležitost ženám, kde spravedlnost je často výsledkem společenského postavení, kde preventivní zdravotní péče je dostupná jen těm, kteří mají dostatečný příjem, a kde existuje mnoho dalších forem diskriminace.

„Vlády tedy musejí nahradit svědomí lidí ?“

Ne. Vlády jsou jejich svědomím, jejich vyjádřeným svědomím. Právě skrze vlády se lidé snaží napravit společenská zla.

„Dobře řečeno. Ale znovu opakuji, že si musíte dávat pozor, abyste se neudusili v zákonech, které se snaží zaručit lidem možnost dýchat.

Nemůžete uzákonit moralitu. Nemůžete nařídit rovnost.

Musíte změnit vaše kolektivní vědomí.

Vaše chování musí vycházet z vašeho bytí, musí být skutečným vyjádřením toho, čím jste.“

Zákony naší společnosti vyjadřují, kdo jsme. Každému jasně říkají: „Takhle to děláme tady v Americe. Tohle jsou Američané.“

„Možná v těch nejlepších případech. Ale většinou jsou vaše zákony vyjádřením toho, jak si vás představují vaše mocenské elity, ale jací ve skutečnosti nejste.“

Prostřednictvím zákonů dávají mocenské elity instrukce „neinformované většině“.

„Přesně tak.“

A co je na tom špatného ? Jsou-li ti nejinteligentnější a nejlepší ochotni řešit problémy společnosti, nepřináší to užitek většině ?

„To záleží na motivech této menšiny. Pro většinu není ve skutečnosti nic lepšího, než když si vládne sama.“

Anarchie. To nikdy nefungovalo.

„Nemůžeš růst a stát se velkým, když ti stát neustále říká, co máš dělat.“

Mohl bych namítnout, že vláda – tím myslím zákony, které jsme si odhlasovali – je odrazem naší společnosti. Mohl bych také uvést, že vysoce vyvinuté společnosti mají dobré zákony.

„A především velmi málo zákonů. Neboť vysoce vyvinuté společnosti nepotřebují hodně zákonů.“

Ale společnosti, které nemají vůbec žádné zákony, jsou primitivní společnosti, kde „moc znamená právo“. Zákony jsou naším pokusem zaručit všem lidem stejná práva bez ohledu na jejich osobní moc. Jak bychom mohli koexistovat bez zákonů, které jsme si společně odhlasovali ?

„Neříkám vám, abyste žili ve světě bez zákonů. Říkám jen, že by vaše zákony měly být založeny na vyšším pochopení a na vznešenější definici sebezájmu.

Většina vašich zákonů vyjadřuje sebezájem těch nejmocnějších mezi vámi.

Uvedu jeden příklad. Kouření.

Zákon vám zakazuje pěstovat a užívat určitou rostlinu – konopí – neboť vaše vláda tvrdí, že to pro vás není dobré.

Táž vláda vám říká, že je v pořádku pěstovat a užívat jinou rostlinu – tabák – nikoli proto, že by to pro vás bylo dobré (vláda skutečně říká, že to je špatné), ale proto, že jste to vždycky dělali.

Skutečný důvod, proč se jedna rostlina nesmí pěstovat a druhá ano, nemá nic společného s vaším zdravím. Je to otázka ekonomiky. Jinými slovy otázka moci.

Vaše zákony tudíž nevyjadřují to, co si o sobě myslí a čím chce být vaše společnost – vaše zákony vyjadřují zájmy mocenských elit.“

To není fér. Vybral sis situaci, jejíž rozpory jsou zřejmé. Většina situací taková není.

„Právě naopak. Většina taková je.“

A existuje nějaké řešení ?

„Mít co nejméně zákonů.

Kouření marihuany není nezákonné ze zdravotních důvodů. Marihuana není škodlivější než tabák nebo alkohol, jejichž užívání je zákonné. Proč je tedy zakázaná ? Protože kdyby byla povolena, zkrachovala by polovina farmářů, kteří pěstují bavlnu, a polovina dřevozpracovatelského průmyslu.

Konopí je jeden z nejužitečnějších, nejpevnějších a nejtrvanlivějších materiálů na vaší planetě. Nevyprodukujete lepší vlákno pro výrobu provazů, oděvů nebo papíru. Každý rok pokácíte sta tisíce stromů, abyste si mohli koupit nedělní noviny, kde si pak přečtete o ničení lesů na celém světě. Konopí by vám poskytlo materiál pro výrobu milionů novin a nemuseli byste porazit ani jediný strom. Konopí by nahradilo tolik jiných materiálů za desetinu ceny.

A právě v tom to vězí. Kdyby bylo dovoleno pěstovat tuto zázračnou rostlinu – která má mimochodem úžasné léčivé vlastnosti – někdo by přišel o peníze. Proto je ve vaší zemi marihuana zakázaná.

Z téhož důvodu vám trvá tak dlouho, než začnete masově vyrábět auta s elektrickým pohonem, než začnete poskytovat levnou zdravotní péči, než začnete užívat sluneční energii v každém domě.

Už léta k tomu máte potřebnou technologii. Proč to tedy neděláte ? Přemýšlej o tom, kdo by přišel o peníze, kdybyste to dělali ? Tam najdeš odpověď na svou otázku.

Tak tohle je ta vaše úžasná společnost, na kterou jste všichni tak pyšní ? Tahle „úžasná společnost“ musí být dovlečena k tomu, aby začala myslit na společné dobro. Kdykoli se někdo zmíní o společném nebo kolektivním dobru, všichni začnou křičet „komunismus“ !

Jestliže poskytování služeb pro dobro většiny nevede k ohromným ziskům nějakého jedince, pak je dobro většiny obvykle ignorováno.

Tak tomu je nejen ve vaší zemi, ale na celém světě. Základní otázka, před kterou lidstvo dnes stojí, tedy zní: Je možné nahradit zájmy jedinců společným zájmem lidstva ? A jestliže ano,
jak ?

Ve Spojených státech se snažíte uspokojovat společný zájem prostřednictvím zákonů. Výsledek je hrozný ! Váš národ je nejbohatší a nejmocnější národ na světě a přitom má nejvyšší dětskou úmrtnost. Proč ? Protože chudí lidé si ve společnosti motivované ziskem nemohou dovolit kvalitní prenatální a postnatální zdravotní péči. To uvádím jako jeden z mnoha příkladů vašeho neúspěchu. Skutečnost, že dětská úmrtnost ve vaší zemi je vyšší než ve většině ostatních průmyslových zemích, by vám měla dělat starost. Vy to však ignorujete. To jasně ukazuje, co jsou priority vaší společnosti. Ostatní země se starají o zabezpečení chudých, starých a nemocných lidí. Vy se staráte jen o bohaté a mocné. Pětaosmdesát procent amerických důchodců žije v chudobě. Tito důchodci a většina lidí s nízkými příjmy nemají žádného „rodinného lékaře“, takže v případě vážného onemocnění jsou odkázáni na pohotovostní oddělení nemocnic. To znamená, že se jim nedostává prakticky žádné preventivní péče.

Abys tomu dobře rozuměl, na lidech, kteří nemají peníze, se nedá vydělat… takoví lidé jsou naprosto neužiteční…

A tohle je ta vaše úžasná společnost – “

Mluvíš o ní hrozně. A přece Amerika udělala pro chudé – tady i ve světě – mnohem víc než kterýkoli jiný národ.

„Amerika udělala hodně, to je pravda. Ale jestlipak víš, že v poměru ke svému hrubému národnímu příjmu přispívá míň na zahraniční pomoc než mnoho menších zemí ? Než začneš být příliš sebeuspokojený, měl by ses rozhlédnout kolem sebe. Neboť to je to nejlepší, co můžete udělat pro chudé na tomto světě. Všichni se musíte ještě hodně učit.

Žijete v dekadentní společnosti, která vším plýtvá. Prakticky všechno spotřební zboží záměrně vyrábíte tak, aby se brzy opotřebovalo. Auta stojí třikrát tolik a vydrží třikrát kratší dobu. Šaty se vám rozpadají po desátém vyprání. Do potravin padáváte chemikálie, aby se daly déle skladovat, i když to znamená, že si tím zkrátíte život. Vrcholným sportovcům platíte nehorázné peníze, zatímco učitelé, kněží a výzkumní pracovníci, kteří se snaží najít léky proti smrtelným nemocem, se musejí o peníze doprošovat. Denně vyhazujete tolik potravin, že by to stačilo nasytit přes polovinu světa.

Tohle není obžaloba, je to jen konstatování faktu. A netýká se to jen Spojených států, neboť podobný postoj se rozšiřuje epidemickou rychlostí po celém světě.

Chudí na celém světě dřou jako mezci, aby neumřeli hladem, zatímco pár bohatých a mocných si hlídá a rozmnožuje hromady peněz, válí se na hedvábných prostěradlech a každé ráno se myje v koupelnách s pozlacenými kohoutky. A zatímco hladové děti umírají v náručích plačících matek, „vůdci“ jejich zemí se účastní politické korupce, která znemožňuje, aby se potraviny darované dobročinnými organizacemi ze zahraničí dostaly k hladovějícím lidem.

Zdá se, že nikdo nemá dostatečnou moc změnit tuto situaci, ale ve skutečnosti problém není v moci. Zdá se, že k tomu nikdo nemá vůli.

A tak to bude pokračovat tak dlouho, dokud lidé nepochopí, že neštěstí druhých je neštěstím jejich.“

Proč to nechápeme ? Jak se na tu hrůzu můžeme denně dívat a nic proti tomu neudělat ?

„Protože vás to nezajímá. Nemáte zájem. Celá vaše planeta prochází krizí vědomí. Musíte se rozhodnout, zda máte zájem o druhé.“

Připadá mi to patetické, ale musím se zeptat, proč nemilujeme členy své vlastní rodiny ?

„Vy milujete členy své vlastní rodiny. Ale máte velmi omezený názor na to, kdo jsou členové vaší rodiny.

Vy se nepovažujete za součást lidské rodiny, a proto problémy lidské rodiny nejsou vašimi problémy.“

Jak mohou národy na Zemi změnit svůj světový názor ?

„To záleží na tom, jak jej chcete změnit.“

Jak můžeme odstranit bolest a utrpení ?

„Tím, že si vytvoříte nový model světa. Tím, že jej založíte na novém způsobu myšlení.“

To znamená ?

„To znamená, že se musíte rozloučit se svým současným pohledem na svět.

Dnes se díváte na svět jako na skupinu národních států, které jsou na sobě nezávislé.

Vnitřní problémy jednotlivých států nepovažujete za problémy celé skupiny – dokud neohrožují skupinu jako celek (nebo ty nejmocnější členy).

Skupina jako celek reaguje na problémy jednotlivých států na základě svých vlastních zájmů. Nemá-li žádný člen skupiny co ztratit, nikdo se o nic nestará a problémy v jednotlivých státech mohou jít třeba k čertu.

Tisíce lidí mohou umírat hlady, stovky lidí mohou být vražděny v občanských válkách, diktátoři a tyrani mohou plundrovat zemi, jejich ozbrojení hrdlořezové mohou znásilňovat, plenit a vraždit, zkorumpované režimy mohou šlapat po základních lidských právech – a zbytek světa ani nehne prstem. Říkáte, že to je „vnitrostátní problém“.

Jakmile jsou však ohroženy vaše zájmy, vaše investice, váš pohodlný život, sešikujete celý národ a snažíte se sešikovat celý svět a jdete tam, kam se i andělé bojí vstoupit.

Prohlašujete, že to děláte z humanitárních důvodů, že chcete pomoci utlačovaným národům tohoto světa, zatímco prostě bráníte své vlastní zájmy.

Důkazem je fakt, že vás nezajímají země, ze kterých nic nemáte.“

Takže světová politická mašinérie je poháněna sebezájmem. A co je ve světě nového ?

„Něco se bude muset změnit, chcete-li, aby se změnil svět. Musíte se začít dívat na zájmy druhých jako na své vlastní. K tomu dojde teprve tehdy, až změníte celosvětovou situaci a budete se podle toho chovat.“

Mluvíš o celosvětové vládě ?

„Ano.“

11

V první knize jsi slíbil, že v této knize budeš hovořit o problémech celosvětového dosahu, ale netušil jsem, že budeš mluvit o tomhle.

„Je na čase, aby se svět probudil a uvědomil si, že jediným problémem lidstva je nedostatek lásky.

Láska plodí snášenlivost, snášenlivost plodí mír. Nesnášenlivost plodí války a dívá se lhostejně na nesnesitelné podmínky.

Láska nemůže být lhostejná. Láska to neumí.

Nejrychlejší způsob, jak vytvořit svět, kde se všichni lidé budou milovat, je začít chápat celé lidstvo jako jednu velkou rodinu.

Nejrychlejší způsob, jak chápat celé lidstvo jako jednu velkou rodinu, je přestat se izolovat jeden od druhého. Všechny národní státy na světě se musejí spojit.“

Organizaci spojených národů už máme.

„Ta je bezmocná a impotentní. Aby fungovala, musela by se od základu změnit. To není sice nemožné, ale možná obtížné.“

Tak co tedy navrhuješ ?

„Já nemám žádný „návrh“. Jen ti ukazuji fakta. Ty mi říkáš, co byste chtěli dělat, a já ti ukazuji různé způsoby, jak to realizovat. Jak by sis představoval vztahy mezi jednotlivými národy ?“

Použiji tvých slov. Kdyby záleželo na mně, vytvořil bych svět, kde by se všichni lidé milovali“.

„Za toho předpokladu je třeba vytvořit novou světovou komunitu, kde bude mít každý stát stejné rozhodovací právo a proporcionální podíl na světových zdrojích.“

To nemůže fungovat. Bohaté národy se nikdy nevzdají své suverenity, bohatství a zdrojů ve prospěch národů chudých. A proč by to ostatně měly dělat ?

„Protože to je v jejich zájmu.“

Ale bohaté národy to nechápou – a já si nejsem tak jist, zda to chápu já.

„Kdybys mohl do vašeho hospodářství přidat miliardy dolarů ročně – dolarů, které by se použily k nakrmení hladových, k ošacení potřebných, k ubytování chudých, k zajištění sociálních jistot důchodců, k zlepšení zdravotní péče a k zajištění důstojných životních podmínek pro všechny – nebylo by to v zájmu vašeho národa ?“

Někteří Američané by tvrdili, že to pomáhá chudým na úkor středních vrstev. A zatím jde všechno od deseti k pěti, zločinnost a nezaměstnanost roste, inflace připravuje lidi o celoživotní úspory, státní aparát je stále větší a ve školách se rozdávají prezervativy.

„Mluvíš jako v rozhlase.“

Mnoho Američanů sdílí tyto obavy.

„Pak jsou tedy krátkozrací. Copak nechápeš, že kdyby se do vašeho hospodářství vrátily miliardy dolarů, kterých byste mohli použít k zajištění důstojných životních podmínek pro všechny – že by navždy přestal existovat důvod k zločinu ? Copak nechápeš, že s přílivem dolarů by vznikaly nové pracovní příležitosti ? Že by státní aparát mohl být zredukován, protože by neměl tolik práce ?“

Myslím, že něco z toho by se mohlo uskutečnit – sice si neumím představit, že by se zmenšil státní aparát ! – ale odkud by se ty miliardy dolarů vzaly ? Z daní, které by vybírala tvoje nová světová vláda ? Jen další vybírání peněz od těch, kteří „si je vydělali“, a rozdávání těm, kteří se o sebe neumějí postarat ?

„Takhle se na to opravdu díváš ?“

Já ne, ale hodně lidí si to mysli, a já jsem chtěl vyjádřit jejich názor.

„O tom si promluvíme později. teď nechci odbočovat – ale později se k tomu vrátíme.“

Výborně.

„Ptal ses, odkud by se ty peníze vzaly. Nemusely by jít z nových daní (i když členové nové světové komunity – individuální občané – by byli ochotní odevzdávat deset procent svého příjmu na zajištění potřeb celé společnosti). Nešly by ani z nových daní vybíraných místními vládami. Některé místní vlády by naopak mohly daně snížit.

To všechno by bylo důsledkem změny vašeho světového názoru, důsledkem zjednodušení světové politické struktury.“

A kde by se vzaly ty peníze ?

„Byly by to peníze, které byste nemuseli vyhazovat na zbrojení.“

Už rozumím ! Chtěl bys, abychom zrušili armádu.

„Nejen vy. Ale všichni na celém světě.

Nemyslím, že byste měli armádu zrušit úplně. Jen drasticky snížit počet vojáků. Mohli byste posílit místní policejní sbory, což stejně chcete udělat, ale stěžujete si, že na to nejsou peníze. Zároveň byste dramaticky omezili výrobu zbraní hromadného ničení.“

Zaprvé si myslím, že trochu přeháníš sumu, kterou bychom omezením výroby zbraní ušetřili. A zadruhé nevěřím, že by se ti někdy podařilo přesvědčit lidi, aby se vzdali své schopnosti bránit se.

„Podívejme se na statistické údaje. V současné době (dnes je 25. března 1994) se na celém světě vydává na zbrojení přibližně trilion dolarů ročně. To je milion dolarů za minutu.

Národy, které utrácejí nejvíc, by mohly investovat do společensky prospěšných programů, o kterých jsem se už zmínil. Takže větší a bohatší národy by pochopily, že to je v jejich zájmu – kdyby věřily, že to je možné. Ale větší a bohatší národy se nemohou vzdát své obranyschopnosti, neboť se obávají, že by je napadly chudé národy, které jim závidí a chtějí získat jejich bohatství.

Existují dva způsoby, jak překonat tuto hrozbu.

1) Sdílejte světové bohatství a zdroje se všemi národy na světě, takže nikdo nebude chtít ani
potřebovat to, co má druhý, a všichni mohou žít důstojným životem.

2) Vytvořte světovou organizaci, která bude řešit spory mezi národy mírovou cestou.“

To by lidé nikdy neudělali.

„Už to dělají.“

Dělají ?

„Ano. V současné době probíhá ve vašem světě velký politický experiment, který se o to pokouší. Tomuto experimentu se říká Spojené státy americké.“

Kterým, jak už jsi řekl, se to vůbec nedaří.

„To je pravda. Musejí ještě hodně udělat, než se jim to podaří. (Ale o tom – a o postojích, které tomu brání budu mluvit později.) Přesto je to nejlepší experiment toho druhu.

Jak říkal Churchill: „Demokracie je nejhorší systém, kromě všech ostatních.“

Váš národ byl první, který vzal volnou konfederaci jednotlivých států a úspěšně je sjednotil do jedné soudržné skupiny, podléhající centrální vládě.

V té době to žádný stát nechtěl udělat. Všechny státy se tomu zuby nehty bránily, neboť se bály, že přijdou o svůj individuální charakter, a tvrdily, že taková unie nebude sloužit jejich zájmům.

Je dobré vědět, co se tehdy dělo.

Zatímco byly jednotlivé státy spojeny ve volné konfederaci, neexistovala žádná skutečná vláda Spojených států a tudíž žádná centrální moc, která by zajistila dodržování Článků Konfederace.

Každý stát měl svou vlastní zahraniční politiku, některé dokonce uzavřely individuální obchodní dohody s Francií, Španělskem, Anglií a dalšími zeměmi. Jednotlivé státy konfederace mezi sebou obchodovaly, a přestože to zákon zakazoval, některé státy přirážely dovozní clo na zboží z druhých států konfederace – stejně jako na zboží dovážené ze zámoří. Obchodníci, kteří chtěli prodávat nebo nakupovat, neměli na vybranou. Museli clo platit, protože neexistovala žádná centrální vláda, která by tomu zabránila.

Jednotlivé státy proti sobě také válčily. Každý stát měl svou vlastní armádu a devět států mělo své válečné námořnictvo. „Nešlapte po mně,“ mohlo být oficiálním mottem každého státu konfederace.

Polovina států tiskla své vlastní peníze. (Přestože Konfederace to prohlásila za nezákonné ! )

Zkrátka a dobře, vaše původní státy, které se spojily podle Článků konfederace, se chovaly přesně tak, jak se dnes chovají nezávislé národy.

Přestože viděly, že dohody jejich Konfederace nefungují, zarytě se odmítaly podrobit centrální vládě, která jediná by mohla zaručit dodržování těchto dohod.

Nicméně časem se několika progresivním vůdcům podařilo přesvědčit většinu lidí, že by vytvořením nové federace získali mnohem víc, než by kdy mohli ztratit.

Obchodníci by ušetřili a měli by větší zisky, neboť jednotlivé státy by už nemohly vymáhat dovozní clo za zboží dovezené z druhých států Konfederace.

Vlády by ušetřily a mohly by investovat do společensky prospěšných programů a služeb, protože by nemusely vydávat peníze na obranu proti druhým státům Konfederace.

Lidem by spolupráce mezi jednotlivými státy přinesla větší bezpečí a prosperitu.

A žádný stát by neztratil nic na své velikostí, naopak by se stal ještě větším.

A přesně to se také stalo.

Totéž by se mohlo stát se sta šedesáti národními státy světa, kdyby se spojily ve Světové federaci. Takové politické uspořádání by mohlo skoncovat s válkami.“

A jak ? Neshody mezi národy by trvaly i nadále.

„Tak tomu bude, dokud se lidé nepřestanou poutat na vnější věci. Jediné opravdové řešení, jak skoncovat s válkami, je duchovní řešení. Teď ale hovoříme o geopolitickém řešení.

Ve skutečnosti je třeba skloubit obě tato řešení. Chcete-li změnit svůj život, musíte žít svou duchovní pravdu v praktickém životě.

Dokud se to nestane, nepřestanou existovat neshody. V tom máš pravdu. Ale nemusejí být války. Lidé se nemusejí zabíjet.

Válčí snad mezi sebou Kalifornie a Oregon, Maryland a Virginia, Visconsin a Ilinois ?“

Neválčí.

„A proč ne ? Nedochází mezi nimi občas k neshodám a sporům ?“

Myslím, že občas ano.

„To je naprosto jisté. Ale tyto státy se mezi sebou dobrovolně dohodly, že budou dodržovat určité zákony týkající se společných záležitostí, zatímco si ponechaly právo schvalovat vlastní zákony, které se týkají jejich vnitrostátních záležitostí.

A dojde-li opravdu k nějakému sporu v důsledku odlišných interpretací zákona, celý případ se předá k posouzení federálnímu soudu, který má pravomoc spor vyřešit.

A v případě, že neexistuje žádný precedens nebo jiný způsob, jak záležitost uspokojivě vyřešit, státy pošlou své zástupce na příslušné ministerstvo centrální vlády, aby se pokusili navrhnout úpravu zákona, který by přinejmenším vedl k rozumnému kompromisu.

Tak funguje vaše federace. Prostřednictvím soudního systému, který interpretuje zákony a zajišťuje jejich dodržování – je-li nutno, pak i s pomocí ozbrojené moci.

Ačkoli nikdo netvrdí, že by se tento systém nedal zlepšit, tento politický nástroj funguje už přes dvě stě let !

Je nepochybné, že podobný systém bude fungovat také mezi národními státy.“

Jestliže je to tak jednoduché, proč to ještě nikdo nevyzkoušel ?

„Několik takových pokusů se již uskutečnilo. Vaše Společnost národů byla prvním. Organizace spojených národů je posledním.

První pokus bohužel neuspěl a druhý je jen minimálně efektivní, protože – stejně jako třináct států původní americké Konfederace – členské státy (zejména ty nejmocnější) mají strach, že by tímto novým politickým uspořádáním víc ztratily než získaly.

Důvod je zřejmý: „Mocenská elita“ má větší zájem na udržení vlastní moci než na zlepšení kvality života pro všechny. Bohatí vědí, že by taková Světová federace zlepšila životní podmínky chudých – ale obávají se, že by to bylo na jejich úkor… a oni se ničeho nechtějí vzdát.“

Nejsou jejich obavy oprávněné ? Nebo je nerozumné snažit se udržet si to, čeho jsme se tak dlouho snažili dosáhnout ?

„Zaprvé není pravda, že by se bohatí museli vzdát svého bohatství jen proto, aby chudí dostali víc.

Jak už jsem řekl, stačilo by, kdybyste vzali ten trilion dolarů, které byste každoročně ušetřili na zbrojení, a použili je na humanitární účely. Nemuseli byste utratit ani halíř ze svého bohatství.

(Samozřejmě můžeš namítnout, že by na to doplatily mezinárodní zbrojařské společnosti – stejně jako jejich zaměstnanci a všichni, jejichž bohatství je závislé na konfliktním vědomí vašeho světa, Je-li však něčí existence závislá na tom, že svět žije v neustálém konfliktu, pak tato závislost možná vysvětluje, proč váš svět brání jakémukoli pokusu vytvořit podmínky pro trvalý mír.)

Pokud jde o tvou druhou otázku, je-li vaše vědomí orientováno výhradně na vnější svět, pak vaše snaha udržet si majetek není nerozumná.“

Cože ?

„Jestliže vám největší životní uspokojení přinášejí zážitky dosažitelné pouze ve vnějším světě, pak se nikdy nebudete chtít vzdát ani špetky toho, co jste nahromadili.

A pokud ti, kteří nemají nic, přisuzují své neštěstí nedostatku materiálních statků, pak jsou na tom stejně. Budou neustále chtít všechno, co máte vy, a vy budete neustále odmítat dělit se s nimi.

Proto jsem říkal, že jestliže existuje nějaké řešení, jak skoncovat s válkou, pak je to duchovní řešení.

Každý geopolitický problém, stejně jako každý osobní problém, je nakonec problém duchovní.

Celý život je duchovní záležitost a všechny životní problémy jsou duchovního původu a proto jsou řešitelné jedině duchovním způsobem.

Války vznikají proto, že někdo má něco, co někdo jiný chce. Proto někdo dělá něco, co někdo jiný nechce.

Všechny konflikty jsou důsledkem nesprávně zaměřené touhy.

Pouze vnitřní mír může být trvalý.

Každý by měl hledat klid ve své duši. Najdeš-li vnitřní klid, zjistíš, že můžeš žít šťastně i ve vnějším světě.

To znamená, že se obejdeš bez materiálních statků vnějšího světa. „Nepotřebovat“ materiální věci ti dává ohromnou svobodu. Především tě to osvobodí od strachu, že je něco, co nikdy nebudeš mít, že přijdeš o něco, co máš, nebo že bez nějaké věci nebudeš nikdy šťastný.

Nezávislost na materiálních věcech vás osvobozuje od zlosti. Zlost je vyjádřený strach. Nemáte-li se čeho bát, nic vás nemůže rozzlobit.

Nejste rozzlobení, když nedostanete, co jste chtěli, protože vaše chtění nebylo nutností. Proto se nebojíte možnosti, že něco nezískáte. A proto nemáte zlost.

Nerozzlobí vás, když vidíte, jak druzí dělají něco, co si nepřejete, protože nepotřebujete, aby něco dělali nebo nedělali. A proto nemáte zlost.

Nerozzlobí vás, když se k vám někdo chová nepřátelsky, protože nepotřebujete, aby se k vám choval přátelsky. Nerozzlobí vás, když vás někdo nemiluje, protože nepotřebujete, aby vás miloval. Nerozzlobí vás, když je k vám někdo krutý nebo když vám chce ublížit, protože nepotřebujete, aby se choval nějak jinak, a navíc je vám jasné, že vám stejně nemůže ublížit.

Nerozzlobíte se, ani když vám někdo chce vzít život, protože nemáte strach ze smrti.

Nemáte-li strach, pak můžete přijít o všechno ostatní a stejně se nerozzlobíte.

Intuitivně si uvědomujete, že všechno, co jste kdy vytvořili, lze vytvořit znovu, nebo – což je mnohem důležitější – že na tom stejně nezáleží.

Jakmile najdete vnitřní klid, žádná vnější okolnost nemůže ovlivnit stav vaší mysli.

To neznamená, že odmítáte všechna tělesná uspokojení. Ani zdaleka ne. Naopak si uvědomujete svou tělesnou existenci mnohem intenzivněji než předtím.

Váš zájem o tělesné uspokojení je však svobodný, nikoli nucený. Tělesné vjemy vnímáte proto, že je vnímat chcete, nikoli proto, že je vnímat musíte, abyste se cítili šťastní nebo abyste ospravedlnili svůj smutek.

Tato jednoduchá změna – pokud by o ni usilovali všichni – by vnesla do vašeho světa trvalý mír a spravedlnost.

Neexistuje žádný jiný recept. Světový mír je osobní záležitost.

Musíte změnit své vědomí nikoli svou vnější situaci.“

Jak můžeme najít vnitřní klid, když jsme hladoví ? Jak můžeme najít vnitřní klid, když máme žízeň ? Jak můžeme být klidní, když je nám zima a nemáme kde bydlet ? Jak se můžeme ubránit zlosti, když naši milovaní umírají bezdůvodně ?

Mluvíš tak poeticky, ale je poezie praktická ? Co může říci matce z Etiopie, která se bezmocně divá, jak její zesláblé dítě umírá hladem, protože nemá skývu chleba ? Co může říci muži z Hondurasu, který umírá s kulkou v hrudi, protože se snažil zastavit armádu, jež mu chtěla vzít jeho vesnici ? A co říká ženě z Brooklynu, která byla osmkrát znásilněna bandou chuligánů ? Co říká šestičlenné irské rodině, kterou zabila bomba, již dali teroristé do kostela těsně před nedělní mší ?

„Je těžké to poslouchat, ale řeknu ti tohle: Ve všem je dokonalost. Snaž se ji vidět. To je změna vědomí, o které hovořím.

Nic nepotřebuj. Nic nechtěj. Spokoj se s tím, co přichází.

Vnímej své pocity. Plač svým pláčem. Směj se svým smíchem. Važ si své pravdy. Až skončíš, uklidni se a uvědom si, že já jsem Bůh.

Jinými slovy, uprostřed nejhorší tragédie vnímej její nádheru. I ve chvíli, kdy umíráš s kulkou v hrudi, i ve chvíli, kdy jsi znásilňován.

Vím, že se ti to zdá nemožné. Když se však sjednotíte s Božím vědomím, budete toho schopni.

Samozřejmě že to dělat nemusíte. Všechno záleží na tom, jak chcete prožívat přítomný okamžik.

V okamžiku strašné tragédie se musíte uklidnit a ponořit se do hlubiny své duše.

Když nad tím nemáte žádnou kontrolu, děláte to automaticky.

Mluvil jsi někdy s někým, kdo náhodou sjel z mostu do řeky ? Nebo s někým, na koho někdo mířil revolverem ? Nebo s někým, kdo se málem utopil ? Tito lidé ti řeknou, že v takovém okamžiku se čas zastavil, že se cítili naprosto klidní a že neměli sebemenší strach.

„Nemějte strach, neboť jsem s vámi.“ To říká poezie člověku v tragickém okamžiku. V té nejtemnější chvíli budu tvým světlem. Budu tvou útěchou a dám ti sílu. Proto neztrácejte víru ! Jsem váš pastýř. Uložím vás na zelených pastvinách. Povedu vás podél klidných vod.

Uklidním vaši duši a povedu vás cestou spravedlnosti.

A přestože jdete údolím stínů smrti, nebudete se bát ničeho zlého, neboť já jsem s vámi. Já vás utěším.

Prostírám vám stůl v přítomnosti vašich nepřátel. Pomažu vám hlavu olejem. Váš pohár se naplní.

Dobro a milosrdenství vás bude doprovázet po celý život a budete přebývat v mém domě – a v mém srdci – navždy.“

 

12

To je úžasné. To, co jsi právě řekl, je úžasné. Přál bych si, aby to lidé pochopili. Přál bych si, aby tomu porozuměli a aby tomu uvěřili.

„Tato kniha jim pomůže. I ty jim pomáháš. Snažíš se zvýšit úroveň kolektivního vědomí. To by měli dělat všichni.“

Ano.

Můžeme teď hovořit o něčem jiném ? Myslím, že bychom si měli promluvit o některých názorech mnoha lidí.

Mnoho lidí se domnívá, že chudí dostávají dost, že bohatí by měli přestat platit daně – které je vlastně trestají za to, že celý život tvrdě pracovali a někam to dotáhli“.

Tito lidé věří, že chudí jsou chudí proto, že chudí chtějí být. Někteří se vůbec nesnaží. Raději se nechají podporovat státem, než aby se živili prací.

Mnoho lidí si myslí, že přerozdělování bohatství je socialistické zlo. Citují Komunistický manifest – „od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb,“ – jako důkaz ďábelského původu myšlenky, že každý by měl přispívat k zajištění lidské důstojnosti všech.

Tito lidé věří, že každý by se měl starat jen o sebe“. Když jim někdo řekne, že to je chladné a bezcitné, ohrazují se tím, že každý má stejnou příležitost; tvrdí, že nikdo není v nevýhodě; že když oni „to někam dotáhli“, totéž může udělat každý a jestliže to někdo neudělá, pak je to jen jeho vina.

„A tobě se zdá, že to je arogantní názor, zakořeněný v nevděčnosti.“

Ano. Ale co si myslíš ty ?

„Já si nemyslím nic. Je to prostě názor. Pokud jde o názory, důležité je jen jedno; zda je vám určitý názor k něčemu dobrý. Zda je vám užitečný z hlediska toho, čím jste a čím chcete být ?

Tohle je otázka, kterou si musí položit každý. Je pro mě dobré, když si tohle myslím ?

Na světě jsou lidé – vlastně celé skupiny lidí – kteří se narodili v nepříznivých podmínkách. To je zcela zřejmé.

Je však také pravda, že na metafyzické úrovni není nikdo v nevýhodě, neboť každý si pro sebe vytváří přesně takové lidi, události a okolnosti, jaké potřebuje k uskutečnění toho, co uskutečnit chce.

Vybíráte si všechno. Vybíráte si své rodiče. Svou vlast. Všechny okolnosti vašeho návratu.

Celý život si neustále vybíráte a vytváříte lidi, události a okolnosti, které vám poskytnou přesně takovou příležitost, jakou potřebujete k tomu, abyste poznali sami sebe takové, jací opravdu jste.

Jinými slovy, nikdo není v nevýhodě z hlediska toho, čeho chce dosáhnout jeho duše. Duše si například může přát žít ve zmrzačeném těle nebo v represivní společnosti, aby mohla žít v podmínkách, které jsou nutné k dosažení toho, čeho chce dosáhnout.

Takže lidé, kteří jsou „postižení“ ve fyzickém smyslu, žijí vlastně v dokonalých podmínkách v metafyzickém smyslu.“

Co z toho vyplývá ? Měli bychom pomáhat „postiženým“, nebo si prostě uvědomit, že na tom jsou přesně tak, jak sami chtějí, a umožnit jim, aby si „vyřešili svou karmu“ ?

„To je velmi dobrá – a velmi důležitá – otázka.

Pamatuj si, že všechno, co si myslíš, děláš a říkáš, je odrazem toho, čím ses rozhodl být. Stále se k tomu vracím, protože to je to jediné, co tady děláte. To je jediný cíl vaší duše. Snažíte se vytvářet a prožívat to, čím skutečně jste. V každém okamžiku vytváříte sami sebe.

Setkáte-li se s někým, kdo se vám z hlediska vašeho světa jeví nějakým způsobem postižený, musíte si položit otázku: Kdo jsem a čím chci být ve vztahu k tomuto člověku ?

Jinými slovy, kdykoli někoho potkáte za jakýchkoli okolností, vaše první otázka by měla být: Co tady vůbec chci ?

Posloucháš ? Vaše první otázka musí být: Co tady chci ? Nikoli; Co tady chce ten druhý ?“

To je to nejzajímavější, co jsem kdy slyšel o postoji k druhým lidem, A také to odporuje všemu, co mě kdy učili.

„To vím. Ale vaše lidské vztahy jsou v tak hrozném stavu proto, že se vždycky snažíte zjistit, co chtějí druzí – místo abyste myslili na to, co chcete vy. Pak se musíte rozhodnout, zda jim to dáte. A rozhodujete se takto: Začnete hledat něco, co byste od druhého mohli potřebovat. Jestliže nic nenajdete, váš důvod něco mu dát zmizí. Vidíte-li však něco, co od něho chcete, pak se snažíte dát mu, co chce on.

A potom jste nespokojení – zejména když vám druhý nakonec nedá, co chcete.

Tato hra má jednoduchá pravidla. Ty uspokojíš moje potřeby a já uspokojím tvoje.

A přece smyslem veškerých lidských vztahů – vztahů mezi jednotlivci i mezi národy – je něco jiného. Cílem vašeho posvátného vztahu ke každému člověku, místu nebo předmětu není zjistit, co kdo chce nebo potřebuje, nýbrž přijít na to, co potřebujete k tomu, abyste mohli být tím, čím chcete být.

Proto jsem stvořil také vztahy k ostatním věcem. Kdybych to byl neudělal, mohli byste žít ve vakuu, v prázdnu, v nerozlišenosti Věčného bytí, odkud jste přišli.

V tomto Bytí však pouze jste, ale nemůžete vnímat sami sebe jako něco individuálního, protože tam není nic, čím byste nebyli.

Proto jsem vymyslil způsob, jak můžete stále znovu vytvářet a uvědomovat si sami sebe. Za tím účelem jsem vám poskytl:

1) Relativitu – systém, v němž můžete existovat ve vztahu k něčemu jinému.

2) Zapomnětlivost – proces, který vám umožňuje neuvědomovat si, že relativita je pouhý trik a
že vy jste vším.

3) Vědomí – stav Bytí, v němž se vyvíjíte, dokud nedosáhnete Božství.

V tomto modelu existence je vědomí vším.

Vědomí – neboli to, co si opravdu uvědomujete – je základem veškeré pravdy a tudíž veškeré duchovnosti.“

Ale jaký má tohle všechno smysl ? Nejdřív to zařídíš tak, abychom zapomněli, kdo jsme, jen proto, abychom se na sebe pak mohli rozpomenout ?

„Ne tak docela. Abyste mohli vytvářet to, co jste a čím chcete být.

To je Boží existence. Jsem to já – skrze vás.

A to je smysl veškerého života.

Skrze vás si uvědomuji, kdo a co jsem já.

Bez vás bych to věděl, ale nemohl bych to prožívat.

Uvědomování a prožívání jsou dvě různé věci. Já osobně dávám přednost prožívání.

A skutečně to dělám. Skrze vás.“

Zdá se, že jsem zapomněl svou původní otázku.

„Boha neudržíš v mezích jednoho námětu.

Vraťme se tedy zpátky.“

Už to mám – jak přistupovat k těm méně šťastným.

„Především se musíš rozhodnout, kdo a co jsi ve vztahu k ním.

Rozhodneš-li se, že budeš pomocníkem, pak se tím snaž být co nejlépe.

A uvědom si, že tvá schopnost být pomocníkem nemá nic společného s tím, co dělají nebo jsou druzí.

Někdy druhému pomůžeš nejvíc, když si ho nevšímáš a tím mu umožníš, aby si pomohl sám.

Pamatuj si, že ta největší pomoc, jakou někomu můžeš poskytnout, je probudit ho, aby si mohl uvědomit, čím skutečně je. Je mnoho způsobů, jak to udělat. Někdy je třeba ho mírně postrčit, jindy je lepší nechat ho na pokoji. (Všichni rodiče to znají a denně se tím trápí.)

Máš možnost přimět ty méně šťastné, aby se na sebe dívali jinak.

I ty se musíš na ně dívat jinak, neboť díváš-li se na ně jako na nešťastníky, pak nešťastníky budou.

Ježíš měl úžasnou schopnost vidět každého člověka tak, jaký skutečně byl. Odmítal povrchní zdání. Odmítal věřit tomu, co si o sobě druzí myslí. Vždycky měl vznešenější představu a vždycky ji každému nabídl.

Vždycky však respektoval rozhodnutí druhých. Od nikoho nevyžadoval, aby jeho vyšší představu přijal.

S každým člověkem jednal ohleduplně – a když někdo chtěl žít jako člověk, který potřebuje pomoc, Ježíš ho neodsuzoval za jeho špatný úsudek, ale dovolil mu, aby svůj život miloval – a láskyplně mu pomáhal uskutečnit jej.

Neboť Ježíš věděl, že někteří lidé se nejrychleji stanou tím, čím jsou, když si zvolí cestu lidí, jakými nejsou.

Jejich cestu nepovažoval za nedokonalou a nikdy ji neodsuzoval. Díval se na ni také jako na „dokonalou“ a tak podporoval každého v jeho snaze být tím, čím chce být.

Proto každý, kdo Ježíše požádal o pomoc, pomoc dostal.

Ježíš nikoho neodmítal – ale dával si pozor, aby pomoc, kterou poskytuje, skutečně posilovala upřímnou touhu druhého.

Jestliže někdo upřímně hledal osvícení, Ježíš mu dal potřebnou sílu, odvahu a moudrost. Byl všem příkladem a povzbuzoval je, aby v něho alespoň věřili, když už nemohou udělat nic jiného. Nikdy by je nezavedl na nesprávnou cestu.

Mnoho lidí v Ježíše věří – a on jim dodnes pomáhá. Neboť jeho duše je věrná svému předsevzetí, že bude probouzet ty, kteří probuzení hledají a kteří chtějí žít v Bohu.

Nicméně byl milosrdný i k těm, kteří v něho nevěřili. Proto odmítal pokrytectví – stejně jako jeho otec v nebi – a nikoho nikdy neodsuzoval.

Všem poskytoval přesně takovou pomoc, jakou vyžadovali, když jim byl předtím řekl, jakou pomoc mohou dostat.

Nikdy nikomu pomoc neodmítl a už vůbec by to neudělal jen proto, že by zastával názor, „jak si usteleš, tak si lehneš“.

Ježíš si uvědomoval, že když lidem poskytne takovou pomoc, o jakou žádají, místo aby jim nabízel pomoc, kterou chce poskytnout on, že je posiluje na takové úrovni, na jaké jsou jeho pomoc schopni přijmout.

Tak to dělají všichni velcí Mistři. Ti, kteří žili na vaší planetě v minulosti, i ti, kteří tu žijí dnes.“

Teď jsi mě trochu zmátl. Kdy naše pomoc druhé lidi oslabuje ? A kdy jim brání v růstu ?

„Když jim nabízíš pomoc takovým způsobem, která je činí závislými, místo aby je podněcovala k nezávislosti.

Když z falešného soucitu druhým dovolíš, aby se začali spoléhat na tebe, místo aby se spoléhali na sebe.

To není soucit, to je nucení. Máš nutkání uplatňovat svou moc. Rozdíl mezi soucitem a nutkáním projevit svou vlastní moc je velmi jemný. Někdy si opravdu myslíš, že někomu upřímně pomáháš, ale zatím se jen vyžíváš ve své moci. Na to si musíš dávat dobrý pozor. Neboť se cítíš mocný přesně do té míry, jak dovolíš druhému, aby se na tobě stal závislým. A to ti samozřejmě dělá velice dobře.

Tento druh pomoci je však afrodiziakum, které svádí slabé.

Slabým bychom měli pomáhat proto, aby se stali silnými, nikoli proto, aby se stali ještě slabšími.

Tohle je problém mnoha sociálních programů, neboť často dělají to druhé. Sociální programy jsou někdy samoúčelné. Jejich cílem může být ospravedlnění jejich vlastní existence stejně jako pomoc potřebným.

Kdyby byla státní podpora omezená, lidé by dostali pomoc jen tehdy, když to opravdu naléhavě potřebují, takže by se na sociální podpoře nemohli stát závislými.

Stát si uvědomuje, že pomoc je moc. Proto státy nabízejí pomoc co největšímu množství lidí, neboť čím více lidem pomohou, tím více lidí pomůže jim.

Koho stát podporuje, ten podporuje stát.“

To znamená, že bychom neměli přerozdělovat bohatství. Komunistický manifest je ďábelský výmysl.

„Ďábel sice neexistuje, ale já rozumím, co tím chceš říct.

Myšlenka, z níž vychází prohlášení „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“, je krásná. V podstatě říká, že jste všichni bratři. Realizace této myšlenky však může být hrozná.

Sdílení bohatství musí být způsob života, nikoli nařízení státu. Lidé by měli sdílet své bohatství dobrovolně, nikoli z donucení.“

A tady se k tomu opět vracíme, státy jsou lidé a státní programy jsou mechanismy, jejichž prostřednictvím lidé sdílejí své bohatství. A já tvrdím, že se lidé kolektivně skrze své politické systémy rozhodli bohatství sdílet, protože ze zkušenosti vědí, že „bohatí“ obvykle nesdílejí své bohatství s „chudými“.

Ruský mužik by se byl nikdy nedočkal, kdyby měl čekat, až ruská šlechta začne sdílet své bohatství – které získala z tvrdé práce mužiků. Mužici dostali jen tolik, aby neumřeli hlady, aby mohli obdělávat půdu – a obohacovat šlechtu. Tady máš krásný příklad závislého vztahu ! Takové nemravné uspořádání je horší než cokoli, co vymyslil stát.

A právě proti tomu se mužíci vzbouřili. Stát, který měl zaručit rovnost všem, se zrodil z nespokojenosti nad tím, že „bohatí“ nechtěli dobrovolně sdílet své bohatství s „chudými“.

Bylo to, jak řekla Marie Antoinetta o hladovějících masách, protestujících pod jejími okny, zatímco ona se koupala ve zlaté vaně a pojídala importované hrozny: „Ať jedí dorty !“

Právě proti tomuto postoji se utlačovaní vždycky bouřili. Právě takové podmínky plodí revoluce a vedou k vytváření takzvaných despotických států.

Státy, které „berou bohatým a dávají chudým“, jsou považovány za despotické; a za jaké považuješ státy, které se nesnaží zabránit tomu, aby bohatí vykořisťovali chudé ?

Zeptej se mexického rolníka. Říká se, že dvacet nebo třicet rodin – bohatá a mocná elita – doslova vládne Mexiku (především proto, že je vlastní), zatímco dvacet nebo třicet milionů Mexičanů žije v naprosté bídě. Proto se mexičtí rolníci v letech 1993-94 vzbouřili. Je totiž rozdíl mezi elitistickým státem a státem, kterému vládne lid skrze svobodně zvolenou vládu.

Nejsou lidové vlády vytvářeny rozzlobenými lidmi, nespokojenými s hluboce zakořeněným sobectvím lidské povahy ? Nejsou státní, programy snahou o nápravu lidské neochoty zjednat nápravu z vlastní vůle ?

Nevznikají právě z toho důvodu zákony, které zajišťují důstojnou existenci všem; například zákony zajištující slušné bydleni nebo zákony zakazující vykořisťování dětské práce ?

Nebylo zavedení sociálního pojištění snahou státu poskytnout starým lidem něco, co jim nechtěly nebo nemohly poskytnout jejich vlastní rodiny ? Jak se slučuje naše nenávist ke státní kontrole s naší neochotou udělat cokoli z vlastní vůle ?

Před tím, než stát donutil bohaté uhlobarony, aby zavedli bezpečnostní opatření v dolech, horníci pracovali v příšerných podmínkách. Proč taková opatření nezavedli uhlobaroni z vlastní vůle ? Protože by to snížilo jejich zisky ! Nikdy je nezajímalo, kolik horníků umře v jejich nebezpečných dolech jen proto, aby zvyšovali jejich zisky.

Před tím, než stát zavedl minimální hodinovou mzdu, podnikatelé platili dělníkům otrocké mzdy. Ti, kteří mluví o „starých dobrých časech“, říkají: „A co má být ? Aspoň dali dělníkům práci. A koneckonců, kdo riskuje ? Dělník ? Vůbec ne ! Všechno riziko na sebe bere investor, majitel ! Takže ten by měl být odměněn nejlépe.“

Každý, kdo si myslí, že by zaměstnavatelé měli zacházet slušně se zaměstnanci, na kterých závisí jejich zisky, je označován za komunistu.

Každý, kdo si myslí, že by nikomu nemělo být odepřeno bydlení jen proto, že má jinou barvu kůže, je označován za socialistu.

Každý, kdo si myslí, že by ženám neměla být odpírána práce jen proto, že jsou ženy, je označován za radikálního feministu.

A když se státy, prostřednictvím svých zvolených představitelů, pokoušejí řešit problémy, jež bohatí a mocní řešit odmítají, jsou považovány za despotické. (Samozřejmě ne lidmi, kterým pomáhají. Pouze těmi, kteří odmítají poskytnout pomoc sami.)

Nikde to není zjevnější než ve zdravotnictví. Americký prezident a jeho žena prohlásili v roce 1992, že není spravedlivé, aby miliony Američanů neměly přístup k preventivní zdravotní péči; celý národ začal debatu, do které byli nakonec vtaženi i lékaři a pojišťovny.

Nejde o to, čí řešení bylo lepší, jestli plán navržený vládou, nebo plán navržený soukromým sektorem.

Otázka zní: Proč soukromý sektor nenavrhl už dávno své vlastní řešení ?

Řeknu ti proč. Protože nebyl nikým donucen. Nikdo si nestěžoval. A soukromý sektor je motivován jen ziskem.

Zisk, zisk, zisk.

Chci říct jen tohle. Můžeme si stěžovat, jak chceme, ale faktem zůstává, že stát nabízí řešení tehdy, když je nenabídne soukromý sektor.

Můžeme také tvrdit, že stát dělá to, co dělá, proti vůli občanů. Ale dokud občané kontrolují vládu – jak tomu je do jisté míry ve Spojených státech – vláda bude i nadále hledat řešení společenských neduhů, protože většina lidí není bohatá a mocná a protože se musí právní cestou domoci toho, co jí společnost nikdy nedá dobrovolně.

Jedině v zemích, kde většina národa nemá nad vládou žádnou kontrolu, nedělá stát nic proti nespravedlnosti.

Takže otázka zní: Kdy dělá stát příliš ? A kdy dělá málo ? A jak najít tu správnou rovnováhu ?“

„Ale ! Ještě nikdy jsem tě neslyšel takhle mluvit ! To byla zatím tvoje nejdelší řeč.“

Říkal jsi, že v této knize se budeme zabývat některými závažnějšími problémy lidstva. Myslím, že tohle je opravdu velký problém.

„Všichni, počínaje Toynbeem a Jeffersonem a Marxem konče, se snaží tento problém vyřešit stovky let.“

Dobře – a jaké řešení navrhuješ ty ?

„Tady se budeme muset vrátit zpátky.“

Tak mluv. Možná to potřebuji slyšet dvakrát.

„Začneme tedy tím, že já nenavrhuji žádné „řešení“. A to proto, že nic z toho, o čem jsi mluvil, nepovažuji za problematické. Všechno je takové, jaké to je, a já to neposuzuji. Pouze tu popisuji zjevná fakta. Fakta, která každý vidí.“

Tak dobře, ty nenavrhuješ žádné řešení a nemáš žádné preference.

„Je mi jasné, že svět musí zavést politický systém, který nabídne totální řešení. Zatím se tomu nejvíce přiblížili Američané.

Problém je v tom, že dobro a spravedlnost jsou etické problémy, nikoli problémy politické.

Stát je lidským pokusem nastolit spravedlnost a dobro prostřednictvím zákonů. Dobro se však rodí pouze v lidském srdci. Spravedlnost lze formulovat pouze v lidské mysli. Lásku lze prožívat pouze v lidské duši, neboť lidská duše je láska.

Nemůžete nařídit morálku. Nemůžete odhlasovat zákon, který bude říkat; „Milujte jeden druhého.“

Teď ale chodíme pořád dokola, neboť o tom všem jsme už mluvili. Nicméně je to zajímavé, a proto pokračujme. Nebude na škodu, když o některých věcech budeme hovořit dvakrát nebo třikrát. Důležité je dostat se k jádru věci.“

Takže ti položím tutéž otázku, kterou jsem ti už jednou dal. Nejsou všechny zákony lidským pokusem uzákonit morální pojmy ? Není „legislativa“ jen kolektivní dohodou o tom, co je „spráné“ a co je „špatné“ ?

„Ano, tak tomu je. Ale ve vaší primitivní společnosti je to nutné. (Samozřejmě že ve vyspělých společnostech takové zákony nutné nejsou. Každý jednotlivec se chová morálně.) Ve vaší společnosti máte stále ještě některé velmi elementární problémy. Mám zastavit na červenou, než přejedu křižovatku ? Mám prodávat a nakupovat podle určitých pravidel ? Měl bych se nějak omezovat ve vztahu k druhým ?

Avšak ani tyto základní zákony – zákaz vraždit, podvádět, krást, dokonce ani příkaz zastavit na červenou – by nebyly nutné, kdyby všichni lidé dodržovali zákony lásky.

To znamená Boží zákony.

Co potřebujete, je růst vědomi, nikoli růst státní moci.“

Tím chceš říct, že by bylo všechno v pořádku, kdybychom se řídili deseti přikázáními ?

„Žádných lest přikázání neexistuje. (Viz první kniha.) Boží zákon není žádný zákon. To vy však nechápete.

Já od nikoho nic nevyžaduji.“

Mnoho lidí by tvému poslednímu výroku nevěřilo.

„Ať si přečtou první knihu. Tam je to podrobně vysvětleno.“

A co doporučuješ tomuto světu ? Naprostou anarchii ?

„Nic nedoporučuji. Jen konstatuji, že některé věci fungují. Upozorňuji vás na to, co je. A vůbec si nemyslím, že by anarchie mohla fungovat. Takové uspořádání společnosti je možné pouze mezi vyspělými bytostmi, což podle mého názoru lidé nejsou.

Takže určitá forma vlády bude nutná, dokud lidstvo nedosáhne takové úrovně, že bude schopné přirozeně dělat to, co je správné.

Prozatím je velice moudré, že se snažíte dodržovat zákony. To, co jsi říkal před chvílí, je nepochybně pravda. Lidé často nedělají dobrovolně to, co je „správné“.

Nejde však o to, proč vlády vydávají tolik nařízení a předpisů. Jde spíš o to, proč to musejí dělat.

Odpověď na tuto otázku má hodně společného s vašim vědomím izolovanosti.“

Myslíš s faktem, že se považujeme za vzájemně oddělené bytosti ?

„Ano.“

Nejsme-li však oddělení, pak jsme součástí jednoho celku. A nevyplývá z toho, že jsme jeden za druhého zodpovědní ?“

„Ano, jste.“

A nebrání nám to v individuálním růstu ? Jestliže jsem zodpovědný za všechny ostatní, pak má Komunistický manifest pravdu ! „Od každého podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb.“

„Jak už jsem řekl, to je velmi ušlechtilá myšlenka. Ale svou ušlechtilost ztrácí, jakmile je uplatňována bezohledně. V tom spočíval problém komunismu. Chybná nebyla myšlenka, ale její realizace.“

Někteří lidé říkají, že tato myšlenka musela být lidem vnucována, protože odporuje lidské přirozenosti.

„Teď jsi uhodil hřebík na hlavičku. Neboť je třeba změnit především lidskou přirozenost. Tam je nutno začít.“

Pokusit se změnit vědomí, jak jsi už říkal.

„Ano.“

Ale to chodíme pořád dokola. Neomezovalo by kolektivní vědomí vědomí jedince ?

„Pohovořme si o tom. Kdyby byly uspokojeny potřeby každého člověka na vaší planetě – kdyby všichni lidé mohli žít důstojným životem, kdyby nemuseli bojovat o přežití – neotevřelo by to celému lidstvu cestu k ušlechtilejší činnosti ?

Byla by individualita jedince potlačená tím, že by každý měl zajištěné základní existenční potřeby ?

Je nutné obětovat všeobecnou důstojnost individuální slávě ?

A jaká je to sláva, je-li dosažena na úkor druhých ?

Obdařil jsem vaši planetu zdroji, které jsou víc než dostatečné k tomu, aby zajistily přežití všech. Jak je tedy možné, že každý rok umírají hlady desítky tisíc lidí ? Že tisíce lidí nemají střechu nad hlavou ? Že miliony lidí žijí v nelidských podmínkách ?

Pomoc, která by s tím skoncovala, není pomoc, která by omezovala lidskou individualitu.

Měřítkem vyspělosti společnosti je to, jak společnost zachází se svými nejslabšími členy. Jak už jsem řekl, celý problém je v tom, jak najít rovnováhu mezi pomocí a omezováním.“

Máš nějakou radu ?

„Je dobré řídit se tímto obecným pravidlem: Máš-li nějaké pochybnosti, vždycky jednej soucitně.

Zda někomu pomáháš, nebo zda mu škodíš, poznáš podle toho, zda ho tvá pomoc posiluje, nebo zda ho oslabuje.“

Říká se, že když se dá lidem všechno, že jsou méně ochotní pracovat.

„Proč by však měli pracovat, aby si zajistili základní existenční potřeby ? Copak na tomto světě není dostatek pro všechny ?

Nemá každý člověk právo žít důstojným životem ? Neměl by je mít ?

Člověk, který chce víc než základní potřeby – lepší jídlo, větší dům, krásnější šaty – ten se může snažit těchto cílů dosáhnout. Ale myslíš, že je nutné, aby člověk bojoval o holý život – na planetě, kde je víc než dost pro všechny ?

Tohle je základní otázka.

Nejde o to učinit všechny lidi stejnými, jde o to zajistit všem lidem základní existenční podmínky, aby každý měl možnost vybrat si, co víc chce.“

Někteří tvrdí, že jsou lidé, kteří nevyužijí příležitosti, ani když jim je dána.

„A mají pravdu. To nás přivádí k další otázce: Měly by se dávat stále nové a nové příležitosti lidem, kteří je nevyužívají ?“

Myslím, že ne.

„Kdybych k tomu takhle přistupoval já, už dávno byste byli v pekle.

Řeknu ti tohle: Boží svět je nekonečný soucit, láska a trpělivost. Dobro je omezeno jen v lidském světě.

V mém světě je dobro nekonečné.“

I když si to nezasloužíme ?

„Vždycky si to zasloužíte !“

I když tvou dobrotu odmítáme ?

„Zejména když ji odmítáte („Dá-li ti někdo políček na pravou tvář, obrať k němu i druhou.“) Když mou dobrotu odmítáte (což lidstvo dělá už po tisíciletí), vidím, že jste pomýlení.

Nevíte, co je pro vás to nejlepší. Mám s vámi soucit, protože váš omyl vychází z nevědomosti, nikoli ze zlého úmyslu.“

Ale někteří lidé jsou zlí. Někteří lidé jsou zlí od přírody.

„A kdo ti to řekl ?“

Vím to z vlastní zkušenosti.

„Pak nejsi příliš vnímavý. Už jsem ti to řekl: Nikdo nedělá nic zlého z hlediska svého pohledu na svět.

Jinými slovy, všichni dělají to nejlepší, co v dané situaci mohou.

Činnost každého závisí na jeho informovanosti.

Jak už jsem řekl – vědomí je všechno.“

A není zlé, když nás druzí napadají a dokonce zabíjejí, aby dosáhli svých cílů ?

„Už jsem ti to řekl: Každý útok je voláním o pomoc.

Nikdo opravdu nechce nikomu ublížit. Ti, kteří to dělají – a to se týká i vašich vlád – to dělají proto, že se mylně domnívají, že to je jediný způsob, jak dosáhnout toho, co chtějí.

V této knize jsem se už zmínil o vyšším řešení tohoto problému. Prostě nic nechtějte. Mějte své preference, nikoli potřeby.

To je však možné jen na vysoké úrovni existence; na úrovni Mistrů.

Pokud jde o geopolitické problémy, proč by nemohly všechny národy spolupracovat, aby zajistily základní potřeby všech lidí ?“

O to se pokoušíme.

„To je všechno, co můžeš říct po tisíciletích lidské historie ?

Faktem zůstává, že jste ještě moc nevyspěli. Stále se řídíte primitivním názorem, že „se každý musí starat sám o sebe“.

Plundrujete Zemi, vykořisťujete lidi a systematicky zbavujete lidských práv všechny, kdo s vámi nesouhlasí, a označujete je za „radikály“.

To všechno děláte ze sobeckých důvodů, protože jste si zvyklí na způsob života, který si nemůžete udržet žádným jiným způsobem.

Každý rok musíte pokácet miliony stromů, abyste si mohli přečíst své nedělní noviny. Musíte ničit ozónovou vrstvu, která chrání vaši planetu, abyste si mohli nasprejovat vlasy. Musíte znečišťovat řeky a jezera, aby váš průmysl mohl vyrábět stále více spotřebního zboží. A musíte vykořisťovat ty nejslabší, abyste mohli žít v neslýchaném a zbytečném pohodlí. A nakonec tohle všechno musíte popíral abyste vydrželi sami se sebou.

Nejste schopní „žít prostě, abyste umožnili druhým prostě žít“. To od vás nikdo nemůže chtít. To byste se museli vzdát příliš mnoha věcí. A vy jste přece pracovali tak tvrdě, abyste získali to, co máte. Teď se rozhodně ničeho nevzdáte. A jestliže zbytek lidstva – nemluvě o dětech vašich dětí – má trpět, pak má prostě smůlu. Udělali jste všechno pro to, abyste to „někam dotáhli“ – ostatní to mohou udělat také ! Koneckonců každý se stará sám o sebe, nebo ne ?“

Existuje z téhle hrozné situace nějaké východisko ?

„Existuje. Mám to opakovat ? Změna vědomí.

Problémy, které trápí lidstvo, nevyřešíte politickými prostředky. O to se snažíte už tisíce let.

Změnu, kterou musíte udělat, můžete udělat pouze ve svém srdci.“

Můžeš to vysvětlit jednou větou ?

„Už jsem to několikrát udělal.

Musíte přestat vidět Boha jako oddělenou entitu.

Konečným řešením je Nejvyšší pravda: Nic ve vesmíru neexistuje odděleně od ničeho jiného. Všechno je vnitřně spojeno s procesem veškerého života.

Vaše politika musí vycházet z tohoto faktu. Všechny vaše zákony v něm musejí být zakořeněny.

V tom je jediná naděje lidstva. Jediná naděje této planety.“

Jak funguje zákon lásky, o kterém jsi už mluvil ?

„Láska dává všechno a nepožaduje nic.“

Jak mohu nic nechtít ?

„Kdyby všichni lidé dávali všechno, co bys mohl chtít ? Jediný důvod, proč něco chceš, je ten, že ti někdo něco nechce dát. Proto začni rozdávat.“

To bychom museli udělat všichni, jinak by to nefungovalo.

„Máš pravdu, to vyžaduje změnu kolektivního vědomí lidstva.

A jak k takové změně může dojít ? Někdo musí začít.

Příležitost máš.

Můžeš být zdrojem tohoto nového vědomí.

Můžeš být inspirací.

Vlastně jí musíš být.“

Musím ?

„Kdo jiný tu je ?“

 

13

Jak mám začít ?

„Buď světu světlem a nikomu neubližuj. Snaž se budovat, ne ničit.

Přiveď mé lidi domů.“

Jak ?

„Svým příkladem. Hledej jen božství. Mluv jen pravdu. Jednej láskyplně.

Žij podle zákona lásky. Dávej všechno, nechtěj nic.

Vyhýbej se světským věcem.

Nepřijímej nepřijatelné.

Řekni všem, kdo hledají, že existuje Bůh.

Každý okamžik svého života naplň horoucí láskou.

Neustále přemýšlej o nejkrásnější myšlence, opakuj nejkrásnější slovo, dělej ty nejkrásnější skutky. Tak oslavuj své Boží já. Tak oslavuj mne.

Přinášej klid a mír každému, koho potkáš – a přineseš mír na tuto Zem.

Buď klid a mír.

V každém okamžiku prožívej a vyjadřuj své Baží spojení s univerzálním bytím a s každým člověkem, místem a věcí.

Přijímej všechno, přiznávej všechny chyby, sdílej všechnu radost, přemýšlej o každém tajemství, vžívej se do situace všech lidí, odpouštěj všechny přestupky (i své vlastní), utěšuj každé srdce, respektuj pravdu druhých, miluj Boha druhých, braň práva všech, neurážej ničí důstojnost, podporuj zájmy všech lidí, uspokojuj potřeby všech, dívej se na druhé jako na posvátné bytosti, dávej každému dary a každému řekni, že ho Bůh nikdy neopustí.

Buď živým příkladem nejkrásnější pravdy, kterou máš v duši.

Mluv o sobě skromně, aby si druzí nepletli tvou nejvyšší pravdu s vychloubáním.

Mluv tiše, aby si druzí nemyslili, že se jen snažíš upoutat pozornost.

Mluv mírně, aby všichni poznali Lásku.

Mluv otevřeně, aby si nikdo nemyslil, že něco tajíš.

Mluv upřímně, aby ses nemohl mýlit.

Mluv často, aby tvé slovo bylo slyšet.

Mluv s úctou, abys nikoho nezneuctil.

Mluv láskyplně, aby každá tvá slabika léčila.

Mluv o mně každým svým slovem.

Ze svého života udělej dar. Nikdy nezapomínej, že jsi dar !

Buď darem každému, kdo vstoupí do tvého života a do jehož života vstoupíš ty. Nikdy nevstupuj do cizího života, nemůžeš-li být darem.

