Čtyři dohody – Ochočování a sen planéty

0

CZ_OBAL_CTYRI_DOHODY (2)To, co nyní vidíte je jenom Sen. Sníte v bdělém stavu. Snění je hlavní funkcí mysli a mysl sní čtyřiadvacet hodin denně. Sní v bdělém stavu a sní, i když spíte. Rozdíl je v tom, že v bdělém stavu existuje hmotný rámec, který nám umožňuje vnímat věci přímo. Ve spánku tento rámec chybí, proto se naše sny neustá­le mění.

Lidé sní neustále. Ti, co žili před námi, vytvořili velký vnější sen, kterému budeme říkat sen společnosti nebo sen planety. Sen planety je kolektivním snem miliard menších osobních snů, které společně vytvářejí sen o rodině, o společenství, městě, zemi a také sen o celém lidstvu. Sen planety obsahuje všechna pravidla společnosti, její názory, zákony, ná­boženství a různé kultury, způsoby, jimiž se projevu­je, její vlády, školy, události a svátky.

Schopnost učit se snít je nám vrozená. Lidé, kteří žili před námi, nás vedou ke způsobu, jak to dělá spo­lečnost. Vnější sen má mnoho pravidel a pokaždé, když se narodí nový člověk, upoutáme dětskou pozornost a vložíme tato pravidla do jeho mysli. Vnější sen využívá maminky a tatínka, škol a náboženství k tomu, abychom se naučili, jak snít.

Pozornost je schopnost umožňující nám rozlišovat a zaměřovat se jen na to, co chceme vnímat. Do­kážeme vnímat miliony věcí současně, ale s pomocí pozornosti můžeme podržet cokoliv, co chceme vní­mat, v popředí své mysli. Dospělí okolo nás upou­tají naši pozornost a opakovaně do našich myslí ukládají informace. Takto se učíme všemu, co známe.

Prostřednictvím pozornosti poznáváme celou re­alitu, celý sen. Naučili jsme se, jak se chovat ve spo­lečnosti: v co věřit a v co nevěřit, co je přijatelné a co zase ne, co je dobré nebo špatné, co je krásné a co ošklivé, co je správné a nesprávné. Všechna pravidla, pojmy a poznání, jak se ve světě chovat, už tady byly před námi.

Když jste chodili do školy, seděli jste v lavici a soustřeďovali pozornost na to, co vás učili. V koste­le jste věnovali pozornost tomu, co vám říkal kněz. Stejně tak je tomu s matkou a otcem, bratry a sestra­mi: všichni se snaží upoutat vaši pozornost. Učíme se rovněž, jak upoutat pozornost jiných lidí a rozvíjíme potřebu pozornosti, která nás může činit velmi soutěživými. Děti soupeří o pozornost svých rodičů, uči­telů, přátel. „Podívejte se na mě! Podívejte se, co dě­lám! Haló, jsem tady!“ Potřeba upoutat pozornost se stává velmi silnou a pokračuje i v dospělosti.

Vnější sen upoutává naši pozornost a učí nás, če­mu věřit, počínaje jazykem, kterým hovoříme. Jazyk je kód k porozumění a komunikaci mezi lidmi. Každý dopis, každé slovo je ve všech jazycích záležitostí do­hody. Když řekneme „stránka knihy“ , slovo stránka je dohoda, které rozumíme. Jakmile pochopíme kód, je naše pozornost upoutána a energie přechází z jed­né osoby na druhou. To, že mluvíte svým mateřským jazykem, nebyla vaše volba. Nevybrali jste si ani náboženství nebo morální hodnoty – byly zde již předtím, než jste se narodili. Nikdy jsme neměli možnost zvolit si to, v co věříme nebo nevěříme. Nikdy jsme si nevybrali ani nejmenší z těchto dohod. Nevybrali jsme si dokonce ani vlastní jméno.

[hana-code-insert name=’google text‘ /]

Jako děti jsme neměli možnost vybrat si, v co věřit, ale souhlasili jsme s informacemi, které nám ze snu planety předávali jiní lidé. Jediný způsob, jak uchovávat informace, je dohoda. Vnější sen může upoutat naši pozornost, ale pokud jej neschválíme, informace o něm neuchováváme. Jakmile něco schvá­líme, uvěříme v to, a tomu se říká víra. Mít víru zna­mená bezpodmínečně věřit.

