HOVORY S BOHEM 3 – neobvyklý dialog

0

1998

NANCY FLEMINGOVÉ-WALSCHOVÉ

Nejlepší přítelkyni, milé společnici,

vášnivé milence a úžasné manželce,

která mě naučila víc než kdokoli jiný na světě.

Dala jsi mi víc, než jsem kdy očekával.

Naplnila jsi mou duši radostí.

Ukázala jsi mi lásku v zázračné podobě.

A umožnila jsi mi znovu najít sám sebe.

Tuto knihu věnuji tobě, své velké učitelce.

 

 

 

(*)

PODĚKOVÁNÍ
Jako obvykle chci nejdřív poděkovat svému nejlepšímu příteli, Bohu. Doufám, že se s ním jednoho dne spřátelí všichni lidé.

Děkuji své úžasné manželce Nancy, které jsem tuto knihu věnoval. Nejsem schopen vyjádřit, co pro mě tato neobyčejná žena udělala. Jedno však vím jistě. Bez ní bych nebyl nikdy schopen napsat tyto knihy.

Dále chci poděkovat Robertu S. Friedmanovi, nakladateli „Hampton Roads Publishing Company“, za jeho odvahu publikovat všechny knihy trilogie HSB. Jeho rozhodnutí přijmout rukopis, jejž předtím odmítli čtyři nakladatelé, změnilo životy milionů lidí.

U příležitosti prvního vydání posledního dílu trilogie HSB nemohu nepoděkovat Jonathanu Friedmanovi, jehož jasnozřivost, neochabující cílevědomost, hluboké duchovní porozumění, nekonečné nadšení a monumentální tvůrčí talent umožnily, aby se „Hovory s Bohem“ dostaly do knihoven po celé této zemi. Jonathan Friedman, který si jako první uvědomil nesmírný význam tohoto poselství, předpověděl, že tato kniha bude čtena miliony lidí na celém světě a že se stane klasickým dílem duchovní literatury. Forma, vhodné načasování a efektivní distribuce Hovorů s Bohem jsou důsledkem Friedmanova neochvějného odhodlání a oddanosti. Každý, kdo miluje HSB, je jeho dlužníkem, stejně jako já.

Za neúnavnou práci na tomto projektu bych rád poděkoval také Matthew Friedmanovi. Hodnotu jeho úsilí nelze docenit.

Nakonec chci poděkovat těm autorům a učitelům, jejichž dílo mění filozofickou a duchovní atmosféru Ameriky a celého světa, autorům, kteří mě dennodenně inspirují svým neochvějným odhodláním mluvit pravdu bez ohledu na osobní komplikace a nepříjemnosti, které jim to přináší.

Joan Borysenkové, Deepaku Choprovi, Larrymu Dosseymu, Wayneovi Dyerovi, Elisabeth Kűblerové-Rossové, Barbaře Hubbardové, Stephenu Levinovi, Raymondovi Moodymu, Jamesi Redfieldovi, Berniemu Siegelovi, Brianovi Weissovi, Marianne Williamsonové a Garymu Zukavovi, s nimiž jsem se osobně seznámil a jichž si hluboce vážím, předávám díky vděčných čtenářů a vyjadřuji své osobní ocenění a obdiv.

Tito autoři jsou naši moderní průkopníci. A jestliže jsem se vydal na cestu hlasatele věčné pravdy, pak jen proto, že mi to umožnili oni a jim podobní, s nimiž jsem se nikdy nesetkal. Jejich životní dílo je svědectvím zářivého světla v lidské duši. Tito lidé demonstrovali to, o čem já pouze mluvím.

 

 

 

(0)

ÚVOD
Tohle je neobyčejná kniha. Říkám to jako člověk, který měl s jejím napsáním jen velmi málo společného. Stačilo, abych se jen „ukázal“, položil několik otázek a psal.

Od roku 1992, kdy tento rozhovor s Bohem začal, nedělám nic jiného. Byl to pro mě strašný rok, žil jsem v hluboké depresi a zoufale se ptal: Co mám dělat, abych si usnadnil život ?  Co jsem udělal, že musím tak trpět ?

Tyto otázky jsem napsal do dopisu, který jsem adresoval Bohu. K mému překvapení Bůh odpověděl. Odpověď přišla ve formě slov šeptaných bezhlasým hlasem. Naštěstí jsem si ta slova zapsal.