Když někdo neočekávaně vstoupí do tvého života, snaž se najít dar, pro který si ten člověk přišel.“

Jak nádherně řečeno.

„Z jakého jiného důvodu by k tobě někdo chodil ?

Řeknu ti tohle: Každý, kdo k tobě kdy přišel, přišel proto, aby od tebe dostal nějaký dar. Tím zároveň dává dar tobě – dává ti možnost, abys realizoval to, čím jsi. Až pochopíš tuto prostou pravdu, pochopíš také nejvyšší pravdu:

POSÍLÁM VÁM
JEN ANDĚLY“

 

14

Jsem z toho poněkud zmatený. Nemůžeme se vrátit trochu nazpět ? Měl jsem za to, že jsi mi říkal, že někdy lidem pomůžeme nejlépe, když je necháme, aby si pomohli sami. A pak jsem měl pocit, že mi radíš, abych druhým pomáhal, kdykoli vidím, že potřebují pomoc. Zdá se mi, že je v tom rozpor.

„Vysvětlím ti to.

Nikdy nikomu nenabízej takovou pomoc, která ho oslabuje. Nikdy nikomu nevnucuj pomoc, i když si myslíš, že ji potřebuje. Každému dej najevo, co pro něho můžeš udělat – pak vyslechni, co chce a co je ochoten přijmout.

Nabízej pomoc jen těm, kdo ji opravdu chtějí. Lidé ti často řeknou, že o žádnou pomoc nestojí. Ať už si myslíš, že bys jim mohl pomoci, někdy je lepší nechat druhé na pokoji.

Bude-li později někdo tvou pomoc potřebovat, poskytni mu ji.

Nikdy však nikomu nenabízej něco, co ho činí závislým, co ho oslabuje.

Vždycky existuje nějaký způsob, jak můžeš druhým pomoci a zároveň je posílit.

Nikdy neignoruj problémy těch, kteří opravdu chtějí tvou pomoc, neboť tím, že pro někoho uděláš příliš málo, nikoho neposílíš o nic víc, než když pro něho uděláš příliš moc. Chceš-li žít na vyšší úrovni vědomí, nesmíš úmyslně přehlížet potřeby svých bratrů a sester, nesmíš tvrdit, že pro ně bude nejlepší, když je necháš, aby se „smažili ve své vlastní šťávě“. To je ten nejpokrytečtější a nejarogantnější postoj, který pouze ospravedlňuje tvůj naprostý nezájem.

Tady tě opět odkazuji na Ježíše a jeho učení.

Neboť Ježíš řekl těm po své pravici: Pojďte vy, kterým požehnal můj Otec, dědičně se ujměte království, připraveného pro vás od založení světa.

Dostal jsem totiž hlad, a dali jste mi něco najíst; dostal jsem žízeň, a dali jste mi něco napít. Byl jsem cizí, a přijali jste mě pohostinně.

Byl jsem nahý, a oblékli jste mě. Onemocněl jsem, a starali jste se o mne. Byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.

Tehdy mu spravedliví odpovědí slovy: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nakrmili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti něco napít ? Kdy jsme tě viděli jako cizího, a přijali jsme tě pohostinně, nebo nahého, a oblékli jsme tě ? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a šli jsme k tobě ?

A on jim odpoví a řekne:

Vpravdě vám říkám: Do té míry, jak jste to činili jednomu z nejmenších z těchto mých bratrů, činili jste to mne.

Tohle je má Pravda, a ta platí na věky věků.“

15

Miluji tě, víš to ?

„Vím, že mě miluješ. A já miluji tebe.“

 

16

Poněvadž hovoříme o obecných aspektech života na planetární úrovni a přitom se vracíme k některým prvkům našeho individuálního života, o kterých jsme hovořili v první knize, rád bych se tě zeptal, co si myslíš o životním prostředí.

„A co chceš vědět ?“

Je pravda, že své životní prostředí ničíme, jak tvrdí někteří ekologičtí aktivisté, nebo jsou tito lidé jen radikální a zuřiví komouši, kteří vystudovali v Berkeley a kouří marihuanu ?

„Odpověď na obě otázky je ano.“

Cože – ??

„Dělám si legraci. Odpověď na první otázku zní ano. Odpověď na druhou ne.“

Ozónová vrstva opravdu řídne ? Deštné pralesy jsou opravdu decimovány ?

„Ano. Ale nejsou to jen tato zjevná fakta. Je mnoho dalších věcí, které by vám měly dělat starost.“

Například ?

„Na vaší planetě rychle ubývá kvalitní orná půda. To znamená, že máte stále méně půdy, v níž můžete pěstovat zemědělské produkty. Je to proto, že chvíli trvá, než se půda přirozeně obnoví, a na to vaši farmáři nemají čas. Potřebují půdu, která produkuje, produkuje a produkuje. Proto upustili od starého zvyku nechávat pole občas ležet ladem a střídat různá osiva. Protože chtějí půdu zúrodnit rychleji, používají chemikálií. Tím však nikdy nemohou nahradit přirozený rytmus Matky přírody.

Následkem toho dochází k erozi ornice. To znamená, že pěstujete stále více zemědělských plodin v půdě, která má stále méně přírodních živin. Žádné železo. Žádné minerály. Navíc jíte jídlo, které obsahuje chemikálie. Ačkoli to nemá žádné okamžité následky, po delší době s hrůzou zjistíte, že tyto chemikálie nejsou pro vaše tělo zdravé.

Tohle je jen jeden z mnoha příkladů toho, jak bezohledně vyčerpáváte svou Matku Zemi, dárkyni veškerého života.

Máte zájem jen o uspokojení svých okamžitých (a většinou přehnaných) potřeb. Měli byste se však zamyslit nad tím, kdy je toho dost.“

Proč neposloucháme ekology ? Proč nebereme jejich varování vážně ?

„Protože stejně jako ve všech důležitých otázkách týkajících se vašeho způsobu života na této planetě děláte totéž: Honíte se jen za ziskem.“

Jak to můžeme změnit ?

„Jednoduše. Zrušte peníze.“

Zrušit peníze ?

„Ano. Nebo je alespoň udělejte viditelnými.“

Tomu nerozumím.

„Většina lidí skrývá to, za co se stydí. Proto většina z vás skrývá svou sexualitu a proto skoro každý skrývá své peníze. Považujete peníze za něco velmi soukromého. A v tom spočívá celý problém.

Kdyby každý znal finanční situaci každého, došlo by ve vaší zemi a na celé planetě k takovému povstání, jaké jste ještě nikdy neviděli. Teprve pak by nastala rovnost a spravedlnost.

Dnes není možné nastolit spravedlnost a poctivost, protože peníze je tak snadné ukrýt. Můžete je doslova schovat. Existují různé způsoby, jak tvůrčí účetní „skrývají“ peníze korporací.

A protože je to tak snadné, nikdo přesně neví, kolik má kdo peněz a jak s nimi nakládá. To umožňuje všelijaké pochybné a nepoctivé praktiky, ne-li přímo podvody. Například korporace mohou dávat dvěma různým zaměstnancům rozdílné platy za stejnou práci. Jednomu dávají víc jen proto, že má něco, co ten druhý nemá.“

A co to je ?

„Penis.“

Hmm.

„Ano. Hmm.“

Ty tomu nerozumíš. Zaměstnanec s penisem je lepší než zaměstnanec bez penisu. Je bystřejší, inteligentnější a schopnější.

„Hmm. Nevzpomínám si, že bych vás byl stvořil tímto způsobem. Tím myslím s tak rozdílnými schopnostmi.“

Nicméně jsi to udělal, a mě jen překvapuje, že si to nepamatuješ. Každý na této planetě to ví.

„S tím bychom měli přestat, nebo si někdo bude myslit, že to myslíme vážně.“

Chceš říct, že to nemyslíš vážně ? Ale my to vážně myslíme. Lidé na této planetě to myslí vážně. Proto ženy nemohou být římskokatolickými nebo mormonskými kněžími. Proto ženy nesmějí navštívit Zeď nářků v Jeruzalémě, proto nesmějí mít nejvyšší funkce ve velkých korporacích, proto nesmějí pilotovat dopravní letadla…

„Už ti rozumím. Já chci jen říct, že platová diskriminace by byla přinejmenším mnohem obtížnější, kdyby peníze byly viditelné. Umíš si představit, co by se stalo, kdyby všechny firmy na světě musely uveřejňovat skutečné platy všech svých zaměstnanců ?“

Skončilo by všechno patolízalství a politikaření a…

„A ze světa by zmizela spousta dalších nežádoucích praktik.

Přemýšlej o tom. Kdyby každý věděl, kolik kdo má peněz a k čemu je používá, nemyslíš, že by se hodně změnilo ?

Přemýšlej o tom. Co si myslíš, že by se změnilo ?

Je jasné, že lidi by se nikdy nesmířili s většinou toho, co se ve světě děje, kdyby věděli, co se děje. Společnost by nikdy nestrpěla nespravedlivý způsob rozdělování bohatství, tím méně prostředky, jakými se bohatství získává.

Nic nevede ke slušnému jednání rychleji než veřejná kontrola. Proto vaše takzvané sluneční zákony pomohly odstranit některé neduhy vašeho politického systému. Veřejná vyšetřování přispěla k odstranění zákulisní politiky, která se praktikovala ve dvacátých, třicátých, čtyřicátých a padesátých letech na vašich radnicích – stejně jako na ministerstvech federální vlády.

Dnes je nejvyšší čas navrhnout podobné zákony, které by se zabývaly cenovou politikou a odměňováním služeb na této planetě.“

A co tedy navrhuješ ?

„Tohle není návrh, ale výzva. Vyzývám vás, abyste zahodili všechny peníze, všechny bankovky i mince, všechny národní měny a abyste začali úplně od začátku. Zaveďte mezinárodní měnový systém, který bude naprosto otevřený, kontrolovatelný a průhledný. Zaveďte celosvětový kompenzační systém, který bude vydávat kredity za vykonané služby a debety za použité služby a spotřebované zboží.

Všechno by bylo vedeno v evidenci. Zisky z investic, dědictví, výhry v loterii, platy a mzdy, spropitné – prostě všechno. Nic by se nedalo koupit bez kreditů. Neexistovala by žádná jiná měna. Všechny finanční záznamy by byly přístupné každému.

Říká se, že podle bankovního konta poznáte člověka. Tento systém se tomu přibližuje, Lidé by o sobě věděli mnohem víc, než vědí dnes. Nejenže byste věděli víc jeden o druhém, ale věděli byste víc o všem. Věděli byste, kolik platí a utrácejí korporace – jaké jsou jejich výrobní i prodejní ceny. (Umíš si představit, co by dělaly takové korporace, kdyby na veškeré zboží musely dávat dvě ceny ? Srazilo by to ceny, nebo ne ? Oživilo by to konkurenci a posílilo poctivý obchod ? Důsledky tohoto systému si ani neumíš představit.)

Převody účtů by byly okamžité a naprosto viditelné a průhledné. To znamená, že kdokoli by mohl kdykoli nahlédnout do finančních záznamů kteréhokoli jednotlivce nebo korporace. Nic by nebylo tajné.

CKS by srážel deset procent ze všech výdělků a zisků lidem, kteří by o takovou srážku dobrovolně požádali. Nebyly by žádné daně, které by bylo možné obcházet. Jelikož by všechny záznamy byly otevřené, každý by věděl, kdo odevzdává deset procent svých zisků ve prospěch celé společnosti. Z těchto dobrovolných srážek by se platily všechny státní a sociální programy.

Celý systém by byl velmi jednoduchý a průhledný.“

S tím by nikdo nesouhlasil.

„Samozřejmě že ne. A víš proč ? Protože takový systém by každému znemožnil dělat cokoli, co by nechtěl, aby se dověděli druzí. Ale proč byste něco takového chtěli dělat ? Řeknu ti proč. Protože žijete ve společnosti založené na názoru, že je naprosto přirozené, že „přežívají jen ti nejsilnější“.

Kdyby byl hlavním cílem vaší společnosti důstojný život všech (jako je tomu ve všech opravdu osvícených společnostech), pak by vaše potřeba tajnůstkářství a pokoutních praktik zmizela.

Uvědomuješ si, kolik korupce by takový systém odstranil ?

Tajemstvím úspěchu takového systému je viditelnost a průhlednost.“

Úžasná myšlenka. Naprostá průhlednost ve finančním jednání. Snažím se přijít na něco, proč by to bylo špatné“, ale nic mě nenapadá.

„Samozřejmě že ne, protože nemáš co skrývat. Ale umíš si představit, jaký povyk by strhli bohatí a mocní tohoto světa, kdyby věděli, že každý nákup a každý prodej, každé obchodní rozhodnutí a dohoda – že všechno je přístupné každému, kdo o to má zájem ?

Řeknu ti tohle: Nic nevede k poctivosti rychleji než průhlednost a viditelnost.

Viditelnost je jiným slovem pro pravdu.

Poznej pravdu, a pravda tě osvobodí.

Vlády, mezinárodní korporace a mocní lidé tohoto světa si to velice dobře uvědomují a proto nikdy nedopustí, aby jakýkoli politický, sociální nebo ekonomický systém byl založen na pravdě.

V osvícených společnostech nejsou žádná tajemství. Všichni vědí, co ostatní vlastní, kolik vydělávají, jaké daně platí; všichni vědí, co nakupuje a prodává každá korporace a jaké má zisky.

Všichni vědí VŠECHNO.

Víš, proč je to možné jen v osvícených společnostech ? Protože nikdo v osvícené společnosti nechce nic na úkor druhých.“

To je radikální způsob života.

„Radikální to připadá jen lidem v primitivních společnostech. V osvícených společnostech je to naprosto normální.“

Fascinuje mě myšlenka nviditelnosti“ a průhlednosti“. Myslíš, že by bylo možné uplatňovat ji i v dalších oblastech našeho života ? Mohla by se stát hlavní zásadou chování v našich osobních vztazích ?

„Doufám, že ano.“

A zatím to tak není.

„Zpravidla ne. Ne na vaší planetě. Většina lidí má stále co skrývat.“

Proč ?

„V osobních vztazích (a vlastně ve všech vztazích) se lidé obávají, že o něco přijdou nebo něco nezískají. A přece ty nejlepší osobní vztahy, a zajisté ty nejlepší vztahy romantické, jsou vztahy, v nichž partneři vědí jeden o druhém všechno. V takových vztazích neexistuje žádné tajemství, žádná nejistota, nic nezůstane nevyřčeno, nic se neskrývá. Nikdo se nesnaží na druhého „vyzrát“.“

Kdyby však každý věděl všechno, co si myslíme…

„Zadrž. Nemluvíme o nedostatku soukromí ani o nemožnosti duchovně se vyvíjet. O tom rozhodně nemluvím.

Mluvíme o poctivosti a otevřenosti při jednání s lidmi. O tom, že byste vždycky měli mluvit pravdu, že byste ji neměli zamlčovat, když víte, že je třeba ji vyslovit. Mluvím o tom, že byste nikdy neměli lhát ani překrucovat pravdu.

Mluvíme o tom, že by všichni lidé měli mít všechny potřebné informace. Mluvím o poctivosti a upřímnosti.

To ovšem neznamená, že byste na veřejnosti měli hovořit o svých soukromých věcech. O každé své myšlence, každém názoru, každé vzpomínce, každém nápadu a každé reakci. To by bylo šílenství – nikoli otevřenost.

Mluvíme tu o upřímné a otevřené komunikaci. Ale zdá se, že to je překvapující myšlenka.“

Můžeš to opakovat ?

„Zdá se, že to je překvapující myšlenka.“

Měl bys vystupovat v kabaretu.

„To přece dělám.“

Mluvme vážně, tohle je opravdu skvělá myšlenka. Představ si společnost založenou na principu viditelnosti. Myslíš, že by to fungovalo ?

„Něco ti řeknu. Polovina společenských neduhů by do zítřka zmizela. Polovina všech starostí, konfliktů, zloby, frustrace…

Je jisté, že zpočátku by lidé byli nespokojení a rozzlobení, kdyby se konečně dověděli, jak byli podváděni a zneužíváni. Ale během dvou měsíců by je všechna zlost přešla.

Přemýšlej o tom.

Myslíš, že bys tak mohl žít ? Žádná tajemství. Naprostá průhlednost. Dokonalá viditelnost.

A jestliže bys tak žít nemohl, proč ? Co před lidmi tajíš ?

Co nepravdivého jim říkáš ?

Dovedlo lhaní váš svět do takového stavu, v jakém jej chcete mít ? Přinesla vám manipulace (trhu, situací a jednotlivých lidí) nějaký užitek ? Je „soukromí“ skutečně předpokladem společenského a individuálního života ?

Co by se stalo, kdyby každý mohl vidět všechno ?

V tom je určitá ironie. Copak nechápeš, že právě proto ses bál prvního setkání s Bohem ? Nechápeš, že jsi měl strach z toho, že veškerá přetvářka skončí ?

Ale nemáš se čeho bát. Nikdo tě nebude soudit, nikdo tě neuvrhne do věčných plamenů pekla.

(A vy, katolíci, se nemusíte bát, že půjdete do očistce.)

(A vy, mormoni, nemusíte mít strach, že budete navždy uvězněni v nižším nebi a nikdy se nedostanete do „nejvyššího nebe“.)

(A vy…)

Už to chápeš ? Všichni jste si v rámci vaší teologie vytvořili určitou představu o nejhroznějším Božím trestu. Nerad ti to říkám, protože vidím, jak se vám to drama líbí, ale nic takového neexistuje.

Až se přestanete bát, že se váš život stane naprosto viditelným v okamžiku smrti, pak možná překonáte svůj strach z toho, že by váš život měl být viditelný, zatímco jej žijete.“

To by bylo něco…

„Že ano. Takže ti poradím, jak začít. Vrať se na začátek této knihy a znovu si přečti, co jsem říkalo o pěti stupních pravdomluvnosti. Nauč se to nazpaměť a řiď se podle toho.

Hledej pravdu, mluv pravdu, žij pravdu. Říkej pravdu sám sobě a každému, s kým se setkáš.

Neboj se být nahý. Buď vždycky viditelný.“

Z toho mám strach. Opravdový strach.

„Zamysli se nad tím, čeho se bojíš.“

Bojím se, že by všichni odešli z místnosti. Bojím se, že by mě všichni přestali mít rádi.

„Už rozumím. Myslíš si, že musíš lhát, aby tě lidé měli rádi.“

Ne přímo lhát. Jen neříkat všechno.

„Zapamatuj si, co jsem ti už říkal. Nemusíš každému prozrazovat každý svůj pocit, každou myšlenku, obavu, vzpomínku. Když však s někým mluvíš, vždycky mluv pravdu.

Se svou milenkou můžeš být fyzicky nahý, nebo ne ?“

Mohu.

„Proč by ses tedy nemohl obnažit i citově ?“

To je mnohem těžší.

„To vím. Ale to není důvod, abys ses o to nepokusil, neboť výsledek stojí za tu námahu.“

To jsou jistě velice zajímavé myšlenky. Skoncujte se svými pletichářskými praktikami, vybudujte společnost na viditelnosti a každému říkejte pravdu o všem.

„Na těchto myšlenkách byly založeny celé společnosti. Osvícené společnosti.“

Žádnou jsem nikdy neviděl.

„Nemluvil jsem o vaší planetě.“

Hm.

„Ani o vaší sluneční soustavě.“

HM.

„Chcete-li si takový myšlenkový systém vyzkoušet, nemusíte kvůli tomu opouštět vaši planetu, dokonce ani nemusíte vyjít z domu. Začněte doma. Máte-li vlastní podnik, začněte tam. Řekněte každému zaměstnanci, kolik vyděláváte, kolik vydělává a utrácí podnik a kolik vydělává každý zaměstnanec. Všechny úplně vyděsíte. Kdyby to udělal každý majitel firmy, práce by přestala být peklem, protože by na pracovištích ihned zavládla spravedlnost.

Řekněte svým zákazníkům, kolik vás stojí produkt nebo služba, kterou jim poskytujete. Dejte obě tyto ceny na cenovku. Stále jste pyšní na to, kolik si účtujete ? Máte strach, že si o vás někdo bude myslit, že ho okrádáte ? Jestliže ano, pokuste se cenu snížit; uveďte ji do sféry poctivosti a nesnažte se „urvat, co můžete“.

K tomu vás vyzývám.

Bude to ovšem vyžadovat radikální změnu vašeho způsobu myšlení. Budete muset mít stejný zájem o své zákazníky, jako máte o sebe.

Tuto novou společnost můžete začít budovat teď hned. Závisí to jen na vás. Buď budete podporovat starý systém, nebo ukážete světu novou cestu.

Můžete být tou novou cestou. Ve všem. Nejen v podnikání, nejen v osobních vztazích, nejen v politice, ekonomice a náboženství – nýbrž ve všem.

Buďte novou cestou. Buďte vyšší cestou. Buďte nejkrásnější cestou. Pak budete moci říct: Já jsem cesta, pravda a život. Následujte mě.

Kdyby vás celý svět následoval, byly byste spokojeni s tím, kam jste jej zavedli ?

O této otázce přemýšlejte.“

 

17

Slyším tvou výzvu. Dobře ji slyším. Řekni mi víc o vyšším životě na této planetě. Řekni mi, jak se národy mohou dohodnout a skoncovat s válkami ?

„Mezi národy bude vždycky docházet k neshodám, neboť neshody jsou jen projevem – zdravým projevem – individuality. Násilná řešení jsou však projevem nevyspělosti.

Jste-li ochotni dohodnout se, pak není žádný důvod, proč byste se nemohli obejít bez násilných řešení. Zdálo by se, že ohromné ztráty na životech by vás měly k takové ochotě dovést, ale ve vaší primitivní společnosti tomu tak není.

Dokud věříte, že můžete zvítězit, nikdy se nevzdáte násilí. Dokud věříte, že můžete vyhrát válku, budete válčit.“

A co je tedy řešením ?

„Na to nemám odpověď, já pouze…“

Vím, vím ! Jen konstatuješ fakta.

„Ano. Mohu jen opakovat, co jsem už řekl. Krátkodobým řešením by mohlo být zavedení centrální světové vlády, mezinárodního soudu a mezinárodní dozorčí armády, jež by zaručovaly, aby žádný národ – ať už jakkoli mocný nebo vlivný – už nikdy nemohl nikoho napadnout.

Tím by násilí ze světa úplně nezmizelo. Neboť mezinárodní armáda by musela užívat násilí, aby v tom zabránila druhým. Jak už jsem řekl v první knize, vaše neochota zastavit tyrana ho jen posiluje. Někdy je válka jediným prostředkem, jak se válce vyhnout. Někdy je nutné udělat něco, co udělat nechcete, ale co udělat musíte, abyste to nemuseli dělat stále. Tento zjevný rozpor je součástí Boží dichotomie, která říká, že chceme-li něčím být – v tomto případě „mírumilovným“ národem – někdy tím zpočátku musíme nebýt !

Jinými slovy, často jediný způsob, jak si uvědomit, kdo jste, je žít jako člověk, jímž nejste.

Je jasné, že veškerá moc nemůže náležet žádnému národu, ale musí být v rukou skupiny všech národů na vaší planetě. Jedině tak může na světě zavládnout mír, neboť každý národ bude mít jistotu, že ho žádný tyran už nikdy nenapadne.

Malé národy přestanou být závislé na dobré vůli národů velkých, na dobré vůli, za kterou často musí platit surovinami nebo územím pro vojenské základny.

Všech sto šedesát národů by se postavilo na obranu kteréhokoli národa v případě napadení.

Menší národy by přestaly být ohrožovány ekonomicky, přestaly by být nuceny dělat některé věci jen proto, aby dostaly zahraniční pomoc.

A přece někteří z vás tvrdí, že by takový světový systém omezoval nezávislost jednotlivých národů. Ve skutečnosti je to právě naopak – a právě toho se obávají ty nejmocnější národy, jejichž nezávislost je zaručena mocí, nikoli zákonem. Neboť v tomto novém systému by ty nejmocnější národy nedostaly vždycky všechno, co chtějí, protože by musely brát v úvahu zájmy všech. Nejmocnější národy by nemohly ovládat většinu světových zdrojů; musely by je sdílet se všemi národy na světě.

Centrální světová vláda by nastolila rovnoprávnost – a právě tato myšlenka je prokletím pro všechny bohaté a mocné tohoto světa, kteří chtějí, aby si chudí našli své vlastní bohatství – přičemž ignorují skutečnost, že bohatí už vlastní všechno, co by druzí chtěli.“

Zdá se, že tu mluvíme o přerozdělování bohatství. Jak můžeme přesvědčit ty, kteří chtějí víc a kteří jsou ochotni pro to pracovat, když vědí, že se budou muset dělit s těmi, kteří tvrdě pracovat nechtějí ?

„Zaprvé nejde jen o to, kdo chce a kdo nechce pracovat. To je velmi zjednodušený názor na celý problém (obvykle zastávaný bohatými lidmi). Mnohem častěji je to spíš otázka příležitosti než ochoty. Proto vaším prvním skutečným úkolem při reorganizaci společenského řádu bude zaručit, aby každý národ měl stejnou příležitost.

To se ovšem nikdy nestane, dokud budou u moci ti, kteří mají pod kontrolou většinu světového bohatství a přírodních zdrojů.“

To je pravda. Už jsem se zmínil o Mexiku, protože si myslím, že tato země je výborným příkladem takové situace. Několik bohatých a mocných rodin má už čtyřicet let absolutní kontrolu nad bohatstvím a zdroji celého národa. „Volby“ v této takzvané západní demokracii jsou fraškou, neboť tytéž rodiny ovládají už desítky let tutéž politickou stranu, takže nemají žádnou opozici. A výsledek ? Bohatí bohatnou a chudí chudnou.“

Při každém směšném zvýšení mezd bohatí ihned poukazují na to, co udělali pro chudé tím, že zajistili nová pracovní místa a příležitost ke zlepšení ekonomické situace. Ale jediná společenská vrstva, která zlepšuje svou ekonomickou situaci, jsou právě bohatí – podnikatelé a majitelé firem, kteří prodávají své zboží na světovém trhu s neuvěřitelným ziskem, neboť mzdy, které vyplácejí, jsou směšně nízké.

Američtí podnikatelé si to uvědomují, a proto mnoho amerických korporací buduje nové továrny v Mexiku a dalších zemích třetího světa, kde otrocké mzdy jsou považovány za úžasnou příležitost pro hladovějící venkovany. Zatímco tito dělníci pracují v nezdravých a nebezpečných podmínkách, místní vlády – kontrolované zahraničními podnikateli – se o jejich situaci vůbec nestarají. Zdravotní a bezpečnostní předpisy ani zákony na ochranu životního prostředí prakticky neexistují.

Nikdo se nestará o dělníky ani o Zemi, na které jsou nuceni žít v papundeklových chatrčích bez základních hygienických zařízení.

V důsledku této bezohlednosti k masám si pracující nemohou dovolit nakupovat zboží, které sami vyrábějí. Ale bohaté továrníky to nezajímá, neboť vyvážejí své zboží do zahraničí, kde si je lidé mohou koupit.

Nicméně věřím, že se tato spirála nakonec zhroutí – se zničujícími důsledky. Nejen v Mexiku, ale ve všech zemích, kde jsou lidé vykořisťováni.

„Revoluce a občanské války, stejně jako války mezi národy, budou nevyhnutelné, dokud „bohatí“ nepřestanou vykořisťovat „chudé“ pod rouškou poskytování pracovních příležitostí.“

Vlastnictví přírodních zdrojů je institucionalizované do takové míry, že to dnes připadá téměř přijatelné i poctivým lidem, kteří to považují za součást ekonomiky volného trhu.

„Tuto iluzi poctivosti udržuje při životě pouze moc bohatých jedinců a národů. Faktem zůstává, že současná ekonomická situace neposkytuje žádné možnosti většině lidí a národů, většině, která se nemůže ani pokusit dosáhnout toho, čeho dosáhli mocní a bohatí.

Politický systém, o kterém tu mluvíme, by změnil rovnováhu moci, neboť by zaručil spravedlivé sdílení zdrojů.“

Právě toho se mocní bojí.

„Ano. Takže krátkodobým řešením světové nespokojenosti může být nová společenská struktura – nová celosvětová vláda.

Někteří vaši vůdci byli natolik moudří a odvážní, že už dávno navrhovali zavedení takového světového řádu. Jedním z nich byl například váš George Bush, jehož teprve historie ocení jako mnohem moudřejšího a odvážnějšího muže, než za jakého ho považujete vy. Dalším takovým vůdcem byl Michail Gorbačov, první komunistický státník, jenž dostal Nobelovu cenu míru za to, že navrhl převratné politické změny, které vedly k ukončení toho, čemu jste říkali studená válka. Dalším byl váš prezident Carter, který přesvědčil vašeho pana Begina a pana Sadata, aby uzavřeli dohody, o jakých se předtím nikomu ani nesnilo, a který dlouho po svém odchodu z prezidentské funkce zabránil mnoha násilným konfrontacím tím, že prosazoval tuto prostou pravdu: Názor každého stojí za vyslechnutí. S každým je třeba jednat důstojně.

Je zajímavé, že všichni tito odvážní vůdci, kteří chtěli změnit stávající politickou strukturu, byli ve funkci jen jedno období. Všichni byli odvoláni z funkce lidmi, které chtěli povznést. Zatímco každý z nich byl nesmírně oblíbený v zahraničí, ve své vlastní zemi byl odmítán. Lze to vysvětlit tím, že všichni tito vůdci měli mnohem dalekosáhlejší vizi než jejich národ, který viděl jen své omezené zájmy a měl strach, že takové změny přinesou jen ztráty.

Tak tomu bude do té doby, než najdete dlouhodobé řešení, které nebude politické. Tímto dlouhodobým a jediným skutečným – řešením je nové vědomí. Vědomí jednoty a lásky.

Motivem vašeho úsilí něčeho v životě dosáhnout by neměla být ekonomická nebo materiální odměna. Tato mylná priorita způsobuje všechny problémy, o kterých v této knize hovoříme.“

Ale proč není dostatečným motivem zlepšení životních podmínek nebo zajištění lepšího života pro naše děti ?

„Zajistit „lepší život“ pro vaše děti je dobrý motiv. Ale záleží na tom, co považujete za „lepší život“.

Jak definujete „lepší“ ? Jak definujete „život“ ?

Definujete-li „lepší“ jako větší a lepší majetek, jako víc peněz a věcí (domů, aut, šatů, kompaktních disků atd.) a definujete-li „život“ jako dobu mezi narozením a smrtí v této pozemské existenci, pak se nikdy nedostanete z pasti, která je příčinou všech světových problémů.

Jestliže však definujete „lepší“ jako intenzivnější vyjádření nejvyššího stavu Bytí, jestliže definujete „život“ jako věčný proces Bytí, pak možná najdete správnou cestu.

Lepší život nezávisí na hromadění věcí. Většina z vás si to uvědomuje, všichni říkáte, že to víte, ale ve svém životě se zajímáte převážně o „věci“.

Chcete mít hodně věcí, pracujete, abyste získali nové věci, a když nakonec některé získáte, nikdy se jich nevzdáte.

Většina lidí chce dosáhnout materiálního úspěchu. Ti, kteří se o materiální věci nezajímají, se věcí snadno vzdávají.

Protože chcete získat všechno, co vám svět nabízí, celý svět je v neustálém konfliktu. Ohromná část lidstva stále ještě bojuje o pouhé přežití. Každý den je plný zoufalství. Veškerá pozornost je zaměřena na životně důležité potřeby. Budu mít zítra co jíst ? Budu mít střechu nad hlavou ? Statisíce lidí řeší tyto problémy každý den. Tisíce lidí umírají hlady každý měsíc.

Menší skupina lidí se může spolehnout na existenční minimum, ale snaží se získat něco víc – určitou jistotu, malý dům, lepší zítřek. Tvrdě pracují a dělají si starosti, zda se jim vůbec podaří něčeho dosáhnout. Jejich mysl je zaměstnána naléhavými problémy.

Nejmenší skupina lidí má všechno, co si lze přát – všechno, co si přejí obě předešlé skupiny – ale přesto si mnoho lidí z této nejmenší skupiny přeje mít ještě víc.

Přemýšlejí jen o tom, jak si udržet a rozmnožit svůj majetek.

Existuje však ještě čtvrtá skupina. Ta je ze všech nejmenší. Je vlastně nepatrná. Tato skupina překonala potřebu hromadit materiální statky. Zabývá se duchovní pravdou, duchovní realitou a duchovním životem.

Lidé v této skupině považují život za duchovní zážitek – za vývoj duše. Na všechno v životě reagují v tomto kontextu. Celý život hledají Boha, rozvíjejí své Já a snaží se vyjádřit pravdu.

Jak se postupně vyvíjejí, jejich život přestává být zápasem. Stává se přirozeným procesem. Procesem sebeurčení (nikoli sebeobjevování), růstu (nikoli učení) a Bytí (nikoli činnosti).

Veškerá jejich motivace se zásadně mění a spolu s ní se mění i oni. Důvodem jejich života je nyní tento proces bytí.

Zatímco předtím usilovali především o materiální statky, teď se snaží prožívat nebeské zážitky.

Zatímco se předtím snažili uspokojovat především své tělo, teď se snaží uspokojit svou duši.

Jejich hodnoty se změnily. Cíl jejich života se změnil a s ním celý jejich život.

Hodnotu člověka neposuzují podle toho, jaký má majetek. Světové zdroje považují za majetek celého lidstva. Věří, že ve světě, kde je dostatek pro všechny, budou uspokojeny potřeby všech.

A tak to jednou bude chtít každý. Už nebude nutné vybírat nedobrovolné daně. Všichni budete dobrovolně odevzdávat deset procent svých příjmů na programy podporující ty, kdo mají méně. Tisíce lidí už nebudou nečině přihlížet, jak tisíce lidí umírají hladem – nikoli pro nedostatek potravin, ale pro nedostatek dobré vůle vytvořit politický systém, který každému zaručí důstojnou existenci.

Tyto morální hrůzy – dnes běžné ve vaší primitivní společnosti – zmizí jednou provždy, jakmile změníte své vědomí.

Váš nový cíl: Stát se tím, čím jsem vás stvořil – ztělesněním Boha.

Až se rozhodnete být tím, čím skutečně jste – ztělesněním Boha – přestanete se chovat bezbožně a nelidsky. Už si nebudete muset na auta lepit samolepky s nápisem:

BOŽE ZACHRAŇ MĚ
PŘED TVÝMI STOUPENCI.“

18

Pokud ti dobře rozumím, hovoříme tu o světě rovnosti a míru, v němž všechny národy dobrovolně přijmou centrální vládu a všichni lidé budou sdílet bohatství této planety.

„Nezapomínej, že když hovořím o rovnosti, myslím tím stejnou příležitost pro všechny, nikoli faktickou rovnost.

Takové rovnosti nebude nikdy dosaženo, a buď rád, že tomu tak je.“

Proč ?

„Protože rovnost je stejnost – a to je to poslední, co svět potřebuje.

Nesnažím se obhajovat myšlenku světa robotů, kterým by centrální vláda platila stejně.

Hovořím o světě, který zaručí všem lidem:

1. Základní existenční nutnosti.
2. Příležitost k osobnímu růstu.

Zatím se vám to ani se vším vaším bohatstvím ještě nepodařilo. Místo toho jste uvěznili miliony lidí na nejnižší sociálně ekonomické úrovni a vymyslili jste světový názor, který je tam udržuje. Dovolujete, aby každoročně umíraly hladem desítky tisíc lidí, protože nemají základní existenční potřeby.

Navzdory veškeré vznešenosti světa nedokážete být dostatečně vznešení, abyste odstranili podmínky, ve kterých tisíce lidí umírají hladem nebo se navzájem zabíjejí. Dovolíte dokonce, aby vám přímo před očima umíraly hladem malé děti. Navíc zabíjíte lidi, kteří s vámi nesouhlasí.

Jste primitivní.“

A to si myslíme, že jsme velice vyspělí.

„Jen primitivní společnosti se považují za vyspělé. Jen primitivní vědomí se považuje za osvícené.“

Takže teď bychom to mohli shrnout. Cesta k tomuto novému politickému řádu, který každému zaručuje důstojný život…

„Předpokládá dvě zásadní změny – změnu vašeho politického modelu a změnu vašeho duchovního modelu. Přechod k celosvětovému systému vlády bude vyžadovat zavedení mezinárodního soudu, který bude řešit spory mezi jednotlivými národy, a vytvoření mezinárodní dozorčí armády, která bude dohlížet na dodržování nových zákonů.

Celosvětová vláda se bude skládat z Kongresu národů a z Lidového shromáždění.“

Přesně tak, jak je to v Americe. Jedna sněmovna poskytuje proporcionální zastoupení a druhá rovný hlas každému státu.

„Ano, Americká ústava byla inspirována Bohem.

Stejná rovnováha sil by měla být zakotvena i v nové celosvětové ústavě.

A stejným způsobem by měla být rozdělena moc – mezi exekutivu, legislativu a justici.

Každý národ by si ponechal svou policii, ale všechny armády by byly rozpuštěny – přesně tak, jak to udělaly americké státy ve prospěch federální vlády.

Každý národ by měl právo vytvořit a povolávat vlastní milici, stejně jako má každý americký stát ústavní právo držet si svou milici.

A stejně jako ve Spojených státech – každý ze sto šedesáti národních států světa by měl právo vystoupit z této unie na základě všeobecného hlasování lidu (ačkoli nechápu, proč by to nějaký národ mohl chtít, kdyby měl mnohem větší bohatství a jistotu než předtím.)“

A – pro ty pomalejší z nás – taková světová federace by znamenala… ?

„1. Konec válek mezi národy.
2. Konec bídy, hladu a vykořisťování lidí a přírodních zdrojů.
3. Konec systematického ničení životního prostředí.
4. Konec nekonečného boje za dosažení materiálních statků.
5. Příležitost pro všechny povznést se na nejvyšší duchovní úroveň.
6. Konec všech omezení a veškeré diskriminace – ať už ve společenském, politickém nebo osobním životě.“

Vyžadoval by tvůj nový světový řád přerozdělení bohatství ?

„Nevyžadoval by vůbec nic. Automaticky by došlo k dobrovolnému přerozdělení přírodních zdrojů.

Všichni lidé by měli právo na vzdělání. Všichni lidé by měli příležitost své vzdělání uplatnit na pracovišti – všichni by si mohli vybrat zaměstnání, které by jim dávalo uspokojení.

Všichni lidé by měli zajištěnou zdravotní péči.

Všichni lidé by měli zajištěné základní životní potřeby, nikdo by se nemusel bát, že umře hladem nebo zimou.

Všichni lidé by měli zajištěné důstojné existenční podmínky, takže přežití by přestalo být problémem.“

I kdyby nic nedělali ?

„Na vašem názoru, že tohle všechno si člověk musí nějak zasloužit, je založen názor, že si musíte zasloužit cestu do nebe. Ve skutečnosti však nemusíte dělat vůbec nic pro to, aby vás Bůh miloval, neboť vás už miluje. To vy však nemůžete pochopit, protože toho sami nejste schopni. Až se naučíte dávat bezpodmínečně (což znamená milovat bezpodmínečně), pak se naučíte také přijímat bezpodmínečně.

Tento život jsem stvořil proto, abyste měli možnost to poznat.

Zapamatuj si tohle: Všichni lidé mají právo žít. I když nedělají nic. I když ničím nepřispívají. Dal jsem vám dostatečné zdroje, abyste to mohli zaručit každému. Stačí, když budete své bohatství sdílet se všemi.“

Co by pak bránilo lidem, aby se jen tak flákali, marnili svůj život a pobírali sociální podporu ?

„Zaprvé není na tobě, abys posuzoval, co je promarněný život. Je snad marnění života, když někdo sedmdesát let přemýšlí o poezii a pak napíše jediný sonet, který otevře tisícům lidí cestu k poznání a porozumění ? Promarní svůj život ten, kdo celý život lže a podvádí, a pak se v důsledku toho rozpomene na svou skutečnou přirozenost – vzpomene si na něco, na co se snažil přijít v minulých životech – a tak se dostane na vyšší úroveň ? Je to promarněný život ?

Není na tobě, abys posuzoval duchovní vývoj druhých lidí. Tvým úkolem je uvědomit si, kdo jsi TY.

Ptáš se, co by bránilo lidem v tom, aby se jen tak flákali a pobírali sociální podporu ? Odpověď zní: Nic.“

Ty si opravdu myslíš, že by to fungovalo ? Nemyslíš, že by se to brzy přestalo líbit těm, kteří pracují ?

„Ano, těm méně osvíceným. Ti osvícenější by se na lidi, kteří nepracují, dívali se soucitem, nikoli s nenávistí.“

Se soucitem ?

„Ano, protože by si uvědomovali, že ti, kdo nepracují, přicházejí o největší příležitost: o příležitost tvořit a prožívat nejvyšší představu toho, čím skutečně jsou. A ti, kdo by nepracovali, by věděli, že je to trest za jejich lenost, pokud by bylo trestu třeba – jak tomu ovšem není.“

Nebyli by ti, kteří opravdu pracují, naštvaní proto, že musejí přispívat na lenochy ?

„Ty mě neposloucháš. Všem by byly zaručeny základní životní potřeby. Aby to bylo možné, ti bohatší by dostali příležitost odevzdávat deset procent svých příjmů.

Pokud jde o rozdělování příjmů, volný trh by určoval hodnotu toho, jak kdo přispívá, jako je to dnes ve vaší zemi.“

Ale to bychom pořád měli bohaté“ a chudé“ ! To není rovnost.

„Je to stejná příležitost. Neboť každý by měl stejnou možnost přežít, aniž by se musel bát, že umře hladem. A každému by byla dána příležitost získat vzdělání a uplatnit své schopnosti v radostném zaměstnání.“

V radostném zaměstnání ?

„Práce se stane radostí.“

A nebude i nadále mezi lidmi závist ?

„Závist ano, ale nebude žárlivost. Závist je přirozená emoce, která vás podněcuje k tomu, abyste se snažili stát se něčím víc. Závistivá je například dvouletá holčička, která se snaží dosáhnout na kliku u dveří, na kterou její starší bratr hravě dosáhne. Na tom není nic špatného. Na závisti není nic špatného. Závist vás podněcuje k tomu, abyste se snažili realizovat svůj potenciál.

Na druhé straně žárlivost je emoce vyvolaná strachem, která vás nutí přát si, aby druhý měl méně než vy. Je to emoce často založená na hořkosti. Vychází ze zlosti a vede ke zlosti. Je to vražedná emoce. Je to emoce, která zabijí. To poznal každý, kdo se octl v milostném trojúhelníku.

Žárlivost zabíjí, závist dává život.

Závistiví lidé dostanou příležitost dosáhnout úspěchu svým vlastním způsobem. Nikdo už nebude omezován ekonomicky, politicky ani společensky. Ani z důvodů sexuální orientace nebo etnického původu. Nikdo nebude omezován z žádného důvodu. Nebude tolerována žádná diskriminace.

Pořád sice budou „bohatí“ a „chudí“, ale nikdo nebude žít v bídě a nikdo nebude umírat hladem.

Neboj se, že z vašeho života zmizí motivace… zmizí jen beznaděj.“

Ale kdo nám zaručí, že bude dost těch, kteří budou pracovat a podporovat ty, kteří nepracují ?

„Velikost lidského ducha.“

Aha.

„Navzdory vašemu zarytému přesvědčení se průměrný člověk nikdy nespokojí se základními existenčními nezbytnostmi. A jakmile dojde k té druhé změně – duchovní změně – vaše důvody k životu se naprosto změní.“

Co takovou změnu způsobí ? K ničemu takovému nedošlo za poslední dva tisíce let.

„Měl bys říci za dvě miliardy let historie…“

Historie naší planety. A proč by k tomu mělo dojít právě teď ?

„Protože s odstraněním nutnosti bojovat o základní životní potřeby se konečně budete moci věnovat svému duchovnímu rozvoji. Vaším jediným cílem bude realizace vašeho duchovního potenciálu !“

A to bude dostatečná motivace ?

„Lidský duch se neustále vyvíjí. Nebojí se opravdové pn1ežitosti. Duše hledá vyšší život. To si uvědomuje každý, kdo zažil něco opravdu nádherného, byť to bylo jen na okamžik.“

Jak by to bylo s mocí ? I v tomto novém politickém uspořádání by pořád byli velmi bohatí a mocní lidé.

„Finanční příjmy by byly omezeny.“

A už se k tomu dostáváme. Chceš mi nejdřív vysvětlit, jak by to fungovalo, než ti já vysvětlím, proč to fungovat nebude ?

„Ano, chci. Stejně jako bude minimální hranice příjmu, bude i hranice maximální. Téměř každý bude odevzdávat deset procent svého příjmu centrální vládě. To budou ty desetiprocentní srážky, o kterých jsem se už zmínil.“

Ano… stará známá „stejná daň pro všechny“.

„Ve vaší dnešní společnosti by něco takového muselo mít formu daní, protože nejste dostatečně osvícení, abyste pochopili, že dobrovolné dávky pro dobro všech jsou pro vás tím nejlepším. Jakmile však dosáhnete vyššího stupně vědomí, uvědomíte si to.“

Něco ti musím říct. Nebude ti vadit, když tě na okamžik přeruším ?

„Vůbec ne.“

Tenhle rozhovor mi připadá velice podivný. Nikdy jsem netušil, že budu hovořit s Bohem, který navrhuje politická řešení. Vážně. Jak někoho přesvědčím, že Bůh zastává myšlenku stejných daní pro všechny ?

„Vidím, že se na to pořád díváš jako na „daň“, ale já to chápu, neboť představa, že byste měli dobrovolně odvádět deset procent svých příjmů, je vám naprosto cizí. Proč ale nemůžeš pochopit, že na to mám nějaký názor ?“

Měl jsem za to, že Bůh nemá žádné názory. Že se o takové věci prostě nestará.

„Vyjasněme si to. V minulé knize jsem ti odpověděl na spoustu všelijakých otázek. Hovořili jsme o lidských vztazích, o správném způsobu života a dokonce o dietě. V čem se to liší od toho, o čem mluvíme teď ?“

Nevím. Ale zdá se mi to jiné. Máš skutečně nějaký politický názor ? Jsi snad republikán ? Jaké překvapení ! Bůh je republikán.

„Byl bys raději, kdybych byl demokrat ? Můj Bože !“

Ne, byl bych raději, kdybys byl apolitický.

„Já jsem apolitický. Nemám vůbec žádný politický názor.“

Podobně jako Bili Clinton.

„To se ti povedlo ! Teď opravdu sršíš vtipem ! Ale já mám humor rád, ty ne ?“

Neočekával jsem, že Bůh bude vtipný nebo politicky uvědomělý.

„Nebo lidský, že ano ?

Rád bych to uvedl do správného kontextu.

Pokud jde o způsob vašeho života, nemám žádné preference. Přeji si jen jedno: Abyste všichni žili tvůrčím životem, abyste poznali, čím opravdu jste.“

Tomu rozumím. Proti tomu nic nemám.

„Všechno, co jsem ti říkal, jsem říkal v kontextu toho, čím ty, jako tvůrčí bytost, chceš být. Například v první knize ses ptal, co máš dělat, abys měl dobré vztahy k druhým. Pamatuješ se ?“

Samozřejmě.

„Zdály se ti moje odpovědi problematické ? Nevěříš, že mohu mít také názory na politiku ?“

Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Jen jsem četl tvé odpovědi.

„Ale já jsem ti odpovídal v kontextu toho, na co ses ptal. Říkal jsem ti, co bys měl dělat za předpokladu, že chceš dosáhnout toho, co říkáš. A ukázal jsem ti jak.“

To je pravda.

„A totéž dělám teď.“

Nevím… připadá mi mnohem těžší uvěřit, že Bůh říká tyhle věci.

„Zdá se ti těžší souhlasit s něčím z toho, co říkám teď ?“

Nevím…

„Neboť jestliže tomu tak je, pak je to v pořádku.“

To myslíš vážně ?

„Ovšem.“

Copak je správné nesouhlasit s Bohem ?

„Zajisté. Myslíš, že tě za to potrestám, že tě rozmáčknu jako štěnici ?“

O tom jsem ještě nepřemýšlel.

„Tenhle svět se mnou nesouhlasí od samého počátku. Skoro nikdo nežije tak, jak bych si to představoval.“

Asi máš pravdu.

„Určitě mám pravdu. Kdybyste se řídili mými pokyny – které vám předávám už tisíce let prostřednictvím stovek učitelů – svět by dnes vypadal úplně jinak. Přeješ-li si se mnou nesouhlasit, jen si posluž. Kromě toho bych se také mohl mýlit.“

Tím chceš říct, že tenhle rozhovor nemám brát vážně ?

„Zadrž. Myslím, že jsi mnoha věcem neporozuměl. Vraťme se tedy zpátky: Ty si tohle všechno vymýšlíš.“

To se mi ulevilo. Už jsem málem věřil, že mi dáváš vážné rady do života.

„Radím ti jen, aby ses řídil svými city. Naslouchej své duši. Naslouchej svému já. I když ti dám nějakou radu, nemusíš ji přijmout. Chceš-li nesouhlasit, nesouhlas. To je smysl této knihy. Nechci od tebe, abys přestal být závislý na všech ostatních věcech a lidech a stal se závislým na této knize. Chtěl jsem tě jen podnítit k samostatnému myšlení. A to jsem já v tomto okamžiku. Jsem tebou a myslím si, že jsem tebou. Jsem tebou a myslím nahlas.“

Chceš říct, že tyto myšlenky nepřicházejí z Nejvyššího zdroje ?

„Samozřejmě že přicházejí. Ale ty nechceš uvěřit, že tím zdrojem jsi ty sám. A zřejmě pořád nemůžeš pochopit tohle: Ty vytváříš všechno – vytváříš celý svůj život tady a teď, v tomto okamžiku. Ty… TY… všechno vytváříš ty. Ne já. TY.

Takže… nelíbí se ti snad některé odpovědi na tyto čistě politické problémy ? Tak je změň. Udělej to. Teď hned. Než je začneš považovat za evangelium. Než je začneš považovat za realitu. Než začneš považovat svou poslední myšlenku za důležitější a pravdivější než svou další myšlenku.

Uvědom si, že tvou realitu vždycky vytváří právě tvá nová myšlenka. Vždycky. Je v tomto našem politickém rozhovoru něco, co bys chtěl změnit ?“

Ani ne. Myslím, že s tebou tak trochu souhlasím. Jen jsem všemu dost dobře nerozuměl.

„Vezmi si z toho, co chceš. Copak nechápeš ? To přece děláš s celým svým životem.“

Dobře, dobře… myslím, že to začínám chápat. Rád bych v tomto rozhovoru pokračoval, byť i jen proto, abych viděl, kam se dostaneme.

„Tak dobře.“

Právě jsi chtěl říct…

„Chtěl jsem říct, že v jiných společnostech – v osvícených společnostech – je docela běžné věnovat na obecně prospěšné účely určitou část toho, co vyděláte (to, čemu říkáte „příjem“). V novém politickém systému, o kterém tu hovoříme, by každý vydělal, kolik by mohl – a z toho by si nechal všechno až do určité hranice.“

Jak vysoká by byla tato hranice ?

„Tak vysoká, jak byste se dohodli.“

A všechno nad touto hranicí ?

„By se dávalo světovému dobročinnému trustu jménem dárce, aby všichni věděli, kdo světu pomáhá.

Dárci by měli přímou kontrolu nad tím, kam jde šedesát procent jejich příspěvku, takže by mohli určovat, na co se použije většina jejich peněz.

Zbývajících čtyřicet procent by šlo na programy uzákoněné světovou federací.“

Kdyby lidé věděli, že se jim sráží všechno, co překročí určitou hranici, jaký by měli důvod pracovat ? Co by jim bránilo v tom, aby pracovat přestali, jakmile této hranice dosáhli ?

„Někteří by pracovat přestali. A co na tom ? Peníze ušetřené na zbrojení by dokonale stačily na zajištění základních existenčních potřeb pro všechny. Tyto peníze, spolu s deseti procenty veškerého světového příjmu, by povznesly na vyšší úroveň důstojnosti celou společnost, nikoli jen pár vyvolených. A příspěvky z příjmů nad uzákoněnou hranicí by poskytly takovou příležitost a uspokojení všem, že by ze světa prakticky zmizela žárlivost a zloba.

Takže někteří by přestali pracovat – zejména ti, kteří by považovali to, co dělají, za nepříjemnou práci. Ale nikdy by nepřestali pracovat ti, kteří by svou práci dělali s radostí.“

Ne každý může mít takovou práci.

„To není pravda. Takovou práci může mít každý.

Radost z práce nemá nic společného se samotným výkonem práce. Radost nám dává její smysl.

Matka, která vstává ve čtyři hodiny ráno, aby vyměnila dítěti plenky, to dokonale chápe. Převléká dítě, prozpěvuje si, a nikoho by nenapadlo, že to, co dělá, považuje za práci. Právě její vztah k této činnosti činí z její práce skutečnou radost.

Příkladu mateřské lásky jsem tu již použil, neboť taková láska je nejblíž některým myšlenkám, o nichž v této knize hovořím.“

Jaký by mělo smysl stanovit horní hranici příjmů ? Nevzalo by to člověku jednu z největších příležitostí, nepřipravilo by ho o to nejkrásnější dobrodružství ?

„Horní hranice příjmu by byla velmi vysoká. Bylo by to mnohem víc, než průměrný člověk… než deset průměrných lidí… potřebuje. A mohli byste vydělat neomezené množství peněz – omezené by bylo jen to, co chcete pro své osobní potřeby. Zbytek – řekněme všechno přes pětadvacet milionů dolarů ročně (uvádím docela náhodnou sumu) – by šel na společensky prospěšné programy a služby.

A z jakého důvodu…

Horní hranice příjmu by byla důsledkem celkové změny kolektivního vědomí na vaší planetě. Byla by důsledkem vašeho pochopení, že nejvyšším smyslem života je konání největšího možného dobra – nikoli hromadění největšího možného bohatství. Byla by důsledkem vašeho pochopení, že koncentrace – nikoli sdí1ení – bohatství vede k těm nejvážnějším společenským a politickým problémům na vaší planetě.“

Možnost hromadit bohatství – neomezené bohatství – je základním kamenem kapitalistického systému, systému svobodného podnikání a otevřené soutěže, systému, který dal vzniknout nejúžasnější společnosti, jakou kdy lidstvo poznalo.

„Vidím, že tomu opravdu věříš.“

Ne, já ne. Ale teď mluvím za ty, kteří tomu opravdu věří.

„Ti, kteří tomu opravdu věří, se hrozně mýlí. Nechápou nic z toho, co se dnes děje na vaší planetě.

Jedno a půl procenta nejbohatších lidí ve Spojených státech má víc než devadesát procent ostatních lidí. Něco přes osm set tisíc nejbohatších lidí má skoro o tři miliardy víc než osmdesát milionů nejchudších lidí dohromady.“

A co má být ? Přece na to pracovali.

„Vy Američané se díváte na společenské postavení jako na funkci individuálního úsilí. Z toho, že někteří skutečně zbohatli, usuzujete, že zbohatnout může každý. To je ovšem velmi naivní názor, který vychází z mylného předpokladu, že všichni mají stejné možnosti. Stejně jako v Mexiku i v Americe se bohatí a mocní snaží udržet si své bohatství a moc za každou cenu.“

A co je na tom špatného ?

„Aby si své bohatství udrželi, systematicky odstraňují konkurenci, institucionálně omezují příležitosti a kolektivně kontrolují růst bohatství.

Toho dosahují všelijakými pochybnými způsoby.

Například vykořisťováním chudých lidí na celém světě nebo omezováním příležitostí pro začínající podnikatele, kteří se chtějí dostat do okruhu úspěšných.

Také se snaží ovlivňovat vládní politiku a státní programy na celém světě, aby znemožnili masám lidí získat kontrolu nad svým životem.“

Nevěřím, že to bohatí dělají. Alespoň ne většina. Možná existuje pár spiklenců, ale…

„Většinou to nedělají bohatí jedinci; dělají to různé společenské instituce, jež bohatí reprezentují. Tyto instituce byly vytvořeny bohatými a mocnými – a bohatí a mocní je budou vždycky podporovat.

Když se bohatí schovávají za takovými institucemi, zbavují se tím zodpovědnosti za společenské podmínky, které utiskují masy a zvýhodňují bohaté a mocné.

Vraťme se třeba ke zdravotní péči v Americe. Miliony Američanů nemají přístup k preventivní péči. Nemůžeš však ukázat na individuálního lékaře a říci: „Tohle je tvoje vina. Ty můžeš za to, že v nejbohatší zemi světa si miliony chudých nemohou dovolit jít k lékaři.“

Žádný jednotlivý lékař za to nemůže, ale všichni z toho mají prospěch. Celá lékařská profese – a přidružený průmysl – má neslýchané zisky díky systému, který institucionalizoval diskriminaci chudých pracujících a nezaměstnaných.

A to je jen jeden příklad toho, jak váš „systém“ umožňuje bohatým bohatnout, zatímco udržuje chudé v chudobě.

Faktem zůstává, že bohatí a mocní podporují tuto společenskou strukturu a zarytě se brání sebemenšímu pokusu o jeho změnu. Bohatí jsou proti jakékoli politické změně, která by poskytla příležitost všem.

Jako jednotlivci jsou bohatí a mocní lidé většinou slušní. Ale zmiň se před nimi o něčem tak hrozivém, jako je horní hranice příjmu (i kdyby mělo být tak absurdně vysoká jako 25 milionů ročně), a začnou si stěžovat na omezování lidských práv. Začnou tě obviňovat z toho, že se snažíš narušit americký způsob života.

Ale co práva všech na slušné bydlení, dostatek jídla a ošacení ? A co práva na zdravotní péči ?

Všechny zdroje na této planetě – včetně produktů práce mas nepopsatelně chudých lidí, kteří jsou neustále a systematicky vykořisťováni – veškeré bohatství patří všem lidem na celém světě. Nejen těm, kteří jsou dostatečně mocní, aby mohli vykořisťovat bezmocné.

A teď ti řeknu, jak to funguje: Vaši bohatí průmyslníci přijedou do země, kde není žádná práce a kde všichni lidé žijí v naprosté bídě. Vaši bohatí otevřou továrny a nabídnou lidem práci – často až čtrnáctihodinové směny – za směšné mzdy. Takové mzdy nedovolují dělníkům, aby opustili své krysami zamořené vesnice, ale dovolují jim alespoň v těchto nelidských podmínkách přežít.

A když se zeptáš jejich kapitalistických chlebodárců, ti odpovědí: „Teď jsou na tom mnohem líp než předtím. Zlepšili jsme jim životní podmínky. Dali jsme jim práci. Dali jsme jim příležitost. A veškeré riziko podnikáni na sebe bereme my!“

Jaké riziko je v tom, když někomu platíš 75 centů na hodinu za to, že vyrábí tenisky, které se prodávají za 125 dolarů ?

Je to riziko podnikání, nebo je to prachsprosté vykořisťování ?

Takový odporný systém může existovat jedině ve světě motivovaném chamtivostí, ve světě, kde hlavním cílem je zisk, nikoli zajištění důstojných životních podmínek pro všechny.

Lidé, kteří tvrdí, že vzhledem k životní úrovni v jejich zemi jsou na tom tito venkované výborně, jsou prvotřídní pokrytci. Jsou ochotni hodit topícímu se provaz, ale nejsou ochotni vytáhnout ho na břeh. A pak ti řeknou, že provaz je lepší než kámen.

Místo aby se snažili zlepšit životní podmínky všech, bohatí nabízejí chudým jen tolik, aby je učinili ještě závislejšími. Neboť si dobře uvědomují, že lidé, kteří mají skutečnou ekonomickou moc, jsou schopni změnit systém. A to je to poslední, co si bohatí přejí.

A proto světová konspirace pokračuje. Pro mnoho bohatých je to konspirace mlčení, nikoli konspirace akce.

Proto se starej jen o sebe a nikomu neříkej, co si myslíš o zrůdnosti ekonomického systému, který dává řediteli korporace sedmdesátimilionovou prémii za zvýšení prodeje sodovky, zatímco sedmdesát milionů lidí na sodovku nemá.

Nevšímej si zrůdnosti vašeho systému. Říkej tomu světová ekonomika volného trhu a buď na ni pyšný.

A přece je psáno:

Chceš-li být dokonalý,
prodej co máš, dávej chudým
a střádej svůj poklad v nebi.
Když to mladý muž uslyšel,
odešel se smutnou tváří,
neboť měl velké jmění.“

19

Málokdy jsem tě viděl tak rozhořčeného. Bůh se nikdy nerozčiluje. To jen dokazuje, že nejsi Bůh.

„Bůh je všechno a Bůh se stává vším. Neexistuje nic, co Bůh není, a všechno, co Bůh prožívá, prožívá skrze vás. To, co cítíš, je tvoje vlastní rozhořčení.“

Máš pravdu. Protože souhlasím se vším, co jsi právě říkal.

„Uvědom si, že každou myšlenku, kterou ti posílám, přijímáš skrze své vlastní zkušenosti, své vlastní pravdy, své vlastní porozumění a svá vlastní rozhodnutí o tom, kdo jsi a čím chceš být. To je jediný způsob, jak můžeš přijímat mé myšlenky. A žádným jiným způsobem bys je přijímat neměl.“

A už jsme zase u toho. Chceš říct, že nic z těchto myšlenek a pocitů není tvoje, že by celá tato kniha mohla být mylná ? Chceš mi říct, že celý tento rozhovor je možná jen snůškou mých vlastních myšlenek a pocitů ?

„Přemýšlej o možnosti, že tvé myšlenky a pocity ti dávám já (odkud si myslíš, že přicházejí ? ); že spolu s tebou vytvářím tvou zkušenost; že jsem součástí tvých rozhodnutí a prohlášení. Přemýšlej o možnosti, že jsem si tě vybral, spolu s mnoha dalšími, za svého posla už dávno před napsáním této knihy.“

Tomu lze těžko uvěřit.

„O tom všem jsme hovořili už v první knize. A přece budu hovořit k tomuto světu, a budu to dělat skrze své učitele a posly. V této knize řeknu vašemu světu, že jeho ekonomické, politické, společenské a náboženské systémy jsou primitivní. Všiml jsem si, že jste tak arogantní, že opravdu věříte, že vaše systémy jsou nejlepší. Převážná většina z vás se brání jakékoli změně, která by vás o něco připravila – i kdyby mnoha lidem pomohla.

Znovu opakuji: Na vaší planetě musí dojít k zásadní změně vědomí. Musíte obnovit svou úctu k veškerému životu, musíte pochopit, že všechno se vším souvisí.“

Ty jsi Bůh. Jestliže se ti něco nelíbí, proč to nezměníš ?

„Jak už jsem v této knize řekl, když jsem vás stvořil, dal jsem vám svobodu vytvářet si svůj život – a tím pádem své Já – podle svých vlastních představ.

Nemohli byste si uvědomovat své Já jako Stvořitele, kdybych vám říkal, co a jak máte tvořit, a pak vás k tomu donutil. Kdybych to dělal, nemusel bych vůbec existovat.

Ale teď se podívejme, co se děje na vaší planetě, a uvidíme, jestli tě to trochu nepobuřuje.

Podívejme se například jen na čtyři stránky z nějakých velkých novin.

Vezmi si dnešní noviny.“

Dobře. Je sobota, 9. dubna 1994, a já mám před sebou „San Francisco Chronicle“.

„Otevři to na kterékoli stránce.“

Dobře. Jsem na stránce A-7.

„A co tam vidíš ?“

Titulek zní: ROZVOJOVÉ ZEMĚ JEDNAJÍ O PRÁVECH PRACUJÍCÍCH.

„Výborně. Pokračuj.“

Píše se tu o „starém rozporu“ mezi vyspělými a rozvojovými zeměmi ohledně práv pracujících. Čelní představitelé některých rozvojových zemí se „obávají, že rozšíření práv pracujících by mohlo znemožnit vývoz levných výrobků do vyspělých zemí“.

Dále se tu píše, že zástupci Brazílile, Malajska, Indie, Singapuru a dalších rozvojových zemí odmítají ustavit stálý výbor Světové obchodní organizace, který by se zabýval právy pracujících.

„O jakých právech se tam mluví ?“

Stojí tu „základní práva pracujících“. Například zákaz nucené práce, zavedení bezpečnostních opatření na pracovišti a zaručení možnosti kolektivního vyjednávání o mzdových požadavcích.

„A jestlipak víš, proč rozvojové národy taková práva odmítají ? Já ti to řeknu. Ale především si uvědom, že to nejsou pracující, kdo se uzákonění těchto práv brání. Zástupci rozvojových zemí jsou právě ti lidé, kteří vlastní a řídí továrny. Jinými slovy – bohatí a mocní.

Stejně jako tomu bývalo v Americe před vznikem hnutí za práva pracujících, tito lidé vydělávají na masovém vykořisťování pracujících.