Takto se jako děti učíme. Děti věří všemu, co jim dospělí řeknou. Jako děti s nimi souhlasíme a naše víra je tak silná, že její systém kontroluje náš celý život­ní sen. To, v co věříme, jsme si nevybrali, ale nebyli jsme také dostatečně silní, abychom se vzbouřili. Výsledkem je, že se tomu podrobíme se souhlasem.

Říkám tomu ochočování lidí. V jeho průběhu se učíme, jak žít a snít. Při ochočování člověka se infor­mace přenášejí z vnějšího snu do vnitřního a vytvá­řejí náš nový systém víry. Nejprve se dítě učí názvům: máma, táta, mléko, lahvička. Den po dni, doma, ve škole, kostele i v televizi se nám říká, jak máme žít, ja­ký druh chování je přijatelný. Vnější sen nás učí, jak být člověkem. Máme vypracované představy o tom, co je „žena“ a co je „muž“. A také se učíme hodnotit: sami sebe, sousedy, jiné lidi.

Děti jsou ochočovány stejným způsobem jako pes, kočka nebo kterékoliv jiné zvíře. Abychom psa něco naučili, trestáme ho a odměňujeme. Své děti, které tolik milujeme, cvičíme stejným způsobem jako domestikovaná zvířata: pomocí trestů a odměn. Když uděláme to, co rodiče chtějí, říká se nám „jsi hodný chlapeček“ nebo „jsi hodná holčička“. Když to neuděláme, jsme zlí“.

Když porušujeme pravidla, jsme trestáni; když se jimi řídíme, jsme odměňováni. Trestáni a odměňová­ni jsme mnohokrát denně. Brzy se naučíme bát se, že budeme potrestáni nebo že nedostaneme odměnu. Odměna je přitom pozornost, které se nám dostává od rodičů či jiných lidí, jako jsou sourozenci, učitelé a přátelé. Tak se rychle vyvine potřeba upoutávat po­zornost jiných lidí, abychom dostali odměnu.

Odměna nám dělá dobře, a proto se snažíme dělat to, co po nás jiní chtějí, abychom ji dostali. Ze stra­chu z trestu a ze strachu, že nedostaneme odměnu, začneme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, jen abychom se zavděčili jiným a byli dostatečně dobří v očích někoho jiného. Pokoušíme se potěšit mámu a tátu, učitele a kněze, a chováme se podle toho. Předstíráme, že jsme něčím, čím nejsme, protože se obáváme, že budeme odmítnuti. Strach z odmítnutí se stává strachem z toho, že nejsme dost dobří. Nakonec se staneme někým, kým nejsme. Staneme se kopií názorů matky, otce, společnosti a náboženství.

Všechny naše normální sklony se v procesu ochočování ztrácejí. Až když jsme dostatečně staří nato, abychom přemýšleli, naučíme se slovo ne. Dospělí říkají: „Nedělej tohle a nedělej tamto.“ Vzbouříme se a řekneme: „Ne!“ Vzbouříme se, protože bráníme svou svobodu. Chceme být sami sebou, ale nedaří se nám to, protože dospělí jsou velcí a silní. Po jisté do­bě začneme mít strach, protože víme, že pokaždé, když uděláme něco špatně, budeme potrestáni.

Ochočování je tak silné, že v jistém okamžiku ži­vota už nepotřebujeme nikoho, kdo by nás musel dá­le napomínat. Nepotřebujeme k tomu matku ani ot­ce, školu ani církev. Jsme tak dobře vycvičení, že se ochočujeme sami. Jsme zvířetem, které se samo do­mestikuje. Sami se trestáme, když nedodržujeme pra­vidla přijatého systému víry, sami se odměňujeme, když se chováme jako „hodný chlapeček“ nebo „hodná holčička“.

Systém víry je jako Kniha zákona, která vládne naší mysli. Cokoliv je v této knize, to je bez přemýš­lení naší pravdou. Všechny úsudky činíme podle té­to knihy, a to i tehdy, když nejsou v souladu s naší vnitřní přirozeností. V procesu ochočování jsou do naší mysli naprogramovány i morální zákony jako Desatero. Jedna po druhé vstupují tyto dohody do Knihy zákona a vládnou našemu snu.