Dělám to už přes šest let. A protože mi bylo řečeno, že z tohoto soukromého rozhovoru bude jednoho dne kniha, poslal jsem koncem roku 1994 první rukopis nakladateli. O sedm měsíců později se tato slova objevila na pultech knihkupectví. Dnes je tato kniha už dvaadevadesát týdnů na seznamu bestsellerů.

Druhá kniha Hovorů s Bohem je už také několik měsíců na seznamu bestsellerů. A tohle je třetí a poslední část tohoto neobvyklého rozhovoru.

Tuto knihu jsem psal čtyři roky. Nebylo to snadné. Prodlevy mezi jednotlivými okamžiky inspirace byly velmi dlouhé, několikrát mezi nimi uplynulo půl roku. Slova první knihy mi byla diktována po dobu jednoho roku. Druhou knihu jsem psal o něco déle než rok. Ale po celou dobu psaní třetí knihy jsem byl středem zájmu veřejnosti. Kamkoli jsem přišel od roku 1996, všude jsem slyšel stejnou otázku: „Kdy vyjde Třetí kniha ?“,  „Co je s Třetí knihou ?“,  „Kdy se už dočkáme Třetí knihy ?“

Umíte si asi představit, jak to na mě působilo. Kdybych se byl s někým miloval uprostřed Yankee Stadionu, určitě bych měl víc soukromí. Kdykoli jsem vzal do ruky pero, měl jsem pocit, že mě pozoruje pět milionů lidí.

To neříkám proto, abych si gratuloval k dokončení této práce, ale jen proto, abych vysvětlil, proč to trvalo tak dlouho. Během těch let jsem prožil jen velmi málo okamžiků tělesného, duševního a duchovního soukromí.

Tuto knihu jsem začal psát na jaře 1994, kdy jsem napsal většinu textu. Pak jsem mnoho měsíců nenapsal vůbec nic. Poslední kapitoly jsem psal až na jaře a v létě 1998.

Jedno je však jisté: do psaní jsem se v žádném případě nenutil. Buď jsem měl inspiraci, nebo jsem prostě položil pero a přestal psát v jednom případě dokonce na čtrnáct měsíců. Byl jsem rozhodnutý raději nenapsat nic, než abych napsal knihu, kterou bych napsat musel jen proto, že jsem řekl, že ji napíšu. Zatímco tento přístup znervózňoval mého nakladatele, mně dával sebedůvěru, ať už to mělo trvat sebedéle. Dnes vám tuto knihu s důvěrou předávám. Shrnul jsem v ní učení obsažené v prvních dvou knihách trilogie a navíc jsem je dovedl k logickému a překvapivému závěru.

Jestliže jste četli předmluvu ke kterékoli z mých předešlých knih, pak víte, že jsem v obou případech byl poněkud nejistý. Ve skutečnosti jsem se obával reakce čtenářů. Dnes takový strach nemám. Pokud jde o Třetí knihu, nemám sebemenší obavy. Jsem přesvědčen, že její moudrost a pravda, upřímnost a láska silně zapůsobí na mnoho lidí, kteří ji budou číst.

Věřím, že je to posvátná duchovní kniha. Dnes si uvědomuji, že to platí o celé trilogii a že ji lidé budou číst a studovat po desetiletí a dokonce po celé generace. Možná po celá staletí. Neboť tato trilogie pojednává o neuvěřitelném množství námětů, o lidských vztazích, o povaze vrcholné reality, o kosmologii vesmíru, o životě a smrti, o lásce a manželství, o sexualitě a rodičovství, o zdraví a vzdělání, o ekonomice a politice, o duchovních a náboženských otázkách, o fyzice a problematice času, o společenských normách a tradicích, o procesu tvorby, o vztahu člověka k Bohu, o ekologii, o zločinu a trestu, o životě ve vyspělých společnostech ve vesmíru, o dobru a zlu, o mýtech a etice různých civilizací, o duši a duchovních partnerech, o povaze opravdové lásky a o možnosti vyjádřit tu část našeho já, která si uvědomuje, že Boží podstata je naším přirozeným dědictvím.

Doufám, že vám tato kniha přinese užitek.

Buďte požehnáni.