Můžeš si být jistý, že to dělají s tichou podporou bohatých a mocných ve Spojených státech a dalších vyspělých průmyslových zemích. Tito průmyslníci – kteří už nemohou vykořisťovat pracující ve své vlastní zemi – otvírají továrny v rozvojových zemích, aby mohli vykořisťovat tamní dělníky, kteří nejsou pod ochranou žádných zákonů.“

Ale tady se píše, že právě naše vláda – naše dnešní vláda – se snaží, aby se práva pracujících stala součástí celosvětové dohody.

„Na rozdíl od vašich mocných průmyslníků váš dnešní prezident, Bill Clinton, věří v základní práva pracujících. Proto odvážně bojuje proti zájmům bohatých a mocných. Jiní američtí prezidenti byli zavražděni za mnohem méně.“

Chceš říct, že prezident Clinton bude zavražděn ?

„Řekněme jen, že bude mnoho těch, kteří se budou snažit odstranit ho z prezidentské funkce. Musejí se ho zbavit – stejně jako se před třiceti lety zbavili Johna Kennedyho.

Stejně jako Kennedy, Bill Clinton dělá všechno, co bohatí a mocní nenávidí.

Clinton věří, že každý člověk má právo na kvalitní zdravotní péči bez ohledu na to, zda si může dovolit platit přehnané ceny, na které si americká lékařská komunita zvykla. Prohlašuje, že se tyto ceny musejí snížit. To se příliš nelíbí další velké skupině bohatých a mocných – počínaje výrobci farmakologických produktů a konče velkými pojišťovnami. Jestliže má být zajištěna všeobecná zdravotní péče, mnoho lidí, kteří dnes vydělávají spoustu peněz, se bude muset spokojit s menšími zisky.

Tím se Clinton bohatým a mocným nezavděčí. Rozhodně ne jisté skupině – která v tomto století už dokázala svou schopnost odstranit prezidenta.“

Chceš říct…

„Chci říct, že boj mezi „bohatými“ a „chudými“ na této planetě trvá odedávna. A bude pokračovat tak dlouho, dokud váš svět bude ovládán výhradně ekonomickými zájmy – dokud materiální zájmy nebudou nahrazeny zájmy duchovními.“

Myslím, že máš pravdu. Na stránce A-14 je titulek: KRIZE VYVOLÁVÁ NESPOKOJENOST V NĚMECKU. Podtitulek zní: „S rostoucí nezaměstnaností se stále zvětšuje rozdíl mezi bohatými a chudými.“

„A co se tam píše dál ?“

Píše se tu, že roste nespokojenost mezi nezaměstnanými inženýry, profesory, vědci, dělníky, tesaři a kuchaři. Že Německo prochází obtížnou situací, jejíž ekonomický dopad není rovnoměrně rozdělen mezi všechny společenské vrstvy.

„To je pravda. A jsou tam uvedeny příčiny hromadného propouštění z práce ?“

Jsou. Říká se tu, že nespokojení zaměstnanci jsou dělníci, jejichž zaměstnavatelé přemístili své továrny do zemí, kde je levná pracovní síla“.

„Zajímalo by mě, kolik lidí si všimne spojitosti mezi články na stránkách A-7 a A-14.“

Také se tu píše o tom, že ženy jsou propouštěny z práce jako první. „Přes polovinu všech nezaměstnaných v Německu tvoří ženy, zatímco ve východní části Německa jsou to skoro dvě třetiny.“

„Samozřejmě. Neustále vás upozorňuji – přestože většina z vás to nechce vidět nebo připustit – že váš ekonomický systém diskriminuje celé skupiny lidí. Zatímco hlasitě prohlašujete, že dáváte všem stejnou příležitost, ve skutečnosti to neděláte. Chcete však těmto výmyslům věřit, abyste se mohli cítit dobře, a nenávidíte každého, kdo vám řekne pravdu. Pak ji všichni popíráte, přestože je naprosto zjevná.

Jste národ pštrosů.

A co ještě je v těch novinách ?“

Na stránce A-4 je článek s titulkem: FEDERÁLNÍ VLÁDA ZESILUJE NÁTLAK NA MAJITELE ČINŽOVNÍCH DOMŮ. „Federální úředníci sestavují plán… který by měl donutit majitele domů, aby odstranili rasovou diskriminaci.“

„Musíš se ptát sám sebe, proč je třeba někoho nutit.“

Už dlouho máme zákon o bydlení, který zakazuje diskriminaci na základě rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví, etnického původu a tělesných vad. Nicméně mnoho obcí a měst dělá velmi málo pro odstranění všeobecné zaujatosti proti menšinám. Mnoho lidí si myslí, že v této zemi by měl mít každý člověk právo nakládat se svým majetkem podle vlastního uvážení – včetně rozhodnutí, komu pronajmout nebo nepronajmout svůj byt.

„Kdyby každý majitel činžovního domu směl činit tato rozhodnutí a kdyby tato rozhodnutí vyjadřovala kolektivní vědomí a všeobecný postoj vůči určitým skupinám a vrstvám, pak by celé skupiny obyvatelstva ztratily možnost najít slušný byt.

A jelikož neexistuje žádná výstavba státních bytů, majitelé činžovních domů by mohli vybírat nehorázné činže za strašné díry, často bez příslušenství. A tady opět vidíš, jak bohatí a mocní vykořisťují masy, tentokrát pod záminkou „vlastnických práv“.“

I majitelé domů by měli mít svá práva.

„To je sice pravda, ale musíš se ptát, kdy práva menšiny omezují práva většiny ?

S touto otázkou se musí vyrovnat každá civilizovaná společnost.

Kdy má dobro většiny přednost před právy jedince ? Má společnost nějakou zodpovědnost k sobě samé ? Vaše zákony o bydlení dokazují, že určitou zodpovědnost má.

Ti, kteří tyto zákony nedodržují, v podstatě říkají: „Nejdůležitější jsou naše práva.“

A tady se opět váš současný prezident a vláda snaží prosadit spravedlnost. Ne všichni američtí prezidenti byli ochotní postavit se bohatým a mocným i v této oblasti.“

To je pravda. Tady čtu, že úředníci Clintonovy vlády vyšetřují víc případů diskriminace v bydlení, než jich bylo prošetřeno za deset let předchozí vlády. Mluvčí sdružení za slušné bydlení řekl, že důsledné prosazování těchto zákonů ze strany Clintonovy vlády je něco, k čemu se jejich sdružení dlouhá léta snažilo přimět předešlé vlády.

„A tak si váš dnešní prezident dělá další nepřátele mezi bohatými a mocnými: mezi průmyslníky, investory, pojišťovnami a lékaři.

Uvidíš, že Clinton bude mít velké potíže udržet se ve funkci.“

Už teď, zatímco píši tuto knihu, se tlak na Clintona zvyšuje.

„Říkají ti ty noviny ještě něco jiného o lidstvu ?“

Na straně A-14 je fotografie ruského politika mávajícího kolem sebe pěstmi. Pod fotografií je článek s titulkem: ŽIRINOVSKÝ NAPADL KOLEGU V PARLAMENTU. V článku se píše, že Žirinovský napadl jednoho svého politického odpůrce a křičel na něj: „Nechám tě shnít ve vězení ! Vyrvu ti všechny vousy jeden po druhém !“

„A ty se divíš, proč mezi sebou válčí národy. Tady máš vůdce mocného politického hnutí, který na chodbě parlamentu musí dokazovat svou mužnost tím, že mlátí své politické odpůrce.

Lidstvo je velmi primitivní rasa, která rozumí jen fyzické síle. Na vaší planetě neexistuje žádný pravý zákon. Pravé zákony jsou přírodní zákony – jsou nevysvětlitelné a není je třeba vysvětlovat. Jsou totiž naprosto zjevné.

Pravý zákon je takový zákon, jemuž se lidé dobrovolně podřídí, neboť jim vládne přirozeně. Jejich souhlas je spíš vzájemným uznáním reality než dohodou. Přírodní zákony není třeba vynucovat. Samy se vynucují skrze své nepopiratelné důsledky.

Uvedu příklad. Vysoce vyvinutí lidé nemlátí sami sebe po hlavě kladivem, protože to bolí. Z téhož důvodu nemlátí po hlavě druhé.

Vyvinutí lidé si všimli, že když někoho praštíš kladivem, ublížíš mu. Když v tom budeš pokračovat, praštěný se rozzlobí. A když brzy nepřestaneš, najde si také kladivo a praští tebe. Vyvinutí lidé si uvědomují, že když někoho praštíš po hlavě kladivem, vlastně mlátíš sebe. Nezáleží na tom, kolik a jak velkých máš kladiv. Dříve nebo později ublížíš sám sobě.“

To je zcela zjevné.

Primitivní lidé sice vidí totéž, ale vůbec je to nezajímá.

Vyvinutí lidé nehrají hru „Vyhrává ten s největším kladivem“, kdežto primitivní lidé nehrají nic jiného.

Mimochodem tohle je především mužská hra. Hraje ji jen velmi málo žen. Ženy si našly novou hru. Říkají: „kdybych měla moc, zavedla bych spravedlnost, zajistila bych svobodu, zaručila bych lásku svým bratrům a sestrám“.“

Chceš říct, že ženy jsou vyvinutější než muži ?

„Já to neposuzuji. Jen se dívám.

Pravda – stejně jako přírodní zákon – je zjevná.

Žádný nepřirozený zákon není zjevný, a proto ti musí být vysvětlen. Někdo ti musí vysvětlit, proč je pro tebe dobrý. Někdo ti to musí ukázat. To však není tak snadné, protože to, co je pro tebe dobré, je naprosto zjevné.

Pouze to, co není zjevné, musí být vysvětleno.

Jen velmi neobyčejný člověk dokáže přesvědčit druhé o něčem, co není zjevné. Proto jste vynalezli politiky.

A duchovní.

Naopak vědci moc nemluví. Většinou jsou málomluvní. Mluvit nemusejí. Když se jim povede nějaký experiment, prostě vám ukážou, co udělali. Výsledky jejich práce hovoří samy za sebe. Proto vědci obvykle nemluví. Není to nutné. Důvod jejich práce je jasný. A když se jim nějaký experiment nepovede, nemají co říci.

S politiky je to právě naopak. Ti mluví, i když se jim něco nepovedlo. Někdy mluví tím víc, čím méně toho dokázali.

Totéž platí o duchovních. Čím míň toho udělají, tím víc mluví.

Ale řeknu ti tohle.

Boha i pravdu najdeš tam, kde se nemluví.

Jakmile najdeš Boha a jakmile najdeš pravdu, nemusíš o tom mluvit. Je to naprosto zjevné.

Mluvíš-li stále o Bohu, je to nejspíš proto, že ho stále ještě hledáš. To je v pořádku. Ale uvědomuj si, kde jsi.“

Duchovní učitelé však hovoří o Bohu pořád. Ani my v této knize nemluvíme o ničem jiném.

„Učíš to, co se chceš sám naučit. Ano, tato kniha hovoří o mně a také o životě. Začal jsi psát tuto knihu, protože stále ještě hledáš.“

Máš pravdu.

„A totéž platí o těch, kteří tuto knihu čtou.

Ale mluvili jsme o tvoření. Na začátku této kapitoly ses mě zeptal, proč nezměním to, co se mi na světě nelíbí.

Já však neposuzuji, co děláte. Jen vás pozoruji a čas od času vaše chování popisuji, jako například právě teď v této knize.

Ale teď se musím zeptat já tebe. Jak se ti líbí to, co jsi zatím viděl na této planetě ? Z jediného výtisku novin ses dověděl:

• Národy odmítají zaručit práva pracujících.
• Zatímco Německo prochází krizí, bohatí bohatnou a chudí chudnou.
• Vláda musí nutit majitele činžovních domů, aby dodržovaly zákony o bydlení.
• Mocný politik říká svým politickým odpůrcům: „Nechám vás shnít ve vězení ! Vyrvu vám všechny vousy, jeden po druhém !“ a přitom je mlátí pěstmi na chodbě parlamentu.

Je v těch novinách ještě něco, co bych měl vědět o vaší „civilizované“ společnosti ?“

Na stránce A-13 je článek s titulkem: V ANGOLSKÉ VÁLCE TRPÍ NEJVÍC CIVILNÍ OBYVATELSTVO. V podtitulku stojí: „Pohlaváři v oblastech ovládaných povstalci žijí v přepychu, zatímco tisíce lidí hladoví.“

„Už toho bylo dost. Už jsem si udělal představu. A tohle jsou jen dnešní noviny ?“

Jen jedna část.

„A tak znovu opakuji – váš ekonomický, politický, společenský a náboženský systém je primitivní. Ale z důvodů, které jsem již uvedl, neudělám nic pro to, abych cokoli změnil. Musíte se svobodně rozhodnout, abyste si uvědomili cíl, který jsem vám dal – což je poznat sami sebe jako Stvořitele.

Takže po dlouhých tisíciletích jste se dostali sem – tohle je všechno, co jste vytvořili.

Jste s tím spokojeni ?

Ale přece děláte alespoň něco dobrého. Obracíte se na mě, abych vám poradil.

Vaše civilizace se opakovaně obrací k Bohu s otázkou: „Kde jsme udělali chybu ? Jak to můžeme napravit ?“ To, že systematicky ignorujete mé rady, mi nezabrání, abych vám radu opět nabídl. Jako dobrý rodič jsem vždycky ochoten vám poradit, když o to požádáte. A jako dobrý rodič jsem ochoten vás milovat, i když mě ignorujete.

Proto popisuji věci tak, jak skutečně jsou. A říkám vám, jak můžete žít lépe. Jestliže to dělám způsobem, který vás rozčiluje, dělám to jen proto, abych upoutal vaši pozornost. A vidím, že se mi to podařilo.“

Co by mohlo způsobit změnu kolektivního vědomí, o které v této knize stále hovoříš ?

„Pomalu, ale jistě, k tomu dochází. Postupně zbavujeme lidskou zkušenost nežádoucích vlastností, jako sochař, který tesá do kamene, aby odhalil skutečnou krásu sochy, kterou nakonec vytvoří.“

My ?

„Ano, ty a já. Tím, že píšeme tuto a mnoho dalších knih, jež jsou našimi posly. A spisovatelé a umělci, a televizní a filmoví tvůrci. Hudebníci, zpěváci, duchovní učitelé. Politici a vůdci (ano, i mezi těmi jsou někteří velice dobří a upřímní lidé ! ), maminky a tatínkové, babičky a dědečkové po celé Americe a na celém světě.

Všichni jste poslové, zvěstovatelé.

A vědomí mnoha lidí se mění.

Díky vám.“

Bude taková změna vyžadovat katastrofu celosvětového dosahu, jak říkají někteří lidé ? Bude se země muset odklonit ze své osy, bude muset být zasažena meteorem, budou se muset potopit celé kontinenty, než lidé začnou poslouchat ? Čekáme, až přiletí mimozemšťané a vyděsí nás natolik, že si konečně uvědomíme, že jsme součástí Boží podstaty. Musíme se dostat na pokraj naprosté zkázy, abychom se pokusili najít nový způsob života ?

„Takové drastické události nejsou nutné – ale mohlo by k ním dojít.“

A dojde k nim ?

„Myslíš, že je možné předpovědět budoucnost ? To ani Bůh nedokáže. Ale řeknu ti tohle: Budoucnost můžete vytvořit. Snažte se vytvořit si takovou budoucnost, jakou chcete.“

Přece jsi říkal, že skutečný čas neobsahuje žádnou „budoucnost“. Říkal jsi, že všechno se děje ve věčném okamžiku přítomnosti.

„To je pravda.“

Jsou snad někde na světě v tomto okamžiku“ zemětřesení a záplavy ? Dopadají na Zem
meteory ? Neříkej mi, že to nevíš.

„Chceš, aby se tyto věci staly ?“

Samozřejmě že ne. Ale ty jsi říkal, že všechno, co se stane, se už stalo – a že se všechno děje právě teď.

„To je pravda. Ale věčný okamžik přítomnosti se neustále mění. Připomíná mozaiku – je tady pořád, ale neustále se mění. Nemůžeš ani mrknout, neboť když pak otevřeš oči, všechno je jiné. Dívej se ! Dobře se dívej ! Už je to tady !

JÁ SE NEUSTÁLE MĚNÍM.“

Proč se neustále měníš ?

„Protože vaše představa o mně se neustále mění. Vaše myšlenky mění všechno – okamžitě.

Někdy je to jen nepatrná změna, podle toho, jak silná je vaše myšlenka. Intenzívní myšlenky – kolektivní myšlenky – mají nesmírný účinek, neuvěřitelný účinek.

Všechno se mění.“

Dojde tedy k nějaké vážné katastrofě, o jaké jsi mluvil ?

„To nevím. Co si myslíte vy ?

Rozhodněte se vy. Uvědom si, že v každém okamžiku vytváříte svou realitu.“

Já nechci, aby se to stalo.

„Pak se to nestane. Pokud se to ovšem nestane.“

A tady se k tomu vracíme.

„Na tento rozpor si musíte zvyknout. A musíte pochopit nejvyšší pravdu: Na ničem nezáleží.“

Na ničem nezáleží ?

„To ti vysvětlím ve třetí knize.“

Tak dobře… ale nerad čekám.

„I bez toho musíš pochopit ještě spoustu věcí. Příliš nespěchej. Dej si na čas.“

Mám pocit, že už odcházíš. Takhle mluvíš vždycky, když jsi na odchodu. Ještě bych si rád promluvil o některých věcech. Například o tom, zda existují mimozemšťané.

„I o tom budeme hovořit ve třetí knize.“

Řekni mi alespoň něco.

„Chceš vědět, zda ve vesmíru existují nějaké jiné inteligentní životní formy ?

Samozřejmě že existují.“

Jsou stejně primitivní jako my ?

„Některé životní formy jsou méně primitivní, jiné jsou více primitivní. A některé jsou mnohem vyvinutější než vy.“

Navštívili nás už někdy takoví mimozemšťané ?

„Už mnohokrát.“

A proč ?

„Aby zjistili, jak to na Zemi vypadá. Občas proto, aby vám nenápadně pomohli.“

Jak nám pomáhají ?

„Občas vám prostě s něčím pomohou. Jistě víš, že za posledních pětasedmdesát let jste dosáhli většího technologického pokroku než za celou vaši předešlou historii.“

Myslím, že máš pravdu.

„Domníváš se, že jste sami vymyslili takové věci, jako jsou například nadzvuková letadla nebo elektronické kardiostimulátory ?“

Myslím, že ano.

„Proč jste je tedy nevymyslili už před tisíci lety ?“

To nevím. Neexistovala potřebná technologie. Jeden vynález vede k druhému. Všechno je otázka evoluce.

„A nezdá se ti divné, že za tu miliardu let evoluce najednou během jednoho století došlo doslova k „explozi poznání“ ?

Copak nechápeš, že to, co se stalo, je kvantový skok ? Že to nelze logicky vysvětlit ?“

Co tím chceš říct ?

„Chci říct, že byste měli uvažovat o možnosti, že vám někdo pomáhá.“

Jestliže nám někdo pomáhá v technologické oblasti, proč nám nepomůže také v oblasti duchovní ? Proč nám nikdo nepomáhá změnit naše „kolektivní vědomí“ ?

„Někdo vám pomáhá.“

Někdo mně pomáhá ?

„A co si myslíš, že je tato kniha ?“

Hmm.

„Každý den dostáváte nové nápady. Proces duchovní proměny na celé planetě je velmi pomalý proces. Vyžaduje spoustu času a trpělivosti. Celé životy. Celé generace.

Ale pomalu se k tomu přibližujete. Vaše vědomí se pomalu mění. Změna přichází pomalu.“

A ty říkáš, že nám pomáhají nějací mimozemšťané ?

„Ano. Mnoho z nich se pohybuje mezi vámi. Pomáhají vám už mnoho let.“

Proč se nám nepředstaví ? Proč se nám neukážou ? Neposílilo by to jejich vliv ?

„Chtějí vám jen pomoci dosáhnout toho, co si myslí, že většina z vás chce. Nechtějí to dělat za vás. Chtějí vám pomáhat, nechtějí vás nutit.

Kdyby se vám ukázali, už sama moc jejich osobnosti by vás nutila uctívat je a přisuzovat jejich názorům ohromný význam. Takže je mnohem lepší, když dosáhnete moudrostí svým vlastním úsilím. Moudrost, kterou člověk získá z vlastní zkušenosti, nelze tak snadno odhodit. Mnohem víc si vážíte toho, co jste poznali sami, než toho, co vám někdo řekl.“

Uvidíme je někdy ? Setkáme se s nimi někdy, abychom je mohli poznat ?

„Jistě. Až dosáhnete vyšší úrovně vědomí, až se zbavíte strachu, teprve pak se vám ukážou.

Někteří z nich to již udělali – ukázali se několika málo lidem.“

A co je pravdy na různých teoriích, které tvrdí, že tito mimozemšťané jsou zlí ? Chtějí nám někteří z nich ublížit ?

„Jsou lidé, kteří vám chtějí ublížit ?“

Samozřejmě, že jsou.

„Někteří mimozemšťané – ti méně vyvinutí – vám také mohou chtít ublížit. Ale nezapomínej na můj příkaz. Nikoho neposuzuj. Nikdo nedělá nic zlého z hlediska svého pohledu na svět.

Některé bytosti pokročily v oblasti technologie, ale ustrnuly na nízké úrovni myšlení. To se týká například vás.“

Mají-li tito zlí mimozemšťané tak vyspělou technologii, pak je jasné, že by nás mohli zničit. Co jim v tom může zabránit ?

„Jste pod ochranou.“

Opravdu ?

„Ano. Máte příležitost naplnit svůj osud. Všechno záleží na vašem vědomí.“

Co to znamená ?

„To znamená, že dosáhnete toho, co si myslíte.

Čeho se bojíte, to k sobě přitahujete.

Čemu se bráníte, to na vás naléhá.

Co vidíte, to zmizí – a dá vám to možnost, abyste to znovu vytvořili nebo navždy odmítli.

Co si zvolíte, to prožijete.“

Hmm. Tak mi to nepřipadá.

Protože nedůvěřujete moci. Nedůvěřujete mně.“

To asi není moc rozumné.

„Určitě ne.“

 

20

Proč ti lidé nedůvěřují ?

„Protože nedůvěřují sami sobě.“

Proč nedůvěřují sami sobě ?

„Protože je to celý život učili.“

Kdo ?

„Lidé, kteří tvrdí, že jsou mými zástupci na zemi.“

To nechápu. Proč by to dělali ?

„Protože to je jediný způsob, jak ovládat lidi. Kdyby lidé důvěřovali sami sobě, spoléhali by na svou vlastní moc. To by se ovšem nelíbilo těm, kteří dnes mají moc. Mají pod kontrolou moc, která patří vám – a oni si to uvědomují. Kontrolu nad mocí si mohou udržet jedině tím, že zabrání všem pokusům o řešení dvou největších problémů v lidském životě.“

Jakých problémů ?

„V této knize jsem o nich už mnohokrát mluvil. Ale pokusím se to stručně shrnout…

Většinu vašich problémů byste vyřešili, kdybyste:

1. Odhodili představu, že jste od sebe oddělení.
2. Přijali myšlenku viditelnosti.

Nikdy nevěřte, že jste jeden od druhého odděleni, a nikdy nevěřte, že jste odděleni ode mne. Nikdy nikomu nelžete a nikdy nepřijímejte nic jiného než tu nejvznešenější představu, jakou o mně máte.

První volba vede k druhé, neboť jakmile si uvědomíte, že od nikoho a ničeho nejste odděleni, přestanete lhát, protože vám bude jasné, že mluvit pravdu je pro vás to nejlepší.

Tato změna od vás bude vyžadovat velkou moudrost, velkou odvahu a velkou vytrvalost. Neboť strach vám bude našeptávat, že tyto myšlenky jsou mylné. Strach bude tyto vznešené myšlenky nahlodávat a vy si začnete myslit, že jsou prázdné. Strach deformuje a ničí. Proto strach bude vaším úhlavním nepřítelem.

Nikdy však nevytvoříte společnost, po jaké jste vždycky toužili, dokud nepoznáte Nejvyšší pravdu: Co děláte druhým, děláte sobě; co neuděláte pro druhé, neuděláte pro sebe; utrpení druhých je utrpením vaším; radost druhých je radostí vaší. Když se toho všeho vzdáte, vzdáte se části svého já.

Je čas začít nový život. Musíte si uvědomit, čím skutečně jste, abyste se opět stali viditelnými. Neboť jste-li viditelní a je-li viditelný i váš opravdový vztah k Bohu, pak jsme neoddělitelní. A nic nás už nikdy neoddělí.

A přestože opět budete žít v iluzi, že jste oddělené entity, budete si to uvědomovat, budete procházet svými inkarnacemi osvíceně a budete radostně prožívat všechny aspekty svého Já, aniž je budete považovat za realitu.

Až dosáhnete takového stupně osvícení, možná se rozhodnete vrátit se na tento svět, abyste mohli pomáhat druhým. Nevrátíte se proto, abyste poznávali a vytvářeli nové aspekty svého Já, ale proto, abyste rozšiřovali světlo pravdy v tomto světě iluzí. Mnozí před vámi to udělali.“

Přišli na tento svět, aby nám pomohli poznat, kdo jsme ?

„Ano. Jsou to osvícené duše, duše, které se vyvinuly. Už nehledají vyšší aspekty svého já. Nejvyšší zkušenost už mají. A teď vás o té zkušenosti chtějí uvědomit. Přinášejí vám „dobrou zprávu“. Ukážou vám cestu k Bohu. Řeknou vám: „Já jsem cesta, pravda a život. Následujte mě.“ Pak vám svým příkladným chováním ukážou, jak krásně lze žít ve vědomém spojení s Bohem. Tomu se říká božství.

Vždycky jsme spolu spojeni, vy a já. Nemůžeme nebýt spojeni. To je nemožné. I teď žijete v tomto spojení, ale neuvědomujete si to. Je však také možné žít v materiálním těle a přitom si uvědomovat jednotu se vším, co existuje; je možné uvědomovat si Nejvyšší pravdu; a je možné vědomě vyjadřovat, čím skutečně jste. Děláte-li to, pak jste zářným příkladem všem lidem, kteří žijí bez tohoto vědomí. Tím jim pomáháte, aby se v tomto nevědomí navždy neztratili.

Žít ve věčném nevědomí je peklo. Ale to já nedovolím. Nedovolím, aby se ztratila jediná ovce, ale pošlu pro ni… pastýře.

Pošlu mnoho pastýřů, a ty můžeš být jedním z nich. Když probudíš nevědomé duše z jejich spánku, když jim připomeneš, čím jsou, všichni andělé v nebi se budou radovat. Neboť tyto duše byly ztracené, a teď se našly.“

Žijí dnes na naší planetě světci ? Nežili takoví lidé jen v minulosti ?

„Vždycky tady žili, dnes tady žijí a vždycky tady žít budou. Nikdy vás nenechám bez učitelů. Neopustím své stádo, ale vždycky za ním pošlu své pastýře. A těch je hodně, ve vašem světě i v dalších částech vesmíru. V některých částech vesmíru žijí ve stálém spojení jeden s druhým a se mnou a neustále vyjadřují nejvyšší pravdu. To jsou ony osvícené společnosti, o kterých jsem hovořil. Existují, jsou skutečné a posílají vám své emisary.“

Chceš snad říct, že Buddha, Krišna a Ježíš byli mimozemšťané ?

„Ty jsi to řekl, ne já.“

A je to pravda ?

„Slyšel jsi to dnes poprvé ?“

Ne, ale je to pravda ?

„Věříš, že tito duchovní mistři někde existovali, než přišli na Zem, a že se tam vrátili po takzvané smrti ?“

Ano, věřím.

„A kde si myslíš, že to je ?“

Vždycky jsem si myslil, že to je v „nebi“. Věřil jsem, že přišli z nebe.

„A kde si myslíš, že to nebe je ?“

Nevím. V nějaké vzdálené sféře.

„V jiném světě ?“

Ano… už to chápu. Ale považoval jsem jej za svět duchů, nikoli za další svět, jaký známe, nikoli za další planetu.

„Ano, je to svět duchů. Ale proč si myslíš, že by ti duchové – ti Svatí duchové – nechtěli žít někde jinde ve vesmíru, stejně jako žili ve vašem světě ?“

Nikdy jsem o tom takhle nepřemýšlen To mě nikdy nenapadlo.

„ „Mezi nebem a zemí jsou věci, Horácio, o kterých se vašim učencům nikdy ani nesnilo.“

Tak to vyjádřil váš úžasný metafyzik William Shakespeare.“

Takže Ježíš byl mimozemšťan !

„To jsem neřekl.“

Byl, nebo nebyl ?

„Buď trpělivý, můj synu. Nepředbíhej událostem. Je toho ještě hodně. Napíšeme o tom celou další knihu.“

Chceš říct, že musím čekat na třetí knihu ?

„Řekl jsem ti to hned na začátku. Řekl jsem, že budou tři knihy. První měla pojednávat o životních problémech a pravdách jedince. Druhá o životě lidstva na této planetě. A třetí o nejvyšší pravdě a věčných otázkách. Ve třetí knize budou odhalena tajemství vesmíru.

Pokud ovšem odhalena nebudou.“

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Chci říct, že mě už unavuje žít v tom věčném rozporu, o kterém mluvíš. Chci, aby to, co je, opravdu bylo.

„Pak to bude.“

Pokud to nebude.

„Správně ! Přesně tak ! Konečně jsi to pochopil ! Teď chápeš Boží dichotomii. Teď jsi pochopil celý plán.

Všechno – všechno – co kdy bylo, je a bude, existuje v tomto okamžiku. Takže všechno, co je… JE. Ale všechno, co JE, se neustále mění, neboť život je věčný proces tvoření. Takže to, co je… vlastně NENÍ.

Toto JSOUCNO NENÍ NIKDY STEJNÉ. To znamená, že JSOUCNO NENÍ.“

Pak mi tedy odpusť, Charlie, ale jak může cokoli něco znamenat ?

„Nic na světě nic neznamená. Ale zase už předbíháš. Vysvětlím ti to v pravý čas, synu. Všechno má svůj čas. Všechna velká tajemství vesmíru budou vysvětlena ve třetí knize. Pokud ovšem…“

POKUD VYSVĚTLENA NEBUDOU.

„Přesně tak.“

Dobře, dobře tedy… Ale co máme dělat do té doby, než bude ta kniha napsaná ? Co máme dělat, abychom porozuměli, abychom našli cestu zpátky k Bohu ? Musíme se vrátit k náboženství ?

„Vraťte se k duchovnosti. Zapomeňte na náboženství.“

Tohle prohlášení hodně lidí rozzlobí.

„Většině lidí se ta kniha nebude líbit… pokud ovšem tomu tak nebude.“

Proč nám radíš, abychom zapomněli na náboženství ?

„Protože náboženství pro vás není dobré. Aby mělo organizované náboženství úspěch, musí přesvědčit lidi, že je potřebují. A mají-li lidé věřit něčemu jinému, musejí přestat věřit sobě. Takže prvním úkolem náboženství je přimět vás k tomu, abyste ztratili důvěru v sebe. Druhým úkolem je přesvědčit vás, že náboženství zná odpovědi, které vy neznáte. A třetím úkolem náboženství je přimět vás k tomu, abyste tyto odpovědi přijali bez ptaní.

Neboť když se ptáte, začnete myslit. Když myslíte, začnete se vracet ke svému vnitřnímu zdroji. To však náboženství nemůže dovolit, protože byste dospěli k jinému názoru než má náboženství. Proto vás náboženství musí přinutit, abyste přestali věřit sami sobě, abyste začali pochybovat o vlastní schopnosti myslit.

Je tu však jeden problém: Nemůžete-li nekriticky přijmout ani své vlastní myšlenky, jak byste mohli přijmout myšlenky, které vám nabízí náboženství ?

Brzy přestanete věřit i v existenci Boha – o které jste předtím nepochybovali. Dokud jste spoléhali na svou intuici, nemuseli jste sice vědět, co jsem, ale bylo vám jasné, že existuji !

Agnostiky vytvořilo náboženství.

Každý myslící člověk, který začne přemýšlet o tom, co náboženství udělalo, musí dojít k závěru, že náboženství nemá žádného Boha. Neboť náboženství nahradilo vaši lásku k Bohu strachem z Boha.

Náboženství vám nařizuje, abyste se sklonili před Bohem, k němuž jste předtím vzhlíželi s radostí.

Náboženství vás naplňuje strachem z rozhněvaného Boha, ke kterému jste se předtím obraceli s důvěrou o pomoc.

Náboženství vám radí, abyste se styděli za své tělo, které jste předtím oslavovali jako největší dar života.

Náboženství vás učí, že k tomu, abyste se přiblížili k Bohu, potřebujete zprostředkovatele, zatímco předtím jste žili v přirozeném spojení s Bohem.

Náboženství vám přikazuje, abyste milovali Boha, kterého jste předtím milovali, protože jste ho nemohli nemilovat.

Náboženství rozbilo jednotu – která je synonymem Boha.

Náboženství odděluje člověka od Boha, člověka od člověka, muže od ženy – některá náboženství dokonce tvrdí, že muž je nad ženou, stejně jako je Bůh nad člověkem.

Řeknu ti tohle: Bůh není nad člověkem a muž není nad ženou – to není „přirozený řád věcí“. Tak si to přáli jen mocní (většinou muži), když vytvářeli svá patriarchální náboženství a systematicky překroutili bibli takovým způsobem, aby vyhovovala jejich modelu světa.

Náboženství dodnes tvrdí, že žena je míň než muž, že je druhořadá, že není schopna kázat Slovo Boží.

Jako malé děti se stále dohadujete o tom, které pohlaví jsem zmocnil ke kněžskému úřadu.

Řeknu ti tohle: Vy všichni jste moji kněží ! Každý z vás.

Nikdo k tomu není „vhodnější“ než kdokoli jiný. Každý může vykonávat mou práci.

Ale většina vašich mužů se chová jako vaše národy. Touží po moci. Nechtějí moc sdílet. Chtějí moc jen vykonávat. Proto si vytvořili Boha odpovídajícího jejich představám. Boha, který nechce sdílet moc. Ale já ti řeknu tohle: Sdílení moci je pro Boha největším potěšením.

Přál bych si, abyste byli jako já.“

Ale my nemůžeme být jako ty. To by bylo rouhání.

„Rouhání je to, že vás učili takové věci. Řeknu ti tohle: Byli jste stvořeni podle obrazu Boha – to je osud, který jste sem přišli naplnit.

Nejste tu proto, abyste stále bojovali a nikdy se nikam nedostali. Nedal jsem vám nemožný úkol.

Věřte v dobrotu Boha a věřte v dobrotu světa, jejž stvořil – věřte svému posvátnému Já.“

V této knize jsi řekl něco, co mě velice zaujalo. Rád bych se k tomu vrátil ještě před koncem knihy. Řekl jsi: „Absolutní moc nevyžaduje vůbec nic.“ Vyjadřuje to Boží povahu ?

„Konečně jsi to pochopil.

Řekl jsem: „Bůh je všechno a Bůh se stává vším. Neexistuje nic, co Bůh není, a všechno, co Bůh prožívá, prožívá skrze vás.“ Ve své nejčistší formě jsem Absolutní bytí. Jsem naprosto všechno, a proto nechci a nepotřebuji vůbec nic.

Z této absolutně čisté formy si mě vytváříte. Je to, jako byste konečně uzřeli Boha a řekli: „Co s tím uděláme ?“ Ať už uděláte cokoli, vždycky se budu vracet ke své nejčistší formě, na kterou nemohu zapomenout. Všechno ostatní je fikce. Všechno ostatní si vymýšlíte.

Někteří by ze mě rádi udělali žárlivého Boha; ale kdo může být žárlivý, když je a má všechno ?

Někteří by ze mě rádi udělali rozzlobeného Boha; ale co mě může rozzlobit, když mně nic nemůže ublížit ?

Někteří by ze mě rádi udělali mstivého Boha; ale komu bych se mstil, když jsem všechno, co existuje ?

A proč bych trestal sám sebe za to, že tvořím ? Proč bych vás stvořil, dal vám tvůrčí schopnosti, dal vám svobodnou vůli, abyste mohli dělat, co chcete, a pak vás věčně trestal za to, že jste se rozhodli „špatně“ ?

Řeknu ti tohle: Nic takového bych nikdy neudělal – a v tom spočívá vaše svoboda.

Ve skutečnosti nejsem tyran – tím jsem jen ve vaší představivosti.

Můžete přijít domů, kdykoli chcete. Můžeme být spolu, kdykoli chcete. Můžete opět zakusit extázi našeho spojení. Až ucítíte vítr na své tváři. Až uslyšíte zvuk cvrčka pod diamantovou oblohou letní noci.

Jsem s vámi pořád. Jsem s vámi až do konce času. Vaše spojení se mnou je úplné – vždycky bylo, vždycky je a vždycky bude.

Vy a já jsme jeden celek – teď a navždy.

Teď jděte a vyjádřete svým životem tuto pravdu.

Ať všechno, co děláte, vyjadřuje vaši nejkrásnější myšlenku. Naplňte každý okamžik extází Boha, který se skrze vás realizuje. Vyjadřujte svou bezpodmínečnou a věčnou lásku všem lidem, s nimiž přijdete do styku. Buďte světlem v temnotě a neproklínejte ho.

Buďte nositeli světla.

Těmi jste.

Buďte jimi !“

 

(21)

NA ZÁVĚR

Děkuji vám za to, že jste se ke mně přidali na této cestě. Vím, že pro některé z vás to nebylo snadné. Mnoho myšlenek v této knize zpochybňuje hodně z toho, co nás celý život učili. Tyto myšlenky nás podněcují k tomu, abychom si vytvořili nové názory, abychom změnili své chování a uvěřili, že všechno může být jinak. Vedou nás k tomu, abychom se zamyslili nad svým životem a nad tím, jak jej žijeme.

Tohle je hnutí nového myšlení, o kterém jsme slyšeli. Není to organizace, je to vývojový proces, skrze který celá společnost mění způsob své existence. Je to teorie sté opice v akci. Je to o kritickém množství. Tento materiál jsem prezentoval přesně tak, jak mi byl předán, abych tuto společenskou změnu pomohl urychlit.

A taková změna je nutná. Neboť nemůžeme pokračovat v tom, co děláme. Myšlenky a názory, kterými se stále ještě řídíme, nás nikam nevedou. Ve skutečnosti nás téměř zničily. Proto se musíme změnit. Jestliže chceme svým dětem předat vůbec nějaký svět, pak se musíme změnit.

A teď vám chci říct, že mám v lidstvo nesmírnou důvěru. Věřím, že dnes máme neobyčejnou příležitost zbavit se všeho, co nám bránilo v realizaci našich nejkrásnějších možností. Všude vidím růst vědomí, nejen vědomí individuálního, ale – konečně – také vědomí kolektivního. Právě toto kolektivní vědomí se stane hnací silou našeho života na této planetě.

Posvátným cílem Hovorů s Bohem je zvýšení úrovně kolektivního vědomí. Slova v těchto knihách nebyla předána jen mně – ale celému světu skrze mě. I vy byste je měli předávat dál. Nedovolte, aby skončila svou cestu ve vaší mysli. Přidejte se ke mně a staňte se posly, kteří tato slova předávají širší veřejnosti.

Všichni si uvědomujeme, že situace v našem světě není dobrá. Je však zajímavé, že jestliže si to každý z nás uvědomuje, proč se ji všichni společně nepokusíme změnit ? Tato otázka trápí lidstvo. Jak změnit individuální vědomí v kolektivní akci ?

Věřím, že to můžeme udělat nejen tím, že budeme rozšiřovat poselství Hovorů s Bohem, ale také tím, že se zapojíme do činnosti organizace, které usilují o stejné změny a sledují stejné cíle. Rád bych se zmínil o třech takových skupinách. (Samozřejmě si uvědomuji, že je mnoho dalších.)

Jestliže souhlasíte alespoň s něčím, co jste v této knize četli, doporučuji vám, abyste se spojili s Institutem ekologické ekonomiky (Institute of Ecolonomics), který založil můj přítel Dennis Weaver. Hlavním principem tohoto institutu je názor, že ekologie a ekonomika nejsou nepřátelé a že zlepšení životních podmínek na světě lze dosáhnout jedině sjednocením těchto dvou přístupů.

Dennis a jeho institut v současné době hledají nové způsoby komunikace a spolupráce mezi podnikatelským sektorem a ekologickými organizacemi i jednotlivci, kteří se snaží zlepšit světovou ekologii. Dennis věří, že ekologická a ekonomická hnutí nemusí pracovat proti sobě.

Máte-li zájem podpořit tuto myšlenku sblížení ekologie a ekonomiky, pište na adresu:

The Institute for Ecolonomics
Post Office Box 257
Ridgeway, CO 81432

Další organizace (které si velmi vážím) je „Foundation for Ethics and Meaning“ (Nadace pro etiku a smysl), založená Michaelem Lernerem. Michael a já jsme hovořili o mnoha problémech, kterými se zabývá druhá kniha Hovorů s Bohem. Michael mi řekl, že založil svou organizaci jako nástroj hnutí, jehož cílem je změnit základní etickou orientaci americké společnosti.

Michael se snaží změnit ty nejzákladnější definice naší společnosti. Říká, že bychom měli hodnotit efektivnost korporací, legislativy a sociálních programů spíš podle toho, do jaké míry zlepšují mezilidské vztahy, nikoli podle toho, do jaké míry zvyšují moc a bohatství.

Michael je autorem knihy „The Politics of Meaning“, kterou vám upřímně doporučuji. Jak říká Cornel West na zadním přebalu knihy: „Najděte v sobě tu odvahu a přečtěte si ji.“ O těchto otázkách se můžete dočíst také v časopise „Tikkun“, který jeho organizace vydává.

Chcete-li si předplatit tuto podnětnou publikaci, pište na adresu:

The Foundation for Etbics and Meaning
26 Fell Street
San Francisco, CA 94103
Tel: (415) 575-1200

Třetí organizace, o které jsem se dověděl, se jmenuje „Center for Visionary Leadership“ (Středisko pro kultivaci vizionářského vedení), které bylo založeno Corinne McLaughlinovou a Gordonem Davidsonem. Corinne a Gordon jsou autory dvou důležitých knih: „Spiritual Politics: Changing the world from the Inside Out“ (Duchovní politika; Jak změnit svět zevnitř) a „Builders of the Dawn“ (Tvůrci nového zítřka). Jejich vzdělávací středisko se snaží najít duchovní řešení společenských problémů. Nabízí různé programy pro veřejnost a organizuje školení pro jednotlivce i organizace. Jedním takovým programem, který mě fascinuje, je program občanského dialogu, jehož cílem je řešit naléhavé problémy, které rozdělují lidstvo. Chcete-li se zapojit do jejich činnosti, pište na adresu:

The Center for Visionary Leadership
3408 Wisconsin Ave NW
Suite 200
Washington, D.C. 20016
Tel: (202) 237-2800
E-mail: CVLD@netrail.net

Někteří z vás možná budou mít zájem podporovat všechny tři organizace, jako to dělám já. Ať už se rozhodnete jakkoli, doufám, že si uvědomíte, že úsilí jedince může mít skutečný vliv na řešení problémů, před kterými dnes stojíme. Na vaši otázku, co můžete udělat, odpovídám: Můžete udělat hodně.

Tohle je výzva k akci. Žádost o posílení první linie. Vyzývám vás, abyste se přidali k armádě duchovních pracovníků, které spojuje společná touha přinést do světa porozumění a lásku.

Myšlenky, které mi byly předány v Hovorech s Bohem, mě naprosto změnily. A změní i vás. Vy i já jsme přitahováni na samý okraj. Jsme nuceni přehodnotit naše dosavadní názory a způsoby jednání.

Mnoha lidí nebude souhlasit s některými myšlenkami v této knize. My lidé se koneckonců prohlašujeme za úžasné, nadřazené a osvícené bytosti. „Hovory s Bohem“ zkoumají pravdivost tohoto tvrzení a upozorňují nás, že to není tak docela pravda. To nemusí být mnoha lidem příjemné. Nicméně nepohodlí je známkou růstu, život začíná na konci zóny pohodlí a jistoty.

V našem procesu růstu však nemusíme přijímat všechny myšlenky – a já v žádném případě netvrdím, že byste měli přijímat jako „evangelium“ myšlenky prezentované v této trilogii, To je to poslední, co by si Bůh přál. Neboť poklad je v otázce, nikoli v odpovědi. Tato kniha nechce, abychom přijali její odpovědi – chce, abychom se neustále ptali.

Otázky, které nám klade, nás vedou na okraj našeho chápání, našich přesvědčení a naší zkušenosti. Vyzývá nás k novému životu.

Chcete-li se do tohoto tvůrčího procesu aktivně zapojit, jste-li přesvědčeni, že jste jedním z poslů, pak vstupte do naší nové armády. Podporujte organizace, o nichž jsem tu mluvil.

Rád bych vám řekl ještě o jedné skupině. Tuto skupinu jsme založili společně s Nancy. Jmenuje se „ReCreation“ a jejím cílem je přesvědčit lidi, aby se vrátili k tomu, čím skutečně jsou, a tím změnili svět.

Celý život je proces neustálého tvoření a přetváření. Tento proces začíná ve vaší duši. Vaše duše ví, zda je teď pravý čas pokusit se povznést na vyšší úroveň. Vím, že pro mě ten čas nastal.

Proto jsem veřejně oznámil, že cílem naší nadace je sponzorovat první Mezinárodní sympozium o integraci duchovnosti. Věřím, že svět by se mohl změnit ze dne na den, kdyby se všichni lidé na této planetě rozhodli, že si začnou vládnout na základě nejvyšších duchovních principů.

Naše nadace také pořádá přednášky a organizuje semináře po celém světě. Tímto způsobem se snažíme urychlit změnu společenského modelu. Třetí kniha Hovorů s Bohem jde ještě dál než první dvě knihy. Podrobně popisuje nejen vývojový proces jedince, ale také struktury vysoce vyvinutých společností ve vesmíru. Zkrátka a dobře, nabízí vynikající model těm, kdo chtějí začít nový život.

Náš informační bulletin nabízí praktické rady, jak to dělat, jak se stát tvůrcem nového modelu a nové reality. Tyto informace jsou prezentovány ve formě odpovědí na otázky čtenářů na celém světě. Bulletin obsahuje také informace o činností naší nadace a je vhodným prostředkem k udržování spojení s energií Hovorů s Bohem,

Máte-li zájem si bulletin objednat, pište na adresu:

ReCreation
The Foundation for Personal Growth
and Spiritual Understanding
Postal Drawer 3475
Central Point, Oregon 97502
Tel: (514) 734-7222
E-mail: Recreating@aol.com

Od té doby, co vyšla první kniha, jsem dostal spoustu dopisů plných porozumění a lásky. Ani vám nedovedu říct, co to pro mě znamená. Čtenáři se mě často ptají, jak se od té doby změnil můj život. Podrobná odpověď by se nevešla na pár stránek, ale mohu vám říct, že se změnil neuvěřitelně.

Cítím se jako nový člověk. Moje vztahy k mým dětem se zlepšily. Vzal jsem si za manželku tu nejneobyčejnější ženu, jakou jsem kdy poznal. Odpustil jsem sám sobě všechno, co jsem dělal v minulosti. Vyrovnal jsem se nejen s tím, čím jsem byl, ale i s tím, čím jsem dnes a čím se chci stát. Konečně jsem pochopil, že nejsem tím, čím jsem byl včera, a že vytvářím ty nejkrásnější zítřky, když v každém okamžiku žiju podle své nejvznešenější vize.

Doufám, že mě budete i nadále podporovat, jako jste mě podpořili stovkami dopisů, a že všichni společně vytvoříme nejkrásnější vizi pro celé lidstvo. Pak budeme schopni změnit svět.

To od nás bude vyžadovat velké úsilí. Ale od těch, kterým bylo hodně dáno, se hodně vyžaduje. A zatímco jsme přitahováni na okraj zóny pohodlí a jistoty – kam některé lidi tato kniha možná dotlačila – nesmíme zapomínat, že dobrodružství začíná teprve na okraji. Tam jsou nové příležitosti. Tam začíná skutečná tvůrčí činnost. A tam se musíme všichni setkat, máme-li, slovy Roberta Kennedyho, najít novější svět.

Francouzský básník a filozof Guillaume Apollinaire napsal:

„Pojďte až na kraj.“
„Nemůžeme. Máme strach.“
„Pojďte až na kraj.“
„Nemůžeme, Spadneme !“

„Pojďte až na kraj.“

A oni šli.
A on je strčil.

A oni letěli.
Pojďme letět společně.

Neale Donald Walsch

 

 

Kniha Hovory s Bohem II.  ke stažení ve formátu word zde:        HOVORY S BOHEM II_moji-andele.cz

 

The post Hovory s Bohem 2 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-2-neobvykly-dialog/feed/ 0 1029
Hovory s Bohem 1 – neobvyklý dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-1-neobvykly-dialog/?utm_source=rss&utm_medium=rss&utm_campaign=hovory-s-bohem-1-neobvykly-dialog https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-1-neobvykly-dialog/#respond Sat, 23 Aug 2014 14:35:45 +0000 http://www.moji-andele.cz/?p=1004 HOVORY S BOHEM neobvyklý dialog, první kniha, Neale Donald Walsch plné znění v přepisu

The post Hovory s Bohem 1 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
Hovory s bohem 1 - neobvyklý dialogHOVORY S BOHEM

neobvyklý dialog

první kniha

Neale Donald Walsch

 

1995

 

PODĚKOVÁNÍ

Především chci poděkovat Zdroji všeho, co je v této knize, všeho, co je živé – a Zdroji samotného života.

Zadruhé chci poděkovat svým duchovním učitelům, mezi které patří světci a mudrci všech náboženských vyznání.

Je mi jasné, že bychom všichni mohli jmenovat lidi, kteří se dotkli našeho života tak hluboce, že je nemožné je charakterizovat nebo zařadit do přesně vymezených kategorií; lidi, kteří s námi sdíleli svou moudrost, řekli nám svou pravdu, trpělivě snášeli naše chyby a slabosti a nikdy nás neopustili, neboť viděli naše nejlepší stránky Lidi, kteří nám pomáhali růst tím, že odmítali přijmout ty stránky naší povahy, o nichž věděli, že jsme si je nikdy nevybrali.

Mezi tyto lidi patří Samantha Gorskiová, Tara-Jenelle Walschová, Wayne Davis, Bryan Walsch, Martha Wrightová, Ben Wills ml., Roland Chambers, Dan Higgs, C. Berry Carter II, Ellen Moyerová, Anne Blackwellová, Dawn Dancing Free, Ed Keller, Lyman W. (Bill) Griswold, Elisabeth Kűblerová-Rossová a drahý Terry Cole Whittaker.

Rád bych mezi ně zařadil také své kamarády z mládí, jejichž pomoci si hluboce vážím, ale jež nechci jmenovat, abych se nedotkl jejich soukromí.

Zatímco mé srdce přetéká vděčností za všechny dary, které jsem od těchto úžasných lidí dostal, rád bych poděkoval především své pomocnici, manželce a družce Nancy Flemingové Walschové, ženě neobyčejně moudré, soucitné a milující, která mi ukázala, že mé nejkrásnější představy o lidských vztazích nemusí zůstat fantazií, ale že se mohou splnit.

A nakonec se chci zmínit o několika lidech, které jsem osobně nikdy nepoznal, ale kteří mě ovlivnili tak hluboce, že nemohu nevyužít této příležitosti, abych jim z hloubi duše poděkoval za okamžiky nesmírné radosti, za jejich porozumění lidské situaci a za ryzí lifegefeelkin (toto slovo jsem si vymyslil!), jež mi poskytli.

Všichni víte, jaké to je, když vám někdo ukáže, co je v životě opravdu skutečné. Za většinu takových zážitků vděčím tvůrčím umělcům, neboť právě oni mi dávají inspiraci, ke které se vracím ve chvílích hluboké kontemplace a ve které nacházím nejkrásnější vyjádření toho, čemu říkáme Bůh.

Proto chci poděkovat Johnu Denverovi, jehož písně naplňují mou duši novou životní nadějí; Richardu Backovi, jehož knihy popisují mnoho z mých vlastních zážitků a jsou mi tak blízké, jako bych je sám napsal; Barbře Streisandové, jejíž hudební a herecké umění mě znovu a znovu dojímá, nebo mi dovoluje nejen chápat, ale skutečně cítit všechno, co je pravdivé; a Robertu Heinleinovi, jehož vizionářská literární díla kladou otázky a nabízejí odpovědi způsobem, jakého se nikdo jiný neodvážil.

Věnováno

ANNE M. WALSCHOVÉ,

která mě nejen přesvědčila, že existuje Bůh,
ale také otevřela mou mysl nádherné pravdě,
že Bůh je mým nejlepším přítelem;
která mi byla víc než matkou
a probudila ve mně lásku k Bohu
a ke všemu dobrému.
Máma byla
mým prvním setkáním
s andělem.

ALEXOVI M. WALSCHOVI,

který mi celý život opakoval
„To je snadné,“
„Nemusíš se spokojit s odmítnutím,“
„Sám jsi strůjcem svého štěstí,“
„Život je štědrý“.
Táta byl první,
kdo mi ukázal,
co je nebojácnost.

ÚVOD
Brzy prožijete něco neobyčejného. Budete hovořit s Bohem. Ano, ano. Vím… je to nemožné. Pravděpodobně si myslíte (nebo vás to učili), že to není možné. Člověk může hovořit k Bohu, zajisté, nemůže však hovořit s Bohem. Bůh vám přece nebude odpovídat. Určitě ne ve formě každodenního, běžného rozhovoru !

Totéž jsem si myslil i já. Pak se mi však přihodila tato kniha. A to myslím doslovně. Tuto knihu jsem totiž nenapsal, tato kniha se mi přihodila. Až ji budete číst, totéž se stane vám, neboť všichni jsme vedeni k pravd, na kterou jsme připraveni.

Kdybych o tom nemluvil, pravděpodobně bych měl mnohem klidnější život. Ale to není důvod, proč se mi to stalo. Ať už mi tato kniha způsobí sebevětší nepříjemnosti (například že budu považován za rouhače, podvodníka nebo pokrytce za to, že jsem podle těchto zásad nežil v minulosti, nebo – což je možná ještě horší – že budu považován za svatého muže), není možné, abych tento proces dnes zastavil. Ostatně jej ani zastavit nechci. Měl jsem mnoho příležitostí, abych od toho všeho upustil, nicméně jsem to neudělal. Rozhodl jsem se vytrvat v tom, co mi radí můj instinkt, místo abych se řídil radami většiny lidí.

Můj instinkt mi říká, že tato kniha není nesmyslným výplodem nešťastné duchovní představivosti ani obhajobou člověka, který chce ospravedlnit svůj špatný život. O tom všem jsem samozřejmě přemýšlel. Proto jsem tuto knihu dal přečíst několika lidem, ještě když byla v rukopisné formě. Všichni byli dojati. A všichni plakali. A všichni se smáli jejímu humoru. A pak mi říkali, že se jejich život změnil. Úplně se změnili. Nalezli v sobě novou sílu.

Mnozí tvrdili, že byli transformováni.

A tehdy jsem si uvědomil, že tato kniha je pro každého a že musela být vydána, neboť je nádherným darem pro všechny ty, kteří se vážně zamýšlejí nad otázkami a opravdu hledají odpovědi; pro všechny ty, kteří hledají pravdu s upřímným srdcem, toužící duší a otevřenou myslí. To znamená pro většinu z nás.

Tato kniha se pokouší odpovědět na většinu otázek týkajících se života a lásky, smyslu a funkce, lidí a lidských vztahů, dobra a zla, viny a hříchu, odpuštění a spásy, cesty k Bohu a cesty do pekla… prostě všeho. Pojednává o sexualitě, moci, penězích, dětech, manželství, rozvodech, životním poslání, zdraví, posmrtném životě i životě před narozením… prostě o všem. Zabývá se problematikou války a míru, vědění a nevědění, dávání a přijímání, radosti a smutku. Zamýšlí se nad konkrétním i abstraktním, viditelným i neviditelným, pravdou i nepravdou.

Lze říci, že tato kniha je „posledním Božím slovem“, přestože některým lidem to může připadat neuvěřitelné, zejména domnívají-li se, že Bůh přestal hovořit před dvěma tisíci lety nebo že pokud stále ještě hovoří, pak jen se světci, šamany nebo s lidmi, kteří meditují třicet let nebo jsou dobří dvacet let nebo jsou alespoň částečně dobří deset let (já sám nepatřím do žádné z těchto kategorií).

Ve skutečnosti však Bůh hovoří ke každému. K dobrému i špatnému. Ke světci i lotrovi. A zajisté ke všem z nás, kteří nepatříme k žádnému z těchto extrémů. Podívejte se třeba na sebe. Bůh k vám v životě přišel mnoha způsoby a tohle je další z nich. Kolikrát jste slyšeli známou pravdu: Když je žák připraven, učitel se objeví. Tato kniha je naším učitelem.

Krátce po tom, co mě tento text začal napadat, uvědomil jsem si, že hovořím s Bohem. Přímo, osobně. Nevyvratitelně. Uvědomil jsem si, že Bůh odpovídá na mé otázky přiměřeně mé schopnosti chápat. To jest, odpovídal mi takovým způsobem, jaký jsem byl schopen pochopit. Tato skutečnost do značné míry vysvětluje hovorovou formu knihy i občasné odkazy na látku, kterou jsem získal z jiných zdrojů a ze své dřívější zkušenosti. Dnes vím, že všechno, co mi život dal, pochází od Boha, a nyní se to všechno sjednocuje v jedné velkolepé, kompletní odpovědi na každou otázku, která mě kdy napadla.

Během tohoto procesu jsem si uvědomil, že je produkována kniha – kniha určená k publikaci. V pozdější části dialogu mi bylo řečeno, že budou napsány tři knihy a že:

1. První bude pojednávat o osobních problémech a příležitostech člověka.

2. Druhá bude pojednávat o obecnějších otázkách geopolitického a metafyzického života na této planetě a o problémech, před kterými dnes lidstvo stojí.

3. Třetí bude pojednávat o univerzálních pravdách nejvyššího řádu a o problémech a příležitostech duše.

Tato kniha, dokončená v únoru 1993, je první z nich. Když jsem přepisoval tento dialog, podtrhával jsem slova, která přicházela s obzvláštním důrazem – jako by je Bůh vytruboval – a ta byla pak vytištěna kurzívou.

Dnes – když jsem opětovně prostudoval moudrost, kterou tato kniha obsahuje – musím přiznat, že se stydím za svůj vlastní život, během kterého jsem se dopustil mnoha omylů a chyb, často se choval ostudně a učinil některá rozhodnutí, která druzí jistě považují za škodlivá a neodpustitelná. Ačkoli hluboce lituji, že jsem druhým lidem způsobil bolest, jsem nevýslovně vděčný za všechno, co jsem se naučil; také jsem zjistil, že se stále musím učit kvůli lidem kolem sebe. Omlouvám se všem za to, že se učím tak pomalu. Přesto jsem povzbuzován Bohem, abych si odpustil své chyby, překonal strach a výčitky svědomí a vždycky se snažil žít lepším životem.

Vím, že právě to chce Bůh od nás všech.

Neale Donald Walsch
Central Point, Oregon
Vánoce 1994

1

Na jaře 1992 – kolem velikonoc, pokud se nemýlím – se mi přihodilo něco neobyčejného. Bůh s vámi začal hovořit. Skrze mne.

Dovolte mi, abych vám to vysvětlil.

V té době jsem byl velmi nešťastný; celý svůj život jsem považoval za naprostý neúspěch. Protože jsem měl už dlouhou dobu ve zvyku zapisovat si své myšlenky ve formě dopisů (které jsem obvykle neodeslal), vzal jsem si svůj věrný poznámkový blok a začal jsem na jeho stránky vylévat své city.

Tentokrát jsem však nepsal dopis určitému člověku, o kterém jsem si myslil, že mě šikanuje, ale adresoval jsem jej přímo tomu, kdo mě šikanuje ze všech nejvíce. Rozhodl jsem se, že napíšu dopis Bohu.

Byl to vášnivý, záštiplný dopis, plný zmatených odsouzení. Obsahoval hromadu zlostných otázek.

Proč se mi v životě nic nedaří ? Co mám udělat, aby se můj život zlepšil ? Proč nemohu najít štěstí ve svých vztazích k druhým lidem ? Nebudu mít nikdy dostatek peněz ? A nakonec – Co jsem udělal, že si zasluhuji tak těžký život ?

Když jsem napsal poslední hořkou a nezodpověditelnou otázku a připravoval se odložit pero, má ruka zůstala nad papírem, jako by ji tam držela nějaká neviditelná síla. Najednou se pero začalo pohybovat samo od sebe. Neměl jsem nejmenší představu o tom, co budu psát, ale zdálo se, že mě něco napadá, a tak jsem se rozhodl pokračovat. Na papíře se objevilo…

„Opravdu chceš, abych ti odpověděl na všechny tyto otázky, nebo si psaním jen ulevuješ ?“

Zarazil jsem se… ale po chvíli má mysl našla odpověď. Napsal jsem ji tedy na papír.

Samozřejmě že si psaním ulevuji, ale jestliže existují odpovědi na tyto otázky, zatraceně rád bych je slyšel !

„Vy lidé jste „zatraceně“ přesvědčeni o mnoha věcech. Ale nebylo by pěkné, kdybyste o něčem byli „požehnaně“ přesvědčeni ?“

Napsal jsem tedy: Co to má znamenat ?

Aniž jsem si to uvědomil, začal jsem rozhovor… a psal jsem, jako by mi někdo diktoval.

Tento diktát pokračoval tři roky, ale tehdy jsem neměl ani ponětí, kam to všechno povede. Odpovědi na mé otázky nikdy nepřišly dříve, než jsem je napsal na papír a než jsem se přestal zabývat vlastními myšlenkami. Často mě odpovědi napadaly rychleji, než jsem byl schopen psát, a tak jsem škrabal, abych jim stačil. Když jsem začal být zmatený nebo jsem zapomněl, že slova přicházejí odjinud, položil jsem pero a přestal psát, dokud jsem opět nedostal inspiraci – lituji, ale to je jediné vhodné slovo – abych se k dopisu mohl vrátit.

Tyto rozhovory stále pokračují. Mnoho z nich najdete na následujících stránkách… na stránkách, které obsahují ohromující dialog, jemuž jsem zpočátku nevěřil, pak jsem jej považoval za důležitý jen pro sebe, ale dnes už vím, že nebyl určen jen pro mne. Byl určen pro vás a pro každého, kdo čte tuto knihu. Neboť mé otázky jsou také vašimi otázkami.

Přál bych si, abyste se do tohoto dialogu zapojili co možno nejdříve, neboť tu jde především o vás – nikoli o mne. Co vás sem přivedlo, je váš život. Tato kniha se týká vašich osobních zkušeností. Jinak byste ji teď nečetli.

Začněme tedy náš dialog otázkou, kterou jsem kladl velmi dlouho: Jak a ke komu hovoří Bůh ? Na tuto otázku jsem dostal následující odpověď:

„Hovořím ke každému. Stále. Problém není v tom, ke komu hovořím, ale v tom, kdo mě poslouchá.“

To mě zaujalo a proto jsem Boha požádal, aby mi to vysvětlil podrobněji. A Bůh mi řekl tohle:

„Především zaměňme slovo hovořit za slovo komunikovat. Je to mnohem přesnější výraz. Kdykoli se snažíme hovořit jeden k druhému – já k lidem, vy ke mně – slova nás okamžitě začnou omezovat. Proto nekomunikuji jen slovy. Ve skutečnosti to dělám jen velmi zřídka. Nejčastěji komunikuji skrze city.

City jsou jazykem duše.

Chcete-li zjistit, co je pro vás v danou chvíli pravdivé, zeptejte se svých pocitů.

Pocity je někdy obtížné objevit – a často ještě obtížnější přiznat. A přesto se ve vašich nejhlubších pocitech skrývá vaše nejvyšší pravda.

K těmto pocitům se však musíte umět dostat. A já vám ukážu jak. Znovu. Pokud si to budete přát.“

Řekl jsem Bohu, že si to opravdu přeji, ale že bych byl rád, kdyby mi nejdříve odpověděl na mou první otázku. A Bůh řekl:

„Komunikuji také prostřednictvím myšlenek. Myšlenky a pocity nejsou totéž, přestože k nim dochází zároveň. Při komunikaci prostřednictvím myšlenek často užívám představ a obrazů. Z toho důvodu jsou myšlenky mnohem účinnějším prostředkem komunikace než pouhá slova.

Jako účinného komunikačního prostředku užívám také zkušenosti.

Teprve když pocity, myšlenky i zkušenost zklamou, užívám slov. Slova jsou ve skutečnosti nejméně účinným prostředkem komunikace, neboť jsou velmi často interpretována nesprávně.