V našich myslích je cosi, co hodnotí každého a cokoli dalšího včetně počasí, psa, kočky – všechno. Vnitřní Soudce užívá to, co je v naší Knize zákona, aby soudil vše, co děláme a neděláme, všechno co si myslíme a všechno co cítíme a necítíme. Každý žije pod tyranií tohoto Soudce. Pokaždé, když děláme něco proti Knize zákona, řekne Soudce, že jsme se provinili, musíme být potrestáni a měli bychom se stydět. To se stává mnohokrát denně, den za dnem, po všechna léta našeho života.

Existuje ještě jiná naše část, skrze niž přijímáme rozsudky a která se nazývá Oběť. Ta nese obvinění, vinu a hanbu. Odtud zní hlas: „Já ubožák, nejsem dost dobrý, inteligentní a přitažlivý, nezasloužím si lásku.“ Velký Soudce s tím souhlasí a říká: „Ano, nejsi dost dobrý.“ A základem toho všeho je systém víry, který jsme si sami nevybrali. Tato víra je tak silná, že dokonce i po letech, kdy jsme vystaveni novým ná­zorům a pokoušíme se dojít k vlastnímu rozhodování, zjišťujeme, že nadále kontroluje náš život.

Všechno, co jde proti Knize zákona, vám způsobí zvláštní pocit v okolí žaludku, kterému se říká strach. Porušení pravidel Knihy zákona otevře vaše emociální rány a vy začnete vytvářet emociální jed. Protože vše, co je v Knize zákona, musí být pravdivé, povede vše, co se staví proti ní, k pocitu nejistoty. I kdyby by­la Kniha zákona špatná, cítíte se s ní bezpečně.

Z tohoto důvodu potřebujeme k tomu, abychom se postavili proti vlastní víře, více odvahy. I když víme, že jsme si všechny články této víry nezvolili, je zároveň pravda, že jsme se všemi vyjádřili souhlas. Dohoda je natolik silná, že i když chápeme, že její ob­sah není pravdivý, pociťujeme vinu a stud, když jednáme proti jejím pravidlům.

[irp]

Stejně jako vláda řídí sen společnosti legislativou, tak i Kniha zákona ovládá náš osobní sen. Soudce v našem nitru posuzuje vše podle pravidel. Vynáší rozsudky, Oběť trpí vinou a trestem. Ale kdo říká, že je v tomto snu nějaká spravedlnost? Skutečně spravedlivé je platit za každou chybu pouze jednou. Skutečně nespravedlivé je platit za každou chybu vícekrát.

Kolikrát platíme za jednu chybu? Odpověď zní, že tisíckrát. Člověk je jediným tvorem na zemi, který platí tisíckrát za tutéž chybu. Zvířata platí za každou chybu, které se dopustí, pouze jednou. S námi je to jinak. Máme silnou paměť. Uděláme chybu, sami se odsoudíme a potrestáme. Existuje-li spravedlnost, pak by to mělo postačovat, opakování není potřebné. My se ale pokaždé rozpomeneme a znovu se odsoudíme, shledáme vinnými a potrestáme se. Máme-li manželku nebo manžela, kteří nám chybu rovněž připomenou, odsoudíme se ještě jednou. Je to spravedlivé?

Kolikrát necháme platit svého partnera nebo partnerku, své děti nebo rodiče za tutéž chybu? Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, je znovu obviníme a pošleme jim všechen emocionální jed; který pociťujeme při nějaké nespravedlnosti, a pak je necháme za stej­nou chybu zaplatit znovu. Je to spravedlivé? Soudce v mysli nemá pravdu, protože systém víry, Kniha zákona, jsou špatné. Celý sen je postaven na falešném zákonu. Devadesát pět procent představ uskladněných v naší mysli jsou jen lži a trpíme proto, že jim věříme.

Ve snu planety je normální, že lidé trpí, žijí ve strachu a vytvářejí emocionální dramata. Osobní lidské sny se liší, ale celkově se většinou jedná o děsivou můru. Podíváme-li se na lidskou společnost, vi­díme, že život v ní je nesnadný, protože je ovládán strachem. Na celém světě vidíme lidské utrpení, hněv, mstu, nebezpečné návyky, násilí v ulicích a obrovskou nespravedlnost. Ta se může v různých zemích vyskytovat v různé míře, ale to, co kontroluje vnější sen, je strach.