Neale Donald Walsch
Ashland, Oregon

září 1998

 

 

 

1

Dnes je Boží hod velikonoční 1994 a já tu sedím s perem v ruce, jak mi bylo řečeno. Čekám tu na Boha. Slíbil mi, že přijde, stejně jako přišel během posledních dvou Velikonoc, aby začal další celoroční rozhovor. Třetí a poslední – prozatím.

Tento proces – tento neobvyklý dialog – který začal roku 1992, bude ukončen o Velikonocích 1995. Tři roky, tři knihy. První kniha pojednává hlavně o osobních záležitostech – o romantických vztazích, o vhodné práci, o mocné síle peněz, lásky, sexuality a Boha. O tom, jak začlenit všechny tyto aspekty do každodenního života. Druhá kniha pojednává o geopolitické problematice – o povaze státu, o možnosti odstranění válek, o předpokladech pro vytvoření mezinárodní světové vlády. Tato poslední kniha trilogie se zaměří na nejdůležitější otázky, před nimiž lidstvo stojí. Bude se zabývat vyššími sférami a dimenzemi a tím, jak do sebe jednotlivé aspekty zapadají.

Postup je následující:

Individuální pravdy

Obecné pravdy

Univerzální pravdy

Stejně jako při psaní prvních dvou knih, ani dnes nemám sebemenší tušení, kam se dostanu. Celý proces je jednoduchý. Vezmu do ruky pero, položím otázku – a čekám, jestli mě něco napadne. Jestliže mě nic nenapadne, odložím pero a vrátím se k psaní příští den. První knihu jsem psal přibližně rok, druhou o něco déle.

Tato kniha bude nejdůležitější ze všech.

Poprvé od té doby, co jsem začal tento proces, jsem trochu nervózní. Od té doby, co jsem napsal prvních pět odstavců, uplynuly už dva měsíce. Dva měsíce od Velikonoc, a nic mě nenapadlo – nic jen nervozita.

Týdny jsem opravoval vysazený rukopis první knihy této trilogie – a teprve tento týden jsem dostal konečnou verzi První knihy, ale musel jsem ji vrátit sazeči, protože jsem v ní našel třiačtyřicet chyb. Druhou knihu jsem dokončil teprve minulý týden – dva měsíce po termínu. (Měla být hotová na Velikonoce 1994.) Tato třetí kniha, kterou jsem začal psát na Boží hod velikonoční, přestože Druhá kniha nebyla ještě dokončena, leží od té doby v zásuvce a teď – když je konečně hotová Druhá kniha – se dovolává mé pozornosti.

A přece poprvé od roku 1992, kdy tohle všechno začalo, se tomuto procesu jaksi bráním, i když nemohu říci, že bych jej přímo nesnášel. Mám pocit, že mě svazuje. Nerad dělám cokoli, co dělat musím. A protože už znám reakci lidí, kterým jsem dal přečíst ještě neopravený rukopis, jsem si jistý, že všechny tři knihy budou hodně čteny, že budou důkladně zkoumány a analyzovány z teologického hlediska a že se o nich bude vášnivě diskutovat po desítky let.

Z toho důvodu pro mě bylo velmi obtížné dostat se na tuto stránku – neboť ačkoli vím, že knihu dopsat musím, uvědomuji si, že se tím vystavuji hrubým útokům, výsměchu a snad i nepřátelství mnoha lidí za to, že se odvažuji rozšiřovat tyto informace – a navíc tvrdit, že pocházejí přímo od Boha.

Myslím, že nejvíc se bojím toho, že se projevím jako neadekvátní a nevhodný „mluvčí“ Boha, neboť jsem člověk, který se v životě dopustil zdánlivě nekonečné řady chyb a přestupků.

Ti, kteří mě znají z minulosti – včetně mých dětí a bývalých manželek – mají právo odsoudit tyto knihy na základě mého chabého výkonu ve funkci manžela a otce. V této oblasti jsem byl naprosto nemožný, stejně jako v dalších aspektech života, týkajících se přátelství a slušnosti, píle a zodpovědnosti.

Velmi dobře si uvědomuji, že nejsem hoden vystupovat v roli zástupce Boha ani posla pravdy. Jsem ten poslední, kdo má právo vzít na sebe takovou roli. Znevažuji pravdu už jen tím, že předstírám, že ji říkám, zatímco celý můj život je svědectvím mých slabostí.

Proto tě, Bože, žádám, abys mě zprostil povinností tvého písaře a aby sis našel někoho, kdo si takovou poctu zaslouží.