A proč je tomu tak ? Je tomu tak proto, že slova jsou jen slova. Jsou to pouhé zvuky, které symbolizují pocity, myšlenky a zkušenost. Jsou to symboly. Značky. Insignie. Slova nevyjadřují Pravdu. Nejsou skutečností.

Slova vám mohou pomoci něco pochopit. Zkušenost vám dovoluje něco poznat. Existují však věci, které nemůžete zakusit. A proto jsem vám dal další nástroje poznáni. Ty se jmenuji pocity. A také myšlenky.

Největší ironií však je, že všichni připisujete tak velký význam slovu Božímu a tak malý význam vlastní zkušenosti.

Ve skutečnosti si ceníte zkušenosti tak málo, že když se vaše vlastní poznání Boha liší od toho, co jste o Bohu slyšeli, automaticky se vzdáte vlastní zkušenosti a přijmete slova, zatímco byste měli udělat pravý opak.

Vaše zkušenost a vaše pocity představují to, co o něčem intuitivně víte. Slova jen symbolizují, co víte, a často vás mohou zmást.

Tohle jsou tedy nástroje, kterými komunikuji. Nicméně to nejsou metody, neboť ne všechny pocity, ne všechny myšlenky, ne všechny zážitky a ne všechna slova pocházejí ode mne.

Mnoho slov bylo vyřčeno jinými, mým jménem. Mnoho myšlenek a mnoho pocitů je podporováno něčím, co jsem přímo nestvořil. To je zdrojem mnoha vašich zkušeností a zážitků.

Problém spočívá ve správném rozlišování. Někdy je obtížné rozeznat, co přichází od Boha a co z jiných zdrojů. Rozlišovat je snadné, užijete-li tohoto základního pravidla:

Vaše nejvyšší myšlenky, vaše nejsrozumitelnější slova, vaše nejvznešenější pocity přicházejí vždy ode mne. Všechno ostatní přichází z jiného zdroje.

Nyní se rozlišování stává snadným, neboť ani pro začátečníka není obtížné rozpoznat, co je nejvyšší, nejsrozumitelnější a nejušlechtilejší.

Přesto vám dám tato pravidla:

Nejvyšší myšlenka je vždy ta myšlenka, která obsahuje radost. Nejsrozumitelnější slova jsou ta slova, která obsahují pravdu. Nejvznešenější pocit je ten pocit, kterému říkáte láska.

Radost, pravda, láska.

Tyto tři pojmy jsou zaměnitelné a jeden vždycky vede k druhému. Nezáleží na jejich pořadí.

Jakmile s pomoci těchto pravidel zjistíte, která poselství jsou ode mne a která přicházejí z jiného zdroje, záleží jen na tom, zda mým poselstvím budete věnovat pozornost.

Většině z nich pozornost nevěnujete. Některým proto, že vám připadají příliš dobrá na to, abyste věřili, že jsou pravdivá. Jiným proto, že se vám zdá př1iš obtížné řídit se jimi. Mnoha si nevšímáte proto, že jim prostě nerozumíte. A většinu prostě nepřijímáte.

Mým nejlepším poslem je zkušenost, a dokonce i tu ignorujete. Obzvlášť tu ignorujete.

Kdybyste naslouchali své zkušenosti, váš svět by nebyl v takovém stavu, v jakém je. Protože to však neděláte, neustále svou zkušenost znovu prožíváte. Mé poselství však nakonec dostanete. Dříve nebo později. Neboť můj záměr nebude zmařen, má vůle nebude ignorována.

Nebudu vás však nutit. Neboť jsem vám dal svobodnou vůli – schopnost dělat to, co si vyberete – a to vám nikdy nevezmu, nikdy.

A proto vám budu i nadále posílat stejná poselství, znovu a znovu, po tisíciletí a do všech koutů vesmíru. Donekonečna vám budu posílat svá poselství, dokud je nepřijmete za svá.

Má poselství k vám budou přicházet ve stovkách podob, v tisíci okamžicích, miliony let. Budete-li skutečně poslouchat, nepřeslechnete je. Jakmile je skutečně uslyšíte, nebudete je moci ignorovat. A tak začne naše skutečná komunikace. Neboť v minulosti jste se ke mně jen modlili a prosili mě. Ale nyní vám mohu odpovídat, jako to dělám právě teď.

Jak poznám, že toto poselství je od Boha ? Jak poznám, že není výplodem mé vlastní představivosti ?

„Jaký by v tom byl rozdíl ? Copak nechápeš, že bych k vám mohl hovořit skrze vaši představivost stejně jako skrze cokoli jiného ? V každém okamžiku, tak či onak, vám budu dávat správné myšlenky, slova nebo pocity.

Poznáte, že tato slova jsou ode mne, neboť vy sami jste nikdy nehovořili tak srozumitelně. Kdybyste si na tyto otázky již odpověděli tak srozumitelně, nekladli byste je.“

Ke komu Bůh hovoří ? Hovoří k nějakým výjimečným lidem ? V nějakou výjimečnou dobu ?

„Všichni lidé jsou jedineční a všechny okamžiky jsou zlaté. Žádný člověk není lepší a žádný okamžik vhodnější než druhý. Mnoho lidí věří, že Bůh sděluje své myšlenky zvláštními způsoby a jen výjimečným lidem. To zbavuje většinu lidí odpovědnosti slyšet a přijímat má poselství a dovoluje jim spoléhat se na slova druhých. Nemusíte poslouchat mne, protože věříte, že druzí již slyšeli mé slovo a že stačí, když budete naslouchat jim.

Nasloucháte-li tomu, o čem jsou druzí přesvědčeni, že slyšeli ode mne, nemusíte vůbec myslit.

Z toho důvodu většina lidí neposlouchá má poselství. Přiznáte-li však, že má poselství přijímáte přímo, pak jste nuceni interpretovat je sami. Je mnohem snazší přijímat interpretaci druhých (i těch, kteří žili před dvěma tisíci lety) než interpretovat poselství, které přijímáte v tomto okamžiku.

Proto vám doporučuji nový způsob komunikace s Bohem. Dvoustrannou komunikaci. Ve skutečnosti jsi mě o to požádal. Neboť jsem k tobě přišel tímto způsobem, v tomto okamžiku, abych ti vyhověl.“

Proč se zdá, že někteří lidé, například Kristus, slyší více tvých poselství než druzí ?

„Protože někteří lidé jsou ochotni skutečně naslouchat. Jsou ochotni poslouchat i ve chvílích, kdy to ostatním připadá nebezpečné, bláznivé nebo naprosto nevhodné.“

Měli bychom poslouchat Boha, i když se nám to, co říká, zdá být nepravdivé ?

„Obzvlášť když vám to připadá nepravdivé. Myslíte-li si, že máte ve všem pravdu, proč byste měli hovořit s Bohem ?

Řiďte se i nadále tím, co víte. Ale uvědomte si, že to děláte od počátku času. Zamyslete se nad stavem světa. Je jasné, že vám něco uniklo. Je zřejmé, že jste něco nepochopili. To, co chápete, vám musí připadat pravdivé, protože slovo „pravdivé“ je výraz, jímž označujete něco, s čím souhlasíte. Proto vám to, co jste nepochopili, bude zpočátku připadat „nepravdivé“.

Proto se musíte zeptat sami sebe, „Co by se stalo, kdyby všechno, co považuji za ‚nepravdivé‘, bylo ve skutečnosti ‚pravdivé‘ ?“ To si uvědomuje každý velký vědec. Když se mu něco nedaří, vzdá se svých předpokladů a začne znovu. Ke všem velkým objevům došlo díky ochotě a schopnosti nemít pravdu. A tuto ochotu v sobě musíte najít.

Nikdy nepoznáte Boha, dokud si budete říkat, že ho již znáte. Nikdy neuslyšíte Boha, dokud si budete myslit, že jste ho již slyšeli.

Nemohu vám říci svou pravdu, dokud mi budete říkat vaši pravdu.“

Ale má pravda o Bohu pochází od Boha.

„Kdo to řekl ?“

Druzí.

„Kteří druzí ?“

Vůdcové. Kněží. Rabíni. Pastoři. Knihy. Bible, proboha !

„To nejsou autoritativní zdroje.“

Nejsou ?

„Ne.“

A co tedy je ?

„Naslouchejte svým pocitům. Poslouchejte své nejvyšší myšlenky. Poslouchejte svou zkušenost. Kdykoli se liší od toho, co vám říkají vaši učitelé nebo knihy, zapomeňte na slova. Slova jsou nejméně spolehlivými nástroji Pravdy.“

Rád bych ti toho tolik řekl, rád bych se na tolik zeptal. Nevím, kde začít.

Například proč se nám nezjevíš ? Jestliže skutečně existuje Bůh a jestliže to jsi ty, proč se nám nezjevíš v takové podobě, abychom to všichni pochopili ?

„Dělám to znovu a znovu. Dělám to právě v tomto okamžiku.“

To nemyslím. Mám na mysli způsob zjevení, který nelze vyvrátit, který nelze popřít.

„Jako například ?“

Kdyby ses třeba objevil před mýma očima právě v tomto okamžiku.

„Ale to právě teď dělám !“

Kde ?

„Všude, kam se podíváš.“

Ale já mám na mysli takový způsob, jaký nikdo nemůže popřít.

„Jaký by to měl být způsob ? V jaké podobě nebo formě bych se ti měl zjevit ?“

Ve své skutečné podobě nebo formě.

„To je nemožné, protože nemám žádnou podobu ani formu, které by člověk rozuměl. Mohl bych na sebe vzít podobu nebo formu, které by lidé rozuměli, ale pak by si všichni myslili, že to, co vidí, je jediná podoba nebo forma Boha – nikoli jen jedna z mnoha.

Lidé věří, že jsem takový, jak mě oni vidí, nikoli takový, jak mě nevidí. Já jsem však Velký neviditelný, nejsem tím, čím se jevím v kterémkoli daném okamžiku. V jistém smyslu jsem tím, čím nejsem. Pocházím právě z tohoto nebytí a tam se vždycky vracím.
Když se však zjevím v určité podobě – v podobě, které lidé rozumějí – lidé mi tuto podobu připisují navždy.

A kdybych se zjevil jednomu národu v určité podobě, druhý národ by tvrdil, že jsem se prvnímu nezjevil, neboť jsem vypadal a hovořil jinak, než mě viděl a slyšel národ druhý – jak bych to tedy mohl být já ?

Tady vidíš, že nezáleží na tom, v jaké podobě nebo formě se zjevím – ať už si vyberu jakýkoli způsob a jakoukoli podobu, každý způsob a každou podobu lze popřít.“

Kdybys však udělal něco, co by nezvratně dokazovalo tvou skutečnou existenci a vylučovalo jakoukoli pochybnost…

„… stále by byli lidé, kteří by říkali, že to je dílem ďábla nebo něčí představivosti. Že to udělal někdo nebo něco jiného než já.

Kdybych se zjevil jako Bůh všemohoucí, Pán Nebe a Země, kdybych přenášel hory, stále by byli lidé, kteří by říkali, „To musel být Satan“.

A právě tak to musí být. Neboť Bůh se zjevuje sám sobě skrze vnitřní zážitek člověka, nikoli skrze vnější pozorování. A jestliže vám vnitřní zážitek odhalil existenci Boha, nepotřebujete vnější důkaz. A jestliže spoléháte na vnější pozorování, vnitřní zážitek je nemožný.

Jestliže tedy žádáte Boha, aby se vám zjevil, nemůže se vám to splnit, neboť vaše žádost je přiznáním, že v tomto okamžiku Boha nevidíte. Vaše myšlenky jsou tvůrčí a vaše slova produktivní a proto vaše myšlenky a slova vytvářejí vaši realitu. Proto máte dojem, že Boha nevidíte, neboť kdybyste ho viděli, nežádali byste ho, aby se vám zjevil.“

Znamená to tedy, že nemohu žádat o nic z toho, co chci ? Chceš snad říci, že modlitba oddaluje to, za co se modlíme ?

„Tuto otázku slyším odedávna – a kdykoli ji dostanu, vždycky na ni odpovím. A přesto mou odpověď neslyšíte nebo jí nechcete věřit.

Odpověď na tuto otázku v moderním jazyce zní: Nikdy nebudete mít, co chcete, a nikdy nedostanete to, o co žádáte. Je to proto, že tato vaše žádost je přiznáním nedostatku, přiznáním, jež produkuje určitou zkušenost – chtění – ve vašem životě.

Správná modlitba tudíž není prosbou, nýbrž vyjádřením vděčnosti.

Děkujete-li Bohu za to, co chcete v životě prožít, ve skutečnosti přiznáváte, že to už prožíváte. Vděčnost je tudíž nejúčinnější modlitbou k Bohu; je potvrzením, že jsem vás vyslyšel ještě dříve, než jste o něco poprosili.

Proto nikdy o nic neproste. Oceňujte.“

Ale co když jsem Bohu vděčný za něco, co se nikdy nestane ? To může vést ke zklamání a hořkosti.

„Vděčnosti nemůžete užívat jako nástroje k ovlivňování Boha, jako nástroje, kterým oklamete vesmír. Nemůžete lhát sami sobě. Vaše mysl zná vaše skutečné myšlenky. Říkáte-li, „Děkuji ti, Bože, za to a to“, a přitom dobře víte, že to nemáte, nemůžete očekávat, že to Bůh neví a proto vám to dá.

Bůh ví všechno, co víte vy; a to, co víte vy, se vám jeví jako vaše realita.“

Jak tedy mohu být skutečně vděčný za něco, o čem vím, že to neexistuje ?

„Víra. Máte-li víru velikosti hořčičného zrna, můžete přenášet hory. Poznáte, že to existuje, protože jsem řekl, že to existuje; protože jsem řekl, že vás vyslyším ještě dříve, než poprosíte; protože jsem řekl a stále říkám všemi možnými způsoby, skrze všechny učitele, které znáte, že se stane všechno, co si zvolíte mým jménem.“

A přece tolik lidí říká, že jejich modlitby nebyly vyslyšeny.

„Žádná modlitba – a modlitba není ničím než vášnivou výpovědí o tom, co je – není nevyslyšena. Každá modlitba – každá myšlenka, každé prohlášení, každý pocit – je tvůrčí. Každá modlitba bude vyslyšena do té míry, jak vášnivě ji věříte.

Říkáte-li, že vaše modlitba nebyla vyslyšena, znamená to, že začala působit vaše nejvášnivější myšlenka, slovo nebo pocit. Musíte si však uvědomit – a v tom spočívá veškeré tajemství – že za každou myšlenkou je vždycky základní myšlenka, které říkám řídící myšlenka.

Jestliže tedy o něco žádáte a prosíte, zdá se, že máte mnohem menší šanci dosáhnout toho, co si myslíte, že chcete, neboť řídící myšlenka za každou vaši prosbou říká, že ještě nemáte to, co si přejete. Tato řídící myšlenka se stává vaší realitou.

Jediná řídící myšlenka, která může překonat tuto realitu, je víra, že Bůh vám poskytne všechno, o co ho požádáte. Někteří lidé takovou víru mají, ale těch je velmi málo.

Proces modlení je mnohem snazší, když místo víry, že Bůh vždycky splní každou vaši žádost, intuitivně pochopíte, že o nic nemusíte žádat. Pak je vaše modlitba poděkováním. Není žádostí, ale vyjádřením vděčnosti za to, co je.“

Když říkáš, že modlitba je vyjádřením vděčnosti za to, co je, znamená to, že Bůh nedělá nic, že všechno, co se stane po modlitbě, je důsledkem působení modlitby ?

„Věříte-li, že Bůh je nějaká všemohoucí bytost, která poslouchá všechny modlitby, na některé odpovídá „ano“, na jiné „ne“ a na zbytek „možná, ale ne teď“, pak se mýlíte. Jakým pravidlem by se řídil při svém rozhodování ?

Věříte-li, že Bůh rozhoduje o všem ve vašem životě, pak se mýlíte.

Bůh je pozorovatel, nikoli tvůrce. Bůh je připraven vám pomoci, ale ne takovým způsobem, jak možná očekáváte.

Úkolem Boha není vytvářet okolnosti a podmínky vašeho života. Bůh vás stvořil podle obrazu svého. Vy tvoříte zbytek užitím schopností, které vám dal Bůh. Bůh stvořil život. Dal však člověku svobodnou vůli, aby se svým životem mohl nakládat podle svého přání.

V tomto smyslu je vaše vůle vůlí Boží.

Svůj život žijete tak, jak jej žijete, a já vám do toho nezasahuji.

Tohle je velká iluze, v níž žijete: že Boha zajímá, co děláte.

Nezajímá mě, co děláte, ale vy to nechcete slyšet. Zajímá vás, co dělají vaše děti, když je pošlete ven, aby si hrály ? Považujete za důležité, zda hrají na babu nebo na schovávanou ? Samozřejmě že ne, protože víte, že se jim nic nemůže stát. Připravili jste jim prostředí, které považujete za přátelské a bezpečné.

Samozřejmě že doufáte, že se jim nic nestane. A když se jim náhodou něco stane, pomůžete jim, vyléčíte je a umožníte jim, aby se opět cítili bezpečně, aby byly šťastné a opět si hrály. A druhý den vás opět nebude zajímat, zda budou hrát na babu nebo na schovávanou.

Samozřejmě jim řeknete, které hry jsou nebezpečné. Nemůžete jim však zabránit v tom, aby dělaly nebezpečné věci. Ne vždycky. Ne navždy. Ne v každém okamžiku od této chvíle do smrti. Rozumní rodiče si to uvědomují. Nicméně rodiče mají starosti o výsledek. Tato dichotomie – nepříliš velký zájem o proces, ale velký zájem o výsledek – dost přesně charakterizuje dichotomii Boha.

Bůh se však v jistém smyslu nezajímá ani o výsledek. Nezajímá se o konečný výsledek. Je to proto, že konečný výsledek je zaručený.

A tohle je vaše další velká iluze: že výsledek života je nejistý.

Právě pochybnosti o konečném výsledku stvořily vašeho největšího nepřítele, kterým je strach. neboť jestliže pochybujete o výsledku, pak musíte pochybovat také o Stvořiteli – musíte pochybovat o Bohu. A jestliže pochybujete o Bohu, musíte žít celý život ve strachu a s pocitem viny.

Pochybujete-li o Božích úmyslech – a o schopnosti Boha dosáhnout konečného výsledku – jak se můžete uvolnit ? Jak můžete najít klid ?

Ačkoli je Bůh dokonale schopen své úmysly realizovat, vy tomu nemůžete a nebudete věřit (přestože tvrdíte, že Bůh je všemohoucí), a proto si ve své představivosti budete muset vytvořit moc rovnou Bohu, abyste našli sílu, která je schopna zmařit vůli Boží. A proto jste si ve své mytologii vytvořili bytost, které říkáte „ďábel“. Dokonce si představujete, že Bůh s touto bytostí bojuje (neboť si myslíte, že Bůh řeší problémy stejným způsobem jako vy). A nakonec si představujete, že by Bůh mohl tento boj prohrát.

Tohle vše je popřením všeho, co víte o Bohu, ale na tom vám nezáleží. Žijete ve své iluzi a v neustálém strachu, protože jste se rozhodli pochybovat o Bohu.

Kdybyste však učinili nové rozhodnutí, co si myslíte, že by se stalo ?

Řeknu vám tohle: žili byste tak, jako žil Buddha. Jako žil Kristus. Jako žili všichni světci, které zbožňujete.

A přece by vám lidé nerozuměli, stejně jako nerozumějí většině světců. Kdybyste se snažili vysvětlit svůj pocit pohody, svou radost, svou vnitřní extázi, poslouchali by vaše slova, ale neslyšeli by je. Snažili by se vaše slova opakovat, ale přidávali by svá.

Divili by se, jak můžete mít něco, co oni nemohou najít. A pak by začali žárlit. Jejich žárlivost by se brzy změnila v zuřivost a ve svém hněvu by se snažili přesvědčit vás, že to jste vy, kdo nerozumí Bohu.

A kdyby se jim nepodařilo zkazit vám radost, snažili by se uškodit vám; tak velká by byla jejich zuřivost. A kdybyste jim řekli, že ani smrt vás nemůže připravit o vaši radost ani změnit vaše přesvědčeni, zajisté by vás zabili. Kdyby pak viděli, s jakým klidem jste smrt přijali, považovali by vás za světce a opět by vás začali milovat.

Neboť je v povaze lidí milovat, zničit a pak opět milovat to, čeho si váží nejvíce.“

Ale proč ? Proč to děláme ?

„Veškerá lidská činnost je motivována buď láskou, nebo strachem. Ve skutečnosti existují jen dvě emoce – pouze dvě slova v jazyce duše. Jsou to opačné póly velké polarity, kterou jsem vytvořil, když jsem stvořil vesmír a váš svět.

Tyto dva body – alfa a omega – umožňují existenci systému, kterému říkáte „relativita“. Bez těchto dvou bodů, bez těchto dvou myšlenek by nemohla existovat žádná jiná myšlenka.

Každá lidská myšlenka a každá lidská činnost je založena buď na lásce, nebo na strachu. Člověk nemá žádnou jinou motivaci a všechny ostatní myšlenky jsou odvozeny z těchto dvou základních myšlenek. Jsou různými verzemi – různými variacemi na totéž téma.

Přemýšlejte o tom a uvidíte, že to je pravda. To, čemu říkám řídící myšlenka, je buď myšlenka strachu, nebo myšlenka lásky. To je základní myšlenka za každou myšlenkou. Je to první myšlenka. Je to prvotní síla. Je to surová energie, která pohání motor lidského života.

A tímto způsobem produkuje lidské chování znovu a znovu opakované zážitky a zkušenosti. Proto lidé milují, ničí a opět milují: člověk se vždycky pohybuje mezi těmito dvěma základními emocemi. Láska probouzí strach, strach probouzí lásku, láska probouzí strach…

… A příčinu najdete v první lži – ve lži, kterou považujete za pravdivou – že Bohu nelze důvěřovat, že na Boží lásku není spolehnutí, že Boží přijetí je podmínečné a že konečný výsledek je tudíž nejistý. Nemůžete-li se spolehnout na Boží lásku, na čí lásku se potom můžete
spolehnout ? Jestliže se od vás Bůh odvrátí, když se nechováte správně, neudělají totéž pouzí smrtelníci ?

… A proto se v takové chvíli zřeknete své nejvyšší lásky a vítáte svůj největší strach.

Neboť jakmile řeknete „Miluji tě“, začnete se obávat, zda uslyšíte stejnou odpověď. A jestliže ji uslyšíte, okamžitě dostanete strach, že právě nalezenou lásku ztratíte. A tak se veškerá vaše činnost stává reakcí – obranou proti možné ztrátě – zatímco se bráníte, abyste neztratili Boha.

Kdybyste si však uvědomili, kdo jste – že jste nejpozoruhodnější, nejúžasnější a nejskvělejší bytost, jakou Bůh kdy stvořil – nikdy byste neměli strach. Neboť kdo by mohl odmítnout něco tak nádherného ? Dokonce ani Bůh by nemohl najít žádnou vadu u takové bytosti.

Ale vy nevíte, kdo jste, a domníváte se, že jste mnohem míň. A kde jste na to přišli ? Od jediných lidí, kterým ve všem věříte. Od své matky a svého otce.

Tito lidé vás milují ze všech nejvíce. Proč by vám tedy lhali ? Ale nevyčítali vám všelijaké nedostatky ? Neříkali vám, abyste nevyjadřovali své názory ? Nekárali vás ve chvílích, když jste se cítili nejlépe ? A nenabádali vás, abyste se vzdali svých nejkrásnějších představ ?

Toto jsou informace, které jste dostávali, a přestože neodpovídají Božím měřítkům a nejsou tedy poselstvím od Boha, právě tak dobře jím mohly být, neboť jste je dostali od bohů vašeho světa.

Právě vaši rodiče vás učili, že láska je podmínečná – často jste si jejich podmínky uvědomovali – a proto přenášíte tuto zkušenost do svých milostných vztahů.

A také do vztahu k Bohu.

Na základě této zkušenosti jste si vytvořili své představy o Bohu. V tomto rámci vyjadřujete svou pravdu. „Bůh je milující,“ říkáte, „porušíte-li však jeho přikázání, navždy vás zatratí a uvrhne vás do věčného vyhnanství.“

Nezakusili jste snad zavržení svých rodičů ? Nepoznali jste bolest jejich zatracení ? Jak byste si tedy mohli myslit, že ve vztahu k Bohu je to jiné ?

Zapomněli jste, jaké to bylo, když jste byli milováni bezpodmínečně. Už si nepamatujete, jaké to je, když vás miluje Bůh. A na základě své zkušenosti se snažíte představovat si Boží lásku.

Roli „rodiče“ připisujete Bohu a vidíte ho jako Boha, který vás odměňuje nebo trestá podle toho, jak se mu líbí vaše chování. To je však zjednodušené pojetí Boha, založené na vaší mytologii. Nemá nic společného s Bohem, jimž jsem.

Když jste založili celý myšlenkový systém o Bohu na základě lidské zkušenosti, místo na duchovních pravdách, začnete vytvářet realitu kolem lásky. Tato realita je založena na strachu, neboť vychází z vaší představy o strašném, pomstychtivém Bohu. Vaše řídící myšlenka je mylná, ale kdybyste ji odmítli, narušili byste celou svou teologii. A přestože by nová teologie byla vaší spásou, nemůžete ji přijmout, neboť pojetí Boha, kterého se nemusíte bát, který neodsuzuje a který nemá žádný důvod trestat, je příliš velkolepé na to, aby je obsáhla i vaše nejvznešenější představa o Bohu.

Tato realita založená na strachu určuje způsob, jakým prožíváte lásku; ve skutečnosti jej vytváří, neboť si nejen představujete, že dostáváte lásku, která je podmínečná, ale také vidíte sami sebe, jak lásku dáváte stejným způsobem. A zatímco si stanovíte své podmínky, část vašeho já si uvědomuje, že skutečná láska je něco jiného. A přesto se zdá, že jste bezmocní změnit způsob, jakým lásku dáváte. Máte špatné zkušenosti a nechcete být už nikdy zranitelní.

[Vaše (mylné) představy o lásce vám brání prožívat ji čistě. Proto ani Boha nepoznáte takového, jaký skutečně je. Dokud mě nepoznáte. Neboť přijde okamžik našeho usmíření a vy nebudete schopni popírat mě navždy.]

Veškerá lidská činnost je založena na lásce a strachu. Rozhodnutí týkající se podnikání, politiky, náboženství, vzdělání, sociálních programů, ekonomických cílů, války a míru, obrany a agrese; rozhodnutí hromadit nebo rozdávat, sjednocovat nebo rozdělovat – jakékoli svobodné rozhodnutí, které učiníte, vychází z jedné ze dvou možných myšlenek: z myšlenky lásky nebo z myšlenky strachu.

Strach je energie, která omezuje, uzavírá, skrývá, hromadí a poškozuje.
Láska je energie, která rozšiřuje, otvírá, odhaluje, sdílí a léčí.

Strach zahaluje naše tělo, láska nám, dovoluje, abychom zůstali nazí. Strach lpí na všem, co máme, láska rozdává všechno, co máme. Strach v nás probouzí nenávist, láska uklidňuje. Strach napadá, láska léčí.

Každá lidská myšlenka je založena na jedné z těchto dvou emocí. V tomto ohledu nemáte na vybranou, protože žádné jiné emoce neexistují. Můžete si však svobodné zvolit jednu z nich.“

Když tě poslouchám, připadá mi to velmi jednoduché, a přesto v okamžiku rozhodnutí většinou vítězí strach. Proč je tomu tak ?

„Od dětství vás učili žít ve strachu. Neustále jste slyšeli, že přežívají jen ti nejsilnější a úspěch mají ti nejchytřejší. O štěstí nejvíce milujících jedinců jste slyšeli jen velmi málo. A proto se snažíte být nejsilnějšími a nejchytřejšími a když se vám to nedaří, začnete mít strach, neboť vám bylo řečeno, že být slabšími znamená prohrát.

A proto si vybíráte takovou činnost, která vychází ze strachu, neboť to jste se naučili. Já vás však učím tohle: když si zvolíte činnost, která vychází z lásky, pak se vám podaří víc než přežít, pak se vám podaří víc než zvítězit, pak se vám podaří víc než dosáhnout úspěchu. Pak poznáte nádheru toho, čím skutečně jste a čím můžete být.

Abyste toho byli schopni, musíte odmítnout učení svých dobromyslných, ale špatně informovaných učitelů, a učit se od těch, jejichž moudrost přichází z jiného zdroje.

Mezi lidmi je a vždycky bylo mnoho takových učitelů, neboť vás neponechám bez těch, kteří vás budou učit, vést a připomínat vám tyto pravdy. A přesto největším učitelem je váš vnitřní hlas, nikoli někdo jiný. To je první nástroj, kterého užívám, neboť je ze všech nejdostupnější.

Váš vnitřní hlas je nejhlasitější hlas, kterým k vám hovořím, protože je vám nejblíže. Je to onen hlas, jenž vám říká, co je dobré a co špatné, co je pravdivé a co nepravdivé. Je to radar, jenž udává směr, řídí vaši loď a vede vás na vaší cestě, pokud mu to dovolíte.

Je to onen hlas, který vám říká, zda slova, která právě čtete, jsou slova lásky nebo slova strachu. Podle něj se můžete rozhodnout, zda se podle nich řídit nebo je ignorovat.“

Řekl jsi, že když si zvolíme činnost, která vychází z lásky, pak poznáme skutečnou nádheru toho, čím jsme a čím můžeme být. Můžeš mi to vysvětlit podrobněji ?

„Všechno živé má jediný cíl, a tím je prožívání vrcholného štěstí.

Všechno ostatní, o čem přemýšlíte, co říkáte nebo děláte, je závislé na této funkci. Vaše duše nemá nic jiného na práci a nic jiného ani dělat nechce.

Je úžasné, že tato činnost je nekonečná. Každý konec je omezením, ale Boží záměr nemá hranice. V okamžiku, kdy prožíváte vrcholné štěstí, pochopíte, že můžete dosáhnout ještě většího štěstí. Čím dokonalejšími jste, tím dokonalejšími se můžete stát, a čím dokonalejšími se můžete stát, tím dokonalejšími můžete být.

Nejhlubším tajemstvím je, že život není procesem objevování, nýbrž procesem tvoření.

Sami sebe neobjevujete, sami sebe tvoříte. Proto se nesnažte zjistit, čím jste, snažte se stát se tím, čím chcete být.“

Někteří lidé říkají, že život je školou, že jsme na světě proto, abychom se naučili určité lekce, a že jakmile „se vyučíme“, můžeme se pokusit o dosažení vyšších cílů, nezávislých na našem těle. Je to pravda ?

„To je další součásti vaši mytologie založené na lidské zkušenosti.“

Život tedy není školou ?

„Ne.“

Nejsme tu proto, abychom se něco naučili ?

„Ne.“

Tak proč tu tedy jsme ?

„Abyste se rozpomenuli a znovu se stali tím, čím jste. To vám říkám znovu a znovu. Vy mně však nevěříte. Ale tak to musí být. neboť pokud nestvoříte sami sebe, nemůžete být tím, čím jste.“

Tomu nerozumím. Vraťme se k tvému přirovnání života ke škole. Všichni učitelé nám neustále opakují, že život je školou. Opravdu mě šokuje, že to popíráš.

„Škola je místem, kam chodíte, když se chcete naučit něco, co neznáte. Nechodíte tam, když jste se to naučili a když chcete svých znalostí užít v praktickém životě.

Život (jak tomu říkáte) vám dává možnost skutečně poznat a prožít to, co již znáte rozumově. K tomu, abyste toho byli schopni, se nemusíte nic učit. Stačí, když si připomenete to, co již znáte, a jednáte podle toho.“

Tomu dobře nerozumím.

„Začněme tady. Duše – vaše duše – vždycky ví všechno, co lze vědět. Neexistuje nic, co by nevěděla. Vědomost však nestačí. Duše se snaží prožívat a zakoušet.

Například můžete vědět, že jste velkorysí, ale dokud neuděláte něco velkorysého, nemáte nic než myšlenku. Můžete vědět, že jste laskaví, ale dokud svou laskavost neprojevíte, nemáte nic než představu o sobě samých.

Jedinou skutečnou touhou vaší duše je proměnit svou nejvznešenější představu o sobě samé ve svůj nejkrásnější zážitek. Dokud se myšlenka nebo představa nestane zážitkem, všechno je pouhá spekulace. Přemýšlel jsem o sobě dlouhou dobu. Déle než si všichni společně pamatujeme. Déle než věk vesmíru násobený věkem vesmíru. Tady vidíte, jak mladá – jak nová je moje zkušenost.“

Opět ti nerozumím. Tvoje zkušenost ?

„Ano. Dovol mi, abych ti to vysvětlil takto: Na počátku existovalo jen Jsoucno, a nebylo nic jiného. Jsoucno však neznalo samo sebe – protože Jsoucno je všechno, co bylo, a neexistovalo nic jiného. A tudíž Jsoucno… nebylo. Neboť v nepřítomnosti něčeho jiného Jsoucno není.

Tohle je ona velká nicota, o které hovoří mystikové od počátku času.

Jsoucno vědělo, že je vším, co existuje – to však nestačilo, neboť znalo svou dokonalou nádheru pouze rozumově, nikoli ze zkušenosti. Toužilo po prožitku sama sebe, neboť chtělo poznat, jaké to je být tak nádherné. To však bylo nemožné, protože slovo „nádherné“ je relativní výraz. Jsoucno nemohlo vědět, jaké to je být nádherné, dokud se neobjevilo to, co není.
V nepřítomnosti toho, co není, neexistuje ani to, co je.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Pokračuj.

„Dobře.

Jsoucno vědělo jen to, že neexistuje nic jiného. A proto nikdy nemohlo poznat samo sebe zvnějšku, to jest z nějakého bodu mimo sebe. Žádný takový bod prostě neexistoval. Existoval jen jediný referenční bod uvnitř Jsoucna, a tím bylo toto „Není Je“. „Ne-Jsem Jsem“.

Přesto se Jsoucno rozhodlo, že skutečně pozná samo sebe.

Tato energie – tato čistá, neviděná, nepozorovaná, neslyšená a tudíž nikomu známá energie – se rozhodla zakusit sama sebe jako dokonalou nádheru, již byla. Proto si uvědomila, že bude muset použít referenčního bodu uvnitř sebe samé.

Dospěla k správnému závěru, že jakákoli její část musí být menší než celek a že jestliže se rozdělí na části, každá část se bude moci dívat na zbytek celku a uvidí jeho nádheru.

A proto se Jsoucno rozdělilo na části – a v jediném úžasném okamžiku se stalo tím, co je toto, a tím, co je ono. Tyto části poprvé existovaly odděleně. A přece existovaly současně. Stejně jako všechno ostatní.

A tak se najednou objevily tři prvky: To, co je tady. To, co je tam. A to, co není ani tady, ani tam – ale co musí existovat, aby mohlo existovat tady a tam.

To je ona nicota, která obsahuje jsoucno. To je ona prázdnota, která obsahuje prostor. To je ono všechno, které obsahuje všechny části.

Rozumíš tomu ?“

Myslím, že ano. Věř mi nebo ne, ale tvé vysvětlení je tak jasné, že si opravdu myslím, že tomu rozumím.

„Budu tedy pokračovat. Tuto nicotu, která obsahuje jsoucno, nazývají někteří lidé Bohem. To však není přesné, neboť to naznačuje, že existuje něco, čím Bůh není – to jest všechno, co není „nicota“. Ale já jsem vším -vším viditelným i neviditelným takže východní definice Boha jako Velkého neviditelného není o nic přesnější než západní definice, která říká, že Bůh je všechno viditelné. Správné pochopení mají ti, kteří chápou, že Bůh je vším, co je, a zároveň vším, co není.

Tím, že Bůh stvořil to, co je „tady“, a to, co je „tam“, umožnil sám sobě poznat sám sebe. V okamžiku této ohromné exploze zevnitř stvořil relativitu – největší dar, který si Bůh kdy dal.

A tak se z nicoty zrodilo jsoucno – tato duchovní událost je v naprostém souladu s teorií, které vaši vědci říkají teorie velkého třesku.

Když se celek rozdělil na části, vznikl čas, neboť určitá část byla nejdřív tady a potom tam – a doba, kterou trvalo dostat se odtud tam, byla měřitelná.

Stejně jako se začaly definovat viditelné části ve vztahu jedna k druhé, začaly se definovat i neviditelné části.

Bůh věděl, že k tomu, aby mohla existovat láska – a k tomu, aby si mohl uvědomovat sám sebe jako čistou lásku – musí existovat také její protiklad. A proto stvořil velkou polaritu – absolutní protiklad lásky – všechno, co není láska – to, čemu dnes říkáme strach. Jakmile začal existovat strach, mohla existovat láska jako něco, co je možno prožívat.

O tomto stvoření duality lásky a jejího protikladu hovoří různé mytologie jako o zrození zla, Adamovu pádu, Satanově vzpouře atd.

Jako je pro vás Bůh ztělesněním čisté lásky, ďábel je ztělesněním strachu.

Některé národy vytvořily kolem této události složité mytologie plné bitev a válek, andělských a ďábelských bojovníků, sil dobra a zla, světla a tmy.

Tyto mytologie byly prvním pokusem lidstva pochopit kosmickou událost, kterou si lidská duše hluboce uvědomuje, ale kterou mysl může jen stěží chápat.

Tím, že se Bůh rozdělil na části, stvořil z čisté energie všechno, co existuje – všechno viditelné i neviditelné.

Tak byl stvořen jak fyzický, tak metafyzický vesmír. Ta část Boha, která tvoří druhou polovinu rovnice jsoucna a nicoty, vybuchla v nekonečné množství jednotek menších než celek. Těmto energetickým jednotkám říkáte duchové.

V některých náboženských mytologiích se říká, že „Bůh Otec“ měl mnoho duchovních dětí. Zdá se, že toto srovnáni s lidskou zkušeností, že všechno živé se rozmnožuje, je jediným způsobem, jak lze masám vysvětlit náhlý vznik – náhlou existenci – nespočetných duchů v „Království nebeském“.

V tomto případě nejsou vaše mýty daleko od základní reality – neboť nespočetní duchové, z nichž se skládám, jsou v kosmickém smyslu mými potomky.

Božským clem toho, že jsem se rozdělil, bylo vytvořit dostatečné množství částí sebe sama, abych se mohl poznat ze zkušenosti. Existuje jen jediný způsob, jak Stvořitel může poznat sám sebe jako Stvořitele, a tím je tvořit. A proto jsem dal každé z nespočetných částí sebe sama stejnou schopnost tvořit, jako mám sám jako celek.

To je smyslem tvrzení vašich náboženství, když říkají, že jste byli „stvořeni podle obrazu Božího“. To však neznamená, že naše fyzická těla vypadají stejně (i když Bůh na sebe může vzít jakoukoli podobu). Znamená to, že máme stejnou podstatu. Skládáme se ze stejné látky. Jsme stejnou látkou ! Se stejnými vlastnostmi a schopnostmi – včetně schopností tvořit fyzickou realitu z ničeho.

Stvořil jsem vás proto, abych poznal sám sebe jako Boha. To mohu udělat jedině skrze vás. Proto lze říci (a mnohokrát to bylo řečeno), že smyslem vašeho života je poznat sami sebe jako Boha.

To vám může připadat velmi jednoduché, ale ve skutečnosti je to velmi složité – neboť jediný způsob, jak můžete poznat sami sebe jako Boha, je poznat sami sebe jako lidi.

A tady to začíná být velmi složité; proto mě dobře poslouchej a snaž se mě pochopit. Jsi připraven ?“

Myslím, že ano.

„Dobře. Pamatuj si, že toto vysvětlení ode mě žádáš. Už léta na něj čekáš. Chceš, abych to lidem vysvětlil srozumitelným jazykem, protože nechtějí slyšet vědecké teorie ani teologické doktríny.“

Ano – vím, na co se ptám.

„A protože se ptáš, odpovím ti.

Abych své vysvětlení zbytečně nekomplikoval, budu vycházet z vašeho mýtu o dětech Božích, protože jej znáte – a protože není tak vzdálený pravdě.

Vraťme se tedy k tomu, jak tento proces sebepoznání musí fungovat.

Existuje jeden způsob, jak jsem svým duchovním dětem mohl dát najevo, že jsou částmi Boha – mohl jsem jim to prostě říci. To jsem udělal. Není však dostatečné, aby Duch poznal sám sebe jako Boha nebo dítě Boží nebo dědice království.

Jak už jsem řekl, vědět je něco jiného než zakoušet nebo prožívat. Duch toužil po tom, aby skutečně poznal sám sebe (stejně jako já). Rozumové poznání vám nestačilo. Proto jsem vypracoval plán. Je to nejneobyčejnější myšlenka ve vesmíru – a nejefektnější spolupráce. Říkám spolupráce, protože vy všichni se mnou spolupracujete.

Podle mého plánu jste vy jako čistý duch měli vstoupit do fyzického vesmíru, který byl právě stvořen. Je to proto, že fyzický způsob je jediný způsob, jak empiricky poznat to, co znáte rozumově. Proto jsem stvořil fyzický vesmír – a systém relativity, který jej řídí.

Jakmile jste vy, moji duchovní potomci, vstoupili do fyzického vesmíru, mohli jste zakoušet to, co o sobě víte – ale nejdříve jste museli poznat opak. Jednoduše řečeno, nemůžete poznat, co je vysoké, dokud si neuvědomíte, co je nízké. Nemůžete poznat tloušťku, dokud neznáte tenkost.

Z toho logicky vyplývá, že nemůžete poznat, čím jste, dokud jste se nesetkali s tím, čím nejste. To je smyslem teorie relativity a veškerého fyzického života. Jste definováni tím, čím nejste.

Nemůžete skutečně poznat sami sebe jako Stvořitele, dokud nic nestvoříte. A nemůžete stvořit sami sebe, dokud se nezničíte. V jistém smyslu musíte nejdřív „nebýt“, abyste mohli být. Rozumíš ?“

Myslím…

„Tak dobře poslouchej.

Není žádný způsob, jak nebýt tím, čím jste – tím prostě jste (čistým, tvůrčím duchem), vždycky jste tím byli a vždycky tím budete. A proto jste si zvolili druhou nejlepší možnost. Zapomněli jste na to, čím skutečně jste.

Když jste vstoupili do fyzického vesmíru, zapomněli jste na sebe. To vám umožňuje rozhodnout se, že budete tím, čím jste, místo abyste se tak říkajíc prostě probudili na zámku.

Právě ve chvíli rozhodnutí být částí Boha poznáváte sami sebe jako svobodnou bytost, jakou je a priori Bůh. Jak si však můžete zvolit něco, co zvolit nelze ? I kdybyste se snažili sebevíc, nemůžete nebýt mými potomky – ale můžete na to zapomenout.

Jste, vždycky jste byli a vždycky budete části božího celku. Proto se aktu sjednocení s celkem, vašemu návratu k Bohu, říká rozpomínání. Vzpomenete si na to, čím skutečně jste, spojíte se se všemi svými částmi, abyste je všechny poznali – a tak poznáte Boha.

Vaším úkolem na zemi není učit se (neboť již víte), vaším úkolem je rozpomenout se na to, čím jste. A rozpomenout se na to, čím jsou všichni ostatní. Proto musíte připomínat druhým, aby se také rozpomenuli.

Všichni velcí duchovní učitelé to dělají. V tom je smysl vašeho života.“

Bože, je to tak jednoduché – a tak symetrické. Všechno do sebe zapadá. Najednou to do sebe všechno zapadá. Tak vidím celkový obraz, který jsem dosud neviděl dost jasně.

„To je dobře. To je cílem tohoto dialogu. Chceš ode mne odpovědi. Slíbil jsem, že ti je dám.

Z tohoto dialogu uděláš knihu a má slova přiblížíš mnoha lidem. To je součástí tvé práce. Zatím jsme položili základy. Máš mnoho dalších otázek, a proto k ním nyní přistupme. A neměj strach. Jestliže něčemu nerozumíš, brzy ti to začne být jasné.“

Mám spoustu otázek. Myslím, že bych měl začít s těmi největšími. Například proč je svět v takovém stavu ?

„Tuto otázku slyším nejčastěji. Lidé mi ji dávají od počátku času. Od prvního okamžiku až dodnes jste chtěli vědět, proč to takhle musí být.

Vaše typická otázka zní takto: Je-li Bůh dokonalý a milující, proč připustí hladomory, války a nemoci, zemětřesení a tornáda a hurikány a všechny možné přírodní katastrofy ?

Odpověď najdete v hlubším tajemství vesmíru a v nejvyšším smyslu života.

Neprojevuji svou dobrotu tím, že vytvářím jen to, čemu říkáte dokonalost. Neprojevuji svou lásku tím, že vám nedovoluji projevit lásku vaši.

Jak už jsem řekl, nemůžete projevit lásku, dokud nemůžete projevit nelásku. Nic nemůže existovat bez svého protikladu. To je možné jedině ve sféře absolutna. Tato sféra však nestačila ani vám, ani mně. Existoval jsem v ní, a také vy jste z ni přišli.

Ve sféře absolutna nejsou zkušenosti a zážitky, je tam jen vědění. Vědění je božským stavem, ale největší radost je v bytí. Bytí lze dosáhnout jedině zkušeností.

Evoluce postupuje takto: vědění, zakoušení, bytí.

Tohle je Boží trojice – trojjedinost, kterou je Bůh.

Bůh Otec je vědění – rodič všeho pochopení, otec veškeré zkušenosti, neboť nemůžete zakoušet a prožívat to, co neznáte.

Bůh Syn je zakoušení – ztělesnění všeho, co o sobě Otec ví, neboť nemůžete být tím, co jste nezakusili.

Svatý duch je bytí – odtělesnění všeho, co Syn zakusil; jednoduché a znamenité bytí, které je možné jedině skrze vzpomínky na vědění a zakoušení.

Toto jednoduché bytí je blaženost. Je to Boží stav, v němž se nachází Bůh, když poznal a zakusil sám sebe. Právě po tom Bůh toužil na počátku.

Předpokládám, že vám nemusím vysvětlovat, že popis Boha jako otce a syna nemá nic společného s pohlavím. Užívám zde obrazné řeči vašich posledních posvátných knih. Starší posvátné texty užívaly podobenství matky a dcery. Ani jedno podobenství není správné. Vaše mysl nejlépe pochopí vztah mezi rodičem a potomkem. Nebo mezi tím, co dává něčemu vzniknout, a tím, co vzniká.

Přidáním třetí části Boží trojice dostaneme tento vztah:

To, co dává něčemu vzniknout / To, co vzniká / To, co je.

Tato trojjediná realita je charakteristickým znakem Boží podstaty. Je to Boží struktura. Tuto trojjedinost nacházíme všude ve sféře posvátného. Nelze se jí vyhnout, jakmile se začnete zabývat otázkami času a prostoru, Boha a vědomi a všech jemných vztahů. Trojjedinou Pravdu však nenajdete v žádném hrubším životním vztahu.

Tuto trojjedinost uznávají všichni, kteří se zabývají studiem jemných životních vztahů. Někteří věřící popisuji tuto pravdu jako Otce, Syna a Ducha svatého. Někteří psychiatři užívají pojmů nadvědomí, vědomí a podvědomí. Někteří spiritualisté říkají mysl, tělo a duch. Někteří vědci hovoří o energii, hmotě a éteru. Někteří filozofové říkají, že nic není pravda, dokud to není pravda v myšlence, slovu a činu. Čas rozdělujete na minulost, přítomnost a budoucnost. Vaše vnímání rozlišuje tři okamžiky – předtím, nyní a potom. V prostorových vztazích rozlišujete tady, tam a prostor mezi.

V otázkách hrubých vztahů nerozlišujete žádné „mezi“, neboť tyto vztahy jsou dyadické, zatímco vztahy vyšších sfér jsou vždy triadické. Odtud pochází dyáda vpravo – vlevo, nahoře – dole, velký – malý, rychlý – pomalý, horký – studený a největší existující dyáda: mužský – ženský. V těchto dyádách je všechno buď jedním, nebo druhým, nebo větší či menší verzí jedné z polarit.

Ve sféře hrubých vztahů nemůže existovat žádný pojem bez svého protikladu. Náš každodenní život je založen na této realitě.

Ve sféře posvátných vztahů neexistují protiklady. Všechno je Jedno a všechno se pohybuje v nekonečném kruhu.

Čas je takovou posvátnou sférou, ve které to, čemu říkáte minulost, přítomnost a budoucnost, existuje souvztažně. Minulost, přítomnost a budoucnost nejsou protiklady, jsou to části téhož celku, jsou vývojem stejné myšlenky; jsou to cykly téže energie, aspekty téže neměnné Pravdy. Jestliže z toho vyvozujete, že existují v tutéž „dobu“, pak se nemýlíte. (K tomu se však vrátíme později, až budeme podrobně zkoumat pojetí času.)

Svět je takový, jaký je, protože ve fyzické sféře nemůže být jiný. Zemětřesení a hurikány, povodně a tornáda a všechno, čemu říkáte přírodní katastrofy, jsou pohybem mezi jednou a druhou polaritou. Celý koloběh zrození a smrti je součástí tohoto pohybu. To vše jsou rytmy života, kterým je podřízeno všechno ve sféře hrubé reality, neboť život sám je rytmem. Život je vlnou, vibrací, pulsem v srdci jsoucna.

Nemoc je opakem zdraví a projevuje se ve vaší realitě na váš příkaz. Nemůžete být nemocní, aniž to na nějaké úrovni způsobíte, a můžete se opět uzdravit, jakmile se uzdravit chcete. Hluboká osobní zklamání jsou reakce, které si volíte, a světové katastrofy jsou výsledkem celosvětového vědomí.

Z tvé otázky vyplývá, že tyto události úmyslně vyvolávám. Tak tomu však není, neboť já vás jen pozoruji, jak je vyvoláváte vy. Tyto události se však nesnažím zastavit, protože tím bych odporoval vaší vůli. A to by vás připravilo o možnost zakusit Boží existenci, což je zkušenost, kterou jste si vy i já zvolili.

Proto neodsuzujte všechno, co na světě považujete za špatné. Spíš se ptejte sami sebe, co považujete za špatné a co chcete udělat, abyste to změnili.

Nehledejte odpovědi ve vnějším světě, místo toho se zeptejte své duše, „Kterou část svého já chci poznat při této katastrofě ? Kterou stránku své existence chci projevit ?“ Neboť život existuje jako nástroj, který jste si sami vytvořili, a všechny jeho události se vám prezentují jako příležitosti k tomu, abyste se rozhodli být tím, čím jste.

To platí o všech duších; z toho vidíte, že ve vesmíru nejsou žádné oběti, jsou jen tvůrci. Všichni velcí Mistři si to uvědomovali. Proto se žádný z nich nepovažoval za oběť – přestože mnoho z nich opravdu trpělo.

Každá duše je Mistrem – i když ne každá si pamatuje svůj původ nebo dědictví. Každá z nich si však vytváří podmínky pro dosažení svého nejvyššího cíle – v každém okamžiku.

Proto neodsuzujte karmickou cestu, kterou si zvolili druzí. Nezáviďte druhým, když jsou úspěšní, a nelitujte je, když jsou neúspěšní, neboť nevíte, co duše považuje za úspěch a co za neúspěch. Nedívejte se na nic jako na katastrofu ani jako na radostnou událost, dokud nepoznáte, k čemu taková událost slouží. Neboť je smrt katastrofou, jestliže zachrání životy tisíců lidí ? A je život radostnou událostí, jestliže působí jen zármutek ? Ale ani to byste neměli posuzovat; měli byste se radit se svou duší a umožnit totéž druhým.

To neznamená, že byste měli ignorovat volání o pomoc nebo naléhání své duše, která vás nabádá, abyste změnili nějakou okolnost. Znamená to však vyhnout se odsuzování. Neboť každá okolnost je darem a v každé zkušenosti je ukrytý poklad.

Kdysi dávno existovala duše, která o sobě věděla, že je světlem. Byla to nová duše, která prahla po životě. „Jsem světlo,“ říkala. „Jsem světlo.“ Ale skutečnost, že to věděla a že to neustále opakovala, nemohla nahradit opravdový zážitek. Ve sféře, ze které tato duše přišla, nebylo nic než světlo. Každá duše byla vznešená, každá duše byla nádherná a každá vyzařovala Boží záři. A tak tato malá dušička byla jen svíčkou na slunci. Uprostřed největšího světla – jehož byla částí- nebyla schopna vidět ani zakusit, čím skutečně je.

A tak po tomto poznání začala toužit. A její touha byla tak velká, že jsem jí jednoho dne řekl, „Dušičko, víš, co musíš udělat, abys uspokojila svou touhu ?“

„Co, Bože ? Co ? Udělám cokoli !“ řekla dušička.

„Musíš se oddělit od nás ostatních,“ odpověděl jsem, „a pak se musíš obklopit temnotou.“

„Co je temnota, Bože ?“ zeptala se dušička.

„To, co ty nejsi,“ odpověděl jsem a dušička to pochopila.

A tak se oddělila od všech ostatních a dokonce odešla do jiné sféry. A v této sféře měla možnost zakusit všechny druhy temnoty. A také to dělala.

Z této temnoty však volala, „Otče, Otče, proč jsi mě opustil ?“ Stejně jako to děláte vy. Ale já jsem vás nikdy neopustil, jsem stále s vámi a jsem vždy ochoten připomenout vám, čím skutečně jste; jsem vždy připraven zavolat vás domů.

Proto buďte světlem uprostřed temnoty a neproklínejte ji.

A když jste obklopeni tím, čím nejste, nezapomínejte na to, čím jste. A chvalte svět, i když jej chcete změnit

A vězte, že to, co děláte v nejtěžší chvíli, může být vaším největším vítězstvím. Neboť život, který si vytvoříte, je výpovědí o tom, čím jste – a čím chcete být.

Podobenství o dušičce a slunci jsem vám vyprávěl proto, abyste pochopili, proč je svět takový, jaký je – a jak se může okamžitě změnit, jakmile si každý uvědomí svou nejvyšší realitu.

Jsou však lidé, kteří říkají, že život je školou a že to, co v životě vidíte a prožíváte, je tu proto, abyste se něco naučili. Už jsem se o tom zmínil a opět to opakuji:

V životě se nemusíte nic učit – musíte jen ukázat, co již znáte. Při tomto projevu svých znalostí znovu tvoříte sami sebe. Tak ospravedlňujete život a dáváte mu smysl. Tak jej činíte posvátným.“

Chceš říci, že všechno špatné, co se nám děje, jsme si sami vybrali ? Chceš říci, že vytváříme i přírodní katastrofy, abychom mohli „prožívat opak toho, čím jsme“ ? A je-li tomu tak, není nějaký méně obtížný způsob, jak vytvořit příležitosti k tomu, abychom mohli poznat sami sebe ?

„Položil jsi mi několik otázek a všechny jsou dobré. Odpovím ti na každou zvlášť.

Ne všechno, co považujete za špatné, jste si sami zvolili. Alespoň ne vědomě. Nicméně je to vaším výtvorem.

Stále jste v procesu vytváření. V každém okamžiku. Každou minutu. Každý den. Jak vytváříte, to vám vysvětlím později. Prozatím se spolehněte na má slova – jste velkým tvořivým strojem a neustále něco tvoříte tak rychle, jak myslíte.

Události, podmínky, okolnosti – to vše se vytváří z vědomí. Individuální vědomí je velmi mocné. Můžete si tedy představit, kolik tvůrčí energie se uvolní, kdykoli se dva nebo více lidí shromáždí ve jménu Boha. A masové vědomí ? Je tak mocné, že může vyvolat události planetárního dosahu.

Nebylo by přesné říci – alespoň ne v tom smyslu, jak to myslíš – že si tyto důsledky volíte. Neděláte to o nic víc než já. Jako já je prostě pozorujete. A ve vztahu k nim poznáváte, čím jste.

Na světě však nejsou ani oběti, ani lotři. A vy nejste oběťmi rozhodnutí druhých. V jistém smyslu jste všichni vytvořili to, co se vám protiví – a protože jste to vytvořili, vybrali jste si to.

Tohle je vyšší úroveň myšlení, jíž všichni Mistři dříve nebo později dosáhnou. Neboť teprve když přijmou zodpovědnost za všechno, mohou nabýt schopnosti změnit nějakou část.

Dokud si myslíte, že existuje něco nebo někdo, kdo „vám to dělá“, zbavujete se schopnosti ovlivnit to. Jedině když si řeknete, „To jsem udělal já,“ najdete sílu změnit to.

Je mnohem snazší změnit to, co děláte vy, než to, co dělá někdo jiný.

Chcete-li něco změnit, nejdříve si musíte uvědomit a přiznat, že jste si zvolili, aby to bylo takové, jaké to je. Jestliže to nemůžete připustit na osobní úrovni, přiznejte to skrze své pochopení, že všichni jsme Jedinou bytostí. Snažte se pak něco změnit ne proto, že to je špatné, ale proto, že to správně nevyjadřuje, čím jste.

Všechno, co děláte, děláte z jediného důvodu: abyste vyjádřili to, čím jste.

Když takto žijete, váš život je tvůrčí. Vytváříte sami sebe, takové, jací jste a jakými jste vždycky chtěli být. A měli byste se snažit změnit jen to, co již nevyjadřuje to, čím chcete být. To, co vás již nereprezentuje.

Chcete-li být správně reprezentováni, musíte se snažit ve svém životě změnit všechno, co neodpovídá obrazu vašeho já, který chcete promítnout do věčnosti.

V nejširším smyslu jste si zvolili všechno „špatné“, co se děje. Chybou není to, že jste si to zvolili, ale to, že to považujete za špatné. Neboť jestliže to považujete za špatné, musíte považovat za špatné také své já, neboť jste to vytvořili.

Protože se však nemůžete považovat za špatné, popíráte své vlastní výtvory. A právě tato intelektuální a duchovní nepoctivost vám dovoluje přijímat svět, ve kterém existují takové podmínky, jaké existují. Kdybyste cítili hlubokou odpovědnost za svět, svět by se stal mnohem lepším. Tak by tomu zajisté bylo, kdyby se zodpovědným cítil každý. Právě tato naprostá zřejmost to činí tak bolestivým a ironickým.

Přírodní katastrofy nezpůsobujete vy. Ovlivňujete jen to, do jaké míry se dotýkají vašeho života.

Dějí se události, o kterých nikdo nemůže tvrdit, že jste je způsobili.

Tyto události jsou vytvářeny společným vědomím lidstva. Celý svět je společně vytváří. Všichni se v těchto událostech pohybujete a každý rozhoduje o tom, čím je ve vztahu k ním.

A tak kolektivně a individuálně vytváříte život a dobu, ve které žijete, abyste se mohli vyvíjet.

Ptal ses, zda existuje méně bolestivý způsob, jak můžete podstoupit tento proces – a odpověď zní ano – a přesto se na vašem vnějším vzezření nic nezmění. Zmírnit bolest, kterou spojujete se světskými zkušenostmi a událostmi, můžete jedině tím, že změníte způsob, jak se na tyto události díváte.

Nemůžete změnit vnější událost (neboť byla vytvořena všemi a vy nemáte dostatečně vyvinuté vědomí, abyste mohli individuálně změnit to, co bylo vytvořeno kolektivně), a proto musíte změnit svůj vnitřní vztah k této události. To je cesta k dokonalosti.

Nic není bolestivé samo o sobě. Bolest je důsledkem špatného myšlení. Je to chyba v myšlení.

Mistr může nechat zmizet tu nejhorší bolest. Tímto způsobem Mistři léčí.

Bolest je důsledkem úsudku, který jste si o něčem vytvořili. Odstraňte úsudek a bolest zmizí.

Úsudek je často založen na dřívějších zkušenostech. Vaše představy o věcech vycházejí z vašich dřívějších představ. Vaše dřívější představy vycházejí z ještě dřívějších představ, až se nakonec dostanete k tomu, čemu říkám první představa nebo myšlenka.

Všechny myšlenky jsou tvůrčí a žádná není tak mocná jako první myšlenka. Proto se jí občas říká prvotní hřích.

Prvotního hříchu se dopustíte, když je vaše první myšlenka mylná. Tento omyl se mnohonásobně zhorší, když si o něčem vytvoříte druhou nebo třetí myšlenku. Funkcí Ducha svatého je inspirovat vás k novému porozumění, které vás osvobodí od dalších omylů.“

Chceš říci, že by mě nemělo znepokojovat pomyšlení na hladovějící děti v Africe, na násilí a nespravedlnost v Americe nebo na zemětřesení, které zabilo stovky lidí v Brazílii ?

„V Božím světě nejsou žádné morální imperativy. Dělejte, co chcete dělat. Dělejte cokoli, co vás reprezentuje jako vznešenější verzi sebe samých. Chcete-li mít výčitky svědomí, mějte si je.

Ale neposuzujte a neodsuzujte, neboť nevíte, proč a za jakým účelem k něčemu došlo.

A pamatujte si, že to, co odsuzujete, bude odsuzovat vás, a tím, co posuzujete, se jednou stanete.

Spíš se snažte změnit to, co již neodpovídá vaší nejušlechtilejší představě o tom, čím jste – nebo podporujte lidi, kteří se to snaží změnit.

Žehnejte všemu – neboť všechno je stvořením Božím.“

Mohli bychom na chvíli přestat, abych se mohl nadechnout ? Řekl jsi, že v Božím světě neexistují žádné morální imperativy ?

„Ano, to jsem řekl.“

Jak je to možné ? Jestliže nejsou v tvém světě, kde by pak měly být ?

„Opravdu – kde … ?“

Opakuji svou otázku. Kde jinde by měly být, když ne v tvém světě ?

„V lidské představivosti.“

Ale ti, kteří mě učili, co je špatné a co je dobré, mi říkali, že všechna morální pravidla pocházejí od Boha.

„V tom případě se mýlili. Nikdy jsem nestanovil, co je dobré a co je špatné, co máte dělat a co dělat nemáte. Kdybych to udělal, připravil bych vás o největší dar, kterým je příležitost dělat, co uznáte za vhodné, možnost vytvářet sami sebe podle obrazu toho, čím opravdu jste. Připravil bych vás o možnost vytvářet stále vyšší realitu založenou na nejušlechtilejších představách o tom, čeho jste schopni.

Říkat, že něco je „špatné“, by bylo totéž jako říkat, abyste to nedělali. Říkat vám, abyste něco nedělali, by bylo totéž jako vám něco zakazovat. Zakazovat vám něco by znamenalo omezovat vás. Omezovat vás by znamenalo odpírat vám realitu toho, čím skutečně jste, a možnost vytvořit ji.

Jsou lidé, kteří říkají, že jsem vám dal svobodnou vůli, ale titíž lidé tvrdí, že když mě nebudete poslouchat, uvrhnu vás do pekla. Jaká je to svobodná vůle ? Není to výsměchem Bohu – nemluvě o skutečném vztahu mezi námi ?“

Nyní se dostáváme k další otázce, o které jsem chtěl hovořit. Totiž k otázce existence nebe a pekla. Z toho, co říkáš, by se dalo usoudit, že žádné peklo neexistuje.

„Peklo existuje, ale je to něco jiného, než si člověk představuje, a vy ho nezakoušíte z důvodů, které jsem uvedl.“

Co je peklo ?

„Peklo je prožitek nejhoršího možného výsledku vašich rozhodnutí a činnosti. Je to přirozený důsledek všech myšlenek, které popírají Boha nebo odmítají to, čím jste ve vztahu ke mně.

Je to bolest, která je důsledkem nesprávného myšlení. Ale dokonce i výraz „nesprávné myšlení“ je nepřesný, neboť neexistuje nic, co by bylo nesprávné.

Peklo je opakem radosti. Je to nespokojenost. Znamená to vědět čím jste, ale nezakoušet to. Znamená to být něčím míň. To je peklo, a vaše duše nezná nic horšího.

Peklo však není oním místem, které jste si vymyslili, místem, kde vás spaluje věčný oheň a kde věčně trpíte. Jaký by to mělo smysl ?

I kdyby mě napadla neobvykle bezbožná myšlenka, že si „nezasloužíte“ nebe, proč bych měl potřebu mstít se vám nebo vás trestat ? Nebylo by pro mě jednodušší prostě se vás zbavit ? Jaká mstivá část mé povahy by mě vedla k tomu, abych vás odsoudil k věčnému utrpení, jež ani nelze popsat ?

Jestliže se domníváš, že jsem motivován touhou po spravedlnosti, nemyslíš, že by účelům spravedlnosti posloužilo stejně, kdybych vám jednoduše odepřel nebeské společenství ? Je také nutné, abych vám působil nekonečnou bolest ?