Srovnáme-li sen lidské společnosti s popisem pekla, který šíří po celém světě náboženství, zjistíme, že se jedná o totožnou věc. Náboženství tvrdí, že peklo je místem trestu, místem strachu, bolesti a utrpení, místem, kde vás pálí v ohni. Oheň vzniká z emocí, které pocházejí ze strachu. Kdykoliv pocítíme hněv, žárlivost nebo nenávist, zakoušíme ve svém nitru oheň. Žijeme ve snu pekla.

Budeme-li považovat peklo za stav mysli, pak je peklo všude kolem nás. Ostatní nás varují, že nebudeme-li dělat to, co podle nich dělat máme, půjdeme do pekla. Ale špatnou zprávou je, že v pekle již jsme, spolu s lidmi, kteří nám říkají, že se do něj dostaneme. Žádný člověk nemůže odsoudit jiného do pekla, protože již v něm jsme. je sice pravda, že nás jiní mohou dostat do ještě hlubšího pekla, ale jenom tehdy, když jim to dovolíme.

Každý člověk má vlastni osobní sen, který je často jako sen společnosti ovládán strachem. Učíme se, abychom snili o pekle v našem životě, v našem osobním snu. Stejný strach se objevuje u každého člověka v různých podobách, ale všichni prožíváme hněv, žárlivost, nenávist, závist a jiné negativní emoce. Náš osobní sen se může rovněž stát stálou noční můrou, jíž trpíme a žijeme ve stavu strachu. Nemáme však zapotřebí, aby byl náš sen noční můrou. je přece možné mít příjemný sen.

Celé lidstvo hledá pravdu, spravedlnost a krásu. Věčně hledáme pravdu, protože věříme jenom ve lži, které jsou uloženy v naší mysli. Hledáme spravedlnost, protože v systému víry, který máme, žádná není. Hledáme krásu, protože nezávisle na tom, jak je nějaký člověk krásný, v jeho krásu nevěříme. Neustále hledáme a hledáme a přitom je již vše v našem nitru. Neexistuje žádná pravda, kterou bychom měli hledat. Ať se otočíme kamkoliv, vidíme pravdu všude, ale s dohodami a představami, které máme uloženy v mysli, ji nepoznáváme.

Nevidíme pravdu, protože jsme slepí. Oslepují nás všechny falešné představy, které máme v mysli. Pociťujeme potřebu mít pravdu a ostatním ji upírat. Důvěřujeme tomu, v co věříme, a naše představy vedou k utrpení. Je to, jako bychom žili v mlze, která nám znemožňuje vidět dále než na špičku vlastního nosu. Žijeme v mlze, která není skutečná. Tato mlha je sen, náš osobní sen života – všeho, v co věříme, představ, které máme, dohod, které jsme uzavřeli s ji­nými, sami se sebou a dokonce i s Bohem.

Celá naše mysl je mlhou, které Toltékové říkali mitote. Naše mysl je sen, ve kterém hovoří současně tisíc lidí a navzájem si nerozumějí. Toto je stav lid­ské mysli – velká mitote, která nám brání poznat, co skutečně jsme. V Indii nazývají mitote májou, což znamená iluzi. Je to představa osobnosti o „vlastním já“. Vše, čemu věříme, veškeré pojmy a naprogramování naší mysli, to všechno je mitote. Nevidíme, kým skutečně jsme. Nevidíme, že nejsme svobodní.

Proto se lidé brání životu. Být naživu, to vzbuzuje největší strach, jaký lidé znají. Smrt není naším největším strachem; naším největším strachem je riziko žít – riziko žít a vyjádřit, kým skutečně jsme. Být sám sebou je největší lidský strach. Naučili jsme se žít tak, že zkoušíme uspokojit požadavky jiných lidí. Naučili jsme se žít podle názorů jiných lidí, protože máme strach z toho, že nebudeme přijímáni a že nebudeme pro ostatní dostatečně dobří.

[hana-code-insert name=’seznam text‘ /]

V průběhu ochočování si vytváříme představu, že bychom měli zkoušet být dostatečně dobří. Vytváříme si představu o tom, jací bychom měli být, aby nás všichni přijímali. Zvláště se pokoušíme potěšit ty, kteří nás milují, jako jsou matka a otec, starší bratři a sestry, kněží a učitelé. Když se pokoušíme být se pro ně dostatečně dobří, vytváříme si představu dokonalosti, ale do této představy nezapadáme. Vytváříme tuto představu, ale ona není skutečná. Z tohoto hlediska nebudeme nikdy dokonalí. Nikdy!