„Rád bych dokončil, co jsme už začali – ačkoli nejsi povinen v tom pokračovat. Nemáš žádné „povinnosti“ vůči mně ani vůči komukoli jinému, i když vidím, že tvůj dojem, že takové povinnosti máš, v tobě vyvolává špatné svědomí.“

V životě jsem zklamal mnoho lidí, včetně svých dětí.

„Všechno, co se stalo v tvém životě, se stalo proto, aby ses ty – a všichni ostatní – mohl vyvíjet přesně tak, jak jsi potřeboval a jak jsi chtěl.“

Tohle je dokonalá výmluva, kterou se hájí každý, kdo se chce zbavit zodpovědnosti za své činy a kdo se chce vyhnout nepříjemným důsledkům.

Mám pocit, že jsem celý život byl sobec – neuvěřitelný sobec – který si dělá, co se mu zlíbí, bez ohledu na druhé.

„Dělat to, co se ti líbí, není nic špatného…“

Ale mnoha lidem jsem ublížil… mnoho lidí jsem zklamal.

„Jde jen o to, co děláš nejraději. Říkáš, že dnes děláš nejraději to, co neškodí druhým.“

Mírně řečeno.

„Záměrně. Musíš se naučit být k sobě shovívavý. Musíš se přestat odsuzovat.“

To není tak snadné – zvlášť když tě odsuzují druzí. Bojím se, že ti udělám ostudu. Mám strach, že budu-li chtít mermomocí publikovat tuto trilogii, budu tak ubohým hlasatelem tvého poselství, že je zdiskredituji.

„Pravdu nelze zdiskreditovat. Pravda je pravda. Pravdu nelze dokázat ani vyvrátit. Pravda prostě je.

Co si o tobě lidé budou myslit, to nemůže oslabit kouzlo a krásu mého poselství.

Jsi vlastně jedním z nejlepších hlasatelů, protože jsi žil způsobem, jejž považuješ za nedokonalý.

Lidé ti porozumí – i když tě budou odsuzovat. A jestliže uvidí, že jsi opravdu upřímný, pak ti odpustí tvou „ničemnou minulost“.

Ale řeknu ti tohle: Dokud se zabýváš tím, co si o tobě myslí druzí, nejsi svůj vlastní člověk.

Teprve až nebudeš potřebovat ničí souhlas, budeš sám sebou.“

Neměl jsem obavy o sebe, ale o tvé poselství. Nechtěl jsem tvé poselství pošpinit.

„Jde-li ti o mé poselství, hlásej je. Neboj se, že je pošpiníš. Mé poselství bude hovořit samo za sebe.

Pamatuj si, co jsem tě učil. Není tak důležité, jak dobře je poselství přijato, záleží spíš na tom, jak dobře je předáno.

Zapamatuj si také tohle:

Učíš to, co se musíš naučit.

Nemusíš být dokonalý, abys mohl mluvit o dokonalosti.

Nemusíš být mistr, abys mohl mluvit o mistrovství.

Nemusíš být na nejvyšším vývojovém stupni, abys mohl mluvit o nejvyšším vývojovém stupni.

Snaž se být upřímný. Snaž se být opravdový. Chceš-li napravit všechny „škody“, které si myslíš, že jsi způsobil, dokaž to svým chováním. Dělej, co můžeš, a o víc se nestarej.“

To se snadno řekne, ale hůř dělá. Občas mám výčitky svědomí, pocit viny.

„Pocit viny a strach jsou jediní nepřátelé člověka.“

Pocit viny je důležitý. Upozorňuje nás, že jsme udělali něco špatného.

„Nic není „špatné“. Je jen to, co pro tebe není dobré, co neodpovídá tomu, kdo opravdu jsi a čím se chceš stát.

Pocit siny tě nutí být tím, čím nejsi.“

Ale pocit viny nám aspoň ukazuje, kdy jsme zbloudili.

„Teď mluvíš o vědomí, nikoli o pocitu viny.

Řeknu ti tohle: Pocit viny je zhoubný jed, který zabijí rostlinu.

Pocit viny ti nedovolí růst, pocit viny tě usmrtí.

To, co hledáš, je vědomí. Ale vědomí není pocit viny. A láska není strach.

Znovu opakuji, strach a pocit viny jsou tvoji jediní nepřátelé. Láska a vědomí jsou tvoji opravdoví přátelé. Proto si nepleť jedno s druhým, neboť jedno tě zabije, zatímco druhé ti dává život.“

Chceš tím říct, že bych nikdy neměl mít pocit viny ?