Říkám vám, že po smrti vás nečeká nic z toho, co jste si vykonstruovali ve svých mytologiích založených na strachu. A přece existují duše tak nešťastné, tak nedokonalé, tak oddělené od Boží radosti, že to pro ně je peklem. Ale já vás do takového pekla neposílám, já vás takto netrestám. Vy sami si to způsobujete, kdykoli oddělujete své já od své nejvznešenější představy o sobě samých, kdykoli popíráte své já a kdykoli odmítáte to, čím skutečně jste.

Ale tak nemusíte žít věčně. Tak žít nemůžete, neboť není v mém plánu, abyste ode mne zůstali navždy odděleni. Něco takového je ve skutečnosti nemožné – neboť abyste toho dosáhli, nejen vy byste museli popřít to, čím jste, ale musel bych to udělat i já. To však nikdy neudělám. A pokud alespoň jeden z nás zůstane věrný této pravdě o vás, tato pravda nakonec zvítězí.“

Jestliže však neexistuje peklo, znamená to, že si člověk může dělat, co chce, a nemusí se bát odplaty ?

„Potřebujete strach k tomu, abyste byli, dělali a měli to, co je správné ? Musí vám být vyhrožováno, abyste byli „dobří“ ? A co to znamená „být dobrý“ ? Kdo o tom nakonec rozhoduje ? Kdo určuje pravidla ?

Řeknu vám tohle: Vy sami si vytváříte pravidla. A vy sami posuzujete, jak je dodržujete. Neboť vy jste ti, kdo rozhodli o tom, čím skutečně jste – a čím chcete být. A vy jste jediní, kdo mohou posoudit, jak na tom jste.

Nikdo jiný vás nikdy nebude soudit, neboť proč by měl Bůh soudit tvory, které sám stvořil ? Kdybych byl chtěl, abyste dělali všechno dokonale, byl bych vás nechal ve stavu naprosté dokonalosti, z kterého pocházíte. Cílem celého životního procesu je, abyste objevili sami sebe, abyste sami sebe vytvořili takové, jací skutečně jste – a jakými skutečně chcete být. Tím však nemůžete být, pokud nemáte možnost být něčem jiným.

Měl bych vás tedy trestat za to, že jste učinili rozhodnutí, které jsem vám umožnil ? Kdybych nechtěl, abyste učinili toto druhé rozhodnutí, proč bych vám k tomu dával příležitost ?

Na tuto otázku si musíte odpovědět, než mi připíšete roli odsuzujícího Boha.

Proto odpověď na tvou otázku zní: ano, můžete si dělat, co chcete, a nemusíte se bát odplaty. Bude však dobré, když si uvědomíte důsledky.

Důsledky jsou přirozené následky. Ty jsou něčím jiným než odplatou nebo trestem. Následky jsou prostě tím, k čemu vede aplikace přírodních zákonů. Jsou tím, co se děje v důsledku toho, co se událo předtím.

Veškerý fyzický život funguje ve shodě s přírodními zákony. Jestliže si tyto zákony zapamatujete a budete se jimi řídit, zvládnete život na fyzické úrovni.

To, co vám připadá jako trest – nebo to, co považujete za zlo – není ničím než působením přírodních zákonů.“

Kdybychom tyto zákony znali a řídili se jimi, neměli bychom už nikdy žádné problémy ? To jsi chtěl říci ?

„Nikdy byste neměli pocit, že jste v „nesnázích“. Žádnou životní situaci byste nepovažovali za problém. Žádná okolnost by vám nenaháněla strach. Skoncovali byste se svým strachem, pochybnostmi a obavami. Žili byste tak, jak si představujete, že žili Adam a Eva – ne jako odtělesnění duchové ve sféře absolutna, nýbrž jako ztělesnění duchové ve sféře relativity. A přece byste měli veškerou svobodu, radost, klid, moudrost a schopnosti Ducha, jímž jste. Byli byste naplněnými bytostmi.

To je cílem vaší duše – plně realizovat samu sebe, zatímco přebývá v těle, stát se ztělesněním všeho, čím skutečně je.

To je můj plán. To je můj ideál: že se budu realizovat skrze vás. Že se rozumové poznání změní ve zkušenost, abych mohl empiricky poznat sám sebe.

Já jsem stanovil zákony vesmíru. Jsou to dokonalé zákony, které zaručují dokonalé fungování fyzického světa.

Viděli jste někdy něco dokonalejšího, než je sněhová vločka ? Její složitost, struktura, symetrie, její shoda se sebou samou, její odlišnost od všeho ostatního – to vše je záhadou. Žasnete nad zázrakem tohoto přírodního jevu. Jestliže však mohu udělat tohle s jednou sněhovou vločkou, co si myslíte, že mohu udělat s celým vesmírem ?

Kdybyste viděli jeho symetrii, dokonalost jeho struktury – od největšího tělesa až po nejmenší částici – nebyli byste schopni to pochopit. Neumíte si představit implikace ani toho mála, co jste schopni zahlédnout. Nicméně si uvědomujete, že takové implikace existují – jsou však mnohem složitější než cokoli, co můžete pochopit. Váš Shakespeare to vyjádřil nádherně:

„Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž lidská moudrost nemá ani zdání.“

Jak mohu tyto zákony poznat ? Jak se je mohu naučit ?

„To není otázka učení, je to otázka rozpomenutí.“

Jak si na ně mohu vzpomenout ?

„Nejdřív se úplně uklidni. Uklidni vnější svět, aby ti vnitřní svět přinesl poznání. Právě toto vnitřní poznání všichni hledáte, ale nemůžete je najít, zabýváte-li se pouze vnější realitou. Proto se snažte žít ve své duši. A jestliže v ní nežijete, vycházejte z ní ve svém vztahu k vnějšímu světu. Pamatujte si tento axiom:

Nežijete-li ve své duši, o hodně přicházíte.

Opakujte si to v první osobě, aby to znělo osobněji:

Jestliže nežiji ve své duši, o hodně přicházím.

Celý život o něco přicházíte. Ale tak to nemusí být.

Není nic, čím byste nemohli být, není nic, co byste nemohli dělat. Není nic, co byste nemohli mít.“

To zní, jako bys mi sliboval rajské slasti.

„Co jiného bys očekával od Boha ? Věřil bys mi, kdybych ti sliboval méně ?

Tisíce let lidé nevěřili Božím slibům, protože jim připadaly příliš krásné. A proto jste si vybrali menši slib – menší lásku. Neboť nejkrásnější Boží slib vychází z nejušlechtilejší lásky. Neumíte si představit dokonalou lásku a proto si neumíte představit dokonalý slib. Právě tak jako dokonalého člověka. Proto nevěříte ani ve své já.

Protože nevěříte v nic, nevěříte ani v Boha. Neboť víra v Boha produkuje víru v největší Boží dar – v bezpodmínečnou lásku – a v největší Boží slib – v neomezený potenciál.“

Mohu tě nyní přerušit ? Nerad přerušuji Boha, když se rozhovořil.., ale řeči o neomezeném potenciálu jsem slyšel už dříve. Ty však neodpovídají lidské zkušenosti. Zapomeň na problémy, které mají průměrní lidé – ale co problémy těch, kteří se narodili s nějakým duševním nebo tělesným omezením ? Mají i oni neomezený potenciál ?

„Píšete o tom ve vašich posvátných knihách – mnoha způsoby a na mnoha místech.“

Uveď nějaký příklad.

„Přečti si například šestý verš v jedenácté kapitole první knihy Mojžíšovy.

Je tam psáno, „Potom Bůh řekl: ‚Pohleďme, je to jeden lid a pro všechny je jeden jazyk, a tohle začínají dělat. Ano, není teď nic, co by zamýšleli udělat a co by bylo pro ně nedosažitelné.’“

„Ano. A věříš tomu ?“

To se netýká slabých a postižených – netýká se to lidí, kteří jsou něčím omezení.

„Myslíš si, že jsou něčím omezení, aniž si to sami zvolili ? Domníváš se, že se lidská duše setkává s problémy náhodně ? To si skutečně myslíš ?“

Chceš říci, že si lidská duše vybírá předem, jakým životem bude žít ?

„Ne, to by zmařilo smysl vašeho setkání s problémy. Cílem je vytvořit váš život – a tím vytvořit vaše já – v nádherném přítomném okamžiku. Svůj život si tedy nevybíráte předem.

Můžete si však vybírat lidi, místa a události, problémy a překážky, příležitosti a možnosti, z nichž vytvoříte svůj život. Můžete si vybrat barvy pro svou paletu a nástroje pro svou dílnu. Co vytvoříte, záleží na vás.

Váš potenciál je neomezený ve všem, co chcete udělat. Nemyslete si, že duše ztělesněná v těle, kterému říkáte omezené, nedosáhla svého plného potenciálu, neboť nevíte, čeho taková duše chtěla dosáhnout. Neznáte její program. Neznáte její záměry.

Proto žehnejte každému člověku a každé situaci a buďte za všechno vděční. Tak potvrzujete dokonalost Božího světa – a projevujete svou víru. Neboť v Božím světě se neděje nic náhodně a neexistuje nic takového jako shoda okolností. Svět není bičován nahodilými událostmi ani tím, čemu říkáte osud.

Je-li sněhová vločka naprosto dokonalá, nemyslíte si, že totéž lze říci o něčem tak nádherném, jako je váš život ?“

Dokonce i Ježíš léčil nemocné. Proč by je léčil, kdyby byli v tak dokonalé kondici ?

„Ježíš neléčil nemocné proto, že by je považoval za nedokonalé. Léčil je proto, že viděl, že jejich duše to vyžadují jako součást svého procesu. Viděl dokonalost celého procesu. Uvědomoval si záměr duší. Kdyby si byl myslil, že všechny nemoci, duševní nebo tělesné, představují nedokonalost, nevyléčil by všechny lidi na této planetě ? Pochybuješ snad, že by toho byl schopen ?“

Ne. Věřím, že by toho schopen byl.

„Dobře. Proč to tedy neudělal ? Proč nechal některé trpět, zatímco jiné léčil ? Proč Bůh připouští jakékoli utrpení ? Tuto otázku jsem již slyšel a odpověď zůstává stejná. Životní proces je dokonalý a všechno živé vzniká ze svobodné volby. Není správné do takové volby zasahovat ani o ní pochybovat. Obzvlášť nevhodné je odsuzovat ji.

Správné je pozorovat životní proces a pak udělat pro duši všechno, co jí pomůže učinit vyšší rozhodnutí. Proto rozhodnutí druhých pozorujte, ale neodsuzujte je. Uvědomte si, že jejich rozhodnutí je v daném okamžiku dokonalé – ale buďte připraveni jim pomoci ve chvíli, kdy chtějí učinit nové rozhodnutí – vyšší rozhodnutí.

Vstupte do společenství duší druhých lidí a jejich záměry a cíle vám začnou být jasné. To dělal Ježíš s těmi, které léčil – a se všemi, jejichž životy ovlivnil. Ježíš vyléčil všechny, kteří ho o to požádali. Neléčil každého. Kdyby to byl dělal, porušil by posvátný zákon vesmíru.

Dovolte každé duši jít svou cestou.“

Ale znamená to, že nesmíme pomáhat nikomu, kdo nás o to nepožádá ? Jistě že ne, neboť bychom nebyli schopni pomoci hladovějícím dětem v Indii, trpícím masám v Africe ani chudým a poníženým kdekoli na světě. Veškerá dobročinná činnost by byla zakázaná. Aby nám bylo dovoleno udělat něco, co je zjevně správné, musíme čekat, dokud někdo nezačne zoufale volat o pomoc ?

„Odpověď na tuto otázku je zřejmá. Je-li něco zjevně správné, udělejte to. Dobře však posuzujte, co je „správné“ a co „nesprávné“.

Věci jsou správné nebo nesprávné jen proto, že si to myslíte. Inherentně nejsou ani správné, ani nesprávné.“

Nejsou ?

„Ne. Zda je něco správné nebo nesprávné závisí na subjektivním názoru založeném na osobním systému hodnot. Svým subjektivním hodnocením vytváříte své já – vaše osobní hodnoty určují, čím jste.

Svět je takový, jaký je, abyste mohli činit takováto rozhodnutí. Kdyby byl svět dokonalý, proces vytváření vašeho já by skončil. Právníkova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat soudní pře. Lékařova kariéra by skončila, kdyby přestaly existovat nemoci. Filozofova kariéra by skončila, kdyby neexistovaly žádné otázky.“

A kariéra Boha by skončila, kdyby přestaly existovat problémy !

„Přesně tak. Vyjádřil jsi to naprosto přesně. Všichni bychom přestali tvořit, kdyby nebylo co tvořit. Všichni máme zájem na tom, aby celý proces pokračoval. Přestože říkáme, že bychom rádi vyřešili všechny problémy, neodvažujeme se je vyřešit, protože bychom neměli co na práci.

Představitelé válečného průmyslu si to uvědomují velmi dobře. Z toho důvodu jsou proti jakékoli vládě, která by chtěla navždy skoncovat s válkou kdekoli.

Lékařský establishment si to také uvědomuje. Proto se v zájmu svého přežití tak horlivě brání proti jakémukoli zázračnému léku – nemluvě o možnosti samotných zázraků.

Vaší náboženské obci je to také jasné. Proto napadá jakékoli pojetí Boha, které nezahrnuje strach, soud a odplatu, a odmítá jakoukoli definici Já, která nezahrnuje její vlastní představu jediné pravé cesty k Bohu.

Jestliže řeknu člověku, ty jsi Bůh – k čemu je potom náboženství ? Jestliže mu řeknu, jsi vyléčen, k čemu je potom lékařská věda ? Jestliže mu řeknu, budeš žít v míru, k čemu jsou potom vyjednavači míru ? Jestliže řeknu, že všechno funguje, k čemu jsou potom všichni ostatní ?

K čemu jsou například instalatéři ?

Na světě jsou v podstatě dva druhy lidí: ti, kteří vám dávají věci, které potřebujete, a ti, kteří tyto věci spravují. V jistém smyslu jsou údržbáři i řezníci, pekaři, výrobci svíček a všichni ostatní, kteří vám dávají potřebné věci. Neboť toužit po něčem znamená potřebovat to. Proto si dávejte pozor, aby se vám touha nestala návykem.“

Chceš říci, že na světě budou vždycky problémy ? Chceš říci, že chceš, aby to tak bylo ?

„Říkám, že svět existuje tak, jak existuje – stejně jako sněhová vločka existuje tak, jak existuje – přesně podle plánu. Vy jste jej takovým udělali – stejně jako jste udělali svůj život přesně takovým, jaký je.

Já chci to, co chcete vy. Jakmile budete chtít opravdu skoncovat s hladem, na světě přestane být hlad. Dal jsem vám všechno potřebné, abyste to mohli udělat. Ale vy to neuděláte. Ne proto, že to udělat nemůžete. Mohli byste skoncovat s hladem hned zítra. Vy to však udělat nechcete.

Tvrdíte, že existují dobré důvody, aby denně umíralo hladem 40 tisíc lidí. Žádné dobré důvody neexistují. Říkáte, že proti tomu nemůžete nic dělat, a přitom každý den přivádíte na svět 50 tisíc novorozenců. A tomu říkáte láska. Tomu říkáte Boží plán. Takový plán postrádá jakoukoli logiku, nemluvě vůbec o soucitu.

Ukazuji vám, že svět existuje tak, jak existuje, protože to tak chcete. Systematicky ničíte životní prostředí a přitom označujete takzvané přírodní katastrofy za důkaz krutosti Boha nebo Přírody. Podvádíte sami sebe, neboť právě vaše způsoby jsou kruté.

Nic není mírnější než Příroda. A nikdo není k Přírodě krutější než člověk. A přesto odmítáte veškerou odpovědnost. Říkáte, že to není vaše vina, a v tom máte pravdu. Neboť to není otázka viny, je to otázka volby.

Můžete se rozhodnout, že hned zítra přestanete ničit deštné pralesy. Můžete se rozhodnout, že přestanete ničit ochrannou vrstvu ozonu kolem zeměkoule. Můžete se rozhodnout, že přestanete ničit světový ekosystém. Můžete se pokusit dát sněhovou vločku opět dohromady – nebo alespoň zastavit její neúprosné tání – ale uděláte to ?

Podobně můžete hned zítra skončit všechny války. Jednoduše. Snadno. Záleží jen na tom, zda se všichni dohodnete. Nemůžete-li se však dohodnout na něčem tak jednoduchém, jako je skoncování se zabíjením lidí, jak můžete žádat Boha, aby dal váš život do pořádku ?

Neudělám pro vás nic, co neuděláte vy pro sebe. Tak hovoří zákon a tak hovoří prorokové.

Svět je v takovém stavu, v jakém je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili – nebo neučinili.

(Nerozhodnout se znamená rozhodnout se.)

Země je v takovém stavu, v jakém je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili – nebo neučinili.

Váš vlastní život je takový, jaký je, kvůli vám a rozhodnutím, která jste učinili – nebo neučinili.“

To, že mě přejelo nákladní auto, vůbec nezáleželo na mém rozhodnutí ! Nezáleželo na mém rozhodnutí ani to, že jsem byl přepaden lupičem. To by mohl někdo říci. Na světě jsou lidé, kteří by to mohli říci.

„Vy všichni jste zodpovědní za situace, které v lupiči probouzejí touhu krást. Všichni vytváříte vědomí, které umožňuje znásilňování žen. Teprve když v sobě samých uvidíte to, co je příčinou zločinu, začnete napravovat podmínky, jež k němu vedou.

Nakrmte hladové, vraťte důstojnost chudým. Dejte příležitost méně talentovaným. Skoncujte s předsudky, které udržují masy v beznadějné situaci. Odhoďte všechna omezení a tabu týkající se sexuální energie – pomozte druhým pochopit nádheru sexuality a zaměřte ji správným směrem. Když to uděláte, navždy skoncujete s násilím.

Pokud se týká takzvaných „nehod“, naučte se je přijímat jako součást velké mozaiky. Přišli jste na svět, abyste si vypracovali individuální plán, jak spasit sami sebe. Spása však neznamená, že se vyhnete nástrahám ďábla. Neexistuje nic takového jako ďábel, a neexistuje peklo. Snažíte se vymanit ze zapomnění nerealizovaného života.

V této bitvě nemůžete prohrát. Nemůžete neuspět. A proto to není bitva, ale proces. Jestliže si to však neuvědomíte, budete považovat život za neustálý boj. Můžete tomu uvěřit natolik, že si kolem boje vytvoříte celé náboženství. Takové náboženství vás bude učit, že boj je smyslem života. To je však špatné učení. Život se vyvíjí tím, že nebojujete. Vítězství dosáhnete tím, že se odevzdáte.

Nehody se stávají, protože se stávají. Určité prvky životního procesu, které se sešly v určitou dobu a určitým způsobem, vedly k určitým výsledkům – k výsledkům, které z různých důvodů považujete za nepříznivé. A přesto z hlediska programu vaší duše nemusejí být tak nepříznivé.

Řeknu vám tohle: Neexistují shody okolností a nic se neděje „náhodně“. Každou událost si vybíráte, abyste mohli vytvořit a poznat to, čím skutečně jste. Všichni skuteční Mistři si to uvědomují. Proto si zachovávají klid a rozvahu i v nejhorších chvílích života.

Velcí učitelé vašeho křesťanského náboženství si to uvědomují. Vědí, že Ježíše nevyvedlo z klidu ani ukřižování, protože to očekával. Mohl odejít, ale neodešel. Mohl celý proces zastavit, kdykoli by se mu zachtělo. Měl k tomu dostatečnou moc. A přesto to neudělal. Nechal se ukřižovat, aby osvobodil člověka. Říkal lidem, podívejte se, co mohu udělat. Dívejte se na to, co je pravdivé. A uvědomte si, že tohle všechno můžete udělat i vy. Neboť neřekl jsem vám, že jste Bohové ? Vy mi však nevěříte. Jestliže tomu nevěříte, věřte v sebe a věřte ve mne.

Ježíš byl tak soucitný, že si našel způsob, jak ovlivnit svět, aby se všichni lidé dostali do nebe (seberealizace) skrze něho. Neboť Ježíš přemohl utrpení a smrt. A totéž můžete udělat i vy.

Kristus neučil, že získáte věčný život – učil, že ho už máte; neučil, že budete bratry v Bohu učil, že jimi už jste; neučil, že dostanete všechno, co chcete, – učil, že to už máte.

Nic jiného nepotřebujete vědět. Neboť jste tvůrci své reality a váš život nemůže být jiný než takový, jak si ho představujete.

Svůj život vytváříte svým myšlením. To je první krok tvůrčího aktu. Bůh Otec je myšlenka. Vaše myšlenka je rodičem, který dává vzniknout všemu.“

Tohle je jeden ze zákonů, které si musíme zapamatovat ?

„Ano.“

Můžeš mi říci, jaké jsou další ?

„Už jsem ti to řekl. Od počátku času vás učím všechny zákony. Vysvětluji vám je znovu a znovu. Posílám vám jednoho učitele za druhým. Vy je však neposloucháte. Vy je zabíjíte.“

Ale proč ? Proč zabíjíme ty nejzbožnější lidi mezi námi ? Zabíjíme je nebo je zneuctíváme, což je totéž. Proč ?

„Protože odmítají každou vaši myšlenku, která mě popírá. A vy mě musíte popírat, jestliže popíráte své já.“

Proč bychom chtěli popírat tebe nebo sebe ?

„Protože se všichni bojíte. A protože se vám mé sliby zdají být příliš dobré. Protože nemůžete přijmout nejvyšší Pravdu. A proto se omezujete na duchovnost, která učí strach a závislost a nesnášenlivost, místo aby učila lásku a moc a pochopení.

Jste naplněni strachem – a největší strach máte z toho, že můj největší slib může být největší lží. A proto si vytváříte různé fantazie. Tvrdíte, že každý slib, který vám dává moc a zaručuje vám Boží lásku, musí být falešným slibem ďábla. Říkáte si, že jedině ďábel by vám mohl dát takový slib – aby vás svedl k falešné představě strašného, žárlivého, mstivého a trestajícího Boha.

Přestože tyto vlastnosti odpovídají spíš definici ďábla (kdyby nějaký vůbec existoval), připisujete je Bohu, abyste nemuseli přijmout Božské sliby svého Stvořitele ani Božské vlastnosti svého Já.

Taková je moc strachu.“

Snažím se svého strachu zbavit. Můžeš mi říci o dalších zákonech ?

„První zákon říká, že můžete dělat, být a mít všechno, co si umíte představit. Druhý zákon říká, že přitahujete všechno, čeho se bojíte.“

Proč je tomu tak ?

„Emoce je síla, která přitahuje. To, čeho se bojíte, zakusíte. Zvířata – která považujete za nižší životní formu – okamžitě poznají, když se jich bojíte. Rostliny – které považujete za ještě nižší životní formu – reagují mnohem lépe na lidi, kteří je milují, než na lidi, kteří o ně nemají zájem.

Nic z toho není náhodné. Ve vesmíru není nic náhodného – existuje jen velký plán; neuvěřitelná „sněhová vločka“.

Emoce je energie v pohybu. Když rozproudíte energii, vyvoláte účinek. Jestliže rozproudíte dostatek energie, vytvoříte hmotu. Hmota je nahromaděná energie. Manipulujete-li energii určitým způsobem a dostatečně dlouhou dobu, dostanete hmotu. Každý Mistr zná tento zákon. Je to alchymie vesmíru. Je to tajemství života.

Myšlenka je čistá energie. Každá myšlenka je tvůrčí. Energie vaší myšlenky nikdy neumírá. Nikdy. Opouští vaši bytost a rozšiřuje se do celého vesmíru. Myšlenka je věčná.

Všechny myšlenky koagulují; všechny myšlenky se setkávají s ostatními myšlenkami a vytvářejí proměnlivou strukturu nevýslovné krásy a neuvěřitelné složitosti.

Energie přitahuje energii stejného druhu – a vytváří „nakupení“ stejné energie. Když se setká dostatečné množství podobných „nakupení“, spojí se dohromady. K vytvoření hmoty je třeba nepředstavitelné množství energie stejného druhu. Nicméně z čisté energie se nakonec vytvoří hmota. To je jediný způsob, jak může vzniknout hmota. Jakmile se energie změní v hmotu, zůstane hmotou velmi dlouho – pokud její struktura není narušena jiným druhem energie. Tato energie jiného druhu ve skutečnosti rozkládá hmotu a uvolňuje surovou energii.

Na této teorii je založena například atomová bomba. Einsteinovi se podařilo vysvětlit nejlépe ze všech lidí tvůrčí tajemství vesmíru.

Nyní byste měli chápat, jak mohou lidé podobného smýšlení vytvořit určitou realitu. Rčení, „Kdykoli se dva nebo více lidí shromáždí ve jménu Boha“, získává mnohem hlubší význam.

Když celé společnosti myslí určitým způsobem, stává se mnoho velmi pozoruhodných věcí – ne všechny jsou však žádoucí. Například společnost, která žije ve strachu, nevyhnutelně produkuje to, z čeho má největší strach.

Velké komunity nebo kongregace často nacházejí ve společném myšlení (neboli v tom, čemu někteří lidé říkají modlitba) schopnost produkovat zázraky.

A je nutné podotknout, že dokonce i jedinci – je-li jejich myšlenka dostatečně silná – mohou vyprodukovat podobný výsledek. Ježe to dělal běžně. Věděl, jak přenášet a ovládat energii a hmotu. Mnoho dalších Mistrů to umělo. Mnoho Mistrů to umí i dnes.

I vy se to můžete naučit. Dnes.

Je to znalost dobra a zla, znalost, na které se podíleli Adam a Eva. Dokud to nepochopili, nemohl existovat život v dnešní podobě. Adam a Eva – první muž a první žena – byli Otcem a Matkou lidské zkušenosti.

To, co mytologie popisuje jako Adamův pád, bylo ve skutečnosti Adamovým povznesením; byla to největší událost v historii lidstva. Neboť bez toho by neexistoval svět relativity. Čin Adama a Evy nebyl prvotním hříchem, byl ve skutečnosti prvním požehnáním. Měli byste jim děkovat, neboť tím, že učinili první „nesprávné“ rozhodnutí, vytvořili možnost činit jakákoli rozhodnutí.

Vaše mytologie popisuje Evu jako špatnou – neboť nabídla Adamovi jablko ze zakázaného stromu dobra a zla. Tato mýtická událost vám od té doby dovoluje považovat ženu za příčinu mužova „pádu“.

Čeho se nejvíc bojíte, to vás bude ze všeho nejvíc pronásledovat. Váš strach to k vám bude přitahovat jako magnet. Posvátné knihy všech náboženství vás nabádají, abyste neměli strach. Myslíte si, že je to náhoda ?

Zákony jsou velmi jednoduché:

1. Myšlenka je tvůrčí.
2. Strach přitahuje energii podobného druhu.
3. Neexistuje nic než láska.“

Tomu nerozumím. Jak může existovat jen láska, když strach přitahuje energii podobného druhu ?

„Láska je nejvyšší realita. Láska je jediná realita. Láska je všechno. Pocit lásky je vaším prožíváním Boží existence.

Láska je vším, co je, co bylo a co bude. Když vstoupíte do absolutna, vstoupíte do lásky.
Sféra relativity byla vytvořena proto, abych mohl zakoušet své Já. To jsem vám již vysvětlil. To však nedělá sféru relativity reálnou. Vy i já tuto realitu vytváříme – abychom mohli poznat sami sebe empiricky.

Nicméně tato realita se může jevit jako velmi reálná. Přijímáme ji jako skutečně existující. Tímto způsobem Bůh stvořil „něco jiného“ než sebe (i když to je, přesně řečeno, nemožné, neboť Bůh je vším, co existuje).

Tím, že jsem stvořil „něco jiného“ – to jest sféru relativity – vytvořil jsem prostředí, ve kterém se můžete rozhodnout, že budete Bohem, místo aby vám bylo připomínáno, že Bohem jste; ve kterém můžete zakoušet Boha jako tvůrčí akt, nikoli jako pouhé myšlení; ve kterém i malá svíčka na slunci ta nejmenší dušička – může poznat sama sebe jako světlo.

Strach je druhým pólem lásky. To je prvotní polarita. Když jsem stvořil sféru relativity, nejdříve jsem stvořil opak sebe samého. Ve sféře, kde žijete na fyzické úrovni, jsou jen dva stavy existence: láska a strach. Myšlenky zakořeněné ve strachu produkují jeden druh materializace na fyzické úrovni, kdežto myšlenky zakořeněné v lásce produkují jiné druhy.

Staří mistři objevili tajemství relativního světa – a odmítli uznat jeho realitu. Zkrátka a dobře Mistři jsou ti, kteří uznávají jen lásku. V každém okamžiku. V každém případě. V každé situaci. I když byli zabíjeni, milovali své vrahy. I když byli pronásledováni, milovali své pronásledovatele.

To je velmi obtížné pochopit a ještě obtížnější napodobit. Nicméně to každý Mistr vždycky dělal. Každý Mistr to dělal bez ohledu na to, k jaké náboženské nebo filozofické tradici patřil.

Tento příklad a toto ponaučení vám bylo dáno. Znovu a znovu vám to bylo ukazováno. Během celé historie a na všech místech. Po celý váš život a v každém okamžiku. Vesmír použil všech prostředků, aby vám tuto Pravdu odhalil. Odhalil vám ji v písních a příbězích, v poezii a tanci, v pohyblivých obrazech, kterým říkáte film, a ve slovech, kterým říkáte knihy.

Všemi koridory lidské zkušenosti se ozývá tato Pravda: Láska je jedinou odpovědí. Ale vy neposloucháte.

Nyní se obracíte k této knize a opět se mě ptáte na to, co jsem vám řekl nesčíslněkrát. A já vám to budu opakovat – v kontextu této knihy. Jste ochotni nyní poslouchat ? Uslyšíte mě ?

Co vás přivedlo k této knize ? Jak došlo k tomu, že ji držíte v rukou ? Myslíte si, že nevím, co dělám ?

Ve vesmíru neexistují žádné náhody.

Slyšel jsem volání vašich srdcí. Viděl jsem hledání vašich duší. Vím, jak hluboce toužíte po této Pravdě. V bolestech i radosti po ní voláte. Neustále mě prosíte: Ukaž se. Zjev se.

V této knize to dělám tak srozumitelně, že tomu nelze nerozumět. Vyjadřuji se jazykem tak jednoduchým, že vás nemůže zmást. Slovy tak obyčejnými, že se v nich nemůžete ztratit.

Proto se mě ptejte. Ptejte se na cokoli. Pokusím se vám odpovědět. Použiji k tomu celého vesmíru. Proto dávejte dobrý pozor. Tato kniha není ani zdaleka mým jediným nástrojem. Můžete mi položit otázku a pak knihu odložit. Ale dávejte pozor. Poslouchejte. Soustřeďte se na slova příští písně, kterou uslyšíte. Na informace v příštím článku, který budete číst. Na příběh příštího filmu, který uvidíte. Na náhodnou poznámku člověka, kterého potkáte. Nebo na zvuk příští řeky, příštího oceánu, příštího závanu větru, který laská vaše uši – to vše jsou moje prostředky; všechny tyto cesty jsou mi otevřeny. Budu k vám hovořit, pokud budete naslouchat. Přijdu k vám, pozvete-li mě. Pak vám ukážu, že jsem tu vždycky. Všemi způsoby.“

 

2

Způsobíš, abych poznal stezku života.
U tvého obličeje je radování do sytosti;
po tvé pravici je příjemnost navždy.
Žalm 16:11

Celý život hledám cestu k Bohu.

„To vím – “

– a teď jsem ji našel a nemohu tomu uvěřit. Připadám si, jako bych tu seděl a psal tohle vše sám sobě.

„To děláš.“

Nepřipadá mi to jako rozhovor s Bohem.

„Chceš zvony a píšťaly ? Uvidím, co mohu udělat.“

Pravděpodobně víš, že někteří lidé budou považovat tuto knihu za rouhání. Zejména budeš-li mluvit jako vtipálek.

„Dovol mi, abych ti něco vysvětlil. Všichni si myslíte, že Bůh se projevuje jen jedním způsobem. To je velmi nebezpečná myšlenka.

Brání vám v tom, abyste Boha viděli všude. Myslíte-li si, že Bůh hovoří jen jedním způsobem, že má jen jednu podobu, nikdy mě neuvidíte a neuslyšíte. Celý život budete hledat Boha a nenajdete ji. Neboť hledáte jeho. Tohle je jen příklad.

Říká se, že nevidíte-li Boha v profánním ani hlubokém světě, uniká vám půl pravdy. To je velká Pravda.

Bůh je ve smutku i ve smíchu, v hořkosti i radosti. Za vším se skrývá Boží záměr – a proto je Bůh přítomen ve všem.“

Jednou jsem začal psát knihu, které jsem chtěl dát titul „Bůh je obložený chlebíček“.

„Byla by to velmi dobrá kniha. Dal jsem ti inspiraci. Proč jsi ji nedopsal ?“

Připadalo mi to jako rouhání. Nebo při nejmenším jako něco strašně neuctivého.

„Chceš říci nádherně neuctivého ! Jak jsi přišel na to, že Bůh je jen „uctivý“. Bůh je dole i nahoře. Bůh je teplo i chlad. Je napravo i nalevo. Uctivý i neuctivý !

Myslíš si, že Bůh se neumí smát ? Že nemá rád vtipy ? Že nezná humor ? Říkám vám, Bůh vymyslil humor.

Myslíte si, že musíte šeptat, když se mnou mluvíte ? Jsou snad slangová nebo sprostá slova mimo dosah mého chápání ? Říkám vám, můžete ke mně mluvit, jako byste hovořili ke svému nejlepšímu příteli.

Myslíte si, že existuje nějaké slovo, které jsem nikdy neslyšel ? Nějaký pohled, který jsem nikdy neviděl ? Zvuk, který neznám ?

Myslíte si, že něčím pohrdám, zatímco miluji ostatní ? Říkám vám, ničím nepohrdám. Nic mi není odporné. Všechno je život, a život je dar; nevýslovný poklad; něco posvátného.

Já jsem život, neboť jsem látka, kterou je život. Každý aspekt života má posvátný účel. Nic neexistuje bez důvodu; všemu rozumím a se vším souhlasím.“

Jak je to možné ? A co všechno to zlo, které dělá člověk ?

„Vy lidé nemůžete vytvořit nic – ani myšlenku, ani předmět, ani událost – co by se vymykalo Božímu plánu. Neboť součástí Božího plánu je, abyste tvořili všechno, co chcete. V této svobodě spočívá vaše poznání Boha jako Boha – a pro takové poznání jsem vás stvořil. Proto jsem stvořil život.

Zlo je to, čemu říkáte zlo. A dokonce i to miluji, neboť jedině skrze to, čemu říkáte zlo, můžete poznat dobro; jedině skrze to, čemu říkáte práce ďábla, můžete poznat a vykonávat práci Boží. Nedávám přednost horkému před studeným, vysokému před nízkým, pravému před levým. To vše je relativní. Všechno je součástí toho, co je.

„Dobro“ nemiluji více, než miluji „zlo“. Hitler odešel do nebe. Až to pochopíte, porozumíte Bohu.“

Byl jsem vychován k tomu, abych věřil, že dobro a zlo skutečně existuje; že špatné a dobré jsou protiklady; že některé věci nejsou z hlediska Boha přijatelné.

„Z hlediska Boha je „přijatelné“ všechno, neboť jak by Bůh mohl odmítnout to, co je ? Něco odmítnout znamená popírat, že to existuje. Říci, že něco není správné, je totéž jako říci, že to není částí Boha – a to není možné.

Buďte však věrni svým názorům a hodnotám, neboť to jsou hodnoty vašich rodičů, vašich přátel a vaší společnosti. Tvoří strukturu vašeho života a kdybyste je ztratili, rozpárali byste látku své zkušenosti. Přesto je zkoumejte jeden po druhém. Nerozebírejte dům, ale podívejte se na každou cihlu a vyměňte ty, které jsou rozbité a budovu již nepodporují.

Vaše představy dobra a zla jsou jen představy. Jsou to myšlenky, které tvoří podstatu toho, čím jste. Existuje jen jediný důvod změnit je: a tím je nespokojenost s tím, čím jste.

Jedině vy sami víte, zda jste spokojení. Jedině vy můžete říci o svém životě: „Tohle je můj výtvor (syn), se kterým jsem spokojen.“

Jestliže vám vaše hodnoty vyhovují, buďte jim věrní. Ospravedlňujte je. Braňte je.

Bojujte za ně takovým způsobem, který nikoho nezraňuje. Zranění není nutnou součástí hojení.“

Říkáš, „buďte věrní svým hodnotám“ a zároveň říkáš, že všechny naše hodnoty jsou nesprávné. Vysvětli mi to.

„Neřekl jsem, že vaše hodnoty jsou nesprávné. Ale nejsou ani správné. Jsou to prostě názory. Hodnocení. Rozhodnutí. Většinou jsou to rozhodnutí, která jste neučinili vy, ale někdo jiný. Například vaši rodiče. Vaše náboženství. Vaši učitelé, historikové, politikové.

Velmi málo svých názorů jste si utvořili na základě vlastní zkušenosti. A přesto cílem vašeho života je získat zkušenost – a z této zkušenosti vytvořit své já. Vy však tvoříte své já ze zkušenosti druhých.

Kdyby existoval hřích, pak by jím bylo právě tohle: dovolit sami sobě stát se tím, čím jsme, na základě zkušenosti druhých. A právě tohoto „hříchu“ se dopouštíte. Vy všichni. Nečekáte na svou vlastní zkušenost, přijímáte zkušenost druhých jako evangelium (doslovně), a když pak poprvé sami něco zažijete, překryjete svou zkušenost tím, co si myslíte, že už znáte.

Kdybyste to nedělali, mohli byste získat úplně jinou zkušenost – zkušenost, která by mohla popřít zkušenost vašich učitelů. Většinou nechcete připustit, že se vaši rodiče, vaše škola, vaše náboženství a posvátné knihy mýlí – a proto popíráte svou vlastní zkušenost ve prospěch toho, co vám bylo řečeno, abyste si myslili.

Ničím to není ilustrováno lépe než vaším vztahem k sexualitě.

Každý ví, že sexuální zážitek může být nejsilnějším, nejvíce vzrušujícím, nejradostnějším, nejvíce posilujícím, nejintimnějším fyzickým zážitkem, jakého je člověk schopen. I když to víte ze své vlastní zkušenosti, přesto přijímáte názory druhých – kteří mají zájem na tom, jak myslíte.

Tyto názory a myšlenky odporují vaší vlastni zkušenosti, ale protože nechcete připustit, že se vaši učitelé mýlí, přesvědčíte sami sebe, že mylná je vaše zkušenost. Proto jste zradili svou vlastní pravdu – se zničujícími důsledky.

Totéž děláte s penězi. Kdykoli jste měli spoustu peněz, cítili jste se dobře. Dělalo vám dobře, když jste je dostávali, a dělalo vám dobře, když jste je utráceli. Nebylo na tom nic „špatného“. Přesto jste si vštípili učení druhých natolik, že jste odmítli svou vlastní zkušenost ve prospěch „pravdy“.

Když jste přijali tuto „pravdu“ za svou, utvořili jste si kolem ní své názory – to jest myšlenky, které jsou tvůrčí. Tak jste si vytvořili osobní realitu kolem peněz, která od vás peníze odpuzuje – neboť proč byste se snažili přitahovat něco, co není dobré ?

Je překvapující, že jste si vytvořili stejně rozporný názor na Boha. Vaše srdce vám říká, že Bůh je dobrý. Vaši učitelé vám říkají, že Bůh je špatný. Vaše srdce vám říká, abyste Boha milovali bez obav. Vaši učitelé vám říkají, že Boha se musíte bát, neboť je to mstivý Bůh. Říkají, že musíte žít ve strachu před Božím hněvem. Musíte se třást v jeho přítomnosti. Celý život se musíte bát jeho soudu. Neboť Bůh je „spravedlivý“. Bůh ví, že budete mít potíže, až stanete před jeho strašným soudem. Proto musíte být „poslušni“ jeho přikázání. Nebo na to doplatíte.

Nesmíte klást takové logické otázky jako: „Kdyby Bůh vyžadoval, abychom přísně dodržovali jeho zákony, proč vytvořil možnost porušování těchto zákonů ?“ Protože chtěl, abyste měli „svobodnou volbu“, říkají vaši učitelé. Jaká je to však svobodná volba, když vám přináší odsouzení ? Jak může být taková volba svobodná, když to není vaše volba, ale volba někoho jiného ? Ti, kteří vás tohle učí, dělají z Boha pokrytce.

Říkají vám, že Bůh je odpouštějící a soucitný – ale když o odpuštění nepožádáte „správným způsobem“, pak vaše prosby nebudou vyslyšeny. Ani to by nebylo tak špatné, kdyby existoval jediný správný způsob, jak se modlit za odpuštění; je však tolik „správných způsobů“, kolik je učitelů, kteří je učí.

Proto většina z vás stráví celý život hledáním „správného“ způsobu, jak Boha uctívat a poslouchat a jak mu sloužit. Celá ironie spočívá v tom, že nechci vaše uctívání, nepotřebuji vaši poslušnost a nevyžaduji od vás, abyste mi sloužili.

Takové chování vždy vyžadovali od svých poddaných monarchové – často velmi egocentričtí a despotičtí. Nejsou to Boží požadavky – a je pozoruhodné, že lidé ještě nepřišli na to, že jsou to falešné požadavky, které nemají nic společného s potřebami Boha.

Bůh nemá žádné potřeby. Jsoucno je všechno, co je. Proto nic nepostrádá ani nepotřebuje.

Věříte-li v Boha, který něco potřebuje – a je natolik uražen, když to nedostane, že trestá ty, kteří mu to nedali – pak věříte v mnohem menšího Boha, než jsem já. Jste dětmi menšího Boha.

Mé děti, dovolte mi, abych vás opět ujistil, že nemám žádné potřeby. Nic nepotřebuji.

To neznamená, že nemám žádné touhy. Touha je něco jiného než potřeba (i když pro mnohé z vás je touha a potřeba totéž).

Touha je počátkem veškeré tvůrčí činnosti. Je to první myšlenka. Je to vznešený pocit v duši. Je to Bůh, který se rozhoduje, co stvoří.

A co je touhou Boha ?

Především toužím poznat a zakusit sám sebe v celé své nádheře – abych poznal, čím jsem. To bylo nemožné před tím, než jsem stvořil vás a všechny světy ve vesmíru.

Zadruhé chci, abyste poznali a zakusili, čím skutečně jste – skrze schopnost tvořit sami sebe jakýmkoli způsobem, který si zvolíte.

Zatřetí chci, aby celý životní proces byl neustálou radostí, neustálým tvořením, neustálým rozšiřováním a dokonalým naplněním v každém okamžiku.

Vytvořil jsem dokonalý systém, který zaručuje realizaci těchto tužeb. Právě teď se realizuji. Jediný rozdíl mezi vám a mnou je v tom, že já to vím.

V okamžiku absolutního poznání (který může přijít kdykoli) se budete cítit tak, jako se já cítím vždycky: budete radostní, milující, chápající, žehnající a vděční.

Existuje pět postojů Boha. Než skončíme tento dialog, ukážu vám, jak užitím těchto postojů dosáhnete zbožnosti.

To vše je velmi dlouhou odpovědí na velmi krátkou otázku.

Ano, buďte věrni svým hodnotám a názorům – dokud máte pocit, že vám slouží. Ale snažte se zjistit, zda hodnoty, kterým sloužíte svými myšlenkami, slovy a činy, vám dovolují realizovat nejvyšší a nejlepší představu, kterou jste o sobě kdy měli.

Zkoumejte své hodnoty jednu po druhé. Vystavte je světlu veřejného zkoumání. Jestliže bez váhání můžete říci světu, čím jste a v co věříte, pak jste se sebou spokojeni. V tom případě nemusíte pokračovat v tomto dialogu, neboť jste si vytvořili takové já a takový život – že nemusíte nic zlepšovat. Dosáhli jste dokonalosti. Odložte tuto knihu.“

Můj život není dokonalý. Já nejsem dokonalý. Jsem změtí nedokonalostí. Přeji si – občas si to přeji z celého srdce – napravit tyto nedokonalosti; poznat příčinu svého chování, svých neúspěchů a překážek. Proto jsem se obrátil na tebe. Sám nejsem schopen najít odpovědi.

„Jsem rád, že ses na mě obrátil. Vždycky jsem tu byl proto, abych lidem pomáhal. Jsem tu i teď. Nemusíte hledat odpovědi sami. Nikdy jste to dělat nemuseli.“

A přece mi připadá příliš… troufalé… hovořit s tebou tímto způsobem – nedovedu si představit, že ty – Bůh – mi odpovíš – chci říci, že to je šílené.

„Chápu. Všichni autoři bible byli normální, ale vy ostatní jste šílení.“

Autoři bible byli svědkové Kristova života a věrně zaznamenali všechno, co slyšeli a viděli.

„Tady tě musím opravit. Většina autorů Nového zákona se nikdy nesetkala s Ježíšem. Narodili se dlouho po Ježíšově odchodu ze Země. Nepoznali by ho, ani kdyby do něho vrazili na ulici.“

Ale…

„Autoři bible byli velcí věřící a velcí historikové. Zapisovali příběhy, které slyšeli od svých starších, až nakonec vznikl písemný doklad.

A ne všechno, co slyšeli, bylo zahrnuto do konečné verze.

Kolem Ježíšova učení vzniklo mnoho „církví“ – a jak se často stává, když se lidé shromáždí kolem mocné myšlenky, byli jedinci, kteří rozhodovali o tom, které části Ježíšova příběhu budou zapsány a jak. Tento proces výběru a editace pokračoval po celou dobu psaní evangelií a Bible.

Dokonce několik století po napsání původní verze rozhodl Vysoký církevní koncil o tom, které pravdy a doktríny budou zahrnuty do oficiální bible – a které budou vypuštěny jako „nezdravé“ a „předčasné“.

Existují také další posvátné knihy – všechny napsané v okamžicích inspirace obyčejnými lidmi, kteří nebyli o nic šílenější než vy.“

Naznačuješ – to snad nemyslíš vážně – že by se tento text jednoho dne mohl stát „posvátnou knihou“ ?

„Mé dítě, všechno v životě je posvátné. V tom smyslu je tedy i tento text posvátný. Ale nebudu se s tebou dohadovat o slovech, protože vím, co chceš říci.

Ne, nenaznačuji, že se tento rukopis jednou stane posvátnou knihou. Určitě ne dříve než za několik století ani před tím, než se jazyk stane zastaralým.

Problém spočívá v tom, že jazyk této knihy je příliš hovorový, příliš současný. Lidé se domnívají, že kdyby s nimi hovořil Bůh, nemluvil by jako jejich soused. Jazyk by měl mít nějakou sjednocující strukturu. Určitou důstojnost. Božskost.

Jak už jsem řekl, to je součástí celého problému. Lidé se domnívají, že Bůh se projevuje jen v jedné podobě. Všechno, co neodpovídá této podobě, je považováno za rouhání.“

Jak už jsem řekl.

„Jak už jsi řekl.

Ale zkoumejme jádro tvé otázky. Proč si myslíš, že je ší1ené rozmlouvat s Bohem ? Nevěříš snad v modlitbu ?“

Věřím, ale to je něco jiného. Modlitbu jsem vždy považoval za monolog. Já se modlím a Bůh mlčí.

„Bůh nikdy nevyslyšel tvou modlitbu ?“

Ano, ale nikdy na ni neodpověděl slovy. V životě se mi stalo mnoho věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou odpovědí – velmi přímou odpovědí – na modlitbu. Ale Bůh ke mně nikdy nehovořil.

„Rozumím. Takže tento Bůh, v něhož věříš – tento Bůh může dělat všechno – ale nemůže mluvit.“

Samozřejmě že Bůh může mluvit, když chce. Zdá se mi však nepravděpodobné, že by chtěl mluvit ke mně.

„Tohle je příčinou všech problémů ve vašem životě – neboť vy lidé se nepovažujete za hodné toho, aby k vám hovořil Bůh.

Jak tedy můžete očekávat, že uslyšíte můj hlas, když si myslíte, že si nezasloužíte, abych k vám hovořil ?

Říkám tohle: Právě teď dělám zázrak. Neboť hovořím nejen k tobě, ale ke každému, kdo čte tuto knihu.

Hovořím ke každému z nich. Každého z nich znám. Vím, kdo si najde cestu k mým slovům – a vím, že někteří uslyší – a někteří budou jen poslouchat, ale neuslyší nic.“

To mě přivádí k další věci. Už teď přemýšlím o tom, že tenhle rozhovor budu publikovat.

„Ano. A co je na tom „špatného“ ?“

Může někdo říci, že to dělám proto, abych na tom vydělal ? Není to podezřelé ?

„Chceš něco napsat jen proto, abys vydělal spoustu peněz ?“

Ne. Proto jsem nezačal psát. Začal jsem si tento dialog zapisovat, protože mě třicet let pronásledovaly určité otázky, na které jsem zoufale potřeboval odpovědi. Teprve později mě napadlo, že bych z toho mohl udělat knihu.

„Ten nápad jsem ti dal já.“

Ty ?

„Ano. Přece si nemyslíš, že bych dovolil, abys promarnil všechny tyto nádherné otázky a odpovědi.“

O tom jsem nepřemýšlel. Zpočátku jsem jen chtěl dostat odpovědi na své otázky, abych ukončil své hledání a našel spokojenost.

„Dobře. Tak přestaň pochybovat o svých motivech (děláš to pořád) a pokračuj v psaní.“

3

Mám stovku otázek. Tisíc otázek. Milion. Ale někdy nevím, kde začít.

„Začni kdekoli. Ptej se. Napiš si na papír otázky, které tě napadnou.“

Dobře. Některé z nich ti budou připadat velmi jednoduché, velmi obyčejné.

„Přestaň se kritizovat. Prostě je napiš na papír.“

Tak dobře. Tady jsou otázky, které mě právě napadají.

1. Kdy se můj život konečně rozběhne ? Co je třeba k tomu, abych měl alespoň nějaký úspěch ? Skončí někdy ten zápas ?

2. Kdy se naučím dost, abych si rozuměl s lidmi ? Je možné být šťastný ve vztazích k druhým ? Musí mě druzí neustále napadat ?

3. Proč nikdy nemám dost peněz ? Jsem předurčen k tomu, abych žil do konce života v nedostatku ? Co mi brání v tom, abych plně realizoval svůj potenciál v tomto ohledu ?

4. Proč nemohu dělat to, co skutečně chci, a zároveň se tím uživit ?

5. Jak mohu vyřešit své zdravotní problémy ? Mám dostatek chronických potíží na celý život. Proč je mám všechny teď ?

6. Jaké karmické ponaučení tu mám získat ? Co se snažím zvládnout ?

7. Existuje reinkarnace ? Kolik jsem měl životů ? Čím jsem v nich byl ? Je „karmický dluh“ realitou ?

8. Občas mám pocit, že mám psychické schopnosti. Existují takové schopnosti ? Mám je já ? Co je pravdy na tom, že lidé, kteří tvrdí, že mají psychické schopnosti, „čachrují s ďáblem“ ?

9. Je v pořádku nechat si platit za to, že děláme dobro ? Jestliže se rozhodnu dělat dobro – Boží práci – mohu to dělat a zároveň být bohatý ? Nebo se to vzájemně vylučuje ?

10. A co sexualita ? Co je skutečnou pravdou za touto lidskou zkušeností ? Je plození jediným clem sexuality, jak tvrdí některá náboženství ? Lze dosáhnout osvícení jedině potlačením sexuální energie ? Je v pořádku mít sexuální styky bez lásky ? Je tělesná rozkoš dostatečným ospravedlněním sexuálního styku ?

11. Proč jsi udělal sexualitu tak krásným zážitkem, když se jí máme vyhýbat ? Proč je nemorální nebo nezákonné všechno zábavné ?

12. Existuje život na jiných planetách ? Navštívily nás bytosti z jiných planet ? Pozorují nás ? Dočkáme se důkazů mimozemského života ? Má každá životní forma svého Boha ? Jsi Bohem všeho ?

13. Zavládne někdy na Zemi utopie ? Zjeví se někdy Bůh lidem ? Existuje něco jako druhý příchod Kristův ? Přijde někdy konec světa – nebo apokalypsa, jak to je prorokováno v bibli ? Existuje jediné pravé náboženství ? A jestliže ano, které ?

Tohle je jen několik mých otázek. Jak už jsem řekl, mám jich další stovky. Některé mě přivádějí do rozpaků – jsou tak naivní. Nicméně na ně odpověz – na jednu po druhé a pojďme o nich „hovořit“.

„Tak dobře. Teď se k nim dostáváme. Neomlouvej se. Tyto otázky lidé kladou už stovky let. Kdyby byly tak hloupé, nebyly by znovu a znovu opakovány každou generací. Přistupme tedy k první otázce.

Stanovil jsem zákony, které vám umožňují mít – vytvářet – to, co chcete. Tyto zákony nemohou být porušovány ani ignorovány. Těmito zákony se řídíte i teď, když čtete tuto knihu. Nemůžete se neřídit zákonem, neboť tak to funguje ve vesmíru. Zákonům se nemůžete vyhnout; nemůžete žít mimo ně.

Každou minutu svého života žijete uvnitř zákona – a všechny své zážitky jste tak vytvořili.

Bůh je váš partner. Máme věčnou smlouvu. Já jsem vám slíbil, že vám vždycky dám to, o co požádáte. Vy jste slíbili, že budete žádat; že pochopíte celý tento proces. Už jsem vám tento proces vysvětlil. A udělám to znovu, abyste tomu rozuměli.

Jako lidé se skládáte ze TŘÍ ČÁSTÍ. Skládáte se z těla, mysli a ducha. První část je fyzická, druhá nefyzická a třetí metafyzická. Je to Boží trojice, která má mnoho jmen.

To, co jste vy, jsem já. Projevuji se jako trojjedinnost. Někteří teologové tomu říkají Otec, Syn a Duch svatý.

Vaši psychiatři uznávají tento triumvirát a hovoří o vědomí, podvědomí a nadvědomí.

Vaši filozofové tomu říkají id, ego a superego.

Vaši vědci tomu říkají energie, hmota a antihmota.

Básníci hovoří o mysli, srdci a duši. Myslitelé Nového věku hovoří o těle, mysli a duchu.

Čas se rozděluje na minulost, přítomnost a budoucnost. Nemohlo by toto rozdělení odpovídat podvědomí, vědomí a nadvědomí ?

Také prostor se rozděluje na tři části: tady, tam a prázdnota mezi tady a tam.

Tento „meziprostor“ je obtížné popsat. Jakmile jej začnete definovat, stane se tím, co je „tady“, nebo tím, co je „tam“. Přesto víme, že tento „meziprostor“ existuje. Je tím, co udržuje „tady“ a „tam“ na svých místech – stejně jako věčný okamžik udržuje „předtím“ a „potom“ na místě.

Tyto tři aspekty jsou vlastně třemi energiemi. Můžete jim říkat myšlenka, slovo a činnost. Všechny dohromady produkují výsledek – který se ve vašem jazyce nazývá pocit nebo zážitek.

Vaše duše (podvědomí, id, duch, minulost atd.) je součtem všech pocitů, které jste kdy měli. Vaše vědomí těchto pocitů se jmenuje vzpomínka. Máte-li vzpomínku, říkáte, že si na něco vzpomínáte. Že něco dáváte dohromady.

Když dáte dohromady všechny své části, vzpomenete si, čím skutečně jste.

Tvůrčí činnost začíná myšlenkou, ideou nebo představou. Všechno, co vidíte kolem sebe, byla kdysi něčí představa. Ve vašem světě neexistuje nic, co by nejdřív neexistovalo jako čistá myšlenka.

To platí i o vesmíru.

Myšlenka je první úrovní tvůrčího aktu.

Pak přichází slovo. Všechno, co řeknete, je vyjádřená myšlenka. Myšlenka je tvůrčí a vysílá tvůrčí energii do vesmíru. Slova jsou dynamičtější (někdo by řekl více tvůrčí) než myšlenky, protože mají jiné vibrace. Ovlivňuji vesmír silněji.

Slovo je druhou úrovní tvůrčího aktu. Pak přichází činnost.

Činnost jsou slova v pohybu. Slova jsou vyjádřené myšlenky. Myšlenky jsou nahromaděné energie. Energie jsou uvolněné síly. Síly jsou existující prvky. Prvky jsou části Boha nebo jsoucna.

Bůh je počátkem všeho. Koncem všeho je činnost. Činnost je poznáním Boha.

Myslíte si o sobě, že nejste dost dobří, dost krásní, že jste příliš hříšní na to, abyste byli součástí Boha. Tak dlouho popíráte to, čím jste, že jste to zapomněli.

To není náhodná shoda okolností. Všechno je součástí Božího plánu – neboť byste nemohli vytvářet to, čím jste, kdybyste tím už byli. Nejdříve jste museli popřít (zapomenout) spojení se mnou, abyste to mohli plně prožít tím, že to vytvoříte. Neboť vaším – i mým – největším přáním je, abyste poznali sami sebe jako součást Boha, jíž jste. Proto v každém okamžiku poznáváte a vytváříte sami sebe. Stejně jako já. Skrze vás.

Uvědomujte si tuto spolupráci. Chápete její důsledky ? Je to posvátná spolupráce – skutečně posvátné společenství.

Váš život „se rozběhne“, jakmile se k tomu rozhodnete. Ještě jste se nerozhodli. Protestujete a odkládáte. Nyní přišel čas, abyste vytvořili to, co vám bylo slíbeno. Abyste to mohli udělat, musíte slibu věřit, a prožívat jej. Musíte prožívat slib Boží.

Bůh říká, že jste jeho potomci. Jste stvořeni podle jeho obrazu. Jste Bohu rovni.

A tady se asi zarazíte. Jste schopni přijmout slovo „potomek“ nebo „obraz“, ale zaráží vás, když jste považováni za rovné Bohu. To se vám zdá příliš. Příliš odpovědné. Neboť jste-li rovni Bohu, znamená to, že se vám nic neděje – že všechno vytváříte. Nemohou již existovat oběti ani lotři – pouze výsledky vašich myšlenek.

Říkám tohle: všechno, co vidíte ve svém světě, je důsledkem vašich představ a myšlenek.

Chcete, aby se váš život opravdu „rozběhl“ ? Změňte svou představu o životě. O sobě samých. Myslete, mluvte a jednejte jako Bůh, kterým jste.

To vás samozřejmě oddělí od mnoha – od většiny – ostatních lidí. Budou říkat, že jste šílení. Budou říkat, že se rouháte. A nakonec vás budou mít plné zuby a pokusí se vás ukřižovat.

Ukřižují vás nikoli proto, že si budou myslit, že žijete ve světě přeludů (většina lidí vám dovolí vaši osobní zábavu), ale proto, že dříve či později budou k vaší pravdě přitahováni druzí – neboť pochopí, že poskytuje naději.

A v tomto okamžiku lidé zasáhnou do vašeho života – neboť je začnete ohrožovat. Neboť vaše prostá pravda nabízí víc krásy, víc pohodlí, víc pohody, víc radosti a lásky než všechno, co by si oni mohli vymyslit.

Kdyby tuto pravdu přijali, byl by to konec jejich způsobu života. Byl by to konec nenávisti a strachu a fanatismu a války. Konec odsuzování a zabíjení ve jménu Boha. Konec názoru, že moc je pravda. Konec mocenské politiky. Konec věrnosti a vazalství ze strachu. Konec světa, který jste dosud vytvářeli.

Proto se připravte. Neboť vás budou urážet a ponižovat, plivat na vás a nadávat vám; potom vás všichni opustí a nakonec vás budou žalovat, soudit a odsuzovat – od chvíle, kdy přijmete svůj posvátný úkol – to jest realizaci svého já.

Proč to tedy dělat ?

Protože vás už nezajímá uznání druhých. Protože nejste spokojeni s tím, co vám to přineslo. Nejste spokojeni s tím, co to dalo druhým. Protože chcete skoncovat s bolestí, skoncovat s utrpením, skoncovat s přeludy. Protože máte plné zuby světa v jeho současném stavu. Protože hledáte nový svět.

Přestaňte jej hledat. Začněte jej tvořit.“

Můžeš mi vysvětlit jak ?

„Ano. Nejdřív se musíte vrátit ke své první myšlence. Představujte si, čím byste byli, kdybyste ji prožívali každý den. Představujte si, jak byste myslili, co byste dělali a říkali a jak byste reagovali na to, co dělají a říkají druzí.

Vidíš rozdíl mezi touto představou a tím, co si myslíte, co děláte a říkáte dnes ?“

Ano, to vidím.

„To bys měl vidět, neboť víme, že dnes neprožíváte svou nejvyšší vizi. Když jste si uvědomili rozdíl mezi tím, kde jste, a tím, kde chcete být, začněte se měnit – vědomě měnit – začněte měnit své myšlenky, slova, činy, aby odpovídaly vaší nejkrásnější vizi.

To bude vyžadovat nesmírné duševní a fyzické úsilí. Budete muset sledovat každou svou myšlenku, slovo i čin. Budete se muset neustále rozhodovat vědomě. Tento proces je nesmírným krokem k vědomí. Jestliže na sebe vezmete tento úkol, brzy zjistíte, že jste žili polovinu svého života nevědomě. To znamená, že jste si neuvědomovali, jaké myšlenky, slova a činy volíte, dokud jste nepoznali jejich výsledek. Když jste jej pak poznali, popírali jste, že má něco společného s vašimi myšlenkami, slovy a činy.

Tohle je výzva k ukončení nevědomého života. Tohle je úkol, k němuž vás vyzývá vaše duše od počátku času.“

Takový druh duševní kontroly je pravděpodobně velmi vyčerpávající –

„To je možné, dokud se to nestane druhou přirozeností. Ve skutečnosti je vaší druhou přirozeností. Vaší první přirozeností je být bezpodmínečně milující. Vaší druhou přirozeností je vyjadřovat svou první přirozenost, svou pravou přirozenost vědomě.“

Promiň, ale není možné, že by tento druh ustavičné editace udělal z člověka hlupáka ?

„Nikdy. Udělal by z něho jiného člověka. Ne však hlupáka. Byl Ježíš hlupák ? To si nemyslím. Byl Buddha nudný ? Lidé se shromaždovali a vyhledávali jeho společnost. Žádný člověk, který dosáhl mistrovství v čemkoli, není hloupý. Takový člověk je možná neobyčejný. Mimořádný. Nikdy však hloupý.

Chcete, aby se „váš život rozběhl“ ? Od této chvíle si začněte představovat, jaký byste chtěli, aby byl. Odstraňte každou myšlenku, slovo nebo čin, který nesouhlasí s vaší představou.

Napadne-li vás nějaká myšlenka, která se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, ihned začněte přemýšlet o jiné. Řeknete-li něco, co se neshoduje s vaší nejvyšší vizí, snažte se něco takového už nikdy neopakovat. Uděláte-li něco, co neodpovídá vašemu nejlepšímu záměru, už nikdy to neopakujte.“

Tohle všechno jsem už slyšel a vždycky mě to rozzuřovalo, neboť mi to připadá nečestné. Když jsi nemocný jako pes, nesmíš to přiznat. Když jsi na mizivě, nesmíš to říci. Když jsi rozrušený, nesmíš to vyjádřit. To mi připomíná jeden vtip o třech lidech, kteří přišli do pekla. Jeden byl katolík, druhý žid a třetí byl stoupenec Nového věku. Ďábel se výsměšně zeptal katolíka, „Jak se ti líbí ten žár ?“ „Nabízím jej jako oběd,“ odpověděl katolík. Pak se ďábel zeptal žida, „A jak se ten žár líbí tobě ?“ „Co jiného bych mohl očekávat než větší peklo ?“ Nakonec ďábel přistoupil ke stoupenci Nového věku. „Žár ?“ zeptal se zpocený stoupenec. Jaký žár ?“

„To je dobrý vtip. Ale já neříkám, že bychom měli své problémy ignorovat nebo předstírat, že neexistují. Říkám, že bychom měli poznat situaci a pak ji pravdivě popsat.

Jste-li na mizině, tak jste na mizině. Je zbytečné to popírat. Jak svou situaci prožíváte, to však záleží na vašich myšlenkách – „Být na mizivě je špatné,“ „To je hrozné,“ „Jsem špatný člověk, neboť dobří a pracovití lidé tak nikdy nedopadnou,“ atd. Jak dlouho zůstanete na mizině, to záleží na vašich slovech – „Jsem na mizině,“ „Nemám ani halíř“ atd. Vaši dlouhodobou realitu vytváří vaše reakce na danou situaci.

Musíte si uvědomit, že žádná situace ve vesmíru není ani „dobrá“ ani „špatná“. Prostě je taková, jaká je. Proto přestaňte hodnotit.

Dále si uvědomte, že všechno je dočasné. Nic nezůstává stejné, nic není statické. Záleží na vás, jakým směrem se situace obrátí.“

Promiň, ale opět tě musím přerušit. A co takový člověk, který je sice nemocný, ale má víru, která přenáší hory a proto si myslí, říká a věří, že se uzdraví… ale za šest týdnů zemře. Jak se to slučuje s tímto pozitivním myšlením a jednáním ?