Protože nejsme dokonalí, sami sebe odmítáme. A stupeň sebeodmítání závisí na tom, jak účinně zlomili dospělí naši integritu. Po ochočení už ani trochu nejde o to, abychom byli dostatečně dobří pro někoho jiného. Nejsme dostatečně dobří sami pro sebe, protože nezapadáme do vlastní představy o dokonalosti. Nedokážeme si prominout, že nejsme takoví, jací jsme si přáli být, nebo spíše v co jsme věřili, že bychom měli být. Nedokážeme si prominout, že neodpovídáme své představě o tom, jací bychom měli být.

Víme, že nejsme takoví, jak se od nás očekává, a tak se cítíme špatně a nepoctivě, jsme frustrovaní. Pokoušíme se to skrývat a předstírat, že jsme někým, kým nejsme. Výsledkem je pocit neskutečnosti a nasa­zování společenských masek, abychom jiným zabránili si toho všimnout. Bojíme se, aby někdo jiný nezpozoroval, že nejsme tím, kým předstíráme, že jsme. Posuzujeme ostatní podle své představy dokonalosti, oni však přirozeně naše očekávání nenaplňují.

Ostouzíme sami sebe, abychom potěšili jiné. Aby nás ostatní přijímali, škodíme dokonce i svým fyzickým tělům. Vidíte mladé lidi, kteří berou drogy jen proto, aby je jiní mladí lidé neodmítali. Neuvědomují si, že problém spočívá v tom, že nepřijímají sami se­be. Odmítají sami sebe, protože nejsou tím, kým předstírají, že jsou. Přejí si někým být, ale nejsou jím, a proto v sobě nesou hanbu a vinu. Lidé se doneko­nečna sami trestají za to, že nejsou tím, kým by podle sebe měli být. Haní sami sebe a nechávají se hanit od jiných.

Nikdo nás ale nepohaní tak, jako my sami. Nutí nás k tomu Soudce, Oběť a systém víry, které máme uvnitř. Je pravda, že potkáváme lidi, kteří říkají, že je haní manžel nebo manželka, matka či otec, ale vy ví­te, že sami sebe haní více. Způsob, kterým soudíme sami sebe, je nejhorší soud, jaký kdy existoval. Učiníme-li chybu před lidmi, pokoušíme se ji zapřít a za­krýt. Jakmile jsme však sami, stane se Soudce silným, silná je i vina a my se cítíme hloupě, špatně a bezcenně.

Za celý život nás nikdo nepohaní tak, jak se ha­níme sami. Míra našeho sebehanění je přitom stejná jako ta, kterou bychom tolerovali od někoho jiného. Pohaní-li nás někdo o trochu víc, než jak se haníme sami, pravděpodobně od něj odejdeme. Pokud nás ale bude hanět o něco méně, než to děláme sami, vztah s ním nepřerušíme a budeme to snášet donekonečna.

Pokud se haníme opravdu ošklivě, pak budeme dokonce tolerovat někoho, kdo nás bude bít, poko­řovat a kdo s námi bude zacházet jako se špinavým hadrem. Proč? Protože si v našem systému víry řek­neme: „Zasloužím si to. Ten člověk mi prokazuje pří­zeň, že se mnou je. Nejsem hoden lásky a úcty. Nejsem dostatečně dobrý.“

Máme potřebu být přijímáni a milováni, ale nedokážeme přijímat a milovat sami sebe. Čím více sebelásky máme, tím méně budeme zakoušet sebehanu. Sebehana pochází ze sebeodmítání, a sebeodmítání pochází z toho, že máme představu, co to znamená být dokonalí, ale nikdy tohoto ideálu nedosáhneme. Naše představa dokonalosti je důvodem, proč sami sebe odmítáme; z toho důvodu sami sebe nepřijímá­me takové, jací jsme, a nepřijímáme ani jiné lidi tako­vé, jací jsou.

Komentáře

komentáře

Mohlo by se Vám také líbit

Leave A Reply

Your email address will not be published.