„Nikdy, vůbec nikdy. K čemu je to dobré ?  Pouze ti to dovoluje nemilovat sám sebe – a to ti pak znemožňuje milovat druhé.“

A neměl bych mít z ničeho strach ?

„Strach je něco jiného než opatrnost. Buď opatrný – ale neměj strach. Neboť strach jen ochromuje, zatímco opatrnost mobilizuje.

Buď mobilizovaný, nebuď ochromený.“

Vždycky mě učili bát se Boha.

„To vím. A proto jsi byl ve vztahu ke mně naprosto ochromený.

Rozumný vztah ke mně sis vytvořil teprve tehdy, když ses mě přestal bát.

Kdybych ti mohl dát něco, co by ti dovolilo najít mě, pak by to byla nebojácnost.

Nebojácní lidé jsou blahoslaveni, neboť ti najdou Boha.

To znamená, že musíš být natolik nebojácný, abys odhodil všechno, co si myslíš, že víš o Bohu.

Musíš být natolik nebojácný, abys ignoroval to, co ti o Bohu říkají druzí.

Musíš být tak nebojácný, že se odvážíš navázat svůj vlastní vztah k Bohu.

A nesmíš mít pocit viny. Když tvá vlastni zkušenost odporuje tomu, co sis myslil, že víš, a co ti všichni říkali o Bohu, nesmíš mít pocit viny.

Strach a pocit viny jsou jediní nepřátelé člověka.“

Někteří lidé však říkají, že dělat to, co mi radíš, je jako obcovat s ďáblem, neboť jedině ďábel by mohl navrhnout něco takového.

„Žádný ďábel neexistuje.“

Přesně to by řekl ďábel.

„Tím chceš říct, že ďábel by řekl všechno, co říká Bůh ?“

Ano, jenže chytřeji.

„Ďábel je chytřejší než Bůh ?“

Řekněme, že je mazanější.

„Takže ďábel intrikuje tak, že říká to, co by řekl Bůh ?“

Jen trochu „překroutí“ smysl – jen natolik, aby člověka, svedl na scestí.

„Myslím, že si o „ďáblovi“ budeme muset promluvit.“

Už jsme o něm hodně mluvili v První knize.

„Zřejmě ne dost. Kromě toho jsou lidé, kteří První knihu nečetli. A nečetli ani Druhou knihu. Proto si myslím, že bude dobře, když shrneme některé pravdy, o nichž předešlé knihy pojednávají. To nám otevře cestu k diskusi o univerzálních pravdách v této knize. A také se opět dostaneme k ďáblovi. Rád bych ti totiž vysvětlil, proč a jak byla tato entita „vymyšlena“.“

Tak dobře. Dobře. Vyhrál jsi. Ostatně jsme už začali, takže je jasné, že budeme pokračovat. Ale ještě než začnu tento třetí rozhovor, rád bych čtenářům něco řekl. Od té doby, co jsem napsal první slova této knihy, uplynulo již půl roku. Dnes je 25. listopadu 1994 – včera byl Den díkůvzdání. Trvalo mi pětadvacet týdnů, abych se dostal až sem; pětadvacet týdnů od té doby, co jsi pronesl svá poslední slova. Za těch pětadvacet týdnů se stalo hodně věcí. Jen tahle kniha se nepohnula ani o centimetr. Proč to trvá tak dlouho ?

„Copak nevidíš, jak blokuješ sám sebe ?  Copak nevidíš, jak se zastavuješ právě ve chvíli, kdy tě napadne něco dobrého ?  A tohle děláš celý život.“

Tak moment !  Já se nesnažím nic úmyslně zdržovat, ale prostě nemohu nic dělat – nemohu napsat jediné slovo – pokud necítím potřebu… nerad to slovo používám… pokud necítím inspiraci. A inspirace je přece tvůj obor, nikoli můj !

„Už ti rozumím. Takže ty si myslíš, že jsem to já, kdo zdržuje.“

Ano, tak nějak.

„Můj úžasný příteli, tohle je ti podobné – jsi jako všichni ostatní lidé. Půl roku se válíš, nic neděláš, všechno odkládáš a teď mě obviňuješ za to, že jsi nic neudělal. Copak to nechápeš ?“

Hmm…

„Řeknu ti tohle: Já jsem s tebou pořád. Jsem vždycky „připraven“.