„Dáváš mi těžké otázky. To je dobře. Nespoléháš jen na mé slovo. Později se na něj však budeš muset spolehnout – protože zjistíš, že o tom všem můžeme diskutovat věčně, dokud nám nezbyde nic než „to vyzkoušet nebo to popřít“. Tak daleko jsme se však ještě nedostali. Proto pokračujme.

Ten, kdo má „víru, která přenáší hory“, a kdo zemře o šest týdnů později, přenášel hory šest týdnů. To pro něho mohlo být dostatečné. Je možné, že se poslední den rozhodl, „Už toho mám dost. Jsem připraven vydat se na jinou cestu.“ Nemusíte o jeho rozhodnutí vědět, protože vám o něm nemusel říci.

Vytvořili jste společnost, která nepovažuje za dobré, když někdo chce umřít – když se někdo smíří se smrtí. Protože sami nechcete umřít, neumíte si představit, že by někdo umřít chtěl, ať už je v jakékoli situaci.

Je však mnoho situací, kdy je lepší umřít než žít. Věřím, že byste si to uměli představit, kdybyste o tom jen chvíli přemýšleli. Tyto pravdy vás však nenapadnou – nejsou tak samozřejmé – když se díváte na někoho, kdo se rozhodl umřít. A umírající člověk si to uvědomuje. Cítí, zda s jeho rozhodnutím druzí v místnosti souhlasí.

Všimli jste si někdy, jak někteří lidé čekají, až se vyprázdní pokoj, a teprve pak umřou ? Někteří musí říci svým milovaným, „Tak už jdi, opravdu. Jdi si dát něco k jídlu.“ Nebo, „Jdi si odpočinout. Já jsem v pořádku. Uvidíme se zítra.“ A když pak strážce odejde, odejde i duše z těla střeženého.

Kdyby takový člověk řekl příbuzným a přátelům, „Já už chci umřít,“ ti by to skutečně slyšeli. „Prosím tě, nemluv tak,“ „Tak to opravdu nemyslíš,“ „Drž se,“ nebo „Prosím tě, neopouštěj nás.“
Lékaři jsou školení k tomu, aby udržovali lidi naživu, nikoli k tomu, aby jim usnadňovali důstojně umírat.

Pro lékaře nebo zdravotní sestru je smrt neúspěchem. Pro přítele nebo příbuzného je smrt katastrofou. Pouze pro duši je smrt úlevou – vysvobozením.

Největší dar, který můžete dát umírajícímu, je nechat ho zemřít v pokoji.

Často se stává, že umírající člověk, který říká, že bude žít, věří, že bude žít, a dokonce se za to modlí, změní na úrovni duše své rozhodnutí. Nyní je čas opustit tělo a osvobodit duši. Když se duše takto rozhodne, tělo nemůže udělat nic, aby to změnilo. V okamžiku smrti poznáme, kdo z triumvirátu těla, mysli a duše všechno řídí.

Celý život se ztotožňujete se svým tělem. Někdy se ztotožňujete se svou myslí. V okamžiku smrti však poznáte, čím skutečně jste.

Jsou také chvíle, kdy tělo a mysl neposlouchají duši. I to vytváří situaci, kterou popisuješ. Nejobtížnější je slyšet svou vlastní duši. (Jen velmi málo lidí to dokáže).

Často se stává, že se duše rozhodne opustit tělo. Tělo a mysl – služebníci duše – to slyší, a začíná proces vyprošťování. Mysl (ego) to však nechce přijmout. Konec konců je to konec její existence. Proto mysl dá příkaz tělu, aby se smrti bránilo. S tím tělo souhlasí, neboť také nechce umřít. Tělo a mysl jsou povzbuzovány okolním světem – světem, který samy vytvořily.

V této chvíli záleží na tom, jak vážně chce duše opustit tělo. Jestliže to nepovažuje za tak naléhavé, může říci, „Tak dobře, ještě chvíli tu s vámi zůstanu.“ Jestliže si však jasně uvědomí, že zůstat v těle neodpovídá jejím vyšším cílům – že se nemůže dále vyvíjet skrze toto tělo – pak odejde a nic jí v tom nezabrání – a nikdo by se ani neměl pokoušet.

Duše si jasně uvědomuje, že jejím cílem je evoluce. Nezajímá ji vývoj těla a mysli. To pro ni nemá žádný význam.

Duše si také uvědomuje, že opuštění těla není žádná tragédie. Někdy je pro ni tragické zůstat v těle. Proto musíte pochopit, že duše se dívá na smrt jinak než tělo a mysl. Samozřejmě že i na život se dívá jinak – a to je příčinou nespokojenosti a úzkosti ve vašem životě. Nespokojenost a úzkost pocházejí z toho, že neposloucháte svou duši.“

Jak můžeme nejlépe poslouchat svou duši ? Je-li duše šéfem, jak můžeme zaručit, že dostaneme všechna její memoranda ?

„Především si musíte jasně uvědomit, co duše chce – a musíte ji přestat odsuzovat.“

Odsuzuji snad svou duši ?

„Všichni to neustále děláte. Právě jsem ti ukázal, jak se odsuzujete za to, že chcete umřít. Také se odsuzujete za to, že chcete žít – skutečně žít. Odsuzujete se za to, že se chcete smát, že chcete plakat, že chcete vítězit, že chcete prohrávat – a zejména za to, že chcete zakusit lásku a radost.“

To děláme ?

„Z nějakého důvodu se domníváte, že odpírat si radost je božské – že neuctívat život je nebeské. Říkáte si, že odepření je dobro.“

Chceš říci, že to je špatné ?

„Není to ani dobré, ani špatné, je to prostě odpírání. Dělá-li vám dobře, když zapíráte sami sebe, pak je to ve vašem světě dobré. Nedělá-li vám to dobře, pak je to špatné. Většinou se nemůžete rozhodnout. Odpíráte si to či ono, protože si myslíte, že se to od vás očekává. Pak si říkáte, že jste udělali něco dobrého – ale jste překvapeni, že se necítíte dobře.

A proto musíte přestat zapírat sami sebe. Uvědomte si, co chce vaše duše, a řiďte se podle toho. Řiďte se tím, co chce vaše duše.

Vaše duše chce prožívat nejkrásnější lásku, jakou si umíte představit. To je její touhou. To je jejím cílem. Duše chce cítit. Nechce jen vědět. Všechno už ví, ví to však rozumově. Duše chce zakoušet sama sebe, chce prožívat svou zkušenost.

Nejkrásnější je pocit jednoty se vším, co existuje. Duše touží po tomto návratu k Pravdě. Chce prožívat dokonalou lásku.

Dokonalá láska je pro city tím, čím je bílá barva ve vztahu k ostatním barvám. Mnoho lidí si myslí, že bílá je nepřítomností barvy. Tak tomu není. Bílá obsahuje všechny barvy. Je všemi existujícími barvami.

Právě tak láska není nepřítomnosti emocí (nenávisti, hněvu, chtíče, žárlivosti, chamtivosti), je souhrnem všech emocí. Láska je vším.

Aby duše mohla zakusit lásku, musí zakusit všechny lidské pocity.

Jak mohu mít soucit s tím, čemu nerozumím ? Jak mohu druhému odpustit něco, co jsem nikdy nepoznal v sobě ? V tom vidíme jednoduchost i nesmírnou nádheru cesty duše. Konečně si uvědomujeme, jaký má duše cíl:

Cílem lidské duše je zakusit všechno – aby se stala vším.

Jak může být duše nahoře, když nikdy nebyla dole, jak může být napravo, když nikdy nebylá nalevo ? Jak může být teplá, když neví, co je chlad, jak může být dobrá, když popírá zlo ? Je jasné, že si duše nemůže vybrat, čím bude, pokud neexistuje něco, z čeho by si mohla vybrat. Aby mohla prožívat svou nádheru, musí vědět, co nádhera je. To nemůže poznat, jestliže neexistuje nic než nádhera. A tak si uvědomí, že nádhera existuje jen v prostoru toho, co není nádherné. Proto duše nikdy neodsuzuje to, co není nádherné – ale žehná tomu, neboť v tom vidí část sebe samé, část, která musí existovat, aby se jiná její část mohla projevit.

Úkolem vaší duše je dovést vás k tomu, abyste si vybrali nádheru – abyste si zvolili to nejlepší z toho, čím jste – a abyste neodsuzovali to, co si nezvolíte.

To je úkol na několik životů, neboť jste zvyklí odsuzovat, místo abyste žehnali tomu, co si nezvolíte.

Ve skutečnosti děláte něco ještě horšího – snažíte se poškodit to, co si nezvolíte. Snažíte se to zničit. Jestliže s něčím nebo s někým nesouhlasíte, začnete ho napadat. Setkáte-li se s náboženstvím, se kterým nesouhlasíte, prohlašujete je za špatné. Setkáte-li se s myšlenkou, která protiřečí vaší, zesměšňujete ji. Setkáte-li se s myšlenkou, která nesouhlasí s vaší, odmítáte ji. V tom se mýlíte, neboť vytváříte jen polovinu vesmíru. A nemůžete rozumět ani své vlastní polovině, jestliže jste odmítli druhou.“

To vše je velmi hluboké – a děkuji za to. Nikdo mi to nikdy neřekl. Alespoň ne tak srozumitelně. A snažím se to pochopit. Opravdu se snažím. A přece je to obtížné. Zdá se mi, že říkáš, že bychom měli milovat „nesprávné“, abychom mohli poznat „správné“. Chceš snad říci, že musíme obejmout ďábla ?

„Jak jinak ho vyléčíte ? Samozřejmě že skutečný ďábel neexistuje – ale odpovídám ti řečí, kterou hovoříš.

Léčení je proces, při kterém přijímáte všechno, ale volíte to nejlepší. Rozumíš tomu ? Nemůžeš se rozhodnout, že budeš Bohem, když neexistuje nic, z čeho by sis mohl vybrat.“

Zadrž ! Kdo řekl, že bych chtěl být Bohem ?

„Nejkrásnějším citem je dokonalá láska, že ano ?“

Myslím, že ano.

„A znáš lepší definici Boha ?“

Ne, to neznám.

„Vaše duše hledá tento nejkrásnější pocit. Chce zakusit dokonalou lásku – chce jí být.

Duše je dokonalou láskou – a uvědomuje si to. Chce však víc než si to pouze uvědomovat. Chce ji skutečně prožívat.

Samozřejmě že chcete být Bohy ! Čím jiným byste podle tvého názoru chtěli být ?“

Nevím ? Nejsem si jist. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel tímto způsobem. Zdá se mi to poněkud bezbožné.

„Není to podivné, že neshledáváš nic bezbožného na tom, když se snažíte být jako ďábel, ale snaha být jako Bůh vás uráží.“

Moment ! Kdo se snaží být jako ďábel ?

„Vy všichni ! Dokonce jste si vymyslili náboženství, která vám říkají, že jste se narodili v hříchu – že jste hříšníci od narození – abyste mohli přesvědčit sami sebe o svém vlastním zlu. Kdybych vám však řekl, že jste se narodili z Boha – že jste při narození Bohy a Bohyněmi – že jste čistou láskou – odvrhli byste mě.

Celý život se snažíte přesvědčit sami sebe, že jste špatní. Nejen o tom, že jste špatní vy, ale také o tom, že je špatné to, co chcete. Sexualita je špatná, peníze jsou špatné, radost je špatná, moc je špatná, hojnost je špatná – hojnost čehokoli. Některá vaše náboženství vás dokonce učí, že tancovat je špatné, poslouchat hudbu je špatné, uctívat život je špatné. Brzy začnete věřit, že je špatné usmívat se a smát se, že je špatné milovat.

Ne, příteli, mnoho věcí ti nemusí být jasných, ale jedno ti jasné je: to, po čem toužíte, je většinou špatné. Poněvadž si myslíte, že jste špatní, proto jste se rozhodli, že se zlepšíte.

To je v pořádku. V každém případě je to stejný cíl – existuje však rychlejší a kratší cesta.“

A jaká ?

„Přijetí toho, čím jste dnes.

To udělal Ježíš. Je to cesta Buddhy, cesta Krišny, cesta všech velkých Mistrů.

A každý Mistr má totéž poselství: Co jsem já, to jste vy. Co mohu udělat já, to můžete udělat i vy. Všechny tyto věci a mnohem víc budete dělat i vy.

A přesto neposloucháte. Zvolili jste si mnohem obtížnější cestu člověka, který se považuje za ďábla, člověka, který se považuje za zlého.

Říkáte, že je obtížné jít cestou Krista, řídit se učením Buddhy, nést světlo Krišny, být Mistrem. Ale já vám říkám: je mnohem obtížnější popírat to, čím jste, než to přijmout.

Jste dobro a milosrdenství a soucit a porozumění. Jste klid a radost a světlo. Jste odpuštění a trpělivost, síla a odvaha, jste pomocníci v době nedostatku, utěšovatelé v době smutku, léčitelé v době zranění, učitelé v době zmatku. Jste nejhlubší moudrost a nejvyšší pravda; největší klid a nejkrásnější láska. To všechno jste. A v některých okamžicích života si to uvědomujete.

Rozhodněte se, že si to budete uvědomovat stále.“

4

Ty mě inspiruješ !

„Kdyby tě neinspiroval Bůh, kdo by tě, k čertu, mohl inspirovat ?“

Jsi vždycky tak prostořeký ?

„To není prostořekost. Přečti si to ještě jednou.“

Rozumím.

„Ano.

Ale nebude ti vadit, když budu prostořeký, že ne ?“

Nevím. Jsem totiž zvyklý na to, že můj Bůh je trochu vážnější.

„Udělej mi laskavost a nesnaž se omezovat mě. A sobě udělej tutéž laskavost.

Náhodou mám úžasný smysl pro humor. Myslím, že ho mít musím, když se dívám na to, co lidi dělají se životem. Někdy se tomu musím smát.

Je to ale v pořádku, protože vím, že to nakonec všechno dobře skončí.“

Co tím chceš říci ?

„Chci říci, že v této hře nemůžete prohrát. Nemůžete nic zkazit. To není součástí plánu. Není možné, abyste se nedostali tam, kam jdete. Není možné, abyste se chybili cíle. Je-li Bůh vaším cílem, máte štěstí, protože Bůh je tak velký, že se nemůžete chybit.“

To nám samozřejmě dělá starosti. Máme strach, že něco zpackáme a nikdy se k tobě nedostaneme.

„Tím chceš říci, že „se nedostanete do nebe“ ?“

Ano, všichni se bojíme, že půjdeme do pekla.

„A proto jste si udělali peklo ze života, abyste tam nemuseli jít. Hmmm. Zajímavá strategie.“

Už jsi zase uštěpačný.

„Nemohu si pomoci. Zmínka o pekle ve mně probouzí to nejhorší !“

Bože, ty jsi ale komik.

„To ti trvalo tak dlouho, než jsi to poznal ? Díval ses poslední dobou kolem sebe ? Jak se ti líbí váš svět ?“

To mě přivádí k další otázce. Proč tedy svět nenapravíš, proč dovoluješ, aby šel do horoucích pekel ?

„Proč jej nenapravíte vy ?“

Nemáme takovou moc.

„To je nesmysl. Máte moc a schopnosti skoncovat s hladem a vyléčit nemoci v tomto okamžiku. Co kdybych ti řekl, že vaše lékařská obec odmítá alternativní způsoby léčení, protože to ohrožuje strukturu vašeho lékařství ? Co kdybych ti řekl, že vlády nechtějí skoncovat s hladem ? Věřil bys tomu ?“

Těžko. Vím, že to je názor populistů, ale nevěřím, že tomu tak je. Žádný lékař neodmítá léčit. Nikdo nechce, aby lidé umírali.

„Žádný jedinec, to je pravda. Ale lékařství a politika jsou institucionalizované, a právě instituce bojují proti všemu novému… protože pro ně je to otázkou přežití.

Například lékaři na Západě odmítají léčebné metody lékařů z Východu, neboť kdyby je přijali, zničili by strukturu západních lékařských institucí.

Není to ze zlé vůle, nicméně je to nebezpečné. Lékařská obec to nedělá proto, že by byla zlá. Dělá to proto, že má strach.

Každý útok je voláním o pomoc.“

To jsem četl v Kurzu zázraků.

„Já to tam dal.“

Bože, ty máš odpověď na všechno.

„To mi připomíná, že se teprve dostáváme k tvým otázkám. Hovořili jsme o tom, jak to udělat, aby se váš život mohl „rozběhnout“. Hovořil jsem o procesu tvoření.“

Ano, a já jsem tě stále přerušoval.

„To nevadí, ale vraťme se k tomu, protože nechceme ztratit nit důležitého rozhovoru.

Život je tvůrčí činnost, nikoli objevování.

Nežijete každý den proto, abyste objevovali, co vám život přinese, ale proto, abyste jej tvořili. V každém okamžiku tvoříte svou realitu, pravděpodobně aniž si to uvědomujete.

Řeknu ti, proč tomu tak je:

1. Stvořil jsem vás podle obrazu Božího.

2. Bůh je stvořitel.

3. Jste tři bytosti v jedné. Tyto tři aspekty bytí můžete nazývat, jak chcete: Otec, Syn a Duch svatý; mysl, tělo a duch; nadvědomí, vědomí a podvědomí.

4. Tvůrčí akt je proces, který vychází z těchto tři částí vašeho těla. Jinými slovy tvoříte na třech úrovních. K tomu máte tři nástroje: myšlenku, slovo a čin.

5. Každý tvůrčí akt začíná myšlenkou. Každý tvůrčí akt pak přechází ke slovu. Každý tvůrčí akt je naplněn v činu.

6. To, o čem přemýšlíte, ale o čem nemluvíte, tvoří na jedné úrovni. To, o čem přemýšlíte a mluvíte, tvoří na další úrovni. To, o čem přemýšlíte, mluvíte a co děláte, se projeví ve vaší realitě.
7. Myslit, mluvit a dělat něco, čemu nevěříte, je nemožné. Proto musí tvůrčí činnost zahrnovat víru nebo vědění. To je absolutní víra. Je to víc než naděje. Proto činnost vždy zahrnuje vědění. Je to naprostá jistota, naprosté přijetí něčeho.

8. Toto místo vědění je místem intenzívní a neuvěřitelné vděčnosti. Je to vděčnost předem. A to je pravděpodobně hlavním klíčem k jakékoli tvůrčí činnosti: být vděčný předem. Takový přístup je nejen omlouván, ale i povzbuzován. Je nepochybnou známkou mistrovství. Všichni Mistři vědí předem, že skutek byl učiněn.

9. Uctívejte všechno, co jste vytvořili. Odmítnout jakoukoli část je totéž jako odmítnout část sebe. Buďte vděční za všechno, co jste vytvořili. Neodsuzujte to, neboť byste odsoudili sami sebe.

10. Zjistíte-li, že se vám nelíbí něco z toho, co jste vytvořili, žehnejte tomu a změňte to. Učiňte novou volbu. Vytvořte novou realitu. Přemýšlejte o nové myšlence. Vyslovte nové slovo. Udělejte něco nového. Udělejte to nádherně a lidé vás budou následovat. Požádejte je o to. Řekněte, „Já jsem Život a Cesta, následujte mě“.

Tak se projevuje Boží vůle „na Zemi stejně jako v Nebi“.“

Je-li to všechno tak jednoduché, stačí-li nám těchto deset bodů, proč to tak nefunguje pro více
lidí ?

„Tak to funguje pro všechny z vás. Někteří z vás užívají tento systém vědomě, s plným vědomím, a někteří ho užívají nevědomě, aniž vědí, co dělají.

Někteří z vás chodí v bdělém stavu a někteří chodí jako náměsíčníci. A přece všichni vytváříte svou realitu – vytváříte, neobjevujete. Užíváte sílu, kterou jsem vám dal, a proces, který jsem právě popsal.

Ptal ses, kdy se tvůj život „rozběhne“, a já jsem ti odpověděl.

Váš život se „rozběhne“, jakmile o něm začnete jasně přemýšlet. Přemýšlejte o tom, čím chcete být, co chcete dělat a mít. Přemýšlejte o tom často, dokud vám to nebude jasné. A až vám to bude jasné, nepřemýšlejte o ničem jiném. Nepřemýšlejte o žádných jiných možnostech.

Zbavte se všech negativních myšlenek. Zbavte se pesimismu. Zbavte se pochybností. Zažeňte všechny obavy. Ukázněte svou mysl, aby se soustředila jen na původní tvůrčí myšlenku.

Jakmile jsou vaše myšlenky jasné, začněte je hlásat jako pravdu. Vyslovujte je nahlas. Užívejte příkazu, který probouzí tvůrčí sílu: Já jsem. „Já jsem“ je nejsilnějším tvůrčím prohlášením ve vesmíru. Cokoli si myslíte, cokoli říkáte po slovech „já jsem“, uvádí vaše myšlenky do pohybu.

Vesmír neumí fungovat žádným jiným způsobem. Neumí jít žádnou jinou cestou. Vesmír reaguje na slova „já jsem“, jako by na ně reagoval džin z lahve.“

Říkáš, „Zbavte se pochybností, zažeňte obavy, zbavte se pesimismu“, jako bys říkal „přines mi bochník chleba“. To se však lehko říká, ale těžko dělá. „Zbavte se všech negativních myšlenek“ by mohlo znít, „vylezte na Mount Everest – před obědem“. To je poněkud náročný požadavek.

„Ovládat vlastní myšlenky není tak obtížné, jak se může zdát. (Ani zdolání Mount Everestu není tak obtížné.) Všechno je otázkou kázně. Otázkou záměru.

Prvním krokem je naučit se uvědomovat si své myšlenky; přemýšlet o tom, o čem přemýšlíte.

Když se přistihnete, že přemýšlíte o něčem negativním – začněte přemýšlet znovu ! Chci, abyste to dělali doslovně. Když jste sklíčení, když jste v těžkostech, přemýšlejte znovu. Máte-li dojem, že svět je špatný, přemýšlejte znovu. Máte-li dojem, že se váš život hroutí a že ho nikdy nedáte dohromady, přemýšlejte znovu.

Můžete se to naučit. (Podívejte se, jak dobře jste se naučili nedělat to.)“

Děkuji ti. Nikdo mi to ještě nevysvětlil tak jasně. Přál bych si, aby to bylo tak snadné – ale teď tomu alespoň dobře rozumím.

„Potřebujete-li si to zopakovat, máte na to několik životů.“

5

Co je pravá cesta k Bohu ? Je to sebezapírání, jak říkají někteří jogíni ? A co utrpení ? Dovede nás k Bohu utrpení a služby, jak tvrdí mnoho asketů ? Dostaneme se do nebe, když budeme „dobří“, jak říkají různá náboženství ? Nebo si můžeme dělat, co chceme, můžeme porušovat nebo ignorovat všechna pravidla a tradice, můžeme povolovat všem svým zálibám a najít tak nirvánu, jak říkají někteří stoupenci Nového věku ? Co je pravá cesta ? Přísné morální zásady nebo dělání si všeho, co chceme ? Co je to ? Tradiční hodnoty nebo jakékoli hodnoty ? Co je pravá cesta ? Deset přikázání nebo Sedm kroků k osvícení ?

„Zdá se, že máte velkou potřebu, aby to bylo buď jedno, nebo druhé… Nemohlo by to být všechno najednou ?“

Nevím, ptám se.

„Odpovím ti tak, abys mi co možno nejlépe rozuměl – i když ti hned řeknu, že odpovědi najdeš ve své duši. Říkám to všem lidem, kteří hledají mou Pravdu.

Cestu k Bohu ukážu každému, kdo ji upřímně hledá. Každému ukážu Pravdu. Ale musíte ke mně přijít cestou srdce, nikoli cestou mysli. Ve své mysli mě nikdy nenajdete.

Boha nepoznáte racionálním myšlením.

Nicméně tvá otázka volá po odpovědi, a proto ti odpovím.

Začnu poněkud překvapujícím prohlášením – a možná se dotknu cítění mnoha lidí. Nic takového jako Deset přikázání neexistuje.“

Můj Bože, nic takového neexistuje ?

„Ne. Komu bych přikazoval ? Sobě ? A k čemu by byla taková přikázání ? Cokoli chci, to je.

N‘ est ce pas ?

Proč by tedy bylo nutné někomu něco přikazovat ?

A kdybych nějaká přikázání vydal, nebyla by automaticky nedodržována ? Jak bych si něco mohl přát tak naléhavě, abych to přikázal – a pak jen seděl a díval se, jak se to neděje ?

Jaký král by to udělal ? Jaký vládce ?

A přece vám řeknu tohle: Nejsem ani král, ani vládce. Jsem prostě – a strašně – Stvořitel. Stvořitel nevládne, ale tvoří, tvoří, tvoří – a nikdy nepřestává tvořit.

Stvořil jsem vás podle své podoby. A něco jsem vám slíbil. Jasně jsem vám řekl, jaké to bude, až se se mnou sjednotíte.

Jste upřímní hledači, jako byl Mojžíš. I Mojžíš žádal odpovědi. „Bože mých otců,“ volal. „Bože mého Boha, zjev se mi. Dej mi znamení, abych to mohl oznámit svému lidu. Jak poznáme, že jsme vyvolení ?“

A já jsem přišel k Mojžíšovi, jako teď přicházím k vám, s božskou úmluvou – věčným slibem – naprosto jistým závazkem. „Jak si mohu být jistý ?“ zeptal se Mojžíš smutně. „Protože jsem ti to řekl,“ odpověděl jsem. „Máš slovo Boha.“

A slovo Boha nebylo přikázáním, ale úmluvou. A tohle je tedy…

DESET ZÁVAZKŮ

Poznáš, že jsi na cestě k Bohu, a poznáš, že jsi našel Boha, neboť uvidíš tyto náznaky a tyto změny ve své duši:

1. Budeš milovat Boha z celého srdce, z celé mysli a z celého ducha. Nebudeš dávat přednost jinému Bohu. Nebudeš uctívat lidskou lásku ani úspěch ani peníze ani moc ani jejich symboly. Odložíš to všechno, jako dítě odkládá hračky. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že z nich vyrostlo.

A poznáš, že jsi na cestě k Bohu, protože:

2. Nebudeš užívat Boží jméno nadarmo. Ani ode mne nebudeš žádat nicotné věci. Pochopíš moc slova a myšlenek a nebudeš vzývat Boha bezbožným způsobem. Nebudeš užívat mé jméno nadarmo, protože nemůžeš. Neboť mé jméno – Velké „Já jsem“ – se nikdy neužívá nadarmo (to jest bez výsledků). A až najdeš Boha, poznáš to.

A já ti dám tato další znamení:

3. Zasvětíš mi jeden den a budeš jej nazývat svátkem. To proto, abys nesetrvával ve své iluzi, ale uvědomil si, čím jsi. A pak brzy začneš nazývat každý den svátkem a budeš považovat každý okamžik za posvátný.

4. Budeš ctít svou matku a svého otce – a poznáš, že jsi Synem Božím, když budeš ctít Božího Otce/Matku ve všem, co děláš a o čem přemýšlíš. A tak jako ctíš je, budeš ctít všechny lidi.

5. Poznáš, že jsi našel Boha, až zjistíš, že nechceš vraždit (to jest úmyslně zabíjet). Neboť až pochopíš, že v žádném případě nemůžeš ukončit ničí život (všechen život je věčný), nebudeš chtít ukončit žádnou inkarnaci ani změnit jakoukoli životní energii, pokud nemáš to nejposvátnější ospravedlnění. Tvá nová úcta k životu tě dovede k tomu, že budeš ctít všechny životní formy – včetně rostlin a zvířat.

A tato další znamení ti pošlu, abys poznal, že jsi na správné cestě:

6. Neposkvrníš čistotu lásky nečestným a podvodným jednáním, neboť to je cizoložné. Slibuji ti, že až najdeš Boha, nedopustíš se cizoložství.

7. Nebudeš si brát nic, co není tvé, nebudeš podvádět ani intrikovat ani škodit druhým, abys něco získal, neboť to by znamenalo krást. Slibuji ti, že až najdeš Boha, nebudeš krást.

Nebudeš…

8. Říkat věci, které nejsou pravdivé, a nebudeš křivě svědčit.

Nebudeš…

9. Toužit po manželce souseda, neboť proč bys ji chtěl, když víš, že všechny ostatní jsou tvé manželky ?

10. Toužit po sousedově majetku, neboť proč bys chtěl sousedův majetek, když víš, že všechno může být tvé a že všechen tvůj majetek patří světu ?

Až uvidíš tato znamení, poznáš, že jsi našel cestu k Bohu. Neboť slibuji, že nikdo z těch, kdo skutečně hledají Boha, nebude dělat tyto věci. Bylo by nemožné pokračovat v takovém chování.

To jsou vaše svobody, nikoli vaše omezení. To jsou mé závazky, nikoli má přikázání. Neboť Bůh nepřikazuje těm, které stvořil – Bůh svým dětem pouze říká: tak poznáte, že přicházíte domů.

Mojžíš se ptal: „Jak to poznám ? Dej mi znamení.“ Mojžíš mi položil tutéž otázku, kterou mi teď dáváš ty. Tutéž otázku, kterou mi dávají všichni lidé od počátku času. Moje odpověď je také věčná. Nikdy však nebyla a nikdy nebude přikázáním. Neboť komu bych přikazoval ? A koho bych trestal, kdyby má přikázání nebyla dodržována ?

Existuji jen já.“

Takže nemusíme dodržovat Deset přikázání, abychom se dostali do nebe ?

„Nemusíte se snažit dostat se do nebe. Musíte si jen uvědomit, že tam už jste. Musíte to jen pochopit, nemusíte se o to snažit.

Nemůžete jít tam, kde už jste. Abyste to mohli udělat, museli byste nejdříve odejít z místa, kde už jste, a to by zmařilo smysl cesty.

Je ironické, že si většina lidí myslí, že musí odejít z místa, kde jsou, aby se dostali tam, kde chtějí být. A proto opouštějí nebe, aby se do nebe dostali – a procházejí peklem.

Osvícení je pochopení, že nemusíte nikam jít, že nemusíte nic dělat a že nemusíte být ničím jiným než tím, čím už jste.

Jste na cestě nikam.

Nebe – jak tomu říkáte – není nikde.“

To říká každý ! To říká každý ! Dohání mě to k zuřivosti ! Jestliže už jsem v nebi, jak to že to nevidím ? Proč to necítím ? A proč je svět takový chaos ?

„Chápu tvou nespokojenost. Snažit se to pochopit je skoro stejně obtížné jako se snažit to vysvětlit.“

Moment ! Chceš říci, že i Bůh je nespokojený ?

„Kdo podle tvého názoru vymyslil nespokojenost ? A myslíš si, že můžeš zakusit něco, co já neznám ?

Říkám vám tohle: každou zkušenost, kterou máte vy, mám i já. Copak nechápeš, že poznávám sám sebe skrze vás ? Co si myslíš, že je smyslem toho všeho ?

Nemohl bych poznat sám sebe, kdyby nebylo vás. Stvořil jsem vás proto, abych poznal, kdo jsem.

Nechci v jediné kapitole zničit všechny vaše iluze – a tak vám řeknu, že ve své nejvznešenější podobě, které říkáte Bůh, nejsem nespokojený.“

To už je lepší ! Na okamžik jsi mě vyděsil.

„Není to však proto, že bych nemohl být nespokojený. Je to proto, že nechci. Mimochodem ani vy nemusíte být nespokojení.“

Spokojení nebo nespokojení, stejně by mě zajímalo, proč necítím, že jsem v nebi, když tomu tak
je ?

„Nemůžete cítit něco, co nevíte. A nemůžete vědět, že jste v „nebi“, protože jste to nezakusili. Je to pro vás začarovaný kruh. Nemůžete zakusit něco, co nevíte, a nevíte to, co jste ještě nezakusili.

Osvícení od vás vyžaduje, abyste poznali něco, co jste nezakusili, a tak to zakusili. Poznání otvírá dveře ke zkušenosti – ale vy si myslíte, že tomu je obráceně.

Ve skutečnosti víte mnohem víc, než jste zakusili. Jen nevíte, že víte.

Například víte, že existuje Bůh. Ale nemusíte si uvědomovat, že to víte. A proto čekáte, až to zakusíte. A přitom to neustále zakoušíte. Ale neuvědomujete si to – což je totéž jako byste to nezakoušeli.“

Bože, tady se pohybujeme v kruhu.

„To ano. A místo abychom se pohybovali v kruhu, měli bychom kruhem být. A nemusí to být začarovaný kruh. Může to být posvátný kruh.“

Je reinkarnace součástí opravdu duchovního života ?

„Ano, protože Duch odmítá všechno, co není skutečné, a ve vašem životě není skutečné nic kromě vašeho vztahu ke mně. Ale přesto nemusíte popírat sami sebe.

Skutečný Mistr se ničeho „nezříká“. Skutečný Mistr všechno odkládá stranou, jako by odložil cokoli, co již nepotřebuje.

Někteří lidé říkají, že musíte překonat své touhy. Já říkám, že je musíte změnit. To první od vás vyžaduje tvrdou sebekázeň, to druhé může být radostným cvičením.

Někteří lidé říkají, že abyste poznali Boha, musíte překonat všechny světské vášně. Nicméně stačí, když jim porozumíte a přijmete je. Čemu se bráníte, to přetrvává. Na co se díváte, to zmizí.

Ti, kteří se pokoušejí překonat všechny světské vášně, se snaží tak tvrdě, že se jim to stane vášní. Vášnivě hledají Boha; vášnivě ho chtějí poznat. Ale vášeň je vášeň, a tak se jí nezbavíte tím, že nahradíte jednu vášeň druhou.

Proto neposuzujte to, k čemu máte vášnivý vztah. Prostě si to uvědomte a zamyslete se nad tím, zda vám to pomáhá stát se tím, čím chcete být.

Pamatujte si, že stále vytváříte sami sebe. V každém okamžiku rozhodujete o tom, čím jste. Vaše rozhodování záleží do značné míry na tom, k čemu máte vášnivý vztah.

Často se zdá, že se člověk na duchovní cestě zřekl všech světských vášní, všech lidských tužeb. Ve skutečnosti jim porozuměl, pochopil, že jsou to iluze, odložil ty, které mu neslouží – zatímco je nepřestal milovat za to, co mu přinesly: možnost být naprosto svobodný.

Vášeň je láska, která mění bytí v akci. Vášeň žene motor tvůrčí činnosti. Mění myšlenky ve zkušenost.

Vášeň je oheň, který nás nutí vyjádřit, čím skutečně jsme. Nikdy se nezříkejte vášní, neboť tím byste popřeli to, čím jste a čím chcete být.

Asketa nikdy neodmítá vášeň – odmítá být závislý na jejích výsledcích. Vášeň je láska k činnosti. Činnost je bytí, které zakoušíme. Co je však často součástí činnosti ? Očekávání.

Žít bez očekávání – bez potřeby dosáhnout specifických výsledků – to je svoboda. To je božskost. A tak žiju já.“

Tobě nezáleží na výsledcích ?

„Ani v nejmenším. Mám radost z tvůrčí činnosti, nikoli z výsledků. Odříkání není odmítání činnosti. Odříkání je popření potřeby dosáhnout určitého výsledku. A v tom je velký rozdíl.“

Můžeš mi vysvětlit, co znamená tvrzení „Vášeň je láska, která mění bytí v akci“ ?

„Bytí je nejvyšší stav existence. Je to nejčistší podstata.

Čisté bytí je čistá Boží existence.

A přesto nám nikdy nestačí prostě být. Neustále toužíme prožívat a zakoušet, čím jsme – a to vyžaduje další aspekt božství, který se nazývá činnost.

Řekněme, že jste v hloubi své nádherné duše aspektem Boha, kterému říkáme láska. (Mimochodem tím skutečně jste.)

Být láskou je však něco jiného než dělat něco láskyplného. Duše touží něco udělat, aby skutečně poznala sama sebe. Proto se snaží realizovat svou nejvyšší myšlenku činností.

Tato touha něco dělat se nazývá vášeň. Zabijte vášeň a zabijete Boha. Vášeň je Bůh, který chce říci „ahoj“.

Ale jakmile Bůh (nebo Bůh ve vaší duši) udělá něco láskyplného, realizoval sám sebe a nepotřebuje nic víc.

Na druhé straně člověk si myslí, že za svou činnost potřebuje nějakou odměnu. Jestliže někoho milujete – chcete být také milováni.

To ovšem není vášeň. To je očekávání.

Je to hlavní příčinou lidské nespokojenosti. Právě to odděluje člověka od Boha.

Asketa se snaží překonat toto oddělení skrze zážitek, kterému někteří východní mystikové říkají samadhi. To jest sjednocení s Bohem; splynutí s Bohem.

Proto asketa odmítá výsledky – ale nikdy se nezříká vášně. Každý Mistr si intuitivně uvědomuje, že vášeň je cesta k Bohu. Je to cesta k seberealizaci.

I z hlediska světského života lze říci, že nemáte-li žádnou vášeň, nemáte žádný život.“

Řekl jsi, že to, „čemu se bráníme, přetrvává, a to, na co se díváme, mizí.“ Můžeš mi to vysvětlit ?

„Nemůžete se bránit něčemu, co považujete za neskutečné. Odporovat něčemu znamená přisuzovat tomu život. Čím více se něčemu bráníte, tím skutečnějším to činíte.

Na co se díváte, to zmizí. To jest ztratí to svou iluzorní podobu.

Jestliže se na něco díváte – skutečně díváte prohlédnete povrchní zdání a vidíte jen nejvyšší realitu. V přítomnosti nejvyšší reality nemá vaše zdání nejmenší moc. Jakmile vidíte realitu, realita vás osvobodí.“

Ale co když nechceme, aby to, na co se díváme, zmizelo ?

„To byste však vždycky měli chtít ! Ve vaši realitě není nic, na čem byste měli lpět. Jestliže se však rozhodnete dávat přednost iluzi před realitou, můžete si ji znovu vytvořit – jako jste si ji vytvořili předtím. Tímto způsobem si můžete ve svém životě zachovat to, co chcete, a odstranit to, co už nechcete.

Nikdy se ale ničemu nebraňte. Jestliže si myslíte, že to svým odporem odstraníte, zamyslete se nad tím znovu. Pouze to posilujete. Neřekl jsem vám, že všechny myšlenky jsou tvůrčí ?

I myšlenka, která říká, já něco nechci ?

„Jestliže to nechcete, proč o tom přemýšlíte ? Nemyslete na to. Jestliže však o něčem musíte přemýšlet – to jest, když o tom nemůžete nepřemýšlet – nebraňte se tomu. Raději se na to přímo podívejte – přijměte realitu svého stvoření – a pak se rozhodněte, zda to chcete nebo ne.“

Na čem takové rozhodnutí závisí ?

„Na tom, čím si myslíte, že jste. Na tom, čím chcete být.

Na tom závisí všechna vaše rozhodnutí – každé rozhodnutí, které jste kdy učinili a které kdy učiníte.“

Takže odříkání není správnou cestou ?

„To není realita. Slovo „odříkání“ má nesprávný význam. Ve skutečnosti se nemůžete ničeho zříci – neboť to, čemu se bráníte, přetrvává. Skutečný asketa se ničeho nezříká, pouze volí jiný způsob. Místo aby se od něčeho vzdaloval, přibližuje se k tomu.

Od ničeho se nemůžete vzdálit, protože vás to začne pronásledovat. Proto se nebraňte pokušení – ale odvraťte se od něj. Obraťte se ke mně a odvraťte se od všeho, čím nejsem.

Vězte tohle: neexistuje žádná nesprávná cesta neboť se nemůžete „nedostat“ tam, kam jdete.

Je to jen otázka rychlosti – jen otázka času, kdy se tam dostanete – ale i to je jen iluze, protože není žádné „kdy“ a není žádné „předtím“ ani „potom“. Existuje jen přítomný okamžik; věčný okamžik, ve kterém stále žijete.“

Jaký to má smysl ? Jestliže se k cíli nemůžeme nedostat, co je tedy smyslem života ? Proč bychom se tedy měli zabývat tím, co děláme ?

„Samozřejmě že byste se tím zabývat neměli. Ale měli byste být pozorní. Prostě si uvědomujte, co děláte, co máte a čím jste, a ptejte se, zda vám to slouží.

Smyslem života není někam se dostat – smyslem života je uvědomit si, že tam už jste a že jste tam vždycky byli. Vždycky a v každém okamžiku něco tvoříte. Smyslem života je tvořit to, čím jste, a pak to poznávat a zakoušet.“

6

A co utrpení ? Je utrpení cestou k Bohu ? Někteří lidé říhají, že to je jediná cesta.

„Nemám rád utrpení; a ten, kdo říká opak, mě nezná.

Utrpení je zbytečným aspektem lidského života. Je nejen zbytečné, je také nerozumné, nepohodlné a škodí vašemu zdraví.“

Proč je tedy na světě tolik utrpení ? Proč s ním neskoncuješ, jestliže jsi Bůh a jestliže utrpení tak nesnášíš ?

„Já s ním skoncoval. To vy odmítáte užívat nástroje, které jsem vám dal, abyste to také udělali.

Utrpení nemá nic společného s tím, co se děje, ale vyplývá z toho, jak na události reagujete.

Co se děje, to se děje. Vaše reakce je ovšem něco jiného.

Dal jsem vám nástroje, kterými můžete reagovat na události takovým způsobem, který zmírňuje – ve skutečnosti odstraňuje – bolest a utrpení, ale vy těchto nástrojů neužíváte.“

Ale proč neodstranit bolestné události ?

„Dobrý nápad. Ale naneštěstí nad nimi nemám žádnou kontrolu.“

Ty nemáš žádnou kontrolu nad tím, co se děje ?

„Samozřejmě že ne. To, co se děje, jsou události v čase a prostoru, které produkujete, a já nebudu nikdy zasahovat do vaší volby. Kdybych to dělal, nemělo by bývalo smysl, abych vás vůbec stvořil. Ale to jsem již vysvětlil.

Některé události produkujete úmyslně a některé k sobě přitahujete – více méně nevědomě. Některé události – například přírodní katastrofy – připisujete „osudu“. Ale „osud“ je vědomí naší planety.“

„Kolektivní vědomí“.

„Správně. Přesně.“

Někteří lidé říhají, že svět se řítí do zkázy Naše životní prostředí umírá. Zemi očekává velká geofyzikální katastrofa. Zemětřesení. Sopky. Možná i odchýlení zemské osy Jiní říkají, že naše kolektivní vědomí to vše může změnit; že naše myšlenky mohou Zemi zachránit.

„Myšlenky uvedené v činnost. Bude-li dostatečné množství lidí věřit, že je třeba zlepšit životní prostředí, pak Zemi zachráníte. Ale musíte si pospíšit. Bylo již naděláno mnoho škod. K jejich odstranění bude třeba zásadní změny postoje.“

Chceš říci, že když svůj postoj nezměníme, dočkáme se zničení Země ?

„Zákony vesmíru, které jsem stanovil, jsou tak jasné, že jim každý může rozumět. Vašim vědcům jsem jasně vysvětlil zákon kauzality. Nemusím jej už vysvětlovat.“

Vraťme se k otázce utrpení – jak jsme přišli na to, že utrpení je něčím dobrým ? Ze zbožní lidé trpí mlčky ?

„Je pravda, že zbožní lidé trpí mlčky, ale to neznamená, že utrpení je dobré. Studenti duchovního života trpí mlčky, protože si uvědomují, že utrpení není cestou Boží, ale spíš znamením, že je třeba se o Boží cestě něco naučit.

Skuteční Mistři netrpí vůbec, jen se zdá, že trpí, aniž si stěžují. Skutečný Mistr si nestěžuje, protože skutečný Mistr netrpí, ale pouze prožívá situaci, kterou by druzí považovali za nesnesitelnou.

Mistr nehovoří o utrpení proto, že Mistr si uvědomuje moc Slova – a proto nic neříká.

Činíme reálným to, čemu věnujeme pozornost. Mistři to vědí. Mistři si volí to, co chtějí učinit reálným.

Občas to děláte všichni. Není mezi vámi nikdo, kdo by nikdy nezahnal bolest hlavy svým vlastním rozhodnutím.

Mistři však činí podobná rozhodnuti o důležitějších věcech.“

Ale proč bychom měli vůbec trpět ? Proč by utrpení mělo být vůbec možné ?

„Jak jsem vám už vysvětlil, nemůžete poznat a stát se tím, čím jste, v nepřítomnosti toho, čím nejste.“

Stále nechápu, jak jsme kdy přišli na to, že utrpení je dobré.

„Je moudré, že se na to tak vytrvale ptáš. Původní moudrost kolem utrpení byla tak překroucena, že dnes mnoho lidí věří, že utrpení je dobré a radost špatná. Proto se domníváte, že ten, kdo má rakovinu a kdo o tom nemluví, je světec, zatímco ta, která žije intenzívním sexuálním životem a která o tom otevřeně hovoří, je hříšnice.“

Bože, to je ale dynamit ! A jak chytře jsi uprostřed věty přešel z mužského rodu na ženský ! Chtěl jsi tím něco říci ?

„To tě mělo upozornit na vaše předsudky. Neradi slyšíte o ženách, které žiji intenzívním sexuálním životem, tím méně o ženách, které o tom otevřeně hovoří.

Raději byste viděli muže umírajícího bez fňukání na bojišti než fňukající ženu milující se na ulici.“

A ty ne ?

„Zdržuji se jakéhokoli úsudku. Zato vy jich máte spoustu – a já vám říkám, že právě vaše názory vám brání prožívat radost a vaše očekávání vás činí nešťastnými.

To vše je příčinou vašeho utrpení.“

Jak mohu vědět, že to, co říkáš, je pravda ? Jak mám poznat, že hovořím s Bohem, že to není jen má příliš aktivní představivost ?

„Na to ses již ptal. Moje odpověď je pořád stejná. Co na tom záleží ? I kdyby všechno, co jsem řekl, bylo „nepravdivé“, znáš nějaký lepší způsob, jak žít ?“

Ne.

„Pak je tedy „nepravda“ pravdou a „pravda“ nepravdou !

Abych ti pomohl, řeknu ti tohle: nevěř ničemu z toho, co říkám. Jednoduše to prožívej. Zakoušej to. Pak se snaž žít podle jakéhokoli vzoru, jaký si vymyslíš. A potom se podívej na svou zkušenost, abys našel pravdu.

Jednoho dne, budete-li mít hodně odvahy, budete žít ve světě, kde je milování považováno za lepší než válčení. Toho dne se začnete radovat.“

7

Život je tak děsivý. A tak zmatený. Přál bych si, aby všechno bylo jednodušší.

„Když se nestaráte o výsledky, život není děsivý.“

Chceš říci, když nic nechceme.

„Správně. Volte, ale nic nechtějte.“

To je snadné pro lidi, kteří jsou sami. Ale co ten, kdo má ženu a děti ?

„Cesta ženatého muže byla vždy nejtěžší. Jak už jsi řekl, je snadné „nic nechtít“, když žiješ sám. Je přirozené, že když někoho miluješ, chceš pro něj to nejlepší.“

Člověka bolí, když svým milovaným nemůže dát všechno, co by chtěli. Pěkný dům, pěkné šaty, dostatek jídla. Posledních dvacet let tvrdě pracuji a stejně nic nemám.

„Tím myslíš materiální bohatství ?“

Tím myslím jen základní věci, které bych chtěl dát svým dětem. Pár základních věcí, které bych rád poskytl své ženě.

„Vidím, že považuješ za svou povinnost poskytnout jim tyto věci. Myslíš si, že to je smyslem tvého života ?“

Asi bych to vyjádřil jinak. To není smyslem mého života, ale nevadilo by mi, kdyby to bylo jeho vedlejším produktem.

„Vraťme se tedy zpátky. Co si myslíš, že je smyslem tvého života ?“

To je dobrá otázka. Měl jsem na ni několik různých odpovědí.

„Jakou máš dnes ?“

Zdá se, že mám dvě odpovědi; odpověď, kterou bych chtěl vidět, a odpověď, kterou vidím.

„Jakou odpověď bys chtěl vidět ?“

Chtěl bych, aby smyslem mého života byla evoluce mé duše. Chtěl bych vyjádřit tu část svého já, kterou nejvíce miluji. Chtěl bych vyjádřit svůj soucit a trpělivost a štědrost… a lásku.

„Mluvíš, jako bys četl tuto knihu !“

Ano, je to velmi krásná kniha, na ezoterické úrovni, ale rád bych ji učinil praktickou. Clem života je také přežití.

„A ty si myslíš, že jedno vylučuje druhé ?“

Nevím…

„Myslíš si, že ezoterismus vylučuje přežití ?“

Ve skutečnosti bych chtěl víc než jen přežívat. Přežívám už dlouho. Konec konců pořád tu ještě jsem. Ale chtěl bych, aby ten boj o život skončil. Už jen každodenní život je boj. Chtěl bych víc než jen přežívat. Chtěl bych se mít dobře.

„A jak by sis to představoval ?“

Chtěl bych mít dostatek peněz, abych se nemusel starat, kde seženu na příští nájem nebo na telefon. Nenávidím tyhle světské záležitosti, ale hovoříme tu přece o skutečném životě, ne o duchovně romantizovaném obrázku života, který popisuješ v této knize.

„Neslyším v tvém hlase hněv ?“

Spíš nespokojenost. Této duchovní hře se věnuji už přes dvacet let a podívej se, kam jsem se dostal. Jsem skoro na mizině ! A navíc jsem právě přišel o práci. Už mě to všechno unavuje. Je mi devětačtyřicet let a rád bych měl trochu existenční jistoty, abych se mohl věnovat hledání Boha, evoluci duše atd. To mě skutečně zajímá, ale můj život mi nedává příležitost zabývat se tím…

„Řekl jsi toho dost, a já se domnívám, že hovoříš za spoustu lidí.

Odpovím ti tedy postupně, větu za větou, abychom odpověď mohli analyzovat.

Této „duchovní hře“ se nevěnuješ dvacet let, stěží se pohybuješ po okraji. (To není výčitka, je to jen konstatování faktu.) Připouštím, že s touto hrou už dvacet let flirtuješ… ale teprve nedávno jsem si všiml, že máš opravdový zájem.

Ujasněme si, že „věnovat se duchovní hře“ znamená věnovat celou mysl, celé tělo, celou duši procesu vytváření svého Já podle obrazu Boha.

Právě o tomto procesu seberealizace píšou východní mystikové. Je to tentýž proces osvobození, kterému se věnuje západní teologie.

Je to každodenní akt nejvyššího vědomí. Je to neustálé tvoření. Je to vědomá tvůrčí činnost, která má jasný cíl. Je to vědomé užívání nástrojů, o kterých jsme tu hovořili.

Tohle znamená „hrát tuto duchovní hru“. Jak dlouhou ji hraješ ?“

Stěží jsem začal.

„Nepohybuj se od jednoho extrému k druhému a nebuď na sebe tak tvrdý. Ve skutečnosti se tomuto procesu věnuješ více než přiznáváš. Nevěnuješ se mu však dvacet let. To však není důležité. Věnuješ se tomu nyní ? To je jediné, na čem záleží.

Říkáš, „podívej se, kam jsem se dostal“ a stěžuješ si, že jsi „skoro na mizině“. Když se na tebe dívám, vidím však něco jiného. Vidím člověka, který je velmi blízko bohatství. Velmi blízko nirváně. Hodně však záleží na tom, čeho chceš dosáhnout.

Je-li cílem tvého života dosáhnout existenční jistoty, pak chápu, proč si myslíš, že jsi „skoro na mizině“. Ale i toto hodnocení je třeba opravit. Neboť s mou pomocí dosáhneš všeho – včetně existenční jistoty v materiálním světě.

Má odměna – pracuješ-li pro mě – ti poskytne mnohem víc než duchovní pohodu. Poskytne ti i pohodu tělesnou. Je však zajímavé, že jakmile dosáhneš duchovní pohody, přestaneš se starat o pohodu tělesnou.

Přestane tě zajímat i tělesné pohodlí členů tvé rodiny – neboť jakmile dosáhneš úrovně Božího vědomí, pochopíš, že nejsi odpovědný za žádnou jinou lidskou duši a že každá duše si musí neustále volit svůj osud.

Je jasné, že bys neměl zneužívat nebo ničit druhé. Je jasné, že bys neměl zanedbávat potřeby těch, kteří jsou na tobě závislí.

Tvým úkolem je učinit je nezávislými, naučit je, jak se obejít bez tebe. Neboť pro ně nejsi žádným požehnáním, pokud tě potřebují k tomu, aby přežili; požehnej jim teprve v okamžiku, kdy si uvědomí, že tě nepotřebují.

V tomtéž smyslu je nejkrásnějším okamžikem pro Boha okamžik, kdy si uvědomíš, že žádného Boha nepotřebuješ.

Já vím, vím… tohle je opakem všeho, co vás celý život učili. Vaši učitelé vám říkali o rozhněvaném Bohu, o žárlivém Bohu, o Bohu, který potřebuje, aby ho lidé potřebovali. To však není Bůh, ale neurotická náhražka.

Skutečný Mistr není ten, kdo má nejvíc žáků, ale ten, kdo tvoří nejvíce Mistrů.

Skutečný vůdce není ten, kdo má nejvíc stoupenců, ale ten, kdo tvoří nejvíce vůdců.

Skutečný král není ten, kdo má nejvíc poddaných, ale ten, kdo přivádí nejvíc lidí na trůn.

Skutečný učitel není ten, kdo má největší vědomosti, ale ten, kdo dává vědomosti druhým.

A skutečný Bůh není Bůh, který má nejvíc služebníků, ale Bůh, který slouží největšímu množství lidí a činí tak Bohy z druhých.

Neboť tohle je jak cílem, tak slávou Boha: že přestane mít poddané a že všichni pochopí, že Bůh není nedosažitelný, ale nevyhnutelný.

Rád bych, abyste všichni pochopili tohle: váš šťastný osud je nevyhnutelný. Nemůžete být „nezachráněni“. Peklo je, když si to neuvědomujete.

Jako rodiče, manželé a milenci, nesnažte se dělat ze své lásky pouta, která svazují, dělejte z ní magnet, který nejdříve přitahuje, ale potom se obrátí a odpuzuje, aby ti, kdo jsou přitahováni, nezačali věřit, že se vás musí držet, aby přežili. Nic není vzdálenější pravdě. Nic není druhému škodlivější.

Ať vaše láska vypudí vaše milované do světa – aby si uvědomili, čím jsou. Tak je budete skutečně milovat.

To je váš velký úkol. Je mnoho rušivých vlivů, mnoho světských starostí. Asketa se nenechá vyrušovat ničím. Přinášejí mu chleba a vodu, má rohož, na které leží, a může věnovat každou hodinu modlitbě, meditaci a kontemplaci Boha. Jak snadné je vidět Boha za takových okolností ! Jak jednoduchý úkol ! Ale dejte mu manželku a děti ! Ať vidí Boha v dítěti, které potřebuje vyměnit plenky ve tři hodiny v noci. Ať vidí Boha v nájemném, které je třeba zaplatit každý měsíc. Ať vidí ruku Boží v nemoci manželky, ve ztraceném zaměstnání, v horečce dítěte, v bolesti rodiče. Tady hovoříme o zbožnosti.

Chápu, že vás ten věčný boj unavuje. Ale říkám vám tohle: Budete-li mě následovat, váš boj skončí. Žijte v Božím prostoru a všechno se stane požehnáním.“

Jak se dostanu do Božího prostoru, když jsem ztratil práci, musím platit nájem a moje děti potřebují spravit zuby ? Tím, že budu ve svém vznešeném filozofickém prostoru, stěží vyřeším tyto problémy.

„Neopouštěj mě, když mě potřebuješ nejvíce. Tohle je hodina tvé nejtěžší zkoušky. Tohle je hodina tvé největší příležitosti. Máš pří1ežitost potvrdit všechno, co je tu psáno.

Když říkám, „neopouštěj mě“, vypadám jako onen neurotický Bůh, o kterém jsme právě hovořili. Ale já takový nejsem. Můžeš mě opustit. Nevadí mi to a nic to mezi námi nezmění. Jen odpovídám na tvé otázky. Když přijde do tuhého, často zapomínáš, čím jsi, zapomínáš na nástroje, které jsem ti dal k tomu, abys si vytvořil život, který chceš.

Nyní je čas, abys odešel do svého Božího prostoru. Uklidní to tvou mysl – a z klidné mysli plynou úžasné myšlenky – myšlenky, které mohou být řešením tvých největších problémů.

Ve svém Božím prostoru můžeš realizovat své já. A to je cílem – jediným cílem – lidské duše.

Když jste ve svém Božím prostoru, uvědomujete si, že všechno je dočasné. Říkám vám, že nebe i Země pominou, kdežto vy ne. Tato věčná perspektiva vám pomáhá vidět všechno ze správného hlediska.

Skutečně pochopíte, že vaše současná situace je pouze dočasná. Můžete ji použít jako nástroje – neboť tím je – k vytvoření svého života.

Co si myslíš, že jsi ? Vzhledem k tomu, že jsi ztratil zaměstnání, co si myslíš, že jsi ? A co si myslíš, že jsem já ? Myslíš si, že je to příliš velký problém, abych jej vyřešil ? Myslíš si, že by to byl příliš velký zázrak dostat tě z této bryndy ? Chápu, že si myslíš, že je to příliš těžké pro tebe, dokonce i se všemi nástroji, které jsem ti dal – ale opravdu si myslíš, že je to příliš obtížné pro mě ?“

Rozumově si uvědomuji, že pro Boha není žádný úkol příliš obtížný. Ale citově si nejsem tak jistý. Nepochybuji o tom, zda něco můžeš zvládnout, ale o tom, zda chceš.

„Rozumím, takže to je otázka víry.“

Ano.

„Nepochybuješ o mé schopnosti, pochybuješ o mém přání.“

Stále věřím teologii, která říká, že v tom všem pro mě může být nějaké ponaučení. Nejsem si jistý, zda mám najít nějaké řešení. Možná mám mít problémy. Možná že to je zkouška, o které mi říká má teologie. Proto se obávám, že tento problém nemusí být vyřešen.

„Možná že bych ti měl znovu vysvětlit, jak s lidmi spolupracuji, protože si myslíš, že to je otázka mého přání, ale já ti říkám, že je to otázka vašeho přání.

Chci, abyste měli, co chcete vy. Nic víc a nic míň. Nesedím tu a neposuzuji, zda by vám něco mělo být zaručeno.

Můj zákon je zákon příčiny a následku, nikoli zákon náhody. Není nic, co byste nemohli mít, jestliže to chcete. Dám vám to ještě dříve, než o to požádáte. Věříš tomu ?“

Ne, lituji. Příliš mnoho mých modliteb bylo nevyslyšeno.

„Ničeho nelituj. Buď věrný své zkušenosti. To chápu. Vážím si toho. A je to v pořádku.“

Dobře, nevěřím, že dostanu všechno, o co požádám. Mám jinou zkušenost. Ve skutečnosti jen zřídkakdy dostanu to, o co požádám. Když se to náhodou stane, považuji to za zatracené štěstí.

„To je zajímavý výběr slov. Zdá se, že máš volbu. Buď máš zatracené štěstí, nebo máš požehnané štěstí. Přál bych ti, abys měl požehnané štěstí – ale samozřejmě se ti nepletu do tvého rozhodování.

Říkám vám tohle: Vždycky dostanete to, co vytvoříte, a vy stále něco tvoříte.

Neodsuzujte to, co uděláte, dávám vám sílu, abyste udělali víc – a víc a víc a víc. Jestliže se vám nelíbí, co jste právě vytvořili, začněte znovu. Úkolem Boha je dát vám vždy příležitost.

Říkáš, že zřídkakdy dostaneš, co chceš. Ale já ti říkám, že jsi vždycky dostal to, co jsi přivolal.

Tvůj život je vždycky výsledkem tvých myšlenek – včetně tvé myšlenky, že málokdy dostaneš to, co chceš.

Považuješ se za oběť situace, ve které jsi přišel o práci. Ve skutečnosti jsi tu práci už nechtěl. Každé ráno jsi vstával s hrůzou. Začal jsi svou práci nenávidět. Začal sis dokonce představovat, že děláš něco jiného.

Myslíš, že to nic neznamená ? Nechápeš svou moc. Říkám vám tohle:
Váš život vychází z vašich úmyslů.

Jaké máš teď úmysly ? Chceš dokázat svou teorii, že ti život zřídkakdy dává to, co chceš ? Nebo chceš projevit, čím skutečně jsi a čím jsem já ?“

Jsem v rozpacích. Cítím se pokořen.

„Pomáhá ti to ? Proč to nepřiznáš ? Nemusíš se obviňovat. Prostě si uvědom, co jsi chtěl, a zvol si něco jiného.“

Proč si vždycky zvolím něco negativního ? A pak si to vyčítám ?

„Co bys očekával ? Od narození vám říkali, že jste „špatní“. Uvěřili jste, že jste se narodili v „hříchu“. Špatné svědomí je naučená reakce. Učili vás, abyste se cítili vinní za to, co jste dělali před tím, než jste o tom mohli rozhodovat. Učili vás, abyste se styděli za to, že jste se nenarodili dokonalí.

Některá vaše náboženství jsou založena na tomto nepochopení. A jde tu o skutečné nepochopení. Neboť všechno, co stvořím, je dokonalé; je to dokonalý obraz dokonalosti samé, stvořené podle obrazu Božího.

Aby vaše náboženství ospravedlnilo myšlenku trestajícího Boha, muselo vytvořit něco, co by mě rozhněvalo. Takže i lidé, kteří žijí vzorným životem, potřebují být zachráněni. Jestliže nepotřebují být zachráněni před sebou, potřebují být zachráněni před svými nedokonalostmi. A tak vás vaše náboženství nabádají, abyste s tím něco dělali – a to rychle – nebo se dostanete do pekla.

To nakonec nemusí uchlácholit výstředního, mstivého a rozhněvaného Boha, ale může to oživit výstřední, mstivé a rozhněvané náboženství. Tak se náboženství zachovávají při životě. Tak zůstává moc soustředěna v rukou několika mocných jedinců, místo aby byla rozdělena mezi většinu.

Není divu, že podceňujete sebe a svou moc, nemluvě o mně. Naučili jste se to.“

Bože, jak se to můžeme odnaučit ?

„Dobrá otázka, a navíc adresována správné osobě !

Můžete se to odnaučit tím, že budete znovu a znovu číst tuto knihu. Dokud neporozumíte každé větě. Dokud nepochopíte každé slovo. Až budete schopni citovat jednotlivé věty druhým lidem, až si je budete pamatovat i v nejtěžších chvílích, pak se odnaučíte, co vás naučilo vaše náboženství.“

Chci se na tolik zeptat, chci se toho tolik dovědět.

„Opravdu jsi začal velmi dlouhým seznamem otázek. Neměli bychom se k nim vrátit ?“

8

Kdy se naučím dost o lidských vztazích ? Je možné být šťastný ve vztahu k druhým ? Musejí nás druzí neustále napadat ?

„O lidských vztazích se nemusíš nic učit. Musíš jen ukázat, co už víš.

Ve vztazích s druhými budete šťastní, když jich užijete za účelem, pro který byly stvořeny, nikoli pro své vlastní účely.

Lidské vztahy se neustále mění; neustále od vás vyžadují, abyste vytvářeli a vyjadřovali vyšší aspekty svého já. Nikde je nemůžete vyjádřit bezprostředněji a čistěji než ve vztazích k druhým. Mimo lidské vztahy to nemůžete udělat vůbec.

Ve vesmíru můžete existovat (jako identifikovatelná entita) pouze skrze vztahy k druhým lidem, k událostem a místům. Pamatujte si, že v nepřítomnosti všeho ostatního neexistujete. Jste tím, čím jste, jedině ve vztahu k něčemu jinému. Tak tomu je ve světě relativity na rozdíl od světa absolutních hodnot – kde žiju já.

Jakmile si to uvědomíte, jakmile to hluboce pochopíte, ihned začnete žehnat každému zážitku, každému setkání a zejména každému osobnímu vztahu, neboť je budete chápat jako konstruktivní v nejvyšším smyslu. Pochopíte, že je můžete a musíte užívat k tomu, abyste mohli konstruovat to, čím skutečně jste.

Tato konstrukce může být bud nádherným stvořením podle vašeho plánu, nebo náhodnou konfigurací. Můžete být člověkem, který je výsledkem toho, co se stalo, nebo toho, co si sám zvolil. V takovém případě vytváříte své já vědomě. V takovém případě dosáhnete seberealizace.

Proto žehnejte každému vztahu a považujte jej za vliv, který formuje to, čím jste.

Chápu, že se ptáš na romantické vztahy. Proto mi dovol, abych hovořil specificky o lidských milostných vztazích – s nimiž máš takové potíže.

Když vaše milostné vztahy selžou, je to proto, že jste do nich vstoupili z nesprávného důvodu.