Copak jsem ti to už neříkal ?“

Říkal, ale…

„Jsem s vámi pořád, až do konce času.

Ale nikdy vám nebudu vnucovat svou vůli – nikdy.

Přeji vám všechno nejlepší, ale především jsem vám dal svobodnou vůli. A to je nepochybný projev lásky.

Jestliže vám přeji, co si přejete sami, pak vás opravdu miluji. Jestliže vám přeji, co vám přeji, pak miluji sebe, skrze vás.

Podle toho poznáš, zdali tě druzí miluji a zdali ty opravdu miluješ je. Neboť láska nechce nic pro sebe, láska se snaží pomoci milovaným.“

Zdá se, že teď přímo popíráš to, co jsi o lásce říkal v První knize. Tam jsi tvrdil, že lásku vůbec nezajímá, co jsou, co dělají nebo mají druzí, ale co je, dělá nebo má člověk sám.

A také se vracíme k dalším otázkám… například k tomu, proč matka křičí na dítě, aby si nehrálo na ulici, nebo proč riskuje svůj vlastní život tím, že vběhne mezi jedoucí auta a strhne dítě na chodník. Znamená to snad, že taková matka své dítě nemiluje ?  A přece vnucuje dítěti svou vůli. Dítě si hrálo na ulici, protože si tam hrát chtělo.

Jak vysvětlíš tyto rozpory ?

„Žádný rozpor tu není. Ty však nevidíš tu harmonii. Proto nikdy nepochopíš Boží doktrínu lásky, dokud si neuvědomíš, že to nejlepší, co si přeji, je totéž, co si přeješ ty. Tak je tomu proto, že ty a já jsme jeden celek.

Boží doktrína je zároveň Boží dichotomie. A to proto, že sám život je dichotomie – zážitek, v němž v tomtéž okamžiku existují dvě zdánlivě navzájem si odporující pravdy.

Zdánlivě rozporuplná je například skutečnost, že ty a já jsme od sebe oddělení a zároveň jsme jeden celek. Tentýž zdánlivý rozpor existuje ve vztazích mezi tebou a všemi ostatními lidmi.

Stojím za tím, co jsem řekl v První knize: Největší chyba, kterou lidé dělají, je to, že se starají o to, co chtějí, mají nebo jsou druzí. Starej se jen o své já. Co jsi, co děláš, co máš ?  Co chceš, co potřebuješ ?  Co si přeje tvé já ?

Stojím také za dalším tvrzením, jež jsem v té knize učinil: To nejlepší pro tvé já se stane tím nejlepším pro druhé, když si uvědomíš, že neexistuje nikdo jiný.

Chyba tedy není v tom, že si nevybereš to, co je pro tebe nejlepší, ale spíš v tom, že nevíš, co je pro tebe nejlepší. To je důsledkem toho, že nevíš, kdo opravdu jsi a čím se chceš stát.“

Tomu nerozumím.

„Dovol mi uvést příklad. Chceš-li vyhrát automobilový závod Indianopolis 500, pak je pro tebe nejlepší, když pojedeš dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí. Chceš-li bezpečně projet městem, pak je lepší jet pomaleji.“

Jinými slovy říkáš, že všechno záleží na okolnostech.

„Ano. Celý život. Co je pro tebe „nejlepší“, závisí na tom, kdo jsi a čím se chceš stát. Nemůžeš vědět, co je pro tebe nejlepší, dokud se nerozhodneš, čím chceš být.

Já, jako Bůh, vím, co chci být. Proto vím, co je pro mě „nejlepší“.“

A co je to ?  Řekni mi, co je „nejlepší“ pro Boha. To bude zajímavé…

„Pro mě je nejlepší dát lidem to, co považují oni za nejlepší. Neboť se snažím vyjádřit své já. A to dělám skrze člověka.

Rozumíš ?“

Ano, věř mi nebo nevěř, ale opravdu tomu rozumím.

„To je dobře. A teď ti řeknu něco, čemu stěží uvěříš.

Vždycky vám dávám to, co je pro vás nejlepší… ačkoli připouštím, že si to vždycky neuvědomujete.

Teď, když začínáš chápat, co chci, tohle tajemství se trochu vyjasní.

Jsem Bůh.

Jsem Bohyně.