(Slovo „nesprávné“ je ovšem relativní výraz; to znamená něco, co se měří ve vztahu k tomu, co je „správné“. Bylo by mnohem přesnější říci, že „milostné vztahy selhávají, když jsou navazovány z důvodů, které nenapomáhají jejich přežití.“)

Většina lidí navazuje milostné vztahy s úmyslem spíš něco z nich získat než do nich něco přinést.

Účelem milostného vztahu je rozhodnout se, kterou část svého já chcete vyjádřit, nikoli kterou část druhého můžete získat.

Milostný vztah může mít jen jediný smysl – stejně jako život: a ten spočívá v tom, že se snažíte být tím, čím jste.

Je velmi romantické říci, že jste nebyli „ničím“, dokud jste nepoznali milovaného člověka, ale tak tomu není. Je to ještě horší, neboť to milovaného nutí, aby vám byl vším, čím ve skutečnosti není.

Protože vás nechce „zklamat“, snaží se dělat a být vším, co od něho očekáváte, dokud toho je schopen. Když přestane být schopen hrát roli, která mu byla uložena, začne vás nenávidět. Dochází k zlostným hádkám.

Nakonec, aby se zachránil (a aby zachránil váš vztah), začne se chovat v souladu s tím, čím skutečně je. Vy si však myslíte, že se „opravdu změnil“.

Je velmi romantické říkat, že se váš život naplnil, když jste se setkali s milovaným člověkem. Ale smyslem milostného vztahu není mít druhého člověka, který naplní váš život; smyslem je mít člověka, s nimž můžete sdílet svůj plný život.

Tohle je paradox všech lidských vztahů: abyste byli tím, čím jste, nepotřebujete druhého.., ale bez něho nejste ničím.

V tom spočívá záhada i nádhera, nespokojenost i radost lidského života. Je třeba hlubokého pochopení a naprosté ochoty žít v tomto paradoxu tak, aby náš život měl smysl. Velmi málo lidí to dokáže.

Když jste mladí a plní sexuální energie, většina z vás začíná milostné vztahy s velkým očekáváním, otevřeným srdcem a radostnou duší.

Po čtyřicítce se vzdáte svých nádherných snů a naděje a přestanete cokoli očekávat.

Tento problém je tak základní, tak jednoduchý, a přece tak tragicky nepochopený: váš nejkrásnější sen, vaše nejvyšší myšlenka, vaše nejmilejší naděje, to vše je zaměřeno na vaši představu o vašem milovaném, nikoli na jeho skutečné já. Zkouška vašeho vztahu měla hodně společného s tím, do jaké míry váš partner odpovídal vašim představám a jak dobře jste vy odpovídali jeho představám. Ale jedinou opravdovou zkouškou je to, jak odpovídáte svým vlastním představám.

Lidské vztahy jsou posvátné, protože vám poskytují příležitost realizovat nejkrásnější myšlenku vašeho já. Lidské vztahy selhávají, když je považujete za příležitost realizovat představu, kterou o vás má druhý.

Každý by se měl starat o své vlastní já – o to, čím je, co dělá a co má; co chce, co žádá a co dává; co hledá, co vytváří a co prožívá.

Ať se každý stará o sebe, nikoli o druhého.

To se vám může zdát poněkud divné, protože vás učili, že se máte starat o druhé. Ale já vám říkám: Vaše soustředění na druhého – vaše posedlost druhým – je příčinou neúspěchu vašich vztahů.

Čím je druhý člověk ? Co dělá ? Co má ? Co říká ? Co chce ? Co si myslí ? Co očekává ? Co plánuje ?

Mistr si uvědomuje, že na ničem z toho nezáleží. Záleží jen na tom, čím jste vy ve vztahu k němu.

Nejvíce milující člověk je ten, kdo je egocentrický.“

To je opravdu radikální učení…

„Ne když o tom přemýšlíte. Nemilujete-li sami sebe, nemůžete milovat druhé. Mnoho lidí se snaží milovat sebe skrze lásku k druhému. Samozřejmě si to neuvědomují. Nedělají to vědomě. Dělají to podvědomě. Myslejí si: „Jestliže budu milovat druhé, oni budou milovat mě. Budu pomilování hodný a budu moci milovat sám sebe.“

Mnoho lidí se nenávidí, protože mají pocit, že je nikdo nemiluje. To je ovšem nemoc. Neboť bez ohledu na to, kolik lidí jim vyzná lásku, nestačí jim to.

Zpočátku vám nevěří. Myslí si, že od nich něco chcete. (Jak byste je mohli milovat jen proto, čím jsou ? Ne. To je podezřelé. Něco musíte chtít ! Co to je ? )

Snaží se přijít na to, proč by je někdo měl milovat. Nevěří vám a chtějí, abyste jim to dokázali. Musíte jim dokázat, že je milujete. Mohou od vás očekávat, že změníte své chování.

Když nakonec uvěří, že je milujete, začnou si dělat starosti s tím, jak dlouho si vaši lásku udrží. Aby si ji udrželi, začnou měnit své chování.

A tak se dva lidé doslovně ztratí ve svém vzájemném vztahu. Navážou vztah s úmyslem najít sami sebe a místo toho sami sebe ztratí.

Ztráta vašeho já je příčinou rozčarování v milostných vztazích.

Dva lidé se dají dohromady a doufají, že celek bude větší než součet jeho částí, ale pak oba zjistí, že tomu tak není. Mají pocit, že jsou míň, než byl každý zvlášť. Jsou méně schopní, méně vzrušující, méně přitažliví, méně veselí, méně spokojení.

Vzdali se toho, čím jsou, aby mohli zůstat spolu.

Tak nebyly lidské vztahy nikdy míněny. Nicméně tak je prožívá více lidí, než znáte.“

Proč ? Proč ?

„Protože lidé zapomněli, co je smyslem lidských vztahů.

Když zapomenete na to, že všichni jste posvátné duše na posvátné cestě, pak nemůžete chápat smysl lidských vztahů.

Duše přišla k tělu a tělo k životu za účelem evoluce. Všichni se vyvíjíte. Abyste se mohli rozhodnout, čím se stanete, užíváte svých vztahů.

Proto jste přišli na svět. V tom spočívá radost vytváření vlastního já. Radost poznávání vlastního já. Tomu říkáme sebevědomí.

Přivedli jste své já do relativního světa, abyste měli nástroje, které vám umožní poznat, čím skutečně jste. Jste tím, co ze sebe uděláte ve vztahu ke všemu.

Vaše osobní vztahy jsou nejdůležitějšími prvky v tomto procesu. Vaše osobní vztahy jsou posvátné. Nemají nic společného s druhým člověkem, ale protože se ho týkají, mají s ním všechno společné.

To je božská dichotomie. Je to uzavřený kruh. Proto není tak radikální říci, že „egocentričtí lidé jsou blahoslavení, neboť poznají Boha.“ Není tak špatné, chcete-li poznat nejkrásnější část svého já.

Proto vaším nejdůležitějším vztahem musí být vztah k vašemu já. Nejdříve se musíte naučit uznávat a milovat své já.

Musíte považovat své já za důstojné, abyste mohli za důstojné považovat i druhé. Musíte považovat své já za požehnané, abyste mohli za požehnané považovat i druhé. Musíte si uvědomit, že vaše já je posvátné, abyste mohli uznat posvátnost druhých.

Když zapřáhnete vůz před koně – což od vás vyžaduje většina vašich náboženství – a uznáte posvátnost druhých dříve než posvátnost vlastní, budete toho litovat. Nikdo se nikdy nesmíří s tím, že by někdo byl posvátnější než on. A přesto vás vaše náboženství nutí, abyste si to o druhých mysleli. A tak si to myslíte – ovšem jen určitou dobu. A pak je křižujete.

Ukřižovali jste (tak či onak) všechny mé učitele, nejen jednoho. Neudělali jste to proto, že by byli posvátnější, než jste vy, udělali jste to proto, že jste je za takové považovali.

Moji učitelé k vám přicházejí se stejným poselstvím, „Všichni jste stejně posvátní, jako jsem já.“

Toto poselství však neslyšíte; tuto pravdu nejste schopni přijmout. A proto se nikdy nemůžete skutečně zamilovat do druhého. Nikdy jste se totiž skutečně nezamilovali do svého vlastního já.

A proto vám říkám tohle: buďte stále soustředěni na své já. V každém okamžiku se soustřeďte na to, čím jste, co děláte a co máte, a nestarejte se o druhého.

Svou spásu najdete ve svém jednání, nikoli v jednání druhých.“

To vypadá, jako bychom se neměli starat o to, co nám druzí dělají. Mohou dělat cokoli, ale dokud si zachováme svou duševní rovnováhu, nic se nás nemůže dotknout. Druzí se nás však někdy dotýkají. Jejich jednání nás někdy zraňuje. A právě v takové chvíli nevím, co mám dělat. Je snadné říci, „nevšímej si toho“, ale je mnohem obtížnější to udělat. Slova a činy druhých mě opravdu zraňují.

„Jednoho dne tě zraňovat přestanou. K tomu dojde, až si uvědomíš skutečný smysl lidských vztahů.

Protože jste na tento smysl zapomněli, reagujete tak, jak reagujete. Ale to je v pořádku. Je to součástí růstu. Je to součástí evoluce. Je to součásti rozpomínání. Dokud si nevzpomenete na to, jak užívat lidských vztahů jako nástroje k vytváření vašeho já, budete žít na úrovni porozumění, na které jste dnes.

Jsou však určité věci, které můžete dělat, když s bolestí reagujete na to, čím druzí jsou, co dělají a co říkají. Nejdříve musíte přiznat sobě i druhým, jak se cítíte. Mnoho z vás se toho bojí, protože si myslíte, že byste vypadali „špatně“. V hloubi duše si uvědomujete, že je to pravděpodobně směšné. Pravděpodobně je to ubohé. Jste schopni něčeho lepšího. Ale nemůžete si pomoci. Pořád se tak cítíte.

Můžete dělat jen jedno. Musíte uznávat své pocity. Neboť uznávat své pocity znamená uznávat své já. A musíte milovat svého bližního, jako milujete sami sebe. Jak můžete rozumět pocitům druhých, když nerozumíte svým vlastním pocitům ?

První otázkou v jakémkoli vztahu k druhému je: kdo jsem a čím chci být v tomto vztahu ?

Často si to neuvědomujete, dokud si nevyzkoušíte různé způsoby bytí. Proto je tak důležité, abyste uznávali své skutečné pocity.

Uvědomit si nějaký negativní pocit je často prvním krokem k jeho překonání.

Mistr je ten, kdo prožil mnoho takových zkušeností, takže si uvědomuje, jaké má možnosti. Nemusí nic zkoušet. Nosil takové šaty už dříve a ví, že mu nepadnou; nejsou „jím“. A protože Mistr věnuje svůj život realizaci svého já, nezabývá se takovými nevhodnými pocity.

Proto Mistři neztrácejí rozvahu v situacích, které by druzí považovali za katastrofální. Mistr žehná katastrofě, neboť Mistr si uvědomuje, že ze semene katastrofy (a všech zkušeností) vyrůstá jeho já. Mistrovým druhým úmyslem je růst. Neboť jakmile člověk realizoval sám sebe, nezbývá mu nic jiného než být ještě více tím, čím je.

Právě v tomto stádiu přechází člověk od práce na své duši k Boží práci, neboť to je mým cílem. Pro účely této diskuse budu předpokládat, že ještě pracujete na své duši. Stále se ještě snažíte realizovat to, čím skutečně jste. Život vám k tomu dává spoustu příležitostí (pamatujte si, že život je tvůrčí proces, nikoli proces objevování).

Stále znovu a znovu můžete vytvářet to, čím jste. Ve skutečnosti to děláte každý den. Vždycky však nereagujete stejně. Za stejné situace jste jednou trpěliví, milující a laskaví, zatímco jindy jste rozzlobení a smutní.

Mistr je ten, kdo se chová vždycky stejně – a jeho chování je vždy nejlepší.

V tom jsou Mistři velmi vypočitatelní. Naopak žáci jsou naprosto nevypočitatelní. Jak daleko je člověk na cestě k mistrovství lze poznat podle toho, jak vypočitatelně reaguje na každou situaci.

To nás samozřejmě přivádí k otázce, co je nejlepší reakcí.

Touto otázkou se zabývaly všechny filozofické systémy a náboženství od počátku času. Jestliže vás tato otázka opravdu zaujala, pak jste na cestě k mistrovství. Neboť většina lidí se zabývá naprosto jinými otázkami. Nikoli tím, co je nejlepší volba, ale tím, co přináší největší prospěch. Nebo jak mohu ztratit nejméně ?

Díváte-li se na život z hlediska největších výhod, promarníte skutečný přínos života. Ztratíte příležitost. Neboť žijete v neustálém strachu – a takový život nemluví o vašem skutečném já.

Neboť člověk není strach, člověk je láska. Jste láska, která nepotřebuje žádnou ochranu, láska, kterou nelze ztratit. To však nikdy nepoznáte, jestliže neustále odpovídáte na druhou otázku a nikoli na první. Neboť jedině ten, kdo si myslí, že může něco získat nebo ztratit, klade druhou otázku. A pouze ten, kdo vidí život jinak, kdo vidí své já jako vyšší bytost, kdo chápe, že vyhrávání ani prohrávání není zkouškou, ale jen milováním – pouze ten klade první otázku.

Ten, kdo klade druhou otázku, říká, „Já jsem svým tělem“. Ta, která klade první otázku, říká, „já jsem svou duší“.

Nechť všichni, kdo mají uši, poslouchají . Neboť vám říkám tohle: na této důležité křižovatce existuje jen jediná otázka:

Co by nyní udělala láska ?

Žádná jiná otázka není pro vaši duši důležitá, žádná jiná otázka nemá smysl.

Nyní se dostáváme k velmi choulostivému bodu, neboť jen málo lidí chápe chování založené na lásce – a právě toto nepochopení vede k nenávisti – která pak svádí tolik lidí ze správné cesty.

Dlouho vás učili, že chování založené na lásce vyplývá z rozhodnutí být, dělat a mít cokoli, co přináší největší dobro druhému.

Ale já vám říkám tohle: nejvyšší volba je ta, která přináší největší dobro vám.

Stejně jako všechny hluboké duchovní pravdy je i toto prohlášení špatně chápáno. Tato záhada se vyjasní ve chvíli, kdy si uvědomíte, co je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. A jakmile učiníte absolutně nejvyšší volbu, celá záhada se rozplyne, kruh se uzavře a vaše největší dobro se stane největším dobrem pro druhé.

Může trvat několik životů, než to pochopíte a ještě více životů, než to uskutečníte – neboť tato pravda závisí na ještě větší pravdě: všechno, co děláte pro sebe, děláte pro druhé. Všechno, co děláte pro druhé, děláte pro sebe.

Je to proto, že vy a druzí jste jednou bytostí.

A to proto…

že neexistuje nic než vy.

Všichni velcí Mistři to učili. Ale pro většinu lidí je to pouze vznešená ezoterická pravda, která nemá praktické použití. Ve skutečnosti je to však nejpoužitelnější „ezoterická“ pravda všech dob.

Ve vztazích k druhým je důležité si tuto pravdu uvědomit, neboť bez ní budou vaše vztahy velmi obtížné.

Vraťme se k praktickému využití této moudrostí a na okamžik se přestaňme zabývat jejím čistě duchovním, ezoterickým aspektem.

Podle svého starého přesvědčení lidé – mnohdy velmi nábožní a dobromyslní – často dělali to, co považovali za nejlepší pro druhé. Ti na to však většinou reagovali tím, že je zneužívali.

Nakonec se člověk, který se stále snaží dělat dobro druhým – který odpouští, který je soucitný, který přehlíží špatné chování – stane nedůvěřivým a nepřátelským dokonce i k Bohu. Neboť jak může Bůh vyžadovat takové nekonečné utrpení a obětování, byť i ve jménu lásky ?

Bůh však nic takového nevyžaduje. Bůh vás jen žádá, abyste se zahrnuli mezi ty, které milujete.

Bůh jde ještě dál. Bůh vám doporučuje, abyste milovali především sebe.

To vám doporučuji, i když si uvědomuji, že někteří to budou považovat za rouhání a jiní udělají něco ještě horšího: přijmou to jako slovo Boží a překroutí to tak, aby to sloužilo jejich cílům – aby to ospravedlnilo jejich bezbožné chování.

Jestliže se přistihnete, že děláte něco bezbožného, protože chcete udělat to nejlepší pro sebe, chyba není v tom, že milujete sami sebe, ale v tom, že dobře nevíte, co je pro vás nejlepší.

Abyste pochopili, co je pro vás nejlepší, budete si muset uvědomit, co se snažíte dělat. To je velmi důležité, ale mnoho lidí to ignoruje. Co chcete udělat ? Co je smyslem vašeho života ? Dokud si neodpovíte na tyto otázky, vždycky vám bude záhadou, co je pro vás v dané situaci nejlepší.

Budete-li chtít udělat to nejlepší v situaci, kdy jste zneužíváni druhými, při nejmenším jim v tom zabráníte. To bude dobré jak pro vás, tak pro člověka, který vám dělal problémy.

Zneužívání druhého nikomu nepomáhá, ale naopak všem škodí. Jestliže si ten, kdo druhého zneužívá, neuvědomí, že jeho chování je nepřijatelné, co se naučí ? A co se naučí, když zjistí, že jeho chování je nepřijatelné ?

Chovat se k druhým láskyplně neznamená dovolovat jim všechno.

Všichni rodiče si to uvědomují při výchově svých dětí. Dospělí lidé se to učí mnohem pomaleji ve svých vztazích k druhým, stejně jako národy ve svých vztazích k druhým národům.

Proto je třeba zarazit diktátory a skoncovat s jejich despotismem. Vyžaduje to naše sebeláska i naše láska k diktátorovi.

To je odpověď na tvou otázku, „Neexistuje-li nic než láska, jak můžeme ospravedlnit válku ?“

Občas musí jít člověk do války, aby projevil, čím je: tím, komu se válka hnusí.

Jsou chvíle, kdy se musíte vzdát toho, čím jste, abyste mohli být tím, čím jste.

Někteří Mistři vás učí tohle: nemůžete mít všechno, dokud nejste ochotni všeho se vzdát.

Proto, abyste mohli zůstat mírumilovným člověkem, někdy se musíte vzdát své představy o tom, že jste člověk, který nikdy nejde do války. Historie taková rozhodnutí vyžaduje.

Totéž platí o těch nejosobnějších vztazích. Život od vás někdy vyžaduje, abyste dokázali, čím jste, tím že vyjádříte nějaký aspekt toho, čím nejste.

To není tak obtížné pochopit, ale některým mladým idealistům to může připadat nepochopitelné. Dospělejší lidé to považují za božskou dichotomii.

To neznamená, že musíte ubližovat druhým jen proto, že někdo ubližuje vám. (Ani ve vztazích mezi národy to tak nemusí být.) Znamená to, že dovolovat druhým, aby vám neustále ubližovali, nemusí být tím nejláskyplnějším chováním – jak pro vás, tak pro druhého.

To vyvrací pacifistické teorie, které tvrdí, že nejvyšší láska vyžaduje, abyste neodporovali tomu, co považujete za zlo.

Tady se naše diskuse opět stává ezoterickou, neboť žádné vážné zkoumání tohoto názoru nemůže ignorovat slovo „zlo“ a z něj vyplývající odsouzení. Ve skutečnosti existují jen objektivní jevy a události. A přece od vás život vyžaduje, abyste z nekonečného množství jevů vybrali ty, které považujete za zlé – neboť pokud to neuděláte, nemůžete považovat sebe ani nic jiného za dobré – a nemůžete poznat a vytvořit své já.

Tím, čemu říkáte zlo – i tím, čemu říkáte dobro – definujete sami sebe.

Největším zlem by bylo, kdybyste prohlásili, že nic zlého neexistuje.

Žijete ve světě relativity, kde všechno existuje pouze ve vztahu ke všemu ostatnímu. Funkcí a smyslem vztahů je poskytnout vám pole zkušenosti, kde můžete najít své já a neustále vytvářet to, čím jste.

Být jako Bůh neznamená být mučedníkem. A už vůbec to neznamená být obětí.

Na své cestě k mistrovství byste měli uznat svá zranění a škody za součást své zkušenosti a zvolit si, čím jste ve vztahu k ní.

Je pravda, že nás zraňuje to, co druzí říkají a dělají – až nás to nakonec zraňovat přestane. Na vaší cestě vám pomůže naprostá upřímnost. Mluvte pravdu – laskavě, ale otevřeně. Buďte však připraveni svou pravdu změnit, když vám to diktuje vaše zkušenost.

Nikdo vám neradí, abyste si mysleli, že to, co vás zraňuje, nic neznamená. Vaším úkolem je zjistit, co to znamená – a vyjádřit to. Neboť tak se stanete tím, čím chcete být.“

Takže nemusíme být oběťmi svých vztahů, abychom je učinili posvátnými nebo abychom se zalíbili Bohu ?

„Samozřejmě že ne.“

A abychom mohli říci, že jsme udělali to nejlepší, že jsme splnili svou povinnost v očích Boha, nemusíme se smiřovat s tím, když někdo napadá naši důstojnost a hrdost nebo zraňuje naši duši a srdce ?

„Ani na okamžik.“

Co bychom tedy měli slibovat ve vztazích k druhým; jaké dohody bychom měli plnit ? Jaké povinnosti vyplývají z našich vztahů ? Čím bychom se měli řídit ?

„Tuto odpověď neslyšíte – neboť vám nedává žádné směrnice a ruší všechny dohody v okamžiku, kdy je uděláte. Odpověď zní: nemáte žádné závazky. Ani ve vztazích k druhým, ani v životě.“

Žádné závazky ?

„Žádné závazky. Žádná omezení, pravidla ani směrnice. Nejste vázáni žádnými okolnostmi ani zákony. Nejste trestáni za žádné přestupky a nejste žádných schopni – neboť v očích Boha neexistuje žádné urážlivé chování.“

To jsem už slyšel – toto náboženství, které říká, že „neexistují žádná pravidla“. To je však duchovní anarchie. Nemyslím si, že by to mohlo fungovat.

„Nemůže to nefungovat – pokud se snažíte vytvořit své já. Když se však snažíte být něčím, co od vás očekává někdo jiný, pak se stěží obejdete bez pravidel.

Nabízí se však otázka: Jestliže Bůh chce, abychom se chovali určitým způsobem, proč nás takové nestvořil ? Proč bychom měli s takovým úsilím překonávat to, čím jsme, abychom se stali tím, čím nás chce mít Bůh ? To chce zvídavá mysl vědět – a tato otázka je na místě.

Věřící lidé vám říkají, že jsem vás stvořil menšími, než jsem já, abyste měli možnost stát se takovými, jako jsem já – tím, že se budete snažit překonat všechny přirozené sklony, které jsem vám údajně dal.

Mezi tyto takzvané přirozené sklony patří sklon hřešit. Říkají vám, že jste se narodili v hříchu, že zemřete v hříchu a že je to přirozené.

Jedno vaše náboženství vás dokonce učí, že proti tomu nemůžete nic dělat. Na vašem jednání nezáleží. Je arogantní myslet si, že nějaká vaše činnost vám zaručí, že se „dostanete do nebe“. Existuje jen jediná cesta do nebe (spasení); ta však nezáleží na vašem jednání, ale na milosrdenství Božím, jež můžete získat jen tím, že přijmete Syna jako Božího prostředníka.

Jakmile k tomu dojde, jste „zachráněni“. Dokud se to nestane, nic z toho, co děláte, nemá žádný účinek. Jste bezcenní a nemůžete to změnit. Byli jste tak stvořeni.

Proč ? To ví jen Bůh. Je možné, že se spletl. Je možné, že se mu jeho dílo nepovedlo. Je možné, že by to všechno nejraději udělal znovu. Ale takhle to je. Co dělat…“

Děláš si ze mě legraci.

„Ne. Ty si děláš legraci ze mě. Říkáš, že jsem stvořil nedokonalé tvory, ale vyžaduji od nich, aby byli dokonalí nebo budou zatraceni.

Říkáš, že jsem po několika tisících let polevil, že už nemusíte být dobří, že stačí, když se budete cítit špatně, když dobří nejste, a přijmete jako spasitele Boha, který je vždycky dokonalý, a tím uspokojíte můj hlad po dokonalosti. Říkáš, že můj Syn kterého považujete za dokonalého – vás osvobodil z vaší nedokonalosti – z nedokonalosti, kterou jsem vám dal.

Jinými slovy Boží Syn vás osvobodil od toho, co jeho Otec udělal.

Mnoho z vás říká, že tak jsem to zařídil. A kdo si tedy z koho dělá legraci ?“

To je podruhé v této knize, kdy se zdá, že napadáš fundamentalistické křesťanství. To mě překvapuje.

„Říkáš, že „napadám“ křesťanství. Já prostě hovořím o problému. Tím však není „fundamentalistické křesťanství“, jak ses vyjádřil. Mluvím o povaze Boha a o jeho vztahu k člověku.

Hovořili jsme o povinnostech v lidských vztazích a v životě.

Lidé nevěří v nezávazné vztahy, protože nemohou přijmout, čím skutečně jsou. Úplné svobodě říkáte „duchovní anarchie“. Já tomu říkám Boží slib.

Jedině v kontextu tohoto slibu lze uskutečnit Boží plán.

Nemáte žádné závazky. Máte jen příležitosti.

Příležitost, nikoli závazek je základním kamenem náboženství, základem veškeré duchovnosti. Dokud to chápete opačně, nikdy tomu neporozumíte.

Vztahy – vaše vztahy ke všemu – byly stvořeny jako dokonalý nástroj vaší duše. Proto jsou všechny lidské vztahy posvátné.

V tom mají mnohá náboženství pravdu. Manželství je svátost. Ne však díky jeho posvátným závazkům. Ale spíš díky příležitosti, kterou poskytuje.

V žádném vztahu nikdy nic nedělejte z povinnosti. Cokoli děláte, dělejte proto, že vám váš vztah umožňuje být tím, čím skutečně jste.“

To chápu – ale ve svých vztazích se vždycky znovu vzdávám, když začne jít do tuhého. V důsledku toho jsem měl řadu vztahů, zatímco jsem si v dětství myslil, že budu mít jen jeden. Zdá se, že nevím, jak si udržet nějaký vztah. Myslíš, že se to někdy naučím ? Co mám dělat ?

„Mluvíš tak, jako by trvání nějakého vztahu znamenalo, že je to úspěšný vztah. Nepleť si trvání s kvalitou. Pamatuj si, že vaším úkolem není udržovat milostné vztahy co možno nejdéle, vaším úkolem je poznat, čím skutečně jste.

Tím se nesnažím obhajovat krátkodobé vztahy – není však zapotřebí ani dlouhodobých vztahů.

Nicméně bych měl dodat: dlouhodobé vztahy vám dávají příležitosti ke společnému růstu, společnému sebevyjádření a společnému naplnění – a to je odměnou samo o sobě.“

To vím, to vím ! To jsem si vždycky myslil. Ale jak se tam dostaneme ?

„Především navazujte vztahy ze správných důvodů.

Jak už jsem řekl, mnoho lidí navazuje vztahy s druhými z nesprávných důvodů – aby nebyli osamělí, aby měli koho milovat – a to jsou ty lepší důvody. Jiní to dělají proto, aby zachránili své ego, aby se dostali z deprese, aby obohatili svůj sexuální život, aby překonali nějaký dřívější vztah anebo aby se přestali nudit.

Žádný z těchto důvodů nefunguje, a pokud se nestane něco dramatického, nebudou fungovat ani vaše vztahy.“

Své milostné vztahy jsem nenavázal z žádného z těchto důvodů.

„S tím si dovolím nesouhlasit. Myslím, že nevíš, proč jsi je navázal. Myslím, že jsi o nich nepřemýšlel tímto způsobem. Nemyslím, že jsi do nich vstupoval s nějakým záměrem. Myslím, že ses prostě zamiloval.“

To je pravda.

„A myslím, že jsi nepřemýšlel o tom, proč ses zamiloval. Na co jsi reagoval ? Jaké potřeby ses snažil uspokojit ?

Většina lidí nachází v lásce uspokojení svých potřeb.

Každý má potřeby. Jeden potřebuje to, druhý potřebuje ono. Jeden v druhém spatřujete příležitost k uspokojení svých potřeb. A tak souhlasíte s výměnou. Dám ti to, co mám já, když mi dáš to, co máš ty.

Je to obchodní transakce. Ale nehovoří se o tom. Říká se, „Miluji tě“, a pak přicházejí zklamání.“

To už jsi říkal.

„Ano, a ty jsi to už několikrát udělal.“

Někdy se zdá, že se tato kniha pohybuje v kruhu, znovu a znovu vysvětluje totéž.

„V tom se podobá životu.“

To máš pravdu.

„Ty mi kladeš odpovědi a já ti na ně odpovídám. Když mi položíš tutéž otázku třemi různými způsoby, musím ti na ni odpovědět třikrát.“

Třeba doufám, že mi odpovíš jinak. Tvé odpovědi na otázky o milostných vztazích nejsou příliš romantické. Co je špatného na tom, když se někdo zamiluje, aniž o tom přemýšlí ?

„Nic. Zamiluj se tímto způsobem do kolika lidí chceš. Chceš-li však s někým žít celý život, měl bys o tom přemýšlet.

A chceš-li měnit partnerky jako ponožky – nebo, což je ještě horší, zůstat jen s jednou, protože si myslíš, že musíš, a pak žít v tichém zoufalství – klidně v tom pokračuj.“

Dobře, dobře. Rozumím. Bože, ty jsi ale neústupný.

„Pravda je neústupná. Nikdy tě nenechá na pokoji. Stále tě pronásleduje a ukazuje ti, co je skutečnost. Může to být otravné.“

Tak dobře. Chci najít nástroje, které by mi pomohly udržet dlouhotrvající vztah – a ty říkáš, že jedním z nich je začít takový vztah cílevědomě.

„Ano. Ty a tvá partnerka byste měli mít nějaký cíl.

Jestliže se oba vědomě shodnete na tom, že cílem vašeho vztahu je vytvoření příležitosti, nikoli závazku – příležitosti k růstu, k sebevyjádření, k povznesení vašeho života na vyšší úroveň, k odstranění všech nesprávných myšlenek a ke konečnému sjednocení s Bohem skrze spojení vašich duší – jestliže uděláte takový slib – pak váš vztah začne velmi dobře.“

Ani to však není zárukou úspěchu.

„Chceš-li v životě záruky, pak nechceš život. Chceš nacvičovat scénář, který už byl napsán.

Život nedává žádné záruky, neboť ty by zmařily celý jeho smysl.“

Rozumím. Takže teď jsem začal „velmi dobře“. A jak mám pokračovat ?

„Uvědom si, že tě čekají těžké chvíle a problémy. Nevyhýbej se jim. Vítej je. Buď za ně vděčný.
Dívej se na ně jako na dary od Boha; jako na příležitosti vykonat v životě to, co chceš.

Nedívej se na svou partnerku jako na nepřítele.

Nedívej se na nikoho a na nic jako na nepřítele – ani jako na problém. Dívej se na každý problém jako na příležitost.“

Vím, vím – „rozhodni se a buď tím, čím skutečně jsi.“

„Správně ! Začínáš to chápat ! Začínáš tomu rozumět !“

Vypadá to jako dost nudný život.

„V tom případě si dáváš příliš nízké cíle. Rozšiř své obzory. Prohlub svou vizi. Snaž se v sobě najít víc. Snaž se najít víc i ve své partnerce.

Nikomu neublížíš, když v něm budeš vidět víc, než ti ukazuje. Neboť v každém je víc. Mnohem víc. Lidé to neukazují jen ze strachu. Jakmile si však uvědomí, že v nich vidíš víc, nebudou se bát ukázat to.“

Lidé se obvykle chovají podle našich očekávání.

„Tak nějak. Nelíbí se mi slovo „očekávání“. Očekávání ničí vztahy. Řekněme, že v sobě lidé vidí to, co v nich vidíme my. Čím větší je naše vize, tím ochotněji vyjádří tu část svého já, kterou jsme jim ukázali.

Není snad pravda, že tak fungují všechny skutečně požehnané vztahy ? Není to součást léčebného procesu – procesu, v němž dáváme lidem povolení zbavit se všech falešných představ, které o sobě měli ? Nedělám totéž pro tebe v této knize ?“

Děláš.

„A to je úkolem Boha. Úkolem duše je vzbudit tě. Úkolem Boha je vzbudit všechny ostatní.“

Děláme to tak, že vidíme druhé takové, jací jsou – a připomínáme jim to.

„Můžeš to dělat dvěma způsoby – můžeš jim připomínat, čím jsou (velmi obtížné, protože ti nebudou věřit), a můžeš připomínat sobě, čím jsi ty (mnohem snazší, neboť od nich nevyžaduješ, aby ti věřili, stačí, když si věříš sám). Tím, že budeš neustále vyjadřovat sám sebe, připomeneš druhým, čím jsou oni, neboť se v tobě budou vidět.

Mnoho Mistrů bylo posláno na Zem, aby projevili tuto věčnou Pravdu. Jiní, například Jan Křtitel, přišli jako poslové, aby nádhernými a jasnými slovy rozšiřovali Pravdu.

Tito poslové byli nadaní neobyčejnou schopností vidět a přijímat věčnou Pravdu a pak srozumitelným způsobem předávat složité myšlenky masám.

Ty jsi takovým poslem.“

Já ?

„Ano. Věříš tomu ?“

Je to velmi obtížné. Všichni chceme být mimořádní…

„… všichni jste mimořádní…“

… moje ego se snaží probudit ve mně pocit, že jsem „vyvolený“ pro nějaký úžasný úkol. Musím s ním neustále bojovat, musím očišťovat každou svou myšlenku, slovo a čin, abych se vyvaroval osobního povyšování. Takže je velmi obtížné slyšet, co říkáš, protože to lichotí mému egu, proti kterému celý život bojuji.

„To vím.

A ne vždy se ti to dařilo.“

Bohužel musím souhlasit.

„Ale kdykoli ses obrátil k Bohu, svého ega ses vzdal. Mnoho nocí jsi prosil o vysvětlení, nikoli aby ses obohatil, ale z čisté a hluboké touhy po poznání.“

Ano.

„A sliboval jsi znovu a znovu, že jestliže tě osvítím, strávíš zbytek svého života – každý bdělý okamžik – rozšiřováním věčné Pravdy… nikoli abys získal slávu, ale z hluboké touhy skoncovat s bolestí a utrpením druhých; z touhy přinést jim radost a pomoc a léčení; z touhy sjednotit druhé v Bohu.“

Ano. Ano.

„A proto jsem si tě vybral za svého posla. Tebe a mnoho dalších. Neboť v nejbližší budoucnosti bude svět potřebovat mnoho trumpet. Bude potřebovat mnoho hlasů, aby hlásaly slova pravdy a léčení, po kterých miliony touží. Svět bude potřebovat, aby se spojilo mnoho srdcí, která jsou připravena vykonávat práci Boží.

Můžeš upřímně říci, že si to neuvědomuješ ?“

Nemohu.

„Můžeš upřímně popřít, že proto jsi ke mně přišel ?“

Nemohu.

„Jsi připraven, v této knize, hlásat svou vlastní věčnou Pravdu a oznámit a vyjádřit Boží slávu ?“

Musím do knihy zahrnout těch několik předešlých vět ?

„Nemusíš udělat nic. Pamatuj si, že v našem vztahu nemáš žádné závazky. Pouze příležitost. Není právě tohle pří1ežitost, na kterou jsi čekal celý život ? Nevěnoval jsi své já tomuto poslání – a přípravě na ně – od prvních okamžiků svého mládí ?“

Věnoval.

„Nedělej tedy to, co musíš, ale to, k čemu máš příležitost.

Proč bys tohle všechno nedal do naší knihy ? Nebo si myslíš, že chci, abys byl tajným poslem ?“

Myslím, že ne.

„Prohlásit se za Božího posla vyžaduje velkou odvahu. Svět by tě přijal mnohem ochotněji, kdybys byl čímkoli jen ne Božím poslem. Každý můj posel byl zneuctěn. Žádný nezískal slávu, všichni jen trpěli.

Jsi ochoten ? Chce tvé srdce rozšiřovat Pravdu Boží ? Jsi ochoten snášet výsměch lidí ? Jsi připraven vzdát se slávy na Zemi a místo toho realizovat svou duši ?“

Jak tě tak poslouchám, najednou mi to připadá velmi obtížné, Bože.

„Chceš snad, abych tě klamal ?“

To ne, ale nemusíme mluvit tak vážně.

„Máš pravdu, proč neukončit tuto kapitolu vtipem ?“

Dobrý nápad. Znáš nějaký ?

„Já ne, ale ty. Řekni ten vtip o malé holčičce…“

Ach ano, ten. Dobře. Jednoho dne přišla matka do kuchyně, kde seděla její malá dcerka a kreslila nějaký obrázek. „Co to kreslíš ?“ zeptala se matka. „Kreslím Boha, mami,“ odpověděla holčička s rozzářenýma očima. „To je hezké,“ řekla matka. „Ale nikdo neví, jak Bůh vypadá.“

„Tak mě to nech alespoň dokončit…“ zašvitořila holčička.

„To je krásný vtip. A víš, co je na něm nejkrásnější ? Že holčička nikdy nepochybovala o tom, že ví, jak mě nakreslit !“

Ano.

„Teď ti řeknu jeden příběh a tím ukončíme tuto kapitolu.“

Dobře.

„Byl jednou jeden muž, který začal psát knihu. Každý den bral do ruky tužku a papír – někdy uprostřed noci – aby si zapsal každou svou inspirující myšlenku. Nakonec se ho jeden přítel zeptal, co píše. „Zapisuji velmi dlouhý rozhovor s Bohem.“

„To je velmi pěkné,“ řekl přítel povzbudivě. „Ale nikdo vlastně neví, co by Bůh řekl.“

„Nech mě to alespoň dokončit,“ usmál se muž.“

9

„Můžete si myslit, že je snadné být tím, čím skutečně jste, ale ve skutečnosti je to velmi obtížné. Nikdy se vám to nemusí podařit. Jen velmi málo lidi to dokáže. A ne během jednoho života.“

Tak proč se o to pokoušet ? K čemu to je dobré ? Proč nežít život jako nesmyslnou hru, která nikam nevede, jako hru, kterou nemůžeme prohrát, ať už hrajeme jakkoli; jako proces, který skončí pro všechny stejně ? Říkáš, že neexistuje peklo, že neexistuje trest, že nemůžeme prohrát, tak proč bychom se měli snažit vyhrát ? Proč bychom to měli dělat, když říkáš, že je tak obtížné dostat se tam, kam chceme ? Proč nezapomenout na všechny tyto posvátné věci a na seberealizaci ?

„Jak jsi nespokojený…“

Unavuje mě pořád se snažit a snažit a snažit jen proto, abys pak přišel a řekl mi, že to je strašně těžké a že se to podaří jen jednomu z milionu.

„To vidím. Pokusím se ti pomoci. Vidím, že ses tím už začal zabývat. Myslíš, že je to tvůj první pokus ?“

Nevím.

„Nezdá se ti, že jsi tu už byl ?“

Občas.

„Ale byl. Mnohokrát.“

Kolikrát ?

„Mnohokrát.“

A to mě má povzbudit ?

„To tě má inspirovat.“

A jak ?

„Především tě to zbaví strachu. Ukáže ti to, že nemůžeš selhat. Ujistí tě to, že dostaneš tolik příležitostí, kolik budeš potřebovat. Můžeš se vracet znovu a znovu a znovu. Jestliže se dostaneš na vyšší úroveň, bude to proto, že chceš, nikoli proto, že musíš.

Nemusíš nic dělat ! Jestliže se ti líbí život na této úrovni, jestliže si myslíš, že to je to nevyšší, čeho můžeš dosáhnout, můžeš jej opakovat znovu a znovu a znovu. Ve skutečnosti jsi jej už mnohokrát opakoval – přesně z toho důvodu ! Miluješ to drama. Miluješ tu bolest. Miluješ tu záhadu, to napětí. Miluješ to všechno. A proto jsi tady !“

Žertuješ ?

„Žertoval bych o něčem takovém ?“

To nevím. Nevím, o čem Bůh žertuje.

„Ne o těchto věcech. Jsou příliš blízké Pravdě; příliš blízké nejvyššímu Poznání. Nikdy nemluvím žertem o tom, „jak to je“. Příliš mnoho lidí tě klamalo. Nejsem tu proto, abych tě zmátl ještě víc. Jsem tu proto, abych ti všechno vysvětlil.“

Tak mi to vysvětli. Říkáš, že jsem tu proto, že tu být chci ?

„Samozřejmě.“

Zvolil jsem si to ?

„Ano.“

A zvolil jsem si to už mnohokrát ?

„Mnohokrát.“

Kolikrát ?

„Opakuješ stejnou otázku. Chceš to vědět přesně ?“

Jen přibližně. Desetkrát, víckrát ?

„Prožil jsi už stovky životů.“

Stovky ? Prožil jsem už stovky životů ?

„Ano.“

A to jsem se dostal jen sem ?

„Ve skutečnosti je to dost daleko.“

Opravdu ?

„Naprosto jistě. Ve svých minulých životech jsi zabíjel lidi.“

Co je na tom špatného ? Sám jsi říkal, že válka je někdy nutná, abychom skoncovali se zlem.

„To budu muset objasnit podrobněji, protože tohoto tvrzení se často zneužívá k ospravedlnění všelijakých šílených činů.

Zabíjení nelze nikdy ospravedlnit jako způsob „napravování zla“ nebo trestání provinilců. Tvrzení, že válka je někdy nutná, je pravdivé jen proto, že jste to pravdivým učinili. Rozhodli jste, že úcta k lidskému životu je a musí být nejvyšší hodnotou. Vaše rozhodnutí mě těší, protože jsem nestvořil život proto, aby byl ničen.

Avšak právě úcta k životu činí válku občas nutnou, neboť ve válce proti bezprostřednímu zlu, proti bezprostřednímu ohrožení života vyjadřujete, čím jste.

Podle nejvyššího morálního zákona máte právo – máte povinnost – zastavit agresi proti druhému i proti sobě.

To neznamená, že zabíjení za účelem potrestání nebo odplaty je správné.

V minulosti jste zabíjeli v osobních soubojích kvůli ženám a říkali jste, že tím chráníte svou čest, zatímco jste ji ztráceli. Je absurdní užívat smrtící sílu jako prostředku k řešení roztržek. Mnoho lidí to však stále dělá.

Někteří lidé zabíjejí dokonce ve jménu Boha – což je největší bezbožností, neboť to nevyjadřuje, čím jste.“

Takže na zabíjení je něco špatného ?

„Vraťme se zpátky. Na ničem není nic „špatného“. Slovo „špatné“ je relativní výraz, který označuje opak toho, co považujete za „správné“.

Co je však „správné“ ? Jste schopni být objektivní v tomto ohledu ? Nebo slovy „správné“ a „nesprávné“ jen popisujete události podle toho, co se vám líbí nebo nelíbí ?

Na čem jsou založena vaše rozhodnutí ? Na vaší vlastní zkušenosti ? Ne. Většinou jsou založena na zkušenosti druhých. Na zkušenosti těch, kteří tu byli před vámi, a proto vědí více. Velmi málo každodenních rozhodnutí o tom, co je „správné“ nebo „nesprávné“, děláte sami na základě svých vlastních vědomostí.

Tak je tomu zejména, když se musíte rozhodovat o důležitých otázkách. Čím důležitější otázka, tím nepravděpodobnější je, že se řídíte svou vlastní zkušeností.

To vysvětluje, proč jste se téměř úplně vzdali kontroly nad některými oblastmi svého života.

Ty často zahrnují náměty životně důležité pro lidskou duši. Přestali jste se zabývat povahou Boha
a morálky, otázkami nejvyšší reality, problémy války, lékařství a osobních hodnot. Toho všeho se většina z vás vzdala. O těchto věcech nechcete rozhodovat.

„Ať rozhodne někdo jiný ! Budu s tím souhlasit,“ křičíte. „Ať mi někdo jiný řekne, co je správné a co špatné.“

Proto jsou vaše náboženství tak populární. Pokud jsou přísná, konzistentní a jasně vyjadřují své požadavky, nezáleží příliš na vyznání. Lidé věří téměř všemu. Nejpodivnější chování je připisováno Bohu. Je to Boží cesta, říkají. Boží slovo.

A někteří lidé tomu věří. S radostí. Neboť je to zbavuje potřeby myslit.

Nyní se vraťme k otázce zabíjení. Existuje nějaký rozumný důvod k tomu, abyste zabíjeli ? Přemýšlejte o tom. Přijdete na to, že nepotřebujete žádnou vnější autoritu, žádný vyšší zdroj, který by vám dal odpověď. Jestliže o tom budete přemýšlet, odpovědi vám budou okamžitě jasné a vy se podle toho budete řídit. Tomu se říká samostatné jednání.

Do problémů se dostáváte, když jednáte na základě názorů druhých. Měly by státy a národy zabíjet, aby dosáhly svých cílů ? Měla by zabíjet náboženství, aby postila své teologické doktríny ? Měla by zabíjet společnost, aby potrestala ty, kteří porušují zákony ?

Je zabíjení vhodným způsobem řešení společenských, politických a duchovních problémů ?

Můžete zabít, když se někdo pokouší zabít vás ? Použili byste smrtící síly, abyste zachránili život vám blízkého člověka ? Člověka, kterého neznáte ?

Je zabíjení vhodnou formou obrany proti těm, kteří budou zabíjet, pokud je nikdo nezastaví ?

Je nějaký rozdíl mezi zabitím a vraždou ?

Stát říká, že zabíjení za účelem dosažení politických cílů je naprosto ospravedlnitelné. Ve skutečnosti stát potřebuje, abyste mu věřili, aby mohl existovat jako entita moci.

Různá náboženství vám říkají, že zabíjení za účelem rozšiřování vědomostí a víry je dokonale ospravedlnitelné. Ve skutečnosti náboženství vyžadují, abyste jim věřili, aby mohla existovat jako entita moci.

Společnost vám říká, že zabíjení za účelem potrestání zločinců je ospravedlnitelné. Ve skutečnosti společnost potřebuje, abyste jí věřili, aby mohla existovat jako entita moci.

Věříte, že tyto názory jsou správné ? Co na to říká vaše já ?

V těchto otázkách neexistuje nic „správného“ nebo „nesprávného“.

Svými rozhodnutími však malujete obraz toho, čím jste.

Vaše státy, náboženství a společnosti již takové obrazy namalovaly.

Jste spokojeni s těmito obrazy ? Jsou to obrazy, které chcete vytvořit ? Představují tyto obrazy to, čím jste ?

Dobře se nad těmito otázkami zamyslete.

Myslit je těžké. Činit morální rozhodnutí je těžké. Musíte spoléhat na svou tvůrčí schopnost, protože se často dostanete do situace, kdy budete muset říci, „Nevím. Prostě nevím.“ A přesto se budete muset rozhodnout. Budete muset učinit libovolné rozhodnutí.

Takovému rozhodnutí se říká čistý tvůrčí akt. A jedinec si hluboce uvědomuje, že při takovém rozhodování vytváří své já.

Většina z vás nemá zájem o takovou důležitou práci. Většina z vás ji raději přenechá jiným. A proto většina z vás nevytváří své vlastní já, ale spoléhá na druhé.

Když vám druzí řeknou, jak byste se měli cítit, a když to odporuje tomu, jak se cítíte – prožíváte hluboký vnitřní konflikt. Jakýsi vnitřní hlas ve vaši duši vám říká, že nejste tím, co vám řekli druzí. Kam se obrátit ? Co dělat ?

Nejdříve se obrátíte na své duchovní. Jdete za svými kněžími a rabíny a pastory a učiteli a ti vám řeknou, abyste přestali poslouchat své já. Ti nejhorší z nich se pokusí vás odradit od toho, co intuitivně víte.

Budou vám vyprávět o ďáblu a pekle a o všem strašném, aby vás přesvědčili, že všechno, co intuitivně víte, je špatné. Budou vás přesvědčovat, že jedinou útěchu najdete v jejich myšlenkách, jejich teologii a jejich definicích dobra a zla a v jejich pojetí toho, čím jste.

Pokušení spočívá v tom, že nemusíte udělat nic než souhlasit. Jakmile to uděláte, dostane se vám okamžitého uznání.

Je obtížné se tomu bránit. Takovému uznání a radosti z toho, že jste uzřeli světlo; že jste byli zachráněni !

Uznáni a projevy radosti zřídkakdy doprovázejí vnitřní rozhodnutí. Rozhodnutí řídit se osobní pravdou nejsou obvykle oslavována. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Nejenže vás druzí neoslavují, ale navíc vás zesměšňují. Cože ? Vy přemýšlíte sami za sebe ? Rozhodujete se sami za sebe ? Spoléháte na svůj vlastni úsudek, na své vlastní hodnoty ? Kdo si myslíte, že jste ?

A právě na tuto otázku odpovídáte.

To však musíte dělat o samotě. Bez odměn a uznání a možná i bez povšimnutí.

A tak vás napadne velmi dobrá otázka. Proč v tom pokračovat ? Proč se vůbec vydávat na takovou cestu ? Co tím lze získat ? Existuje nějaký důvod ?

Důvod je směšně jednoduchý.

NEMŮŽETE DĚLAT NIC JINÉHO.“

Co tím myslíš ?

„Tím myslím, že to je to jediné, co můžete dělat. Nic jiného dělat nemůžete. Do konce života budete dělat to, co děláte – stejně jako to děláte od narození. Jediná otázka je, zda to budete dělat vědomě nebo nevědomě.

Nemůžete svou cestu ukončit. Vydali jste se na ni, než jste se narodili. Vaše narození je jen znamením, že vaše cesta začala.

Takže otázka nezní: Proč se vydávat na takovou cestu ? Už jste se na ni vydali. Udělali jste to při prvním úderu svého srdce. Otázka zní: Chci jít touto cestou vědomě nebo nevědomě ? Chci být příčinou svých zážitků nebo jejich důsledkem ?

Většinu svého života jste žili v důsledku svých zážitků. Nyní vám radím, abyste se stali jejich příčinou. Tomu se říká vědomý život.

Jak už jsem řekl, někteří z vás se dostali poměrně daleko. Udělali jste velký pokrok. Proto byste si neměli myslit, že jste se po všech těch životech dostali jen sem. Někteří z vás si velmi silně uvědomují své já. Víte, čím jste, a víte, čím se chcete stát. A dokonce víte, jak toho dosáhnout.
To je úžasné znamení.“

Znamení čeho ?

„Toho, že vám zbývá jen velmi málo životů.“

Je to dobré ?

„Teď ano – pro tebe. A je tomu tak proto, že říkáš, že tomu tak je. Ještě nedávno jsi tu chtěl zůstat. Teď chceš odejít. To je velmi dobré znamení.

Ještě nedávno jsi zabíjel – brouky, rostliny, zvířata, lidi – teď nic nezabiješ, pokud nevíš proč. To je velmi dobré znamení.

Ještě nedávno jsi žil, jako by život neměl žádný smysl. Teď víš, že žádný smysl nemá, pokud mu jej nedáš. To je velmi dobré znamení.

Ještě nedávno jsi prosil vesmír, aby ti ukázal Pravdu. teď ukazuješ vesmíru svou Pravdu. A to je velmi dobré znamení.

Ještě nedávno jsi chtěl být bohatý a slavný. Teď chceš být jednoduše a nádherně sám sebou.

Ještě nedávno ses mě bál. Teď mě miluješ natolik, že mě považuješ za sobě rovného.

To všechno jsou velmi dobrá znamení.“

Sakra… to mi dělá dobře.

„Měl by ses cítit dobře. Člověk, který užívá slova „sakra“, nemůže být tak špatný.“

Ty máš opravdu smysl pro humor, že ano…

„Já jsem humor vynalezl !“

Ovšem, to jsi už říkal. Takže důvod, abych ve své cestě pokračoval, spočívá v tom, že nemohu dělat nic jiného.

„Přesně tak.“

Mohu se tě tedy zeptat – bude to časem snazší ?

„Milý příteli – i teď je to pro tebe mnohem snazší, než to bylo před třemi životy.

Ano, ano – je to stále snazší. Čím víc si pamatuješ, tím víc prožíváš a tím víc poznáváš. A čím víc víš, tím víc si pamatuješ. Je to kruh. Ano, je to stále snazší a je to i veselejší.

Ale pamatuj si, že nic z toho všeho nebyla dřina. Tím chci říci, že jsi to všechno miloval. Každou minutu. Život je krásný. Je to fajnová zkušenost.“

Myslím, že ano.

„Myslíš ? Mohl jsem to udělat ještě fajnovější ? Není ti snad dovoleno zakusit všechno ? Slzy, radost, bolest, vytržení, depresi, vítězství i prohry ? Co víc bys chtěl ?“

Možná trochu míň bolesti.

„Míň bolesti bez větší moudrosti by zmařilo celý smysl. Nemohl bys zakusit nekonečnou radost – to jest Boha.

Buď trpělivý. Získáváš moudrost. A všechny radosti jsou ti stále dostupnější, aniž trpíš. I to je velmi dobré znamení.

Učíš se, jak milovat bez bolesti; jak opouštět bez bolesti; jak tvořit bez bolesti; jak plakat bez bolesti. Dokonce i bolest cítíš bez bolesti, pokud víš, co mám na mysli.“

Myslím, že ano. I moje životní dramata se mi líbí víc. Dívám se na ně s odstupem a uvědomuji si, čím jsou. Dokonce se směju.

„Přesně tak. A tomu neříkáš růst ?“

Myslím, že ano.

„A proto nepřestávej růst, můj synu. Snaž se dosáhnout svého vyššího já. Neustále na tom pracuj. Je to Boží úkol. Nikdy se nevzdávej.“

10

Miluji tě, víš to ?

Vím, že mě miluješ. Já tě také miluji.“

11

Rád bych se vrátil ke svému seznamu otázek. Rád bych se zeptal na spoustu podrobností. Vím, že o lidských vztazích bychom mohli napsat celou knihu. Nikdy bych se však nedostal ke svým dalším otázkám.

„Ještě není všem dnům konec. Ani všem knihám. Jsem s tebou. Ale teď pokračujme. Zbyde-li nám trochu času, vrátíme se k tomu.“

Tak dobře. Moje další otázka: Proč nikdy nemám dost peněz ? Je mi souzeno, abych navždy jen šetřil a škudlil ? Co mi brání v realizaci mého finančního potenciálu ?

„Mnoho lidí je na tom stejně jako ty.“

Všichni mi říkají, že je to otázka sebedůvěry, nebo spíš nedostatku sebedůvěry. Učitelé Nového věku mi říkají, že nedostatek čehokoli je způsoben nedostatkem sebedůvěry.

„To je příhodné zjednodušení. V tomto případě se tvoji učitelé mýlí. Ty netrpíš nedostatkem sebedůvěry. Ve skutečnosti tvým největším problémem celý život bylo ovládání svého ega. Někteří říkají, že máš naopak až příliš sebedůvěry.“

Opět mě přivádíš do rozpaků, ale máš pravdu.

„Kdykoli ti řeknu něco pravdivého o tobě, říkáš, že tě přivádím do rozpaků. Rozpačitost je reakce člověka, kterému záleží na tom, co si o něm druzí myslí. Pokus se to překonat. Nauč se smát.“

Tak dobře.

„Sebedůvěra není tvůj problém. Máš jí spoustu. Stejně jako většina lidí. Máte o sobě dobré mínění, což je správné. Takže sebedůvěra není pro většinu lidí žádný problém.“

A co tedy je ?

„Váš problém spočívá v nepochopení principu hojnosti a špatném posouzení toho, co je „dobré“ a co „zlé“.

Dám ti příklad.“

Udělej to, prosím.

„Myslíš si, že peníze jsou špatné. Zároveň si myslíš, že Bůh je dobrý. Budiž ti požehnáno. Proto se domníváš, že Bůh a peníze nejdou dohromady.“

Myslím, že v máš jistém smyslu pravdu.

„To dělá všechno zajímavým, protože ti to brání v tom, abys bral peníze za cokoli dobrého.

Jestliže něco považuješ za velmi „dobré“, přisuzuješ tomu menší finanční hodnotu. Takže čím je něco „lepší“, tím menší to má hodnotu.

Tak uvažuje mnoho lidí. Celá vaše společnost tomu věří. Takže vaši učitelé vydělávají pakatel, zatímco vaše striptérky vydělávají spousty peněz. Vaši političtí vůdci vydělávají velmi málo ve srovnání s vrcholnými sportovci, takže se domnívají, že musejí krást, aby se jim vyrovnali. Vaši kněží a rabíni žijí o chlebu a vodě, zatímco všichni házíte peníze estrádním umělcům.

Přemýšlej o tom. Vyžadujete, aby bylo levné všechno, co považujete za hodnotné. Osamělý vědec, který se snaží najít lék proti AIDS, žebrá o peníze, zatímco spisovatelka, která píše knihu o stovce nových způsobů sexuálního styku, vydělává spoustu peněz.

To všechno je důsledkem vašeho špatného myšlení a hodnocení.

Vaše představa o penězích je mylná. Na jedné straně peníze milujete a na druhé straně říkáte, že jsou u kořene všeho zla. Milujete je a zároveň je považujete za špinavé. A když náhodou zbohatne člověk, který dělá „dobré“ věci, okamžitě ho podezíráte. Považujete to za „špatné“.

Takže lékaři by neměli vydělávat příliš, anebo by to měli udržovat v tajnosti. A co teprve takový pastor ! Ten by opravdu neměl vydělávat spoustu peněz, nebo bude mít problémy.

Podle vašeho názoru by měl dostávat nejmenší mzdu ten, kdo si vybere nejvyšší povolání.“

Hmmm.

„Hmmm. Měli byste o tom přemýšlet. Neboť je to špatná myšlenka.“

Myslil jsem, že neexistuje nic špatného ani správného.

„Nic takového neexistuje. Jsou jen věci, které vám slouží, a věci, které vám neslouží. Slova „správné“ a „špatné“ jsou jen relativní výrazy, a já jich užívám takovým způsobem. Ve vztahu k tomu, co vám v tomto případě slouží, jsou vaše názory na peníze špatné.

Pamatujte si, že myšlenky jsou tvůrčí. Takže když považujete peníze špatné, zatímco sebe považujete za dobré… okamžitě vidíte rozpor.

To se týká obzvlášť tebe, můj synu. Pro většinu lidí není tento rozpor tak velký. Neboť většina lidí nenávidí svou práci, takže se nerozpakují brát za ni peníze. „Špatné“ za „špatné“, tak říkajíc. Ty však miluješ to, co děláš.

Kdybys tedy dostával spoustu peněz za to, co děláš, měl bys dojem, že dostáváš „špatné“ za „dobré“, a to je pro tebe nepřijatelné. Raději bys hladověl, než abys bral „špinavé peníze“ za čistou službu… jako by tvá služba nějak ztrácela svou čistotu jen proto, že za ni dostáváš peníze.

A tady máme skutečný rozpor. Na jedné straně peníze odmítáš a na druhé straně se ti nelíbí, že je nemáš. Vesmír však neví, co s tím dělat, neboť jsi mu dal dvě rozdílné myšlenky. A tak tvůj život bude nevypočitatelný, protože tvůj názor na peníze je pokaždé jiný.

V tomto ohledu nemáš jasno; nevíš, co je pro tebe dobré. Vesmír je jen velký kopírovací stroj. Jednoduše produkuje mnoho kopií tvých myšlenek.

Existuje jen jediný způsob, jak to můžeš změnit. Musíš změnit své myšlení.“

Jak mohu změnit způsob svého myšlení ? Jak myslím, tak myslím. Ani mé myšlenky, ani mé postoje nevznikly během jedné minuty Jsou výsledkem dlouhé zkušenosti. Je sice pravda, co říkáš o mém názoru na peníze, ale jak to mám změnit ?

„Tohle by mohla být nejzajímavější otázka v celé knize. Nejobvyklejší tvůrčí činností pro většinu lidí je proces myšlenky, slova a činu.

Nejdříve přichází myšlenka. Pak přichází slovo. Většina myšlenek se mění ve slova, která jsou pak napsána nebo vyslovena. To dává myšlence energii, rozšiřuje ji to do světa, kde ji přijímají druzí.

Slova se nakonec mění v činy, a tady máš to, čemu říkáš výsledek. Materiální projev toho, co začalo myšlenkou.

Všechno ve světě vytvořeném člověkem vzniklo tímto způsobem.

Ale nyní se dostáváme k následující otázce: jak změnit řídící myšlenku ?

To je velmi dobrá otázka. A velmi důležitá otázka. Neboť jestliže lidé nezmění některé své řídící myšlenky, lidstvo se odsoudí k zániku.

Nejrychlejší způsob, jak změnit řídící myšlenku, je obrátit směr procesu myšlenka – slovo – čin.“

Vysvětli mi to.

„Udělej něco, na co chceš změnit svůj názor. Teprve pak vyjádři svou novou myšlenku slovy. Dělej to často a vycvičíš svou mysl, aby myslila novým způsobem.“

Cvičit mysl ? Není to jen duševní manipulace ?

„Máš vůbec nějakou představu o tom, jak tvá mysl přišla na myšlenky, které teď má ? Uvědomuješ si, že tvůj svět tě donutil myslit tak, jak myslíš ? Nebylo by lepší, kdybys svou mysl řídil ty, místo aby ji řídili druzí ?

Nebyl bys na tom líp, kdybys místo cizích myšlenek měl své vlastní myšlenky ? Nebyl bys lépe vyzbrojen tvůrčími myšlenkami ?

Ale tvá mysl je plná myšlenek, které pocházejí ze zkušenosti druhých. Velmi málo tvých myšlenek je založeno na tvé vlastní zkušenosti.

Tvůj názor na peníze je typickým příkladem. Tvá řídící myšlenka týkající se peněz odporuje tvé zkušenosti (je dobré mít peníze ! ). Proto si musíš lhát, abys svou řídící myšlenku ospravedlnil.

Tato myšlenka je v tvé mysli tak zakořeněná, že tě nikdy nenapadne, že je mylná.

Proto bys měl získat své vlastní informace. Jedině tak změníš svou řídící myšlenku. Pak to bude tvá myšlenka, nikoli myšlenka někoho jiného.

Máš ještě další řídící myšlenku týkající se peněz, o které jsem se ještě nezmínil.“

A jakou ?

„Myslíš si, že peněz není dost. To si ostatně myslíš téměř o všem. Na světě není dost peněz, není dost času, není dost lásky, není dost jídla, vody, soucitu… není dost ničeho, co je dobré.

Toto vědomí vytváří a znovu vytváří svět, tak jak ho vidíš.“

Takže bych měl změnit dvě řídící myšlenky týkající se peněz.

„Nejmíň dvě. A pravděpodobně víc. Uvidíme. Peníze jsou špatné… peněz je nedostatek… peníze by se neměly přijímat za práci Boží… peníze se nedávají za nic… peníze nerostou na stromech (ve skutečnosti na stromech rostou).., peníze kazí lidi.“

Vidím, že mám spoustu práce.

„To tedy máš, pokud nejsi spokojen se svou současnou finanční situací. Na druhé straně si musíš uvědomit, že nejsi spokojen se svou současnou finanční situací, protože nejsi spokojen se svou současnou finanční situací.“

Někdy je obtížné ti rozumět.

„Někdy je obtížné tě vést.“

Poslyš, Bůh jsi ty. Proč to nezařídíš tak, aby se tomu dalo snadno rozumět ?

„Tak jsem to zařídil.“

Tak proč to nezařídíš tak, abych tomu rozuměl já, jestliže si to opravdu přeješ ?

„Chci všechno, co chceš ty – nic jiného a nic víc. Nechápeš, že to je největší dar, který jsem ti dal ? Kdybych chtěl, abys měl něco jiného, než si sám přeješ, a pak to zařídil tak, abys to měl, kde by byla tvá svobodná vůle ? Jak bys mohl být tvůrčí bytostí, kdybych ti diktoval, čím budeš, co budeš dělat a co budeš mít ? Mám radost z tvé svobody, nikoli z tvé poslušnosti.“

Tak dobře. Co znamená tvé tvrzení, že nejsem spokojen se svou finanční situací, protože nejsem spokojen se svou finanční situací ?

„Jsi, co si myslíš, že jsi. Je-li to negativní, pak je to začarovaný kruh. Musíš najít nějaký způsob, jak se z takového kruhu dostat.

Velká část tvé současné zkušenosti je založena na tvých dřívějších myšlenkách. Myšlenka vede ke zkušenosti, která vede k myšlence, která vede ke zkušenosti. Je-li tvá řídící myšlenka radostná, vede tě k neustálé radosti. Je-li tvá řídící myšlenka pekelná, pak ti dělá ze života peklo.