Jsem nejvyšší bytost. Jsem všechno. Jsem počátek a konec všeho. Jsem alfa a omega.

Jsem všechno a jsem podstata. Jsem otázka i odpověď. Jsem nahoře i dole. Jsem vlevo i vpravo, tady a teď, předtím i potom.

Jsem světlo, a jsem temnota, která světlo vytváří. Jsem Nekonečné dobro a jsem „Zlo“, které činí „Dobro“ dobrým. Jsem tohle všechno – jsem všechno všeho – a nemohu prožívat žádnou část svého já, aniž prožívám celé své já.

A právě tohle nechápeš. Chceš, abych byl jen jedno a nebyl to druhé. Chceš, abych byl jen nahoře a nebyl dole. Abych byl jen dobrý a nebyl zlý. Ale tím, že popíráš polovinu mého já, popíráš polovinu svého já. A proto nikdy nemůžeš být tím, čím opravdu jsi.

Já jsem velkolepé všechno – a chci svou realitu prožívat. To dělám skrze člověka a skrze všechno, co existuje. A své velkolepé já poznávám skrze volby, které činím. Neboť každá volba je tvůrčí akt. Každá volba je definitivní. Každá volba představuje to, čím chci být v daném okamžiku.

Nemohu však být velkolepý, pokud neexistuje volba. Určité části mého já musejí být méně vznešené, abych si mohl vybrat tu část, která vznešená je.

Právě tak je to s lidmi.

Já jsem Bůh v procesu vytváření svého já.

A totéž jste vy lidé.

Po tom vaše duše touží. Po tom žízni váš duch.

Kdybych vám bránil dosáhnout toho, co chcete, bránil bych sobě dosáhnout toho, co chce moje já. Neboť mojí největší touhou je prožívat své já jako něco, čím opravdu jsem. A jak už jsem podrobně vysvětlil v První knize, to mohu dělat jen v prostoru toho, co nejsem.

Proto jsem pečlivě stvořil to, co nejsem, abych mohl prožívat a zakoušet to, co jsem.

A přece jsem všechno, co vytvářím – a tudíž jsem v jistém smyslu i to, co nejsem.“

Jak je možné, aby někdo byl něčím, čím není ?

„To je snadné. Ty to děláš pořád. Jen sleduj, jak se chováš.

Snaž se pochopit tohle: Neexistuje nic, co nejsem. Takže jsem, co jsem, a jsem, co nejsem.

TO JE BOŽÍ DICHOTOMIE.

To je Boží tajemství. Tajemství, jež dodnes pochopili jen ti nejvznešenější myslitelé. Odhalil jsem ti je takovým způsobem, jakému porozumí i druzi.

Tohle je poselství První knihy. Tuto pravdu musíš pochopit – hluboce pochopit – máš-li porozumět mnohem vznešenějším pravdám, o kterých budeme hovořit v této knize.

Dovol mi tedy, abych nyní přistoupil k jedné vznešenější pravdě – Neboť ta je obsažena v odpovědi na druhou část tvé otázky.“

Doufal jsem, že se k tomu opět vrátíme. Řekni mi, jak může matka, která se snaží dělat pro své dítě to nejlepší, odporovat jeho vlastní vůli ?  Nebo má projevit opravdovou lásku tím, že dovolí dítěti, aby si hrálo na ulici ?

„To je výborná otázka. Tuto otázku si v té či oné podobě klade každý rodič už od nepaměti. Odpověď je stejná pro rodiče i pro Boha.“

A jak ta odpověď zní ?

„Buď trpělivý, můj synu, bud trpělivý. „Trpělivost růže přináší.“ Copak jsi to nikdy neslyšel ?“

 

Slyšel. Otec mi to stále opakoval, a já to nesnášel.

 

„To chápu. Ale Buď trpělivý a nepospíchej na své já, zejména když ti to, co ses rozhodl dělat, nepřináší to, co si myslíš, že chceš a potřebuješ. Například Odpověď na druhou část tvé otázky.

 

Říkáš, že chceš Odpověď, ale vlastně ji nechceš. Víš, že ji nechceš, protože si neuvědomuješ, že ji znáš. Ve skutečnosti však odpověď znáš už dávno a znal jsi ji vždycky. Jen ji nechceš slyšet. Raději chceš věřit, že ji neznáš – a proto ji neznáš.“

 

O tom jsi hovořil už v První knize. Všechno, co chci, už mám – včetně dokonalého pochopení Boha – a přece nevím, že to mám, dokud si neuvědomím, že to mám.

 

„Přesně tak !  Vyjádřil jsi to dokonale.“

 

Ale jak to mohu vědět, dokud si to neuvědomím ?  Jak mohu vědět něco, co si neuvědomuji ? Neřekl snad kdysi jeden velký myslitel, že „veškerá vědomost je zkušenost“ ?

 

„V tom se mýlil.

 

Vědomost nevyplývá ze zkušenosti – vědomost zkušenost předchází.

 

Pokud jde o tohle, polovina lidí se mýlí.“

 

Tím chceš říct, že odpověď na druhou část své otázky znám, ale nevím, že ji znám ?

 

„Přesně tak.“

 

Jestliže to však nevím, pak ji neznám.

 

„To je paradox, ano.“

 

Tomu nerozumím… ačkoli tomu rozumím.

 

„Opravdu.“

 

Jak tedy poznám, že „něco vím“, jestliže „nevím, že to vím“ ?

 

„Chceš-li „poznat, že víš, chovej se tak, jako bys věděl“.“

 

O tom jsi také mluvil už v První knize.

 

„Ano. Proto by bylo dobré, kdybychom se k tomu teď vrátili. „Náhodou“ jsi mi položil správnou otázku, což mi umožňuje, abych hned na začátku této knihy stručně shrnul všechno, o čem jsme hovořili už v První knize.

 

V První knize jsme hovořili o tom, že většina lidí správně nechápe vztah mezi bytím, činností a vlastněním.

 

Většina lidí si myslí, že když něco „mají“ (víc peněz, času, lásky – čehokoli), že konečně mohou něco „dělat“ (psát knihu, věnovat se něčemu zajímavému, jet na dovolenou, koupit si dům, navázat nový vztah), což jim zase umožní něčím „být“ (být spokojeným, klidným nebo zamilovaným člověkem).

 

Ve skutečnosti však převracejí přirozené pořadí. Ve vesmíru, tak jak skutečně existuje (na rozdíl od toho, jak si myslíte, že existuje), „vlastnění“ není předpokladem „bytí“. Ve skutečnosti je to právě naopak.

 

Nejdřív „jsi“ to, čemu se říká „šťastný“ (nebo „vědoucí“ nebo „moudrý“ nebo „soucitný“ nebo cokoli jiného), a teprve pak začneš všechno „dělat“ z této roviny bytí – a brzy zjistíš, že to, co děláš, ti přináší to, co jsi vždycky chtěl „mít“.

 

Chceš-li uvést tento tvůrčí proces do pohybu (neboť to je tvůrčí proces), musíš se rozhodnout, co chceš „mít“, zeptat se sám sebe, co si myslíš, že bys „byl“, kdybys to „měl“, a pak se musíš snažit tím „být“.

 

Tímto způsobem obrátíš obvyklé pořadí – ve skutečnosti je napravíš – a začneš spolupracovat s nesmírnou tvůrčí silou vesmíru, místo abys jí odporoval.

 

Tento princip lze definovat takto:

 

V životě nemusíš dělat nic.

Všechno záleží na tom, co jsi.

 

Tohle je jedna ze tří myšlenek, ke kterým se vrátím na konci našeho rozhovoru. Tím tuto trilogii ukončím.

 

Prozatím si pro ilustraci představ člověka, který je přesvědčen, že by byl opravdu šťastný, kdyby měl víc času, peněz nebo lásky.“

 

Takový člověk zřejmě dobře nechápe vztah mezi „svou nespokojeností“ a nedostatkem času, peněz nebo lásky.

 

„Máš pravdu. Na druhé straně člověk, který je šťastný, má dostatek času na všechno, co je opravdu důležité. Má dost peněz a dost lásky na celý život.“

 

Protože už „je šťastný“, uvědomuje si, že má všechno, co potřebuje k tomu, aby „šťastný byl“…

 

 

CELOU KNIHU HOVORY S BOHEM III. SI MŮŽETE STÁHNOUT ZDARMA NA ODKAZU DOLE.

HOVORY S BOHEM III KE STAŽENÍ ZDARMA

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Jak bude reklama vypadat?
-
Nechceš zde reklamu napořád jen za 180 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Komentáře

komentáře

Mohlo by se Vám také líbit

Napsat komentář