Celý trik spočívá ve změně řídící myšlenky. Právě jsem ti chtěl vysvětlit, jak to udělat.“

Tak začni.

„Děkuji. Především musíš převrátit pořadí myšlenka – slovo – čin. Pamatuješ si staré rčení, „Mysli, než začneš jednat“ ?“

Pamatuji.

„Tak na to zapomeň. Chceš-li změnit řídící myšlenku, musíš jednat dříve, než začneš myslit.

Příklad: Jdeš po ulici a potkáš starou ženu, která žebrá. Uvědomíš si, že je to žebračka, která žije ze dne na den. I když máš málo peněz, okamžitě si uvědomíš, že bys jí něco mohl dát. Tvou první reakcí je dát jí pár drobných mincí. Máš dokonce pokušení dát jí několik bankovek – dolar nebo dokonce pět. Co na tom záleží, uděláš jí radost.

Pak ovšem začneš přemýšlet. Copak jsi blázen ? Máš posledních sedm dolarů ! Chceš jí dát
pět ? A tak začneš hledat dolarovku.

A opět přemýšlíš: Ani dolarovek nemáš dost na rozdávání. Dej jí nějaké drobné a ztrať se.

Sáhneš do kapsy a zjistíš, že máš samé pětníky a desetníky. Jsi na rozpacích. Jsi dobře oblečený, dobře najedený a chceš dát pětník téhle chudé ženě, která nemá nic.

Marně se snažíš najít větší minci. Nakonec najdeš pětadvacetník. Ale to už jsi kolem té ženy prošel a je pozdě se vracet. Žena nic nedostane. Ty také ne. Místo abys měl radost, že jsi bohatý a že rozdáváš, cítíš se stejně chudý jako ta žena.

Proč jsi jí nedal několik bankovek ? To tě přece napadlo nejdřív. Ale tvé myšlení se do toho připletlo. Příště jednej dříve, než začneš přemýšlet. Dej žebračce peníze. Máš jich dost a budeš mít víc. Pouze tato myšlenka tě odděluje od žebračky. Tobě je jasné, že budeš mít víc, ale ona to neví.

Chceš-li změnit svou řídící myšlenku, jednej v souladu se svou novou myšlenkou. Musíš však jednat rychle, nebo tvá mysl novou myšlenku zabije. To myslím doslova. Nová myšlenka bude mrtvá, než si to uvědomíš.

Proto jednej hned, jakmile se naskytne pří1ežitost; a budeš-li to dělat často, tvá mysl to pochopí. To bude tvá nová řídící myšlenka.“

Právě mě něco napadlo ! Má to něco společného s Hnutím nového myšlení ?

„Jestli ne, pak by to mělo mít. Nové myšlení je tvá jediná šance. Je to tvá jediná příležitost růst a stát se tím, čím skutečně jsi.

Tvá mysl je plná starých myšlenek. Nejen starých myšlenek, ale starých myšlenek někoho jiného. Je nejvyšší čas, abys změnil své myšlenky. Na tom závisí tvůj růst.“

12

Proč se nemohu uživit tím, co bych opravdu rád dělal ?

„Cože ? Chceš říci, že bys rád dělal něco zajímavého a přitom si vydělal na živobytí ? Kamaráde, ty blouzníš.“

Cože ?

„Jen žertuji – čtu tvé myšlenky. Rozuměj tomu, tohle je tvá myšlenka.“

To je má zkušenost.

„Ale o tom jsme už několikrát mluvili. Lidé, kteří se živí tím, že dělají něco, co mají rádi, jsou lidé, kteří to opravdu chtějí dělat. Nikdy se nevzdávají. Vyzývají život, aby se odvážil jim v tom zabránit.

Je tu však další věc, o které se musím zmínit, neboť většina lidí si to neuvědomuje.“

Co to je ?

„Je rozdá mezi bytím a jednáním; a většina lidí klade důraz na jednání.“

A to by neměli dělat ?

„Nejde o to, zda by „měli“ nebo „neměli“. Jde o to, co si zvolí a jak toho dosáhnou. Jestliže si vyberete mír, radost a lásku, nedosáhnete toho tím, co děláte. Jestliže si zvolíte štěstí a spokojenost, nedosáhnete toho činností. Jestliže si zvolíte sjednocení s Bohem, nejvyšší poznání, hluboké porozumění, nekonečný soucit, absolutní naplnění, nedosáhnete toho svou činností.

Jinými slovy: jestliže si zvolíte evoluci – evoluci své duše – nedosáhnete toho činnosti svého těla.

Činnost je funkcí těla. Bytí je funkcí duše. Tělo stále něco dělá. Každou minutu něco dělá. Nikdy se nezastaví, nikdy neodpočívá, stále něco dělá.

To, co tělo dělá, dělá buď na příkaz duše – nebo navzdory duši. Kvalita vašeho života je na vážkách. Duše je vždy bytí. Duše je tím, čím je, nezávisle na tom, co dělá tělo.

Jestliže si myslíte, že váš život je činnost, pak životu příliš nerozumíte.

Vaši duši nezajímá, jak si vyděláváte na živobytí – a po smrti to nebude zajímat ani vás. Vaši duši zajímá jen to, čím jste, zatímco děláte, cokoli děláte.

Cílem duše je stav bytí, nikoli stav dělání.“

Čím chce duše být ?

„Bohem.“

Bohem ?

„Ano, Bohem. Vaše duše je Bohem a uvědomuje si to. Snaží se zakoušet to. A uvědomuje si, že nejlepší způsob, jak to zakoušet, je nedělat nic. Duše nemusí dělat nic, stačí jí, že je.“

Je co ?

„Cokoli chcete být. Šťastní. Smutní. Slabí. Silní. Veselí. Mstiví. Moudří. Slepí. Dobří. Špatní. Prostě cokoli.

Myslím to doslovně. Cokoli.“

Tohle všechno je velmi hluboké, ale co to má společného s mou kariérou ? Snažím se uživit sám sebe a svou rodinu tím, že dělám to, co mám rád.

„Pokus se být tím, čím jsi rád.“

Co tím myslíš ?

„Někteří lidé dělají to, co dělají, a přitom vydělávají spoustu peněz, zatímco druzí dělají totéž a nevydělají ani halíř. Na čem to závisí ?“

Někteří lidé mají větší vědomosti.

„To je do jisté míry pravda. Ale záleží také na něčem jiném. Vezměte dva lidi, kteří mají skoro stejné vědomosti. Oba mají univerzitní vzdělání, oba byli výbornými studenty, oba rozumějí tomu, co dělají – a přesto se jeden z nich má lépe než druhý. Jak je to možné ?“

Místo.

„Místo ?“

Kdosi mi jednou řekl, že když začínáte nový podnik, jsou jen tři věci, o kterých musíte přemýšlet – místo, místo, místo.

„Jinými slovy musíte přemýšlet o tom, „kde chcete být“, nikoli o tom, „co chcete dělat“.“

Naprosto správně.

„To zní jako odpověď na mou otázku. Duše se zajímá jen o to, kde budete.

Budete v místě, kterému se říká strach, nebo v místě, kterému se říká láska ? Kde jste – a odkud přicházíte – zatímco zápasíte se životem ?

V uvedeném příkladu dvou stejně kvalifikovaných pracovníků, z nichž jeden je úspěšný a druhý neúspěšný, všechno záleží na tom, čím jsou, nikoli na tom, co dělají.

Jeden je ve své práci upřímný, přátelský, veselý a sebejistý, zatímco druhý je uzavřený, odtažitý, bezohledný, mrzutý a dokonce otrávený tím, co dělá.

Nyní si představte ještě vznešenější stavy bytí. Například dobro, milosrdenství, soucit, pochopení, smířlivost, lásku. Co kdybyste si vybrali Božskost ? Jakou byste pak měli
zkušenost ?

Říkám vám tohle: Bytí přitahuje bytí a přináší zkušenost.

Nejste na této planetě proto, abyste svým tělem vytvářeli cokoli. Jste tu proto, abyste vytvořili něco svou duší. Vaše tělo je pouhým nástrojem vaší duše. Vaše mysl pohání vaše tělo. Je tedy nástrojem k vytváření toho, co si přeje vaše duše.“

Co je touhou duše ?

„Co to může být ?“

Nevím. Ptám se.

„Nevím. Ptám se.“

To by mohlo pokračovat do nekonečna.

„Taky to pokračuje.“

Moment ! Před chvílí jsi říkal, že se duše snaží být Bohem.

„To dělá.“

To je tedy touhou duše.

„V nejširším smyslu ano. Ale tento Bůh, kterým se snaží být, je velmi složitý, mnohorozměrný a mnohosmyslný. Mám milion aspektů. Miliardu. Trilion. Chápeš ? Aspekty světské a hluboké, menší a větší, strašidelné a božské. Rozumíš ?“

Ano, ano, rozumím… nahoře a dole, vlevo a vpravo, tady a tam, předtím a potom, dobro a zlo…

„Správně. Já jsem alfa a omega. To není jen trefná poznámka. Je to Pravda.

Takže chce-li se duše stát mnou, má před sebou těžkou práci; nesmírný seznam stavů bytí, z něhož si musí vybrat. A právě to dělá v tomto okamžiku.“

Vybírá si stavy bytí ?

„Ano – a pak vytváří dokonalé podmínky pro vytvoření zkušenosti. Je tedy pravda, že se vám, ani skrze vás, nestane nic, co by nebylo pro vaše nejvyšší dobro.“

Chceš říci, že moje duše vytváří veškerou mou zkušenost, nejen to, co dělám, ale také to, co se mi děje ?

„Řekněme, že vás duše vede k dokonalým příležitostem zakusit přesně to, co jste si naplánovali. Co skutečně zakoušíte, to záleží na vás. Může to být něco, co jste si naplánovali, nebo něco jiného. To záleží na vaši volbě.“

Proč bych si měl vybírat něco, co si nepřeji zakusit ?

„Nevím. Pročpak ?“

Chceš říci, že si duše někdy přeje něco, zatímco si tělo nebo mysl přejí něco jiného ?

„Co si o tom myslíš ?“

Ale jak může tělo nebo mysl zvítězit nad duší ? Nedostane duše vždycky to, co chce ?

„Váš duch se snaží dosáhnout onoho velkého okamžiku, kdy si uvědomíte jeho přání a ztotožníte se s nimi. Ale duch nikdy nebude vnucovat svou touhu vašemu vědomému, fyzickému já.

Otec nebude vnucovat svou vůli svému Synovi. To by bylo proti jeho povaze, a proto je to nemožné. Duch svatý nebude vnucovat svou vůli vaší duši. Neslučuje se to s jeho povahou, a proto je to naprosto nemožné.

Tady končí všechny nemožnosti. Mysl se velmi často snaží vnutit svou vůli tělu – a skutečně to dělá. Podobně se tělo snaží ovládat mysl – a často se mu to daří.

Ale tělo a mysl společně nemusí dělat nic, aby ovládaly duši – neboť duše nemá žádné potřeby, a proto dovoluje tělu a mysli, aby si dělaly, co chtějí.

Duše nechce, aby to bylo jinak – neboť jestliže entita, kterou jste vy, má poznat, čím je, pak to musí být skrze vědomý akt, nikoli skrze nevědomou poslušnost.

Poslušnost není tvůrčí akt, a proto nemůže vést ke spáse.

Poslušnost je reakce, zatímco tvůrčí akt je svobodná volba.

Svobodná volba vede ke spáse skrze stvoření nejvyšší myšlenky v tomto okamžiku.

Funkcí duše je naznačit svou touhu, nikoli ji vnucovat.
Funkcí mysli je zvolit si jednu ze svých možností.
Funkcí těla je takovou volbu uskutečnit.

Tvoří-li tělo, mysl a duše ve vzájemné harmonii a jednotě, Bůh se stává tělem.

Pak se duše poznává ve svém zážitku.

Pak se nebe raduje.

Právě v tomto okamžiku vytváří vaše duše příležitost, abyste byli, dělali a měli to, co je třeba k tomu, abyste poznali, čím skutečně jste.

Vaše duše vás přivedla k této knize, kterou právě čtete – stejně jako vás předtím přivedla k slovům moudrostí a pravdy.

Co budete teď dělat ? Čím chcete být ?

Vaše duše čeká a se zájmem pozoruje, jako už mnohokrát předtím,“

Chceš říci, že můj světský úspěch závisí na stavu bytí, který si zvolím ?

„Nezajímá mě tvůj světský úspěch, ten zajímá jen tebe.

Je pravda, že když dosáhneš určitých stavů bytí, stěží se vyhneš úspěchu v tom, co na tomto světě děláš. Nicméně by ses neměl starat o živobytí. Skuteční Mistři vytvářejí život, nikoli živobytí.

Z určitých stavů bytí se zrodí tak nádherný a bohatý život, že člověka přestane zajímat světský úspěch a pozemské statky.

Ironií života je skutečnost, že jakmile ztratíte zájem o světský úspěch a pozemské statky, začnete je získávat.

Pamatujte si, že nemůžete mít, co chcete, ale můžete poznat a zakusit všechno, co máte.“

Nemohu mít, co chci ?

„Ne.“

To už jsi řekl na začátku našeho dialogu. Ale pořád tomu nerozumím. Měl jsem za to, že mi říkáš, že mohu mít, cokoli chci.

„Tato dvě tvrzení nejsou v rozporu.“

Nejsou ? Mě se zdá, že jsou.

„Je to proto, že postrádáš porozumění.“

To připouštím. Proto s tebou mluvím.

„Vysvětlím ti to tedy. Nemůžete mít nic z toho, co chcete. Jak už jsem řekl v první kapitole, samotný fakt, že něco chcete, to od vás odpuzuje.“

Je možné, že jsi to už řekl, ale já tomu přestávám rozumět.

„Snaž se. Vysvětlím ti to podrobně. Dobře poslouchej. Vraťme se k tomu, čemu rozumíš: myšlenka je tvůrčí. Je to tak ?“

Ano.

„Slovo je tvůrčí. Rozumíš ?“

Rozumím.

„Činnost je tvůrčí. Myšlenka, slovo a čin jsou tři úrovně tvůrčího aktu. Ještě rozumíš ?“

Ano.

„Dobře. vraťme se tedy k „světskému úspěchu“, neboť o tom jsi hovořil.“

Dobře.

„Napadne tě někdy myšlenka, „Chci mít světský úspěch“ ?“

Ano, občas.

„A napadne tě občas myšlenka, „Chci mít víc peněz“ ?“

Ano.

„Proto nemůžeš mít ani světský úspěch, ani víc peněz.“

Proč ne ?

„Protože vesmír ti nemůže poskytnout nic než přímou materializaci tvé myšlenky.

Tvoje myšlenka je, „Chci mít světský úspěch“. Pochop, že tvůrčí síla je jako džin v lahvi. Tvá slova jsou jí rozkazem. Rozumíš ?“

Proč tedy nemám větší úspěch ?

„Řekl jsem, že tvá slova jsou rozkazem. Tvá slova zní, „Já chci mít úspěch“. A vesmír odpovídá, „Tak dobře, to chceš“.“

Nejsem si jist, zda ti rozumím.

„Přemýšlej o tom takhle. Slovo „já“ je klíčem, který startuje motor tvůrčího aktu. Slova „já jsem“ jsou velmi účinná. Jsou prohlášením k vesmíru. Jsou to příkazy.

Cokoli následuje za slovem „já“, se projevuje v materiální realitě.

Proto „já“ + „chci úspěch“ vytváří tvé chtění úspěchu. „Já“ + „chci peníze“ musí vytvořit tvé chtění peněz. Nemůže to vytvořit nic jiného, protože myšlenky a slova jsou tvůrčí. Činnost také. A jestliže jednáš takovým způsobem, z něhož je zřejmé, že chceš úspěch a peníze, pak tvé myšlenky, slova a činy jsou v souladu, a ty musíš zakoušet toto chtění.

Rozumíš ?“

Ano ! Můj Bože – opravdu to tak funguje ?

„Samozřejmě ! Ty jsi velmi mocný tvůrce. Kdyby tě však napadla nějaká myšlenka jen jednou například když jsi rozzloben – je nepravděpodobné, že bys ji proměnil v realitu. Takže si nemusíš dělat starosti s takovými výrazy jako „Chcípni, ty hajzle“ nebo „Jdi do prdele“, ani s jinými nepříliš slušnými výrazy, které tě občas napadnou.“

Díky Bohu.

„Rádo se stalo. Opakuješ-li však něco znovu a znovu – ne jednou, ne dvakrát, ale desetkrát, stokrát, tisíckrát – umíš si představit, jakou to má tvůrčí sílu ?“

Často opakované slovo nebo myšlenka se realizuje ve vnějším světě. Stane se vaší fyzickou realitou.“

To je hrůza.

„Taková slova přinášejí přesně to – hrůzu. Vy však tu hrůzu milujete, milujete to drama. To jest dokud to milovat nepřestanete. V určitém stádiu své evoluce totiž přestanete milovat životní drama. A pak se rozhodnete, že to změníte. Většina lidí však neví jak. Ty to dnes víš. Chceš-li změnit svou realitu, přestaň myslit tímto způsobem.

Místo aby sis říkal „chci úspěch“, říkej si „mám úspěch“.“

Kdybych to říkal, měl bych pocit, že sám sobě lžu. Že si něco namlouvám. Má mysl by se tomu vzpouzela.

„Mysli si tedy něco, co můžeš přijmout. Například: „Úspěch přichází“ nebo „všechno vede k úspěchu“.

V tom tedy spočívá tajemství techniky sebeujišťování, o které hovoří stoupenci Nového věku.

„Sebeujištění není účinné, je-li pouhým vyjádřením toho, co chcete, aby se stalo. Sebeujištění je účinné, jedině když je vyjádřením něčeho, o čem víte, že to již existuje.

Nejlepším ujištěním je vyjádření vděčnosti a ocenění. „Bože, děkuji ti za to, že jsi mi přinesl úspěch.“ Tato myšlenka přináší úžasné výsledky – pokud ovšem vychází z vědomí, že takové výsledky již existují.

Ježíš si to uvědomoval. Před každým zázrakem mi děkoval za to, že se stane. Nikdy ho nenapadlo, že by neměl být vděčný, protože ho nikdy nenapadlo, že to, co prohlašuje, se nikdy nestane.

Byl si tak jistý sám sebou a svým vztahem ke mně, že každá jeho myšlenka, slovo a čin odrážel jeho vědomí – stejně jako vaše myšlenky, slova a činy odrážejí vaše vědomí…“

Co to znamená ?

„Každá duše dosáhne vývojového stádia, kdy se přestane starat o přežití fyzického těla; jejím hlavním zájmem se stane vývoj ducha a realizace vlastního já, nikoli dosažení světského úspěchu.

V jistém smyslu je to velmi nebezpečné období, zejména zpočátku, protože si uvědomíte, že jste existencí přebývající v těle – nikoli existencí těla.

V tomto stádiu se často stane, že ztratíte zájem o záležitosti těla, neboť jste nadšení, že jste se konečně „objevili“.

Přestanete se starat o tělo a jeho potřeby. Všechno ignorujete. Rodinné vztahy. Zaměstnání. Placení účtů. Soustředíte se výhradně na duši a její potřeby.

To může vést k osobní krizi ve vašem každodenním životě, přestože si vaše mysl neuvědomuje žádné trauma. Žije totiž v naprosté blaženosti. Druzí říkají, že jste ztratili rozum – a v jistém smyslu je to pravda.

Vaše nejnovější zjištění, že život nemá nic společného s tělem, může vést k druhé krajnosti. Zatímco jste se dříve chovali, jako by neexistovalo nic jiného než tělo, nyní se chováte, jako by na těle vůbec nezáleželo. Tak tomu ovšem není – jak si brzy (a někdy velmi bolestně) uvědomíte.

Člověk je trojjedinou bytostí, která se skládá z těla, mysli a ducha. Takovou bytostí budete vždycky, nejen v tomto životě na Zemi.

Někteří lidé se domnívají, že po smrti odložíte tělo a mysl. Tak tomu však není. Vaše tělo změní
svou formu, ale zachová si svou vnější slupku. Mysl (nikoli mozek) odejde s vámi a spojí se s duchem a tělem v energetické hmotě, která má tři aspekty.

Jestliže se rozhodnete vrátit se na Zem, vaše božské já se opět rozdělí na tři části, kterým říkáte tělo, mysl a duch. Ve skutečnosti jste jednou energií, ale s třemi rozdílnými vlastnostmi.

Když vstupujete do nového fyzického těla, vaše éterické tělo (jak to někteří nazývají) sníží rychlost své vibrace natolik, aby vytvořilo hmotu. Tato hmota je výtvorem čisté myšlenky – výtvorem vaší mysli, vyšším aspektem vaší trojjediné bytosti.

Je koagulací miliard trilionů energetických jednotek. Když tyto nepatrné jednotky spotřebují svou energii, vaše mysl vytvoří nové jednotky. Vytvoří je z myšlenky o tom, čím jste. Éterické tělo „zachytí“ tuto myšlenku a sníží rychlost vibrací energetických jednotek (takže v jistém smyslu „vykrystalizují“), takže se stanou hmotou – vaší novou hmotou. Tímto způsobem se každých několik let mění každá buňka ve vašem těle. Proto nejste stejným člověkem, kterým jste byli před několika lety.

Přemýšlíte-li o nemoci (nebo o čemkoli negativním), vaše tělo promění tyto myšlenky ve fyzickou formu.

Vaše duše pozoruje celé toto drama rok za rokem, měsíc za měsícem, den za dnem, okamžik za okamžikem. Nikdy nezapomene původní plán, první ideu – tvůrčí myšlenku. Její funkci je opět vám připomenout, čím jste a čím chcete být.

Tímto způsobem pokračuje koloběh tvoření donekonečna.“

No nazdar !

„Přesně tak. Ale je toho tolik, co je třeba vysvětlit. Nelze to však udělat v jedné knize – a pravděpodobně ani během jednoho života. Nicméně jsi to začal chápat, a to je dobré. Vzpomeň si, co říkal váš velký učitel William Shakespeare: „Jsou věci mezi nebem a zemí, o nichž lidská moudrost nemá ani zdání.“ “

Mohu se tě na něco zeptat ? Když říkáš, že má mysl odejde po smrti se mnou, znamená to, že se mnou odejde i moje „osobnost“ ? Budu v posmrtném životě vědět, čím jsem byl na Zemi ?

„Ano… i čím jsi kdy byl. To všechno se dovíš – protože pak ti to bude prospěšné. Teď, v tomto okamžiku, to vědět nepotřebuješ.“

A pokud jde o posmrtný život, bude tam „poslední účtování“ ?

„V posmrtném životě není žádný poslední soud. Nebude vám ani dovoleno, abyste soudili sami sebe (neboť byste se soudili velmi přísně, což si uvědomuji na základě toho, jak nemilosrdní jste k sobě v tomto životě).

Ne, není tam žádné účtování. Pouze vy lidé odsuzujete a protože to děláte, myslíte si, že to musím dělat i já. Ale já nesoudím – to je však fakt, kterému nechcete uvěřit.

V posmrtném životě nebude žádný soud, ale dostanete příležitost podívat se znovu na všechno, co jste si myslili, co jste říkali a dělali tady, a pak se budete moci rozhodnout, zda byste to chtěli opakovat.“

Jedna východní mystická doktrína říká, že v okamžiku smrti má každý člověk příležitost znovu prožít každou svou myšlenku, každé své slovo a každý svůj čin – nikoli ze svého hlediska, nýbrž z hlediska těch, kteří s ním přišli v životě do styku. Jinými slovy všichni víme, co jsme cítili, když jsme dělali to, co jsme dělali – nyní budeme mít možnost cítit to, co cítili lidé, kterých se naše jednání dotklo – a podle toho se rozhodneme, zda příště budeme myslit, mluvit a dělat totéž. Co tomu říháš ?

„To, co se děje v posmrtném životě, je tak neobyčejné, že to nemohu popsat tak, abyste to pochopili – neboť slova jsou velmi omezeným nástrojem. Stačí, když řeknu, že budete mít možnost zrekapitulovat svůj dnešní život, abyste mohli posoudit, jak se vám líbil a kam chcete jít příště.

Mnozí z vás se rozhodnou, že se vrátí do tohoto světa hmoty a relativity, aby dostali ještě jednu příležitost realizovat rozhodnutí, která učinili na této úrovni.

Jiní – několik vyvolených – se vrátí s jiným posláním. Vrátí se do světa hmoty a relativity pouze proto, aby z něj vysvobodili druhé. Na Zemi jsou vždycky lidé, kteří učinili toto rozhodnutí. Není těžké je poznat. Jejich práce je ukončena. Vrátili se na Zem jen proto, aby pomohli druhým. Nacházejí v tom radost. Nacházejí v tom blaženost. Nechtějí nic než sloužit druhým.

Tyto lidi potkáte všude. Je jich mnohem víc, než si myslíte. Je dokonce možné, že takového člověka znáte.“

Jsem jedním z nich ?

„Ne. jestliže se musíš ptát, pak dobře víš, že takovým člověkem nejsi. Takový člověk se nikoho na nic neptá. Nemá na co se ptát.

Ty, můj synu, jsi v tomto životě poslem. Zvěstovatelem. Heraldem nových poselství; hledačem a často hlasatelem Pravdy. To je na jeden život dost. Buď šťastný !“

Jsem šťastný. Ale vždycky si mohu přát víc !

„Ano ! A vždycky si víc přát budeš. Je to tvá povaha. Božská povaha se vždycky snaží být víc.

Tak se snaž, za každou cenu se snaž.

Nyní chci s konečnou platností odpovědět na otázku, kterou jsi mně dal na začátku této části našeho rozhovoru.

Dělej to, co děláš opravdu rád ! Nedělej nic jiného ! Nemáš moc času. Jak tě vůbec může napadnout, že by ses živil něčím, co děláš nerad ? Jaký by to byl život ? To není život, ale umírání.

Jestliže namítneš, „Ale… mám ženu a děti, které jsou na mě závislé,“ odpovím ti: Jestliže tvrdíš, že tvůj život závisí na tom, co dělá tvé tělo, pak nechápeš, proč jsi přišel na svět. Přinejmenším dělej něco, co tě těší – něco, co vyjadřuje, čím jsi.

Pak aspoň přestaneš nenávidět lidi, o nichž si myslíš, že ti brání dělat to, co máš rád.

Nebraň svému tělu, aby dělalo to, co dělá. Je to důležité. Ale v jiném smyslu, než si myslíš. Tělesná činnost je odrazem stavu bytí, nikoli prostředkem k dosažení stavu bytí.

Člověk nedělá něco, aby byl šťastný – člověk je šťastný, a proto něco dělá. Člověk nedělá něco, aby byl soucitný, člověk je soucitný, a proto se chová určitým způsobem. U toho, kdo si uvědomuje, co dělá, rozhodnutí duše předchází tělesnou činnost. Pouze ten, kdo si nic neuvědomuje, se snaží vyvolat určitý stav skrze tělesnou činnost.

To jsem měl na mysli, když jsem říkal, že „váš život nezávisí na tom, co dělá vaše tělo“. Nicméně je pravda, že činnost vašeho těla je odrazem vašeho života.

To je další božská dichotomie.

Když už nic jiného, alespoň to si uvědomte.

Máte právo na radost; ať máte děti nebo ne; ať máte partnera nebo ne. Hledejte radost. Nalezněte ji. A budete mít radostnou rodinu, ať už vyděláváte cokoli. A jestliže nebudou mít radost a opustí vás, nechte je odejít s láskou, aby si našli svou vlastní radost.

Jestliže jste se dostali tak daleko, že vás přestaly zajímat záležitosti těla, o to svobodněji můžete hledat svou radost. Bůh říká: je v pořádku být šťastný – být šťastný dokonce i v práci.

Vaše životní práce vyjadřuje to, čím jste. Jestliže tomu tak není, proč ji děláte ? Myslíte si, že musíte ?

Nemusíte dělat nic.

Chcete-li být „mužem, který živí rodinu za každou cenu“, pak milujte svou práci, neboť vám umožňuje vytvářet vaše já.

Chcete-li být „ženou, která vykonává nenáviděnou práci, aby se uživila“, pak svou práci milujte, neboť posiluje vaši představu o sobě samé.

Každý může milovat všechno, jakmile si uvědomí, co dělá a proč to dělá.

Nikdo nedělá nic, co nechce dělat.“

13

Jak mohu překonat své zdravotní potíže ? Mám dostatek chronických potíží na tři životy. Proč je mám všechny teď v tomto životě ?

„Jedno je jasné. Své potíže miluješ. Alespoň většinu z nich. Obdivuhodně jich využíváš k tomu, aby ses mohl litovat a abys získal pozornost druhých.

Nemiluješ je jen tehdy, když se ti vymknou z ruky. Když se stanou nepříjemnější, než jsi předpokládal, když jsi je vytvořil.

Všechny nemoci si vytváříte sami. I vaši západní lékaři si to dnes uvědomují.

Většina lidí to dělá nevědomě. (Nevědí, co dělají.) Takže když onemocní, nevědí, co se děje. Mají pocit, že se jim něco stalo, nechápou, že si něco udělali.

Je to proto, že většina lidí žije svůj život nevědomě.

Lidé kouří a pak se diví, když dostanou rakovinu. Lidé jedí maso a tuky a pak se ptají, proč mají ucpané cévy.

Lidé jsou celý život naštvaní a pak se diví, když dostanou infarkt.

Mnozí lidé mají tolik starostí, že se nakonec utrápí k smrti.

Hned po nenávisti jsou starosti tou nejhorší duševní aktivitou. Dělat si starosti nemá smysl. Je to plýtvání duševní energií. Vyvolává to biochemické reakce, které škodí tělu.

Vaše zdraví se zlepší, jakmile si přestanete dělat starosti.

Starosti si dělají lidé, kteří nechápou, že jsou ve spojení s Bohem.

Nenávist je nejškodlivější duševní stav. Otravuje tělo a její účinky jsou prakticky nevyléčitelné.

Strach je opakem všeho, čím jste. Proto je škodlivý vašemu duševnímu i tělesnému zdraví. Strach jsou znásobené starosti.

Starosti, nenávist a strach – spolu se svými odnožemi: úzkostí, zatrpklostí, netrpělivostí, hrabivostí a krutostí – to vše napadá vaše tělo na buněčné úrovni. Za těchto okolností není možné mít zdravé tělo.

Všechny nemoci vznikají ve vaší mysli.“

Jak je to možné ? A co nakažlivé nemoci ? Například rýma – a když na to přijde, i AIDS ?

„Všechno, co se stane ve vašem životě, je nejdříve myšlenkou. Vaše myšlenky k vám přitahují účinky jako magnet. Každá myšlenka nemusí být tak zřejmá jako tahle: „Dostanu strašnou nemoc.“ Obvykle je mnohem méně patrná. („Nezasloužím si žít.“) („Můj život je chaos.“) („Jsem smolař.“) („Bůh mě potrestá.“) („Už mám života až po krk.“)

Myšlenky jsou velmi jemné, ale nesmírně účinné formy energie. Slova jsou formy energie větší denzity. Činnost je energie v materiální formě. Když si myslíte a říkáte, „Jsem smolař“, a když se tak chováte, uvádíte do pohybu obrovské množství energie. Není divu, že dostanete rýmu. A to je to nejmenší, co se vám může stát.

Je velmi obtížné zvrátit účinky negativního myšlení, jakmile na sebe vezmou fyzickou formu. Není to nemožné – ale je to velmi obtížné. Vyžaduje to nesmírnou víru. Neobyčejnou víru v pozitivní sílu vesmíru – ať už ji nazýváte Bohem, Bohyní, Prvotní silou, První příčinou atd.

Takovou víru mají léčitelé. Jejich víra přechází v absolutní poznání. Léčitelé vědí, že člověk má být vždy celistvý a dokonalý. Toto poznání je také myšlenkou – a to velmi účinnou. Má moc přenášet hory – tím spíš molekuly ve vašem těle. Proto léčitelé mohou léčit i na dálku.

Myšlenka nezná vzdálenosti. Myšlenka oběhne zeměkouli a proletí celým vesmírem dříve, než ji vyslovíte.

„Řekni jediné slovo a můj služebník bude vyléčen.“

A tak se to stalo, ještě než byla věta dokončena. Takovou víru měl centurio.

Ale vy všichni trpíte duševním malomocenstvím. Vaše negativní myšlenky rozežírají vaši mysl.

Některé jste dostali od druhých, jiné si vymýšlíte sami a pak se jimi zabýváte – hodiny, dny, týdny, měsíce, dokonce roky.

… a pak se divíte, proč jste nemocní.

Můžeš „překonat své zdravotní potíže“ tím, že změníš své myšlení. Také lépe pečuj o své tělo.

Většina z vás se nestará o své tělo, dokud je všechno v pořádku. Nestaráte se o prevenci. O své auto pečujete lépe než o své tělo. Nechodíte na pravidelné lékařské prohlídky ani neužíváte léky, které vám byly předepsány.

Pravidelně necvičíte, takže vaše tělo tloustne a zároveň slábne. Nejíte zdravou stravu, čímž dále své tělo oslabujete.

Pak do něj nacpete všelijaké jedovaté látky, které se vydávají za jídlo. A přesto pro vás tento úžasný motor stále pracuje.

Je to strašné. Podmínky, za kterých očekáváte, že vaše tělo přežije, jsou strašné. Příliš se však nesnažíte je zlepšit. Přečtete tuto knihu, pokýváte souhlasně hlavou a budete pokračovat v tom, co děláte. A víš proč ?“

Neodvažuji se zeptat.

„Protože nemáte žádnou vůli k životu.“

To je vážné obvinění.

„Tak to ovšem nebylo míněno. „Obvinění“ předpokládá vinu a „vina“ předpokládá provinění. O nic takového nejde – není tu žádné provinění, a tudíž žádná vina ani obvinění.

Prostě jsem konstatoval fakt. Jako všechna fakta i tento fakt má tendenci probouzet vás. Většina lidí nemá ráda, když je někdo probouzí. Většina lidí by raději spala.

Svět je v takovém stavu, v jakém je, protože je plný náměsíčníků.

Co se ti nelíbí na mém tvrzení o tom, že nemáte vůli k životu ? Ty nemáš vůli k životu. Alespoň dosud jsi ji neměl.

Jestliže mi řekneš, že jsi měl „okamžitou konverzi“, pak změním svou předpověď toho, co budeš teď dělat. Přiznávám, že má předpověď je založena na předešlé zkušenosti.

… mělo tě také probudit. Když někdo tvrdě spí, někdy je potřeba trochu s ním zatřást.

V minulosti jsem si všiml, že máš malou vůli k životu. Můžeš to popírat, ale tvé činy mluví hlasitěji než tvá slova.

Jestliže sis v životě zapálil jedinou cigaretu – a ty jsi dvacet let kouřil krabičku denně – pak je jasné, že nemáš příliš silnou vůli k životu. Nezajímá tě, co děláš svému tělu.“

Ale já přestal kouřit před deseti lety.

„Teprve po dvaceti letech trestání svého těla.

A jestliže piješ alkohol, pak je jasné, že máš velmi malou vůli k životu.“

Piju velmi málo.

„Tělo nebylo stvořeno k tomu, aby se nalévalo alkoholem. Alkohol poškozuje mysl.“

I Ježíš pil alkohol ! Byl na svatbě, kde proměnil vodu ve víno !

„A kdo říká, že Ježíš byl dokonalý ?“

Proboha.

„Začínáš být z mých řeči otrávený ?“

To by bylo trochu arogantní, nemyslíš ? Ale opravdu si myslím, že zacházíme příliš daleko. Otec mi vždycky říkal, abych dělal „všechno s mírou“. Pokud jde o alkohol, vždycky jsem se tím řídil.

„Tělo se dokáže zotavit jen z malého množství alkoholu. To rčení je tedy užitečné. Nicméně znovu opakuji: tělo nebylo stvořeno k tomu, aby se nalévalo alkoholem.“

I některé léky obsahují alkohol.

„Nemám žádnou kontrolu nad tím, čemu říkáte lék. Trvám na svém tvrzení.“

Ty jsi ale neústupný.

„Pravda je pravda. Kdyby ti někdo řekl, že ti trochu alkoholu neuškodí v životě, jakým dnes žiješ, musel bych s ním souhlasit. To však nic nemění na pravdivosti toho, co jsem řekl. Jen ti to dovoluje ignorovat to.

Zamyslete se nad tímto faktem. V současné době vy lidé opotřebujete své tělo během 50 až 80 let. Některá těla vydrží déle, ale není jich mnoho. Některá přestanou fungovat dříve, není to však většina. Souhlasíš s tím ?“

Ano.

„Tak dobře. Z toho můžeme vycházet v naší diskusi. Když jsem řekl, že bych musel souhlasit s tvrzením, že „trochu alkoholu ti neuškodí“, dodal jsem k tomu „v životě, jakým dnes žiješ“. Zdá se, že vy lidé jste docela spokojeni se způsobem svého života. Ale život se má žít jinak. A vaše tělo bylo stvořeno tak, aby vydrželo mnohem déle.“

Mnohem déle ?

„Ano.“

Jak dlouho ?

„Nekonečně dlouho.“

Co to znamená ?

„Můj synu, to znamená, že bylo stvořeno tak, aby vydrželo věčně.“

Věčně ?

„Ano věčně.“

Tím chceš říci, že jsme neměli – nemáme – nikdy umřít ?

„Ve skutečnosti nikdy neumíráte. Život je věčný. Vy jste věční. Nikdy neumíráte. Jen měníte formu. Ani to jste však nemuseli dělat. Vy sami jste se rozhodli, že to budete dělat, ne já. Stvořil jsem vaše těla tak, aby vydržela věčně. Opravdu si myslíš, že to nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo stvořit tělo, které se rozpadne za šedesát, sedmdesát nebo osmdesát let ? Opravdu věříš, že to je hranice mých schopností ?“

Tak jsem to nemyslil…

„Stvořil jsem vaše nádherné tělo tak, aby vydrželo věčně ! A první lidé skutečně žili ve svém těle bezbolestně a beze strachu před tím, čemu dnes říkáte smrt.

Ve vaší náboženské mytologii nazýváte tyto první lidi Adamem a Evou. Ve skutečnosti jich však bylo víc než dva.

Zpočátku jste dostali šanci poznat, čím jste, skrze zkušenost získanou ve fyzickém těle, v relativním světě – jak už jsem tu opakovaně vysvětlil.

To bylo umožněno zpomalením nepředstavitelné rychlosti vibrací (myšlenkové formy), zpomalením, které bylo předpokladem vytvoření hmoty – včetně hmoty, které říkáte fyzické tělo.

Život se vyvinul v jediném okamžiku, který se vám dnes jeví jako miliardy let. A v tomto posvátném okamžiku jste přišli z moře, z vody života, na pevninu a vzali jste na sebe fyzickou formu.“

Takže evolucionisté mají pravdu !

„Shledávám to zábavným, že vy lidé máte takovou potřebu klasifikovat všechno jako pravdivé nebo nepravdivé, správné nebo nesprávné. Nikdy vás nenapadlo, že jste si tyto nálepky sami vytvořili, abyste mohli definovat své já.

Nikdy vás nenapadlo (kromě několika vynikajících duchů mezi vámi), že něco může být zároveň pravdivé i nepravdivé; že jedině v relativním světě jsou věci bud jedním, nebo druhým. Ve světě absolutna je všechno vším.

Není tam „předtím“ ani „potom“, „rychlý“ ani „pomalý“, „tam“ ani „tady“, „nahoře“ ani „dole“, „vlevo“ ani „vpravo“ – ani „správné“ a „nesprávné“.

Vaši astronauti to poznali. Domnívali se, že letí vzhůru do vesmírného prostoru a když se tam dostali, zjistili, že vidí Zemi nahoře. Nebo to bylo jinak ? Možná že se dívali dolů ! Ale kde bylo slunce ? Nahoře ? Dole ? Vůbec ne ! Bylo vlevo. Takže najednou nebyly předměty ani nahoře, ani dole – byly na straně… a všechny definice zmizely.

A tak tomu je v mém světě – v našem světě – ve skutečném světě. Všechny definice se rozplynou, takže je nemožné hovořit o ničem definitivně.

Náboženství je vaším pokusem popsat nepopsatelné. Není to však příliš úspěšný pokus.

Ne, můj synu, evolucionisté nemají pravdu. Stvořil jsem všechno – naprosto všechno – v jediném okamžiku, v jediném posvátném okamžiku – přesně tak, jak říkají kreacionisté. A… všechno vzniklo procesem evoluce, jenž trval miliardy a miliardy let, jak tvrdí evolucionisté.

Kreacionisté i evolucionisté mají „pravdu“. Jak zjistili vaši astronauti, všechno závisí na tom, jak se na svět díváte.

Ale skutečná otázka zní: Jaký je rozdíl mezi jediným posvátným okamžikem a miliardami let ? Nemůžeš se smířit s tím, že záhady života jsou tak velké, že je ani vy nemůžete rozluštit ? Proč nepovažovat celou záhadu za posvátnou ? A proč nenechat posvátné na pokoji ?“

Myslím, že všichni máme neukojitelnou potřebu vědět.

„Ale ty už víš ! Právě jsem ti to řekl ! Ty ovšem nechceš znát Pravdu, chceš znát pravdu tak, jak jí rozumíš. To je největší překážkou na cestě k osvícení. Myslíte si, že pravdu již znáte ! Myslíte si, že všemu rozumíte. Proto přijímáte jen to, co odpovídá vašemu modelu, a odmítáte všechno, co mu neodpovídá. A tomu říkáte vědomost. Tomu říkáte ochota učit se. Nikdy se nemůžete nic naučit, dokud se uzavíráte všemu kromě své pravdy.

Proto budou někteří z vás považovat tuto knihu za rouhání – za dílo ďábla.

Ale nechť ti, kdo mají uši, poslouchají. Říkám vám tohle: Nikdy jste neměli umřít. Vaše fyzická forma byla stvořena jako úžasný nástroj umožňující vám zakoušet realitu, kterou vytváříte svou myslí, abyste mohli poznat své Já, jež vytváříte ve své duši.

Duše pojímá myšlenky, mysl tvoří, tělo zakouší. Je to uzavřený kruh. Duše se pak poznává ve své vlastní zkušenosti. Jestliže se ji nelíbí, co prožívá a cítí, jednoduše pojme novou představu Já.

Tělo začne brzy zakoušet nové zážitky. („Já jsem vzkříšení a Život.“ Jak si myslíte, že to udělal Ježíš ? Nebo nevěříte, že se to kdy stalo ? Věřte tomu. Stalo se to !)

Nicméně tohle je pravda: duše nikdy nepřeváží nad tělem a myslí. Stvořil jsem vás jako trojjedinou bytost. Jste tři bytosti v jedné a jste stvořeni podle obrazu Božího.

Všechny tři aspekty Já jsou si rovné. Každý aspekt má svou funkci, ale žádný není důležitější než dva zbývající.

Pojímat myšlenky – tvořit – zakoušet. Co vymyslíte, to vytvoříte, co vytvoříte, to zakusíte, co zakusíte, to vymyslíte.

Umožníte-li tělu, aby něco zakoušelo (například hojnost), vaše duše to brzy ucítí a vytvoří si nové pojetí sebe, čímž dá mysli novou myšlenku. Z této nové myšlenky vznikne nová zkušenost a tělo začne prožívat novou realitu jako trvalý stav bytí.

Vaše tělo, vaše mysl a vaše duše (duch) jsou jedinou entitou. Člověk je Boží mikrokosmos. Už chápeš, že jsem alfou a omegou – počátkem a koncem všeho.

Nyní ti vysvětlím největší tajemství: váš skutečný vztah ke mně.

VY JSTE MÉ TĚLO.

Co je vaše tělo ve vztahu k vaší mysli a duši, tím jste vy ve vztahu k mé mysli a duši. Proto:

Všechno, co prožívám a zakouším, prožívám a zakouším skrze vás.

Jako je vaše tělo, mysl a duše jednou entitou, tak jsou jednou entitou mé tělo, mysl a duše.

A proto Ježíš z Nazaretu mluvil pravdu, když říkal, „Já a Otec jsme jedno tělo“.

Nyní ti řeknu, že jsou ještě větší pravdy, které jednou poznáš. Neboť zatímco je člověk tělo Boží, já jsem tělo druhého.“

Chceš říci, že nejsi Bůh ?

„Jsem Bůh, jak ho dnes chápete. Jsem Bohyně, jak ji dnes chápete. Jsem Stvořitel všeho, co dnes znáte a zakoušíte, a vy jste mé děti… jako jsem já dítě druhého.“

Chceš mi říci, že i Bůh má svého Boha ?

„Říkám ti, že vaše vnímání nejvyšší reality je mnohem omezenější než vaše myšlení a že Pravda je méně omezená, než si umíte představit.

Ukazuji vám nepatrnou část nekonečna – a nekonečné lásky. (Větší část byste nepochopili, neboť stěží chápete i to málo.)“

Moment ! Chceš říci, že teď nemluvím s Bohem ?

„Už jsem ti řekl – jestliže pojímáte Boha jako vašeho stvořitele a pána – zatímco jste stvořiteli a pány svého těla – pak jsem váš Bůh. A je pravda, že se mnou mluvíš. Je to nádherný rozhovor, nemyslíš ?“

Nádherný nebo ne, měl jsem za to, že mluvím se skutečným Bohem. S Bohem všech Bohů. Prostě s šéfem.

„S tím také mluvíš. Věř mi. S tím mluvíš.“

Ty však říkáš, že v této kosmické hierarchii je někdo nad tebou.

„Nyní se snažíme dělat něco nemožného, snažíme se hovořit o něčem nevyslovitelném. Jak už jsem řekl, totéž dělá vaše náboženství. Dovol mi, abych to shrnul.

„Navždy“ je déle než si umíte představit. Věčnost je delší než „navždy“. Bůh je víc, než si myslíte. Bůh je energie, které říkáte představivost. Bůh je tvůrčí akt. Bůh je první myšlenka. A Bůh je poslední zážitek. A Bůh je všechno.

Pozoroval jsi někdy mikroskopem pohyb molekul a napadlo tě, „Bože, tam dole je celý vesmír. A ve vztahu k tomuto vesmíru se já, pozorovatel, musím cítit jako Bůh ! “ Zažil jsi někdy něco takového ?“

Myslím, že každý myslící člověk zažil něco podobného.

„Skutečně. Zahlédl jsi něco z toho, co ti teď ukazuji.

A co kdybych ti řekl, že tato realita, jejíž nepatrnou část jsi zahlédl, nikde nekončí ?“

Požádal bych tě o vysvětlení.

„Vezmi nejmenší část vesmíru, jakou si umíš představit. Představ si tu nepatrnou částici hmoty.“

Dobře.

„Nyní ji přeřízni napůl.“

Dobře.

„Co vidíš ?“

Dvě poloviny

„Přesně. Nyní obě přeřízni napůl. Co vidíš teď ?“

Dvě menší poloviny.

„Správně. Opět je přeřízni napůl, a znovu a znovu. Co zůstalo ?“

Stále menší částice.

„A kdy to skončí ? Kolikrát můžeš rozdělit hmotu, než přestane existovat ?“

Nevím. Myslím, že nikdy nepřestane existovat.

„Chceš říci, že hmotu nikdy nemůžeš zničit ? Že můžeš jen změnit její formu ?“

Zdá se.

„Něco ti řeknu: právě jsi poznal tajemství všeho života a nahlédl jsi do nekonečna.“

Tak dobře…

„Proč si myslíš, že nekonečno jde jen jedním směrem ?“

Takže… nekonečno nekončí ani dole, ani nahoře.

„Neexistuje ani nahoře, ani dole, ale já rozumím, co chceš říci.“

Jestliže není konec malého, pak není ani konec velkého.

„Správně.“

To znamená, že jestliže není konec velkého, neexistuje nic největšího. To znamená, že neexistuje Bůh.

„Nebo je možné – že Bůh je všechno a že neexistuje nic jiného.

Říkám vám tohle: JSEM TO, CO JSEM.

A VY JSTE TO, CO JSTE. Nemůžete nebýt. Můžete změnit svou formu jakkoli, ale nemůžete nebýt. Nemusíte však vědět, čím jste – takže zakoušíte jen polovinu.“

To by bylo peklo.

„Přesně tak. Nicméně k tomu nejste odsouzeni. Nemusíte tak žít navždy. Abyste se dostali z pekla – abyste se dostali z nevědomosti – musíte opět vědět.

Je mnoho způsobů a míst (dimenzí), kde to můžete udělat.

Právě teď jste v jedné z těch dimenzí. Vy ji nazýváte třetí dimenzí.“

A je mnoho dalších ?

„Neřekl jsem ti, že v mém království je mnoho paláců ? Neřekl bych ti to, kdyby to nebyla pravda.“

Takže peklo neexistuje – ne opravdu. Není žádné místo nebo dimenze, do které bychom byli navždy odsouzeni !

„Jaký by to mělo smysl ?

Jste však vždycky omezeni svým poznáním – neboť vy – my – jsme bytosti, které vytvářejí samy sebe.

Nemůžete být svým já, dokud nevíte, čím je. Proto vám byl dán tento život – abyste se mohli skutečně poznat. Pak poznáte, čím skutečně jste, a vytvoříte své já – a kruh se opět uzavře… jenže tentokrát je větší.

A tak se neustále vyvíjíte. Tento vývoj nemá žádné hranice.“

Tím chceš říci, že se mohu stát – odvážím se to vyslovit – dokonce i Bohem… jako jsi ty ?

„Co si o tom myslíš ?“

Nevím.

„Dokud to nevíš, Bohem se stát nemůžeš. Vzpomeň si na onen trojúhelník – na Svatou trojici: duch – mysl – tělo. Užívej vašeho symbolismu:
DUCH SVATÝ = INSPIRACE = MYŠLENKA
OTEC = RODIČOVSTVÍ = TVŮRČÍ AKT
SYN = POTOMEK = ZKUŠENOST

Syn zakouší realizaci tvůrčí myšlenky, která byla pojata Duchem svatým.
Umíš si představit, že bys byl jednoho dne Bohem ?“

Ve své nejdivočejší představivosti.

„Dobře, neboť vám říkám tohle: Už jste Bohy. Ale nevíte to.

Neřekl jsem vám, „Jste Bohové“ ?“

14

Teď jsem ti to všechno vysvětlil. Život. Jak funguje. Jaký má smysl a cíl. Co bys chtěl ještě vědět ?“

Nenapadá mě žádná další otázka. Jsem naplněn vděčností za tento neuvěřitelný dialog. Byl tak obsažný. Když se podívám na svůj seznam otázek, vidím, že jsi odpověděl na prvních pět, týkajících se života, lidských vztahů, peněz, zaměstnání a zdraví. Původně jsem ti chtěl dát víc otázek, ale po této diskusi mi připadají nedůležité.

„Nicméně jsi je položil. Proto ti stručně odpovím na jednu po druhé. Teď, když jsme tak rychle probrali tuto látku…“

Jakou látku ?

„Látku, kterou jsem ti chtěl vysvětlit – teď, když jsme tak rychle probrali tuto látku, odpovím ti v rychlosti na zbytek tvých otázek.“

6. Jaké karmické ponaučení tu mám získat ? Co se snažím zvládnout ?

„Nic se tu neučíte. Není co se učit. Musíte se jen rozpomenout. Musíte se rozpomenout na Boha.
Co se snažíte zvládnout ? Snažíte se zvládnout zvládání samo.“

7. Existuje reinkarnace ? Kolik jsem měl životů ? Čím jsem v nich byl ? Je „karmický dluh“ realitou ?

„Překvapuje mě, že o tom někdo může pochybovat. Existuje tolik věrohodných informací o zážitcích z minulých životů. Někteří lidé, kteří se vrátili, popsali své zkušenosti tak podrobně, že je nepravděpodobné, že by si to všechno vymyslili jen proto, aby oklamali výzkumníky nebo své milované.

Ty jsi měl už 647 životů, když to chceš vědět přesně. Byl jsi v nich vším. Byl jsi králem i královnou, byl jsi nevolníkem. Učitelem, studentem, mistrem. Byl jsi ženou i mužem. Bojovníkem i pacifistou. Hrdinou i zbabělcem. Vrahem i osvoboditelem. Mudrcem i hlupákem. Byl jsi vším.

Neexistuje nic takového jako karmický dluh – ne v tom smyslu, jaký máš na mysli. Dluh je něco, co se musí zaplatit. Ty nemusíš dělat nic.

Přesto jsou věci, které chceš dělat, které chceš zakusit. A některá z tvých rozhodnutí závisí na tom, co jsi prožil dříve.

To, čemu říkáš karma, nelze slovy vysvětlit lépe.

Je-li karma vnitřní touhou růst, vyvíjet se, být lepším a větším a dívat se na minulé události jako na měřítko toho, čeho jsme dosáhli, pak karma existuje.

Karma od vás však nic nevyžaduje. Nic se od vás nikdy neočekává. Jste a vždycky jste byli svobodní.“

8. Občas mám pocit, že mám psychické schopnosti. Existují takové schopnosti ? Mám je já ? Je pravda, že lidé, kteří tvrdí, že mají psychické schopnosti, „čachrují s ďáblem“ ?

„Ano, psychické schopnosti existují a jsou lidé, kteří je mají. I ty je máš. Každý je má. Neexistuje člověk, který by neměl to, čemu říkáš psychické schopnosti; jsou jen lidé, kteří jich nepoužívají.

Užívání psychických schopností není nic víc než užívání šestého smyslu.

Samozřejmě že to není „čachrováni s ďáblem“, jinak bych vám takový smysl nedal. A navíc neexistuje žádný ďábel, s nímž byste mohli čachrovat.

Jednoho dne – možná v Druhé knize – ti vysvětlím, jak funguje psychická energie a psychické schopnosti.“

Bude vydána Druhá kniha ?

„Ano. Ale nejdříve dokončíme tuto knihu.“

9. Je v pořádku nechat si platit za to, že děláme dobro ? Jestliže se rozhodnu dělat dobro – Boží práci – mohu to dělat a zároveň být bohatý ? Nebo se to vzájemně vylučuje ?

„To jsem ti už vysvětlil.“

10. A co sexualita ? Co je skutečnou pravdou za touto lidskou zkušeností ? Je plození jediným clem sexuality, jak tvrdí některá náboženství ? Lze dosáhnout osvícení jedině potlačením sexuální energie ? Je v pořádku mít sexuální styky bez lásky ? Je tělesná rozkoš dostatečným ospravedlněním sexuálního styku ?

„Samozřejmě na sexualitě není nic špatného. Kdybych nechtěl, abyste hráli jisté hry, byl bych vám nedal potřebné hračky. Dáváš svým dětem takové věci, se kterými nechceš, aby si hráli ?

Hrajte si se sexualitou. Hrajte si. Je to úžasná zábava. Je to nejkrásnější zábava, kterou vám vaše tělo může dopřát.

Neničte však nevinnost, rozkoš a čistotu této zábavy zneužíváním sexuality. Neužívejte sexualitu za účelem získání moci, uspokojeni ega a dosažení jakýchkoli jiných cílů, které nemají nic společného s nejčistší radostí, extází a láskou – jež jsou zdrojem nového života. Nedal jsem vám nádherný prostředek k rozmnožování ?

Pokud jde o potlačování sexuální energie, o tom jsem již hovořil. Nic posvátného nebylo nikdy dosaženo potlačováním sexuality. Nicméně lidské touhy se mění s poznáním. Proto není neobvyklé, že někteří lidé touží po méně intenzívní sexuální aktivitě – nebo jakékoli tělesné aktivitě. Pro některé lidi je nejdůležitější aktivita duše.

Nikdo by neměl být odsuzován za své touhy – to je motto.

Odpověď na poslední část tvé otázky zní: Nemusíte mít důvod pro nic. Prostě buďte příčinou.

Buďte příčinou svého života.

Pamatuj si, že zkušenost vede k vytvoření pojmu Já, což vede k tvůrčí aktivitě, která vede k nové zkušenosti.

Chceš být člověkem, který chce mít sexuální styky bez lásky ? Buď jím. Buď jím tak dlouho, dokud tě to bude bavit. A to jediné, co ti v tom – a v čemkoli jiném – může zabránit, je tvá nově vznikající představa o tom, čím jsi.

Tak je to jednoduché – a zároveň tak složité.“

11. Proč jsi udělal sexualitu tak krásným zážitkem, když se jí máme vyhýbat ? Proč je nemorální nebo nezákonné všechno zábavné ?

„Na poslední část této otázky jsem ti právě odpověděl. Všechno zábavné není ani nemorální, ani nezákonné. Nicméně se musíte naučit definovat, co je v životě zábavné.

Někteří lidé nacházejí zábavu v tělesných rozkoších. Jiní v něčem úplně jiném. Všechno záleží na tom, čím si myslíte, že jste a co tu děláte.

O sexualitě lze říci mnohem víc – ale nic není důležitější než tohle: Sexualita je radost, avšak pro mnoho z vás je vším možným, jen ne radostí.

Sexualita je posvátná – ano. Posvátnost a radost jdou ruku v ruce, ale mnoho z vás si myslí, že tomu tak není.

Vaše postoje k sexualitě tvoří mikrokosmos vašich postojů k životu. Život by měl být radostí a oslavou, ale pro většinu lidí se stal zážitkem strachu, úzkosti, nedostatku, závisti, vzteku a tragédie. Totéž lze říci o sexualitě.

Potlačujete sexualitu stejně jako potlačujete život, místo abyste je plně vyjádřili.

Zneuctíváte sexualitu stejně jako zneuctíváte život; považujete ji za špatnou a zlou, místo abyste si uvědomili, že je to nejkrásnější dar a největší rozkoš.

Než začneš protestovat proti nařčení, že zneuctíváš život, podívej se na vaše kolektivní postoje k životu. Čtyři pětiny lidí považují život za utrpení, které musíte snášet, zatímco čekáte na skutečnou radost, která přijde po smrti.

Je ostuda, že si to myslí tolik lidí. A není divu, že považujete za ostudný akt, který vytváří život.

Sexuální energie je životní energie. Touha sblížit se s druhým, splynout s ním je základní dynamikou všeho živého. Vložil jsem ji do všeho, co existuje.

Morální zásady, náboženská omezení, společenská tabu a konvence vám prakticky znemožňují, abyste oslavovali svou existenci.

Od počátku času chtěli lidé milovat a být milováni. Ale zároveň od počátku času dělají všechno, co je v jejich moci, aby to znemožnili. Sexualita je vyjádřením lásky – lásky k druhému, lásky k sobě, lásky k životu. Měli byste ji tedy milovat ! (A také ji milujete, ale neodvažujete se to nikomu říci, abyste nebyli považováni za perverzní. Ale právě tato obava je perverzní.)

V naší příští knize budeme zkoumat dynamiku sexuality mnohem podrobněji, neboť sexualita má dalekosáhlé implikace.

Prozatím však vězte – a ty zejména: Nedal jsem vám nic hanebného. Není třeba, abyste skrývali své tělo a jeho funkce – ani svou lásku k ním a k druhým lidem.

Vaše televizní programy vám ukazují samé násilí, ale zdráhají se ukázat vám lásku. Celá vaše společnost dává přednost násilí.“

12. Existuje život na jiných planetách ? Navštívily nás bytosti z jiných planet ? Pozorují nás ? Dočkáme se důkazů mimozemského života ? Má každá životní forma svého Boha ? Jsi Bohem všeho ?

„Na první část otázky odpovídám ano. Na druhou ano. Na třetí ano. Na čtvrtou část nemohu odpovědět, protože bych musel předvídat budoucnost – což nechci.

O budoucnosti však budeme mluvit podrobněji v Druhé knize; a v Třetí knize budeme hovořit o mimozemském životě a o povaze Boha.“

Můj Bože. Bude vydána také Třetí kniha ?

„Dovol mi, abych ti nastínil plán.

První kniha obsahuje základní pravdy a základní poznání a zabývá se základními osobními problémy.

Druhá kniha bude obsahovat obecnější pravdy, vyšší poznání a bude se zabývat celosvětovými problémy.

Třetí kniha bude obsahovat nejobecnější pravdy, které jste dnes schopni pochopit, a bude se zabývat univerzálními problémy – problémy, kterými se zabývají všechny bytosti ve vesmíru.“

Rozumím. To je příkaz ?

„Ne. Jestliže se takto ptáš, pak jsi nepochopil nic z této knihy.

Ty sis zvolil napsat tuto práci – a ty jsi byl zvolen. Kruh je uzavřen.

Rozumíš ?“

Ano.

13. Zavládne někdy na Zemi utopie ? Zjeví se někdy Bůh lidem ? Existuje něco jako druhý příchod Kristův ? Přijde někdy konec světa – nebo apokalypsa, jak to je prorokováno v bibli ? Existuje jediné pravé náboženství ? A jestliže ano, které ?

„Odpověď na tuto otázku je velmi obsažná a bude náplní třetí knihy. V této úvodní knize jsem se omezil na osobní problémy a praktické otázky. Obecnějšími otázkami celosvětového a univerzálního charakteru se budu zabývat v následujících knihách.“

Je to tedy prozatím všechno ? Ukončíme nyní náš dialog ?

„Ty mi nerozumíš ?“

Rozumím ! Bylo to zábavné ! Končíme ?

„Potřebuješ si odpočinout. A tvoji čtenáři také. Musejí toho hodně strávit. Musejí o mnohém přemýšlet.

Neměj strach, že tě opouštím. Vždycky jsem s tebou. Budeš-li mít nějaké otázky – každodenní otázky – kdykoli se na mě můžeš obrátit. Nemusí to být ve formě knihy.

Tohle není jediný způsob, jakým k tobě hovořím. Poslouchej mě ve své duši. Poslouchej mě ve svém srdci. Poslouchej mě ve své mysli.

Poslouchej mě všude. Kdykoli budeš mít nějakou otázku, věz, že jsem na ni již odpověděl. Pak se podívej kolem sebe. Mou odpověď můžeš najít v nějakém již uveřejněném článku. V nějakém již napsaném kázání, které bude brzy proneseno. Ve filmu, který se právě natáčí. V písní, která byla včera složena. Ve slovech, která ti řekne tvá milovaná. V srdci nového přítele, s nímž se brzy seznámíš.

Má Pravda je přítomna v šepotu větru, v bublání potoka, ve hřmění bouře, v šumění deště.

Má Pravda je dotek země, vůně lilie, teplo slunce, přitažlivost měsíce.

Má Pravda – a tvá největší pomoc v době nouze – je tak strašlivá jako noční obloha a tak důvěřivá jako mumlání novorozence.

Je tak hlasitá jako tlukoucí srdce – a tak tichá jako naše společné nadechnutí.

Nikdy tě neopustím. Nemohu tě opustit, neboť jsi můj výtvor, má dcera, můj syn, můj cíl a mé…

Já.

Přijď ke mně, kdykoli a kdekoli budeš postrádat klid, kterým jsem.

Budu tam.

S Pravdou.

A Světlem.

A Láskou.“

(15)

 

NA ZÁVĚR
Od té doby, co jsem začal dostávat informace obsažené v této knize, od té doby, co jsem o ní začal mluvit s lidmi, odpovídám na mnoho dopisů. Vážím si každé otázky a upřímnosti, s jakou se mě lidé ptají. Lidé se chtějí dovědět víc, a já to chápu.

Rád bych odpověděl na každý dopis a každý telefon, ale není to možné. Trávil bych spoustu času odpovídáním na tytéž otázky. Proto jsem přemýšlel o tom, jak s vámi komunikovat lépe a přitom odpovědět na každou otázku.

Rozhodl jsem se, že každý měsíc napíšu dopis těm, kteří mají otázky a komentář týkající se tohoto dialogu. Tak budu schopen odpovědět na všechny otázky, aniž budu muset psát mnoho, mnoho jednotlivých dopisů. Uvědomuji si, že to není ten nejlepší způsob komunikace, a zajisté není osobní, ale v současné době nemohu dělat nic lepšího.

Měsíční dopis je k dostání na této adrese:

ReCreation
Postal Drawer 3475
Central Point, Oregon 97502

Zpočátku byl dopis zdarma, ale nikdy jsme netušili, jak velká po něm bude poptávka. V důsledku vzrůstajících nákladů žádáme zájemce, aby nám zaslali nejméně pětadvacet dolarů ročně, abychom mohli i nadále rozeslat dopis co možno největšímu množství lidí.

Těší mě, že se mnou můžete sdílet tento neobyčejný dialog. Přeji vám, abyste prožívali to nejkrásnější, co vám život nabízí, a uvědomovali si existenci Boha, který vám přináší klid, radost a lásku.

Neale Donald Walsch

CELOU KNIHU HOVORY S BOHEM III. SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDARMA NA ODKAZU DOLE.

HOVORY S BOHEM I KE STAŽENÍ ZDARMA

 

 

The post Hovory s Bohem 1 – neobvyklý dialog first appeared on Moji andělé Andělské stránky.

]]>
https://www.moji-andele.cz/hovory-s-bohem-1-neobvykly-dialog/feed/ 0 